ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.197.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 197/2014-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2014 o dovolání obviněného M. K., obviněného P. J. a obviněného Ing. L. C. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. K., P. J. a Ing. L. C. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 54 T 1/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným pod body I/1 a – e trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák“), pod bodem I/2 trestným činem spočívajícím ve zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod body II/2, 3, 4, 5 trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., pod body II/6, 7 pokusem trestného činu spočívajícího ve zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný Mgr. P. V. byl uznán vinným pod bodem II/1 trestným činem spočívajícím ve zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pod body III/1 – 3 trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., obvinění Ing. M. H. a L. S. byli uznáni vinnými pod bodem II/1 trestným činem spočívajícím ve zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný P. J. byl uznán vinným pod body I/1 a, c – e trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., pod body II/8, 9 pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3 tr. zák., obviněný Mgr. F. J. byl uznán vinným pod bodem II/6 pokusem trestného činu spočívajícího ve zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný Ing. L. C. byl uznán vinným pod bodem I/2 trestným činem spočívajícím ve zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4, spáchaným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, obviněná PaedDr. J. S. byla uznána vinnou pod bodem II/8 pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 k §255 odst. 1, 3, spáchaným účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 9 (devět) roků a 6 (šest) měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný M. K. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému M. K. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 (sedmi) roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve vztahu k M. K. současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 54 T 4/2006-249, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Mgr. P. V. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 8 (osm) roků a 10 (deset) měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný Mgr. P. V. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému Mgr. P. V. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 7 (sedmi) roků. Obviněný Ing. M. H. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 8 (osm) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný Ing. M. H. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému Ing. M. H. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 (pět) roků. Obviněný L. S. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 8 (osm) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný L. S. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému L. S. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 (pět) roků. Obviněný P. J. byl odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák., za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 (šest) roků a 6 (šest) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný P. J. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému P. J. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 (sedmi) roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl ve vztahu k P. J. současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 54 T 4/2006-249, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2008, č. j. 4 To 72/2007-407, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Mgr. F. J. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 (šest) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný Mgr. F. J. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému Mgr. F. J. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 (pět) roků. Obviněný Ing. L. C. byl odsouzen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 (pět) roků a 6 (šest) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný Ing. L. C. pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému Ing. L. C. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu 5 (pět) roků. Obviněná PaedDr. J. S. byla odsouzena podle §255 odst. 3 tr. zák., za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody na 4 (čtyři) roky. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla obviněná PaedDr. J. S. pro účely výkonu tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst.1 tr. zák. byl obviněné PaedDr. J. S. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 4 (čtyř) roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2006, č. j. 72 T 211/2002-1084, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci, který projednal odvolání obviněných M. K., Mgr. P.V., P. J., L. S., Ing. M. H., Ing. L. C., Mgr. F. J. a PaeDr. J. S., jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného M. K. ve výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (body II/2, 3, 4, 5 výroku rozsudku), ve výroku o vině dílčím útokem zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/6 výroku rozsudku) a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného Mgr. P.V. ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/1 výroku rozsudku), a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného Ing. M. H. ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/1 výroku rozsudku), a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného L. S. ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/1 výroku rozsudku), a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného Mgr. F. J. ve výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/6 výroku rozsudku) a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného P. J. ve výroku o vině dílčím útokem pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod II/9) a v celém výroku o trestu, ohledně obviněného Ing. L. C. v celém výroku o trestu, ohledně obviněné PaedDr. J. S. v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově odvolací soud rozhodl tak, že obviněnému M. K. za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod I/1a – e výroku rozsudku), zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (bod I/2 výroku rozsudku) a dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/7 výroku rozsudku), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 54 T 4/2006-249, který ohledně obviněného M. K. nabyl právní moci dne 28. 7. 2007, uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) roků. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 54 T 4/2006-249, který ohledně obviněného M. K. nabyl právní moci dne 28. 7. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Mgr. P. V. byl za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod III/1, 2, 3 výroku rozsudku), ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst.1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 4 (čtyř) roků. Obviněnému P. J. byl za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. (bod I/1 a, c – e výroku rozsudku) a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (bod II/8 výroku rozsudku), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 54 T 4/2006-249, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 72/2007, uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) roků. Současně byl podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, č. j. 54 T 4/2006-249, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 72/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Ing. L. C. byl za zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod I/2 výroku rozsudku), ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, uložen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu 4 (čtyř) roků. Obviněné PaedDr. J. S. byl za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaný účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (bod II/8 výroku rozsudku), ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2006, č. j. 72 T 211/2002-1084, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2007, uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 3 (tří) roků. Současně byl podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2006, č. j. 72 T 211/2002-1084, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zbývající zrušené části, a to ohledně obviněného M. K. ve výroku o vině pod body II/2, 3, 4, 5 a II/6, ohledně obviněného Mgr. P.V. ve výroku o vině pod bodem II/1, ohledně obviněného P. J. ve výroku o vině pod bodem II/9, ohledně obviněného Ing. M. H. ve výroku o vině pod bodem II/1, ohledně obviněného L. S. ve výroku o vině pod bodem II/1, a ohledně obviněného Mgr. F. J. ve výroku o vině pod bodem II/6, vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 54 T 1/2004, podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Chrudiny dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný P. J. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Kopeckého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. L. C. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Karla Stříbrného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. K. ve svém dovolání konkrétně namítal, že uložený trest považuje za trest, kterým došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť se jím dostatečně nezohlednila délka trestního řízení, které trvalo téměř 12 let. Podle názoru dovolatele Vrchní soud v Olomouci nebral nepřiměřeně dlouhou dobu trvání trestního řízení při rozhodování o trestu plně v úvahu a dostatečně ji nezohlednil. Obviněný uvedl, že odvolací soud jej uznal vinným ze spáchání menšího množství trestných činů než soud prvního stupně, a důvodně proto očekával uložení trestu výrazně mírnějšího, než byl trest uložený odvolacím soudem. Dovolatel zrekapituloval průběh trestního řízení, zejména s ohledem na jeho délku a podtrhnul, že mu není možné klást nepřiměřenou délku řízení za vinu. Obviněný považuje za adekvátní, aby mu za přisouzenou trestnou činnost byl uložen trest při samé dolní hranici trestní sazby nejpřísněji trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným, případně aby mu byl trest odnětí svobody mimořádně snížen ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2011, ve výroku o trestu odnětí svobody napadeném obviněným ve smyslu §265b odst. 1. písm. h) tr. ř. zrušil a sám nově rozhodl tak, že se obviněnému ukládá trest odnětí svobody v délce trvání na samé dolní hranici trestní sazby nejpřísněji trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným, případně i v délce trvání pod touto hranicí ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný P. J. ve svém dovolání namítal, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku založení Družstevního holdingu, a. s., neboť Krajský soud v Ostravě přímo označil takový postup za protiprávní a nezákonný, oproti tomu Vrchní soud v Olomouci označil posouzení uvedené otázky za irelevantní. Obviněný zastává názor, že zákonnost či protizákonnost založení Družstevního holdingu, a. s., je velmi podstatným aspektem pro posouzení rámce vytýkané trestné činnosti, která by měla být postavena najisto, neboť vyřešení této otázky by mohlo mít vliv minimálně na výrok o trestu. Dále tento obviněný poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího soudu, a to s ohledem na nedostatky odůvodnění, přičemž vznesl i námitky proti určení výše škody v bodě II/8, neboť škoda musela být nižší než 8.540.000,- Kč, a to o hodnotu plnění, které bylo poskytnuto společností AXALS Ostrava, s. r. o.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 54 T 1/2004, a napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 6 To 88/2012 (správně sp. zn. 6 To 88/2011).
Obviněný Ing. L. C. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že vždy jednal z rozhodnutí představenstva kolektivního orgánu, nikoli sám. Rovněž on vytýká soudům, že nedostatečně ve svých rozhodnutích vyhodnotily neúměrně dlouhou dobu trestního řízení. Nepřiměřená délka trestního stíhání měla podle obviněného Ing. L. C. způsobit zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., případně byla způsobilá odůvodnit mírnější právní kvalifikaci skutku v tom ohledu, že nemělo být přihlédnuto k nejpřísnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to z důvodu snížení stupně společenské nebezpečnosti skutku pod míru nezbytnou pro užití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí o zastavení řízení podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro případ, že řízení nebude zastaveno, žádal o vydání rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel se rovněž ve smyslu §265r tr. ř. vzdal účasti na veřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla dovolání obviněných M. K., P. J. a Ing. L. C. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřila s tím, že pokud jde o dovolání obviněného M. K., obviněný podřadil námitku o nepřiměřené délce trestního řízení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že namítl, že mu měl být minimálně uložen mírnější trest. Námitku, která spočívá v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný ohlas ve výroku o trestu, především jeho druhu a výměře, lze ale nejvýstižněji podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v alternativě, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím se rozumí posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva trestního, ale případně i jiných odvětví práva. Nepřiměřená délka řízení má specifický význam i z hlediska obecných zásad pro ukládání trestu, zejména pokud jde o stanovení druhu a výměry trestu, jak vyplývá z ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku. V něm je uvedeno, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace, k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti trestního řízení pak podle tohoto zákonného ustanovení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který mj. obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází ze závěrů, že obecně nelze určit žádnou obecně platnou dobu, která by mohla znamenat porušení práva na spravedlivý proces, neboť otázku přiměřenosti délky soudního řízení je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně. K závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním řízení. Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Soud akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije, protože bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Obviněný M. K. byl trestnímu stíhání vystaven po dobu dvanácti let. Tuto dobu lze považovat za překročení přiměřené lhůty trestního řízení. Zásadní tedy je zodpovědět otázku, zda soudy odpovídajícím způsobem zohlednily určitý stupeň porušení ústavně garantovaných práv obviněného, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Protože Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že krajský soud odpovídajícím způsobem nezhodnotil veškeré okolnosti rozhodné pro ukládání trestu, korigoval výši ukládaného trestu sám. Je zřejmé, že nadměrné délky řízení si byl odvolací soud vědom, výslovně tuto skutečnost konstatoval a vyrovnal se s ní. V posuzované trestní věci však bylo třeba přihlédnout nejen k samotné délce řízení, ale i k tomu, že šlo o neobvykle rozsáhlou trestní věc, která se svým rozsahem a důkazní náročností vymyká standardním věcem, neboť pouze trestní spis ohledně třinácti osob obsahoval 28.000 stran. Samotné řízení před soudem rovněž kladlo vysoké nároky na provádění důkazů. Odvolací soud podrobně rozvedl důvody, které jej vedly i se zohledněním doby řízení k tomu, aby obviněnému uložil trest odnětí svobody těsně pod polovinou zákonem stanovené trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku. Kompenzace, kterou odvolací soud obviněnému poskytl uložením takového trestu odnětí svobody, dostatečným způsobem zohledňuje delší dobu trvající trestní řízení při respektování kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu. Důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody odvolací soud neshledal, přičemž s tímto jeho názorem je třeba vyslovit souhlas. Na dovolání obviněného M. K. je proto třeba nahlížet jako na dovolání zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného P. J. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že obviněný P. J. svoji dovolací argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postavil na tvrzení, že byla nesprávně vyhodnocena předběžná otázka o zákonnosti, případně nezákonnosti, vzniku Družstevního holdingu, a. s., neboť zodpovězení uvedené otázky bylo důležité pro posouzení charakteru a závažnosti jeho trestné činnosti, a to minimálně vzhledem k výroku o trestu. Uvedené námitky je však třeba považovat za nepodstatné při posuzování jeho trestní odpovědnosti. Vrchní soud v Olomouci jednoznačně vyhodnotil ve svém rozsudku, že otázka zákonnosti, či nezákonnosti, vzniku Družstevního holdingu, a. s., je pro posouzení věci irelevantní. Proto ani založení Družstevního holdingu, a. s., nebylo posouzeno jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 trestního zákona, neboť nebylo zjištěno porušení zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, kdy jednočinný souběh s projednávanou trestnou činností nebyl vyloučen. Vrchní soud v Olomouci proto ani nemohl otázku zákonnosti či nezákonnosti Družstevního holdingu, a. s., promítnout do úvahy o uloženém trestu a jeho výměře. Založení Družstevního holdingu, a. s., nebylo nikomu z obviněných kladeno za vinu, neboť trestná činnost byla soudem dovozena za jejich aktivity, které byly jménem holdingu provedeny. Pokud jde o námitky obviněného P. J. proti určení výše škody v bodě II/8 s tím, že škoda musela být nižší o hodnotu plnění, které bylo poskytnuto společnosti AXALS Ostrava, s. r. o., je třeba zdůraznit, že jde o námitku skutkovou, kterou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Vrchní soud v Olomouci se k totožným odvolacím námitkám obviněného jasně vyjádřil ve svém rozhodnutí, kdy konstatoval, že na základě provedených důkazů bylo možné dospět k závěru, že nalézací soud nepochybil, pokud ustálil skutkový děj popsaný bod bodem II/8 tak, jak jej vtělil do příslušné skutkové věty. Pokud obviněný P. J. upozorňuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího soudu, a to s ohledem na nedostatky odůvodnění, je třeba zdůraznit, že uvedené nedostatky byly konstatovány již Vrchním soudem v Olomouci, který je v plné šíři ve svém rozhodnutí napravil. I dovolání obviněného P. J. je proto zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. L. C. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že neměl být odsouzen, neboť vždy jednal z rozhodnutí představenstva kolektivního orgánu, nikoli sám a nemohl proto naplnit subjektivní stránku žalovaného trestného činu. K uvedenému je třeba uvést, že obviněným uplatněnou námitku je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Bylo prokázáno, že obviněný Ing. L. C. jednal vždy minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl o nevýhodnosti smluv uzavřených mezi první Družstevní záložnou a Družstevním holdingem, a. s. Věděl o stejném předmětu činnosti obou těchto subjektů a umožnil hlavnímu pachateli páchání trestné činnosti. Obviněný Ing. L. C. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitky o tom, že dostatečným způsobem v rámci výroku o vině a trestu nebyla zohledněna nepřiměřená délka řízení. Pokud jde o teoretická východiska, lze v uvedeném směru odkázat na vyjádření k dovolání obviněného M. K. se závěrem, že i u obviněného Ing. L. C. byla zohledněna délka trvání trestního řízení a byl mu odvolacím soudem uložen mírnější trest, a to dokonce za aplikace moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítá, že k délce řízení mělo být přihlédnuto i v rámci výroku o vině s tím, že nemělo být přihlédnuto k nejpřísnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je třeba uvést, že zákon č. 40/2009 Sb., tr. zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mu byl ukládán trest, je ovládán zásadou formálního pojetí trestného činu a neobsahuje proto ani materiální pojetí přisuzování přitěžujících okolností. Při menší závažnosti naplnění okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby lze použít ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, popř. ustanovení o upuštění od potrestání podle §46 až §48 tr. zákoníku. Proto nebylo možné otázku nepřiměřené délky řízení řešit v rámci výroku o vině. Z hlediska veškerých námitek obviněného Ing. L. C. tedy jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí uvedených dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v podstatě v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí uvedených dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Obvinění P. J. a Ing. L. C. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však Nejvyšší soud považuje za potřebné z hlediska možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, stručně vyjádřit k uplatněným skutkovým námitkám zejména obviněných P. J. a Ing. L. C..
Obviněný M. K. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v němž je stanoveno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem (srov. §110 tr. zákoníku). Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že pokud se obviněný M. K. shora domáhal snížení trestu podle §58 tr. zákoníku, napadal postup odvolacího soudu pro „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoliv pro vadný trest podle písm. h) citovaného ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve smyslu jeho ustálené judikatury lze připustit, že ve vztahu k ustanovení §58 tr. zákoníku lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se uvedenou námitkou blíže zabýval. Nejvyšší soud se zabýval vlivem délky trestního řízení na uložený trest rovněž ve vztahu k obviněným P. J. a Ing. L. C.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění Protokolů na tuto Úmluvu navazujících – dále jen „Úmluva“). Tento názor vyslovil Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení [např. sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. IV. ÚS 358/98, sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka nál. a usn. ÚS, svazek 6, nález č. 116; svazek 12, nález č. 140; svazek 32, nález č. 6)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Nepřiměřená délka řízení se pak proto přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce a v právo, což je základní podmínka pro fungování legitimního demokratického právního státu [nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný pod č. 67 ve sv. 36 (N 67/36 SbNU 707)]. Zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Trestněprávní vztah je vztahem mezi státem a jednotlivcem. Je to státní moc, která iniciuje trestní stíhání jednotlivce, a je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z těchto hledisek je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat základní práva obviněného. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky proto může být např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu také nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněným. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule.
Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv obviněného, která jsou svou povahou hmotněprávní. Ústavní soud odkázal i na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vysloví ESLP porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv ESLP (a dříve ani Evropská komise pro lidská práva) nevyvodil z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení zastavením trestního stíhání, neboť samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 EÚLP (srov. např. usnesení Ústavního soudu č. 26/2003 Sb. n. u. ÚS – C. H. Beck, sv. 31, s. 357, nebo nález Ústavního soudu č. 10/2006 Sb. n. u. ÚS – C. H. Beck, sv. 40, s. 83), ani toto výslovně nevyloučil. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 67 ve sv. 36, vyslovil právní názor, že není úlohou Ústavního soudu, aby předjímal, jaký konkrétní prostředek nápravy má být použit tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Přesto Ústavní soud uvádí, že takových prostředků nabízí trestní předpisy celou řadu, a to například od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání. Současně je však třeba vážit, aby využitím takového posledně uvedeného prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Zastavení trestního stíhání proto představuje podle Ústavního soudu spíše krajní prostředek, použitelný za předpokladu, že by obecný soud nalezl po zhodnocení všech shora uvedených skutečností podmínky pro zastavení trestního stíhání ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu. Z uvedeného vyplývá, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, jsou-li jeho normy vykládány ústavně konformně. Je povinností všech obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci, bez ohledu na jejich funkční příslušnost, využít všech vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení jeho dotčených práv. Jeho úvahy však musí být dostatečně transparentní a náležitě odůvodněny.
S ohledem na předestřenou judikaturu Ústavního soudu tak Nejvyšší soud uzavírá, že zejména odvolací soud postupoval tak, že byla respektována a chráněna zasažená práva obviněných, když svým postupem dostatečně kompenzoval porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že je nutno akcentovat okolnosti, vztahující se k délce trestního řízení, resp. zda tato délka ovlivňuje ukládání trestu. V daných souvislostech nalézací soud konstatoval, že je nesporné, že trestní řízení trvalo relativně dlouhou dobu, je však nutno poukázat na rozsáhlost a složitost předmětné trestní věci, kterou, v procesních podmínkách aplikovaného trestního řádu, je v podstatě vyloučeno řešit v časové relaci významně kratší. Navíc poslední fáze trestního řízení, v období více než půl roku, šla na vrub postojům obviněných k účasti u hlavního líčení. Současně nalézací soud konstatoval, že tato délka řízení se již dvakráte promítla do výrazně příznivějšího posuzování skutků, které jsou obviněným kladeny za vinu, a to zejména z hlediska posuzování stupně společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti pro společnost. Nalézací soud zmínil novelu trestního zákona 140/1961 Sb. z roku 2001, kterou bylo upraveno posuzování výše škody a například hranice škody velkého rozsahu zvýšena z částky nejméně 1.000.000,- Kč na částku nejméně 5.000.000,- Kč. Dalším pozitivem, výrazně ve prospěch obviněných, pak podle nalézacího soudu byla rekodifikace trestního zákona, zákonem č. 40/2009 Sb. Aktuálně k tomuto řízení pak byla tímto zákonem jednak snížena horní hranice trestní sazby u trestného činu podvodu a jednak došlo k odlišnému pojetí posuzování trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku (dříve zneužívání informací v obchodním styku). Za této situace proto nalézací soud dospěl k závěru, že pozitiva dlouhodobosti řízení v předmětné trestní věci jsou natolik významná, že již není potřeba dále jakkoli „kompenzovat“ délku řízení ve stanovených trestech (srov. str. 284 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Pokud se týče otázky trestu uloženého obviněnému M. K., potom odvolací soud uvedl, že oproti napadenému rozsudku nalézacího soudu byl obviněný K. rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným výrazně menší množinou trestné činnosti se způsobením menší škody. Již sama tato skutečnost musela nalézt odraz v nově stanovené výměře trestu, který byl následně obviněnému K. uložen. Odvolací soud se neztotožnil se shora uvedenou argumentací Krajského soudu v Ostravě, když tato zjevně popírá platnou judikaturu, ať již obecných soudů, či zejména Ústavního soudu, a je také v rozporu s ustálenou soudní praxí. Odvolací soud dále poznamenal, že délku řízení je třeba zohlednit při ukládání trestu v situaci, kdy je řízení vedené proti obžalovanému neúměrně dlouhé, popř. jestliže řízení vykazuje průtahy, a kdy tedy dochází k porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to ve smyslu porušení práva na přiměřenou rychlost řízení. Odvolací soud podotknul, že zejména Ústavní soud stojí v celé řadě svých nálezů na stanovisku, že je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi trestným jednáním pachatele a vyneseným rozhodnutím má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Ústavní soud konstatoval, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Stejně tak, stručně řečeno, Ústavní soud dovodil, že je-li trestní řízení vedeno neúměrně dlouhou dobu, popř. je-li zatíženo průtahy, jež nezavinil pachatel, pak je možno dovodit porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně tak Ústavní soud judikoval, a to opakovaně, že za takovéto situace je možno k nápravě tohoto stavu použít i prostředků trestního práva. Odvolací soud nepopřel, že je možné porušení práva na spravedlivý proces kompenzovat zastavením trestního stíhání, avšak s touto argumentační rovinou odvolací soud zásadně nesouhlasí. Nicméně na druhé straně akceptuje názory obviněných v tom směru, že délka řízení, potažmo průtahy, které se v řízení objevily a jež nejdou k tíži obviněným, měly být zohledněny v uložených trestech a výše uložených trestů měla v sobě odrážet určitou kompenzaci, které se obviněným mělo dostat za porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Tedy při zohlednění těchto obecných premis, které se vztahují netoliko k obviněnému M. K., ale i ke všem dalším obviněným, má odvolací soud za to, že při ukládání trestu obviněnému K. bylo nutno především přihlédnout k faktoru délky trestního řízení. Jak vyplývá ze spisového materiálu, řízení proti obviněnému K. bylo zahájeno, pro jednání popsané pod bodem II/2 výroku rozsudku, dne 14. 12. 2000 (viz č. l. 2358 svazku B 8). Proti jmenovanému byla v přípravném řízení vedena dvě trestní stíhání s tím, že první obžaloba byla ke Krajskému soudu v Ostravě podána dne 18. 9. 2002 (č. l. 16551 svazku B 49). Hlavní líčení bylo v této věci poprvé nařízeno dne 10. 8. 2005 na 12. 9. 2005 (č. l. 9263 a 9283 svazku A 37). Délka přípravného řízení v jedné z věcí obviněného K. činila cca 20 měsíců a ve druhé cca 16 měsíců. Jak již bylo výše uvedeno, byla vedena paralelně dvě trestní řízení v průběhu řízení přípravného, přičemž byly podány dvě obžaloby a následně došlo již ve fázi v řízení před soudem ke spojení obou těchto řízení do řízení jednoho. Pokud se týče průběhu řízení před soudem, pak, jak již bylo výše uvedeno, první hlavní líčení bylo nařízeno na den 12. 9. 2005 s tím, že podle přesvědčení odvolacího soudu byla jednotlivá hlavní líčení nařizována v přiměřených lhůtách a s přiměřeným odstupem, snad s jedinou výjimkou, kterou bylo hlavní líčení, které bylo konáno v termínech 20. 3. 2006 až 27. 3. 2006 a které bylo odročeno na neurčito s tím, že další hlavní líčení proběhlo až 11. 6. 2007. Zde tedy byla přetržka necelých 15 měsíců. Rozsudek byl v této věci vynesen dne 12. 9. 2010. Celkem tedy řízení proti obviněnému K., od doby prvního sdělení obvinění, do dne vynesení rozsudku soudem prvního stupně, trvalo necelých 10 let. Z toho fáze řízení před nalézacím soudem trvala 5 let a 18 dní. Odvolací soud má za to, že je zjevné, že se v případě trestní věci obviněného K. a spol. jedná skutečně o mimořádně skutkově i právně složitou věc, charakterizovanou výrazným objemem spisového materiálu. Přes tuto skutečnost je podle přesvědčení soudu odvolacího nutno na výše uvedenou délku řízení, která navíc byla zatížena určitým průtahem, spočívajícím v tom, že od doby nápadu první obžaloby ke Krajskému soudu v Ostravě dne 18. 9. 2002, do doby nařízení prvního hlavního líčení uplynula doba téměř tří roků (do konání prvního hlavního líčení pak tří roků), nutno nahlížet jako na dobu nepřiměřenou, a tudíž je nutno tuto nepřiměřenou délku řízení kompenzovat v rámci uloženého trestu. Soud odvolací dále přihlédl k dalším okolnostem rozhodným pro ukládání druhu a výše trestu, tak, jak to má na mysli ustanovení §39 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Následně se odvolací soud zabýval polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi při stanovení druhu a výše trestu obviněnému K. (v podrobnostech srov. str. 74 – 78 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž v případě obviněného P. J. odvolací soud zdůraznil nutnost kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení v rámci uloženého trestu. Trestní řízení vedené proti obviněnému J. trvalo do vynesení napadeného rozsudku téměř osm let. Pokud se týče konkrétní výměry uloženého trestu, předně soud odvolací ve shodě se závěry soudu prvního stupně ukládal obviněnému trest souhrnný za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci tak, jak jsou tato rozhodnutí uvedena v příslušném výroku napadeného rozsudku. Při vlastní výměře uloženého trestu soud odvolací především zohlednil kritéria naznačená v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. (v podrobnostech dále srov. str. 112 – 113 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud se týče úvah o uloženém trestu u obviněného Ing. L. C., odvolací soud poznamenal, že platí beze zbytku to, co bylo shora rozebráno mj. u obviněného K. stran nutnosti kompenzace nepřiměřené délky řízení v uloženém trestu. Trestní řízení proti obviněnému Ing. C. trvalo devět let. I na straně tohoto obviněného došlo zcela evidentně onou nepřiměřenou délkou řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak již bylo rovněž shora uvedeno v pasáži věnované obviněnému K., Ústavní soud se v celé řadě svých nálezů (kupř. srov. nález I. ÚS 544/04 či II. ÚS 535/03), vyjádřil k možnostem kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě prostředky trestního práva. V rámci zmíněných nálezů, jakož i v nálezech dalších, Ústavní soud judikoval, že je především nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem a doba mezi trestným jednáním a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Ústavní soud tedy ukládá obecným soudům, pokud tyto zjistí, že došlo v trestním řízení k nepřiměřeným průtahům, popř. pokud trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a tím pádem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, aby tuto skutečnost kompenzovaly v rámci ukládaného trestu. Vzhledem k tomu, že z důvodů, které odvolací soud výše rozebral, je nutno onu nepřiměřenou délku řízení, stejně jako průtahy, které byly v tomto řízení shledány, kompenzovat v rámci uloženého trestu, musel odvolací soud při rozhodování o ukládání trestu tyto skutečnosti zohlednit. Podle přesvědčení odvolacího soudu uložení trestu v rámci standardní trestní sazby, byť na jeho samé spodní hranici, kdy v úvahu by přicházelo uložení trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, by ve srovnání s tím, jakým způsobem byla nepřiměřená délka řízení kompenzována v trestech uložených ostatním obviněným, dostatečně neodráželo míru porušení práva obviněného Ing. C. na spravedlivý proces. Proto odvolací soud využil možnosti dané ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil trest mimořádně snížený pod spodní hranici trestní sazby, když onu nepřiměřenou délku řízení a s ní spojené porušení práva obviněného na spravedlivý proces spočívající v porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, vnímá jako okolnost případu, pro niž je možno výše zmíněného zákonného ustanovení užít. Soud odvolací tedy neukládal obviněnému trest ve standardní trestní sazbě, ale v sazbě snížené ve smyslu §58 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Při konkrétní výměře uloženého trestu pak odvolací soud zohlednil, kromě výše ventilovaných úvah stran délky řízení a nutnosti kompenzovat tento faktor v uloženém trestu, též všechna kritéria, která jsou pro ukládání trestu stanovena v ustanovení §39 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (v podrobnostech srov. str. 117 – 119 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na všechny shora uvedené argumenty odvolacího soudu, má tak Nejvyšší soud za to, že jmenovaný soud poskytl obviněnému M. K., P. J. a Ing. L. C. svým rozhodnutím o uloženém trestu dostatečnou kompenzaci nepřiměřené délky řízení, jak to konkrétně u každého z nich přesvědčivě a dostatečně měřitelně v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění odvolacího soudu plně odkazuje.
Pokud obviněný Ing. L. C. požadoval ve svém dovolání dokonce aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 6 Úmluvy, a pro případ, že řízení nebude zastaveno, žádal o vydání rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se s tímto požadavkem neztotožnil. Ústavní soud ve shodě s ESLP ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje zásadně tak, že požaduje kompenzaci délky trestního řízení a zjištěných průtahů v rámci uloženého trestu. V tomto směru opakovaně Ústavní soud uvedl, že ESLP v takových svých rozhodnutích konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud pro lidská práva z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl. V ustanovení §11 odst. 1 TrŘ jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 TrŘ), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí beze zbytku i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) TrŘ, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však tomu tak není, neboť její čl. 6 odst. 1 – jak již bylo uvedeno – žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (viz zejména nález ze dne 12. 1. 2006, sp zn. I. ÚS 41/03, uveřejněn pod č. 10 ve sv. 40 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 26, svazek 34, nález č. 100). Pokud Ústavní soud v jednom ze svých shora citovaných nálezů vyslovil i možnost zastavení trestního stíhání, považoval ho výslovně za krajní prostředek, použitelný jen za předpokladu, že by obecný soud nalezl po zhodnocení všech shora uvedených skutečností podmínky pro zastavení trestního stíhání ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, což však zcela zjevně v případě obviněného Ing. L. C. (ale ani ostatních dovolatelů) nebylo splněno. Ohledně žádosti tohoto obviněného o vydání rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 2 tr. zákoníku, odkazuje Nejvyšší soud, který je příslušný rozhodovat jen o mimořádných opravných prostředcích, a to včetně dovolání jen způsobem předpokládaným zákonem (srov. §265a až 265s tr. ř.), na ustanovení §331 a násl. tr. ř., podle kterého je příslušný rozhodovat o žádosti obviněného o podmíněné propuštění z výkonu testu odnětí svobody okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává (srov. §331 odst. 1 tr. ř.).
K námitce obviněného P. J. stran závěrů nalézacího soudu týkajících se založení Družstevního holdingu, a. s., uvádí Nejvyšší soud následující. Podle ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění účinném do 30. 4. 2000 (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“), družstevní záložna je oprávněna vykonávat tyto činnosti: a) přijímat vklady od svých členů, b) poskytovat úvěry svým členům, c) poskytovat svým členům tyto peněžní služby: 1. vedení účtů a provádění plateb z pověření člena, 2. obstarávání kreditních karet, 3. ručení za úvěry poskytnuté jinými osobami, d) poskytovat svým členům tyto další služby: 1. zprostředkování a obstarání právních a poradenských služeb, 2. obstarání nákupu zboží, včetně hospodářských potřeb, a služeb, 3. poskytování příspěvků na sociální, zdravotní a vzdělávací účely, 4. organizování činností ve společném zájmu členů v oblasti sociální, zdravotní a vzdělávací. Podle odst. 2 téhož ustanovení zákona o spořitelních a úvěrních družstvech družstevní záložna je dále oprávněna a) přijímat vklady od jiných družstevních záložen, ukládat vklady u jiných družstevních záložen a poskytovat jim a přijímat od nich úvěry, b) ukládat vklady u bank a přijímat od nich úvěry, c) nabývat státní dluhopisy a komunální obligace a hypotéční zástavní listy; jiné cenné papíry nesmí družstevní záložna nabývat, d) nabývat majetek, který slouží jen k výkonu činností družstevní záložny, a nakládat s ním, e) přijímat dary a dědictví, f) založit právnickou osobu za účelem podnikání, popř. majetkově se účastnit v právnické osobě za účelem podnikání, jejímiž účastníky jsou jen družstevní záložny nebo obce, g) založit právnickou osobu, popř. se účastnit v právnické osobě, která není založena za účelem podnikání, h) poskytovat návratné finanční výpomoci Zajišťovacímu fondu družstevních záložen (dále jen "Fond"). Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že přes znění ustanovení §3 odst. 2 písm. f) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, v tehdy platném znění, ohledně možnosti založení právnické osoby za účelem podnikání či majetkové účasti v takovéto právnické osobě, je soud názoru, že realizovaný převod aktiv z I. Družstevní záložny na Družstevní holding, a. s., s tímto zákonným vymezením rozhodně nekorespondoval. Pokud totiž zákonodárce omezil možnosti podnikání družstevní záložny přímo v zákoně, pak rozhodně nemohlo být úmyslem zákonodárce pouhé formální přenesení této činnosti na další subjekt při téměř absolutním použití finančního potenciálu družstevní záložny. V zásadě tak aktivity mezi I. Družstevní záložnou a Družstevním holdingem naplňují představy o účelovém vyvádění peněžních prostředků z I. Družstevní záložny a jejich již nekontrolovaném užití při činnosti Družstevního holdingu, a. s. (srov. str. 248 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné v podstatě ve shodě s odvolacím soudem zdůraznit, že z uvedeného se podává, že zákon o spořitelních a úvěrních družstvech umožňoval založit právnickou osobu za účelem podnikání, popř. majetkově se účastnit v právnické osobě za účelem podnikání, jejímiž účastníky jsou jen družstevní záložny nebo obce, což ani nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku nepopírá, ovšem, jak dále správně dovozuje nalézací soud, realizovaný převod aktiv z I. Družstevní záložny na Družstevní holding, a. s., se zákonným vymezením nekorespondoval, tedy byl protiprávní. Nelegální či nezákonné tedy nebylo samotné založení Družstevního holdingu, a. s., ale následné vyvedení aktiv do této společnosti ze společnosti I. Družstevní záložny, kdy obvinění takto účelově vyváděli mimo posledně zmíněnou společnost peněžní prostředky. Navíc založení Družstevního holdingu, a. s., nebylo nikomu z obviněných kladeno za vinu, neboť trestná činnost byla soudem dovozena za jejich aktivity, které byly jménem holdingu provedeny. Z těchto důvodů se ani otázka zákonnosti či nezákonnosti založení Družstevního holdingu, a. s., nemohla promítnout do úvahy o uloženém trestu a jeho výměře.
Obviněný P. J. také vznesl ve svém dovolání námitky proti určení výše škody v bodě II/8, neboť škoda musela být nižší než 8.540.000,- Kč, a to o hodnotu plnění, které bylo poskytnuto společností AXALS Ostrava, s. r. o. Pokud se týká bodu II/8 výroku rozsudku nalézacího soudu, obviněnému bylo kladeno za vinu, že spolu s obviněnou PaedDr. J. S. v období od 13. 8. 1999 do 3. 4. 2000 v Ostravě, obviněný P. J., jako člen představenstva společnosti Družstevní holding, a. s., IČ: 25822527, se sídlem v Moravské Ostravě, na ul. Nádražní č. 66, v rozporu s povinností člena představenstva, vyplývající z ustanovení §194 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., v platném znění, vykonávat svoji působnost s péčí řádného hospodáře, za vzájemné součinnosti s obviněnou PaedDr. J. S., jednatelkou společnosti AXALS Ostrava, s. r. o., IČ: 25354345, se sídlem v Ostravě, na ul. Nádražní č. 66, bez jejíchž úkonů by dosažení záměru nebylo možné, poté, kdy dne 27. 5. 1999 obviněný P. J. uzavřel jménem společnosti Družstevní holding, a. s., jako objednatele, s obviněnou PaedDr. J. S., jednající jménem společnosti AXALS Ostrava, s. r. o., jako zhotovitele, legální smlouvu o dílo č. ..., včetně Přílohy č..., jejímž předmětem bylo posouzení pohledávky společnosti Družstevní holding, a. s., za společností Lustrové sklo Smržovka, a. s., se sjednanou cenou díla ve výši 774.120,- Kč, se záměrem dosáhnout neoprávněného prospěchu pro společnost AXALS Ostrava, s. r. o., vylákáním bezdůvodného plnění od společnosti Družstevní holding, a. s., v přesně nezjištěné době od 13. 8. 1999 do 1. 11. 1999 účelově vyhotovili materiál, označený jako Dodatek č. ... ke smlouvě o dílo č. ..., datovaný dnem 29. 6. 1999, obsahující ujednání o provedení víceprací zhotovitelem díla, společností AXALS Ostrava, s. r. o., nad rámec původní smlouvy o dílo č. ..., s nově sjednanou odměnou za provedení těchto víceprací ve výši 7.000.000,- Kč s DPH, přičemž, aby společnosti Družstevní holding, a. s., ztížil nebo znemožnil zpochybnění tohoto vykonstruovaného závazku, vyhotovil obviněný P. J. i jeho písemné uznání vůči společnosti AXALS Ostrava, s. r. o., datované dnem 12. 7. 1999, na základě čehož se obviněná PaedDr. J. S. opakovaně snažila u společnosti Družstevní holding, a. s., zaslanou proforma fakturou č. ... ze dne 1. 11. 1999 a fakturou č. ... ze dne 1. 12. 1999, dosáhnout bezdůvodné úhrady částek vždy ve výši 8.540.000,- Kč a zaslanou fakturou č. ... ze dne 3. 4. 2000 se pak snažila dosáhnout bezdůvodné úhrady částky ve výši 7.350.000,- Kč, přičemž tuto částku dále také uplatnila u Krajského soudu v Ostravě dne 10. 3. 2000 v rámci návrhu na prohlášení konkursu na společnost Družstevní holding, a. s., kdy se však obviněným zamýšleného cíle nepodařilo dosáhnout pro odmítavý postoj ze strany nového vedení společnosti Družstevní holding, a. s., k tomuto předkládanému závazku, v důsledku čehož ke vzniku škody u společnosti Družstevní holding, a. s., ve výši 8.540.000,- Kč nakonec nedošlo.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k tomuto bodu rozsudku uvedl, že v daném případě obvinění P. J. a PaedDr. J. S. využili okolnosti existence reálné smlouvy o dílo mezi Družstevním holdingem, a. s., a společností AXALS Ostrava ze dne 27. 5. 1999, č. ..., a po uvalení nucené správy na I. Družstevní záložnu a změn v Družstevním holdingu, a. s., se snažili získat profit dodatečným vyhotovením dodatku k této smlouvě, antidatovaným na den 29. 6. 1999, obsahujícím tzv. vícepráce. Ač oba obvinění popírají neregulérnost tohoto dodatku a jeho dodatečné účelové vyhotovení, soud jejich tvrzení neuvěřil a vyhodnotil je jako účelové, ve snaze bezdůvodně se vyvinit ze spáchání tohoto skutku. Z obecného hlediska lze již považovat za krajně nestandardní, aby regulérní smlouva na objem prací za 774.120,- Kč byla doplněna pouze dodatkem na realizaci tzv. víceprací v objemu 7.000.000,- Kč. Jako logická by se jevila situace zcela obrácená. Soud považuje za naprosto nesmyslné, aby původní hodnota díla byla téměř desetinásobně navýšena o tzv. vícepráce, které by, ve vztahu k původnímu projektu, měly mít jen doplňkový a okrajový charakter. To však samo o sobě není jediným argumentem pro zpochybnění legálnosti posuzovaného dodatku smlouvy. Navíc dílo, jež bylo předmětem původní smlouvy, jak vyplývá z předávacích protokolů, bylo ke dni 29. 6. 1999 v podstatě ukončeno. Dalším specifikem tohoto dodatku je ujednání, že sjednaná cena může být fakturována do 30. 11. 1999, avšak již s datem 12. 7. 1999 učinil obviněný J. písemné prohlášení o uznání závazku ve výši 7.000.000,- Kč. Podle názoru nalézacího soudu se jedná o právně zcela nestandardní situaci, kdy, aniž je fakturováno a k fakturaci by zbýval časový prostor více než 4 měsíců, je takovéto prohlášení o uznání učiněno. Rovněž samotná fakturace vzbuzuje pochybnosti, když na pohledávku údajně dlužníkem uznanou ve výši 7.000.000,- Kč byla nejdříve vystavena tzv. proforma faktura, a to na ničím nepodloženou výši částky (8.540.000,- Kč – neodpovídá ani celkové ceně za obě položky s DPH 5%). Proforma faktura je přitom pouze doklad informativního charakteru, mající povahu podkladu pro rozhodnutí o uzavření obchodní operace. Tato listina není daňovým dokladem a musí takto být označena. Nalézací soud proto považuje za nelogické, aby bylo tímto způsobem „fakturováno“ na pohledávku o níž by, podle uznání závazku, nemělo být žádných pochyb, navíc až ke dni 1. 11. 1999. Teprve k datu 1. 12. 1999 byla na tuto částku vystavena formálně správná faktura, a to shodného označení, jako předchozí proforma faktura. Následně se nalézací soud zabýval problematikou otisku razítka na posuzované písemnosti. Ačkoli je dodatek smlouvy o dílo datován dnem 29. 6. 1999, je označen razítkem Družstevní holding, a. s., kterým k tomuto datu obviněný P. J. nemohl ještě disponovat. Tento faktor byl při zpětném datování písemnosti zjevně opomenut (srov. str. 272 – 274 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Obviněný P. J. již v rámci svého odvolání namítal, že nalézací soud pochybil, pokud znalecky neověřil, jaká byla hodnota plnění, které bylo poskytnuto společností AXALS Ostrava, s. r. o., společnosti Družstevní holding. V této souvislosti navrhl, aby byl zpracován znalecký posudek z příslušného oboru ke zjištění hodnoty tohoto plnění. Podle přesvědčení odvolacího soudu je takovéto doplnění dokazování nadbytečné. I odvolací soud totiž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žádné reálné, nadstandardní plnění, které by bylo možno ohodnotit částkou 8.450.000,- Kč, nebylo na základě dodatku č. ... ke smlouvě o dílo č. ..., fakticky poskytnuto, zejména proto, že zmíněný dodatek nebyl ke dni 29. 6. 1999 uzavřen. V této souvislosti souhlasí odvolací soud s argumentací soudu prvního stupně v tom smyslu, že z důvodů, které nalézací soud rozvedl, je nutno mít za prokázané, že obviněný J. nemohl ke dni podpisu dodatku č. 01, tedy ke dni 29. 6. 1999, disponovat razítkem společnosti Družstevní holding, a. s., kterým byl tento dodatek opatřen, neboť se toto razítko do jeho dispozice dostalo nejdříve dne 13. 8. 1999, kdy jej fyzicky převzal. Pokud je možno mít tento závěr za nezpochybnitelný, pak podle přesvědčení odvolacího soudu je nadbytečné zkoumání hodnoty údajného plnění, když je zjevné, že k žádnému plnění ani dojít nemohlo, neboť dodatek č. ..., na základě kterého toto plnění mělo být poskytováno, byl zcela zjevně antidatován (srov. str. 108 – 109 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k jinak správnému závěru odvolacího soudu podotýká, že pokud odvolací soud použil formulaci o „žádném reálném, nadstandardním plnění“, měl tím na mysli, že bylo prokázáno, že nedošlo k žádnému plnění ze strany společnosti AXALS Ostrava, s. r. o., a to ani „nadstandardního plnění“, tj. částky převyšující sjednanou cenu díla ve výši 774.120,- Kč, tedy oněch 7 mil. Kč, které vyplývají z antidatovaného dodatku o provedení víceprací a které byly navíc ve fakturaci uvedeným způsobem ještě navýšeny. Z těchto důvodů nejsou uvedené námitky obviněného P. J. důvodné, když Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádné pochybení ze strany obou nižších soudů.
Obhajobou obviněného Ing. L. C. uplatněnou i v dovolání, že vždy jednal z rozhodnutí představenstva, se zabýval nalézací soud zejména v té pasáži svého rozsudku, v níž konstatuje, že považuje za prokázané, že, ač vědom si vzájemných vztahů společností I. Družstevní záložny a Družstevního holdingu, a. s., jakož i postavení obviněného M. K. v nich, s tím, že prodej státních dluhopisů je pouze formálním aktem skutečného záměru obviněného M. K., jímž bylo odčerpání peněžních prostředků z I. Družstevní záložny ve prospěch Družstevního holdingu, a. s., kdy obviněný Ing. L. C. svou aktivitou umožnil naplnění tohoto záměru tím, že jako druhý člen statutárního orgánu, v souladu s potřebou formální správnosti smluvního aktu, podepsal společně s obviněným K. jménem I. Družstevní záložny uzavření šesti smluv o prodeji cenných papírů na úkor I. Družstevní záložny, ačkoli z titulu své funkce finančního ředitele v té době věděl nebo přinejmenším vědět mohl, že platby, vyplývající z úhrady kupních cen předchozích smluv nejsou ze strany Družstevního holdingu, a. s., placeny řádně, a to v důsledku nedobré ekonomické situace Družstevního holdingu, a. s., s tím, že tato společnost nebude mít dostatečné prostředky k uhrazení kupní ceny z těchto smluv, přičemž takovým činem získal pro Družstevní holding, a. s., prospěch odpovídající nejméně tržní hodnotě předmětných státních dluhopisů z takto realizovaných kupních smluv, jehož celková výše mnohonásobně převýšila hranici škody velkého rozsahu definovanou ustanovením §138 odst. 1 tr. zákoníku částkou nejméně 5.000.000,- Kč. V daných souvislostech nalézací soud podotknul, že lze konstatovat, že bez aktivity Ing. L. C., jakožto člena statutárního orgánu I. Družstevní záložny (nebo i jiné osoby v této funkci) nebylo možno, aby obviněný M. K. zamýšleného cíle dosáhl. Z hlediska zavinění se obviněný stíhaného jednání dopustil úmyslně, a to v úmyslu nepřímém (který je zcela nepochybný) podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. str. 282 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S těmito závěry nalézacího soudu, které odpovídají obsahu spisu, se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, a proto na ně může pro stručnost plně odkázat.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dále podotýká, že pokud obviněný P. J. napadl nedostatky odůvodnění nalézacího soudu, které má za nepřezkoumatelné, je třeba jednak vyzdvihnout, že již odvolací soud k námitkám obviněných v odůvodnění svého rozhodnutí zkonstatoval, že některé pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou obtížně přezkoumatelné či nepřezkoumatelné a tímto problémem se rovněž vždy v rámci každého bodu výroku o vině obviněných řádně zabýval (srov. zejména str. 65 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž v tomto směru Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkazuje. Blíže se pak Nejvyšší soud touto námitkou nezabýval, neboť podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání totiž musí mít zásadně podklad ve výrokové části příslušného rozhodnutí a na ni navazujícím odůvodnění, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů po přezkoumání napadených rozhodnutí na základě obsahu spisu a s přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud neshledal mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními i právní kvalifikací na straně druhé žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Soudy se nedopustily ani vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., když své závěry v tomto směru v odůvodnění svých napadených rozhodnutí náležitě a logicky vysvětlily. Soud prvního stupně jako soud nalézací v dostatečné míře objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení ve výroku o vině v rozsahu, jenž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen. Rozsudek nalézacího soudu náležitě přezkoumal soud druhého stupně, jako soud odvolací, který částečně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině a v celém výroku o trestu, v návaznosti na to sám znovu rozhodl o výroku o trestu u obviněných za trestné činy uvedené v nedotčené části výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a ve zbytku vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných M. K., P. J. a Ing. L. C. uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněných M. K., P. J. a Ing. L. C. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.