ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.4.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 4/2013-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2013 o dovolání obviněného J. Š. , a o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. a nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 56 T 4/2011, byl obviněný J. Š. uznán vinným v bodě I. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) v bodě II. přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v bodě III. přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě IV. zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný J. Š. odsouzen podle §140 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí uvedených ve výroku tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného J. Š. a krajského státního zástupce v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, rozhodl rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, tak, že podle §258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. ve výroku o vině pod bodem IV. a z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. Š. uznal vinným, že
I.
dne 30. 05. 2010 v době krátce po 19. hodině, v místě svého bydliště v rodinném domě v ul. N. , N. B. – A. , okr. Č. L. , v ložnici v prvním patře domu se slovy „Ty mi stále nevěříš, že nevím, co se stane?“ nejprve fyzicky napadl svou přítelkyni L. L. , tak že ji udeřil rukou sevřenou v pěst nad levé oko v důsledku čehož poškozená L. L. upadla na zem, kde ji ještě dvakrát udeřil rukou sevřenou v pěst do levé tváře a nejméně jednou ji kopnul do těla, a poté jí v obývacím pokoji opakovaně hrozil s kuchyňským nožem v ruce tím, že jí uřízne prst a přitom stále opakoval, že mu nevěří, a že to udělá, a dále v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách v chodbičce v přízemí domu u kotelny a prádelny, po předchozí slovní rozepři ohledně způsobu praní prádla v pračce, ze vzdálenosti přibližně 2 metrů sedmkrát vystřelil z nelegálně držené krátké střelné zbraně – samonabíjecí pistole černé barvy zn. Glock model 17, ráže 9 mm Luger, směrem do bezprostředního okolí poškozené, aniž by ji střelbou zasáhl, přičemž střelbu opět doprovázel slovy, že mu poškozená nevěří, a poté poškozenou L. L. násilím odvlekl do předsíně domu, a zatímco poškozená ležela zády na podlaze, strčil jí hlaveň pistole do úst se slovy „dělej, klepe se mi ruka, řekni mi pravdu“ a přitom stále opakoval, že mu nevěří, přičemž poškozená v důsledku jeho jednání měla obavu, že obviněný stiskne spoušť pistole a usmrtí ji a následně poté, co poškozené hlaveň pistole z úst vyndal, ji začal oběma rukama škrtit a když přestal, tak ji odvlekl z předsíně do kotelny, kde poškozené přes její fyzický odpor navlékl přes hlavu na krk smyčku lana, které již dříve přehodil přes kovové trubky, umístěné pod stropem kotelny, smyčku lana utáhl kolem krku poškozené, a poté ji se slovy, že „tu svini z ní musí dostat ven, ta svině musí chcípnout“ táhnutím za druhý konec lana vytáhnul nahoru tak, že poškozená visela na laně za krk s nohama ve vzduchu a takto ji držel po dobu nejméně několika minut až v důsledku dušení ztratila vědomí, a tímto svým jednáním poškozené L. L. způsobil podlitiny a odřeniny na krku, rukou, nohou a na zádech,
IV.
od přesně nezjištěné doby až do dne 03. 09. 2010 v místě svého bydliště v rodinném domě na adrese N. , N. B. – A. , okr. Č. L. , pomocí laboratorního zařízení neoprávněně vyrobil za účelem prodeje dalším osobám nejméně 303,64 g čisté látky hydrochlorid metamfetamin zvané pervitin, přičemž hydrochlorid metamfetamin zvaný pervitin je psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedená v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dále za účelem výroby látky hydrochlorid metamfetamin zvané pervitin neoprávněně vyrobil látku hydrochlorid efedrin v množství nejméně 357,91 g účinné látky, přičemž hydrochlorid efedrin je uveden v příloze č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog jako prekursor, když z tohoto množství látky by bylo možno vyrobit hydrochlorid metamfetamin zvaný pervitin v množství 286,3 g,
čímž spáchal v bodě I. zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě IV. zvlášť závažný zločin výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, stran nichž zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí konkrétně uvedených ve výroku o tomto trestu v rozsudku odvolacího soudu.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 56 T 4/2011, podali obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Voženílka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného rovněž z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. Š. v podrobnostech uvedl, že dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku s výjimkou výroku, že rozsudek nalézacího soudu se zrušuje ve výroku i vině pod bodem I. a IV. a ve výroku o trestu. Podle obviněného odvolací soud z podnětu jeho odvolání nenapravil zjevnou nezákonnost a protiústavnost jeho odsouzení, pramenící z extrémně logicky vadného až absurdního hodnocení provedených důkazů, ze svévolné aplikace trestního práva hmotného i procesního, z porušení práva obviněného na obhajobu a jeho Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu, ale tyto napadeným rozsudkem v jeho dovoláním napadené části a v jemu předcházejícím odvolacím řízení ještě umocnil. Namítal, že byl v části napadeného rozsudku odsouzen pro jiné skutky, než pro které mu bylo sděleno obvinění a než pro které byla na něj podána obžaloba a než pro které byl odsouzen v prvním stupni. Namítal, že byl dovoláním napadenou částí rozsudku Vrchního soudu v Praze porušen trestní zákoník v ustanoveních §175, §354, §279 a §283 a že soudy obou stupňů neučinily předmětem dokazování všechny zákonné znaky trestných činů, pro které byla podána obžaloba. Namítl, že odvolací soud se nevypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi ani s obhajobou obviněného.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a za podmínek stanovených v §265m odst. 1 tr. ř. podle §226 písm. a) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 19. 5. 2011, č. j. 4 KZV 32/2010 – 194, a to v celém jejím rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, které zaměřil do výroku o vině pod bodem I., jímž byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v podrobnostech namítl, že s názorem odvolacího soudu lze souhlasit potud, že úmyslem obviněného nebylo poškozenou usmrtit. Pokud by obviněný takový úmysl měl, mohlo dojít k smrti poškozené nejenom tím, že by ve škrcení poškozené pomocí provazu pokračoval, ale i v souvislosti s jeho předcházejícím jednáním, kdy poškozenou ohrožoval střelnou zbraní a sedmkrát vystřelil do její bezprostřední blízkosti. Souhlasit je možno i s názorem, že obviněný chtěl svým jednáním dosáhnout toho, aby poškozená respektovala jeho vůdčí roli v jejich partnerském vztahu a potlačila vazby ke své rodině. Jednání obviněného tedy vykazovalo znaky, které by bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu zločinu vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku. Ovšem okamžikem, kdy obviněný přehodil přes krk poškozené smyčku lana, kterou utáhl, a za druhý konec poškozenou vytáhl nahoru tak, že visela na laně za krk s nohama ve vzduchu a takto ji držel po dobu několika minut, z rámce výše uvedené skutkové podstaty vybočil. V tom okamžiku, kdy se nohy poškozené odlepily od pevné podložky a visela na laně za krk nohama ve vzduchu několik minut, musel být obviněný srozuměn s tím, že takovým jednáním může poškozené způsobit vážnou újmu na zdraví, neboť u ní zákonitě v tomto okamžiku začíná docházet k dušení. K vážné újmě na zdraví poškozené nedošlo, neboť obviněný poté, kdy omdlela, svého jednání zanechal. Takové jednání naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel vědět, že vyzvednutím poškozené za krk do vzduchu jí může způsobit vážnou újmu na zdraví a pro případ, že ji způsobí s tím byl srozuměn. Odvolací soud měl tedy obviněného uznat vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku tak jak navrhoval státní zástupce intervenující u veřejného zasedání. Je tedy podle jeho názoru zřejmé, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze trpí vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Ve svém vyjádření podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem podání obviněného J. Š. , se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde v obou případech o dovolání zjevně neopodstatněná.
Obviněný J. Š. a nejvyšší státní zástupce shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění (ohledně všech skutků pod body I. až IV. výroků o vině) byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného J. Š. , který ve svém dovolání namítal, že odvolací soud nenapravil zjevnou nezákonnost a protiústavnost odsouzení obviněného, pramenící z extrémně logicky vadného až absurdního hodnocení provedených důkazů, ze svévolné aplikace trestního práva hmotného i procesního, z porušení práva obviněného na obhajobu a jeho Listinou základních práv a svobod zaručeného práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu, aniž by ovšem tyto obecně uvedené námitky jakýmkoli způsobem konkretizoval. Dále namítal, že byl v části napadeného rozsudku odsouzen pro jiné skutky, než pro které mu bylo sděleno obvinění a než pro které byla na něj podána obžaloba a než pro které byl odsouzen v prvním stupni. Rovněž namítal, že byl dovoláním napadenou částí uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze porušen trestní zákoník v ustanoveních §175, §354, §279 a §283 a že soudy obou stupňů neučinily předmětem dokazování všechny zákonné znaky trestných činů, pro které byla podána obžaloba, přičemž však ani v tomto směru neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které nebyly z hlediska znaků shora uvedených trestných činů objasněny či prokázány.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že má za prokázáno, že jednání obviněného, zejména v té části, kdy zavěsil poškozenou ve smyčce na laně na trubku v kotelně a táhl ji směrem nahoru, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Z výpovědi poškozené nevyplývá jednoznačný závěr v tom, že by obviněný měl jasný úmysl připravit poškozenou o život. Opakovaně se tam objevují výroky o tom, že je třeba vyhnat z těla poškozené něco škodlivého, ale z výpovědi poškozené nelze zjistit jeden jediný výrok o tom, že ji zabije. Nasvědčuje tomu počínání s nožem, nasvědčuje tomu střelba kolem poškozené do zdi, nasvědčuje tomu strkání hlavně pistole do úst poškozené, aniž by bylo vystřeleno. Toto chování mělo nepochybně vést k zastrašení a k psychické újmě poškozené. Jinak je tomu u té části, kdy obviněný navlékl poškozené smyčku a posléze ji vytáhl od země, až poškozená upadla do bezvědomí. Pak nepochybně přičiněním obviněného byla spuštěna zpět na zem. Tady mohly nastat jakékoliv okolnosti, které by obviněný asi obtížně mohl ovlivňovat a které mohly vést k úmrtí poškozené. Obviněný nepochybně nebyl ten, kdo by věděl, jak vysoko je možno tělo jiného člověka vytáhnout na laně, jak dlouho jej tam podržet, nepředpokládat obranné pohyby apod. Mohlo dojít k celé řadě příčin úmrtí poškozené. Pokud obviněný v tomto jednání pokračoval, byl nepochybně s takovým následkem srozuměn, čímž konal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ že je způsobí, byl s tím srozuměn (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Soud neměl při hodnocení důkazů ohledně přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku rozsudku) žádné pochybnosti. Souhrn nalezených zbraní, částí zbraní a různorodého střeliva zakládá skutečně všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu. K tomu podle názoru soudu není třeba rozvíjet další myšlenky. Všechny zbraně, jejich součásti a střelivo byly předloženy k posouzení Policií České republiky, Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál a bylo vyžádáno odborné vyjádření OKTE z odvětví balistika a fyzikální chemie. Z těchto vyjádření vyplývá, že ke všem nalezeným předmětům je nutno mít buď zbrojní průkaz, nebo zbrojní licenci a povolení příslušného útvaru Policie České republiky. To se týká jak zbraní, tak jejich součástí i zajištěného střeliva. K držení elektrických rozbušek je nutno mít průkaz odpalovače ohňostrojů (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Jednotlivým důkazům, na jejichž základě má nalézací soud jednoznačně za prokázané, že obviněný spáchal zločin přechování omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 4 tr. zákoníku, se podrobně věnuje na stranách 11 až 12 odůvodnění rozsudku, přičemž zejména vyšel z podrobně uvedených věcí, které byly u obviněného zajištěny. Obviněný byl dále uznán vinným v bodu II. rozsudku přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tento skutek obviněný popřel. V této souvislosti soud vyšel z tvrzení poškozené, které zůstalo konzistentní po celou dobu řízení a tak není důvodu se nechat vést úvahami o nevěrohodnosti poškozené nebo o fabulaci z její strany. Podpůrně lze vycházet v této záležitosti z výpovědí matky poškozené, její sestry, svědka M. a zejména výpovědi svědka J V. , dnes již zemřelého. Zejména ten potvrdil počínání obviněného v D. L. V té souvislosti k působení chování obviněného na poškozenou je nutno se vrátit k události z 30. 5. 2010, kdy došlo pro poškozenou k velmi tragické události se zásadním působením na její psychiku. V situaci, kdy neoznámila jednání obviněného a byla podrobována tomuto soustavnému psychickému nátlaku, byly její obavy nepochybně výraznější, než by tomu bylo v případě, pokud by nedošlo k událostem ze dne 30. 5. 2010. Z tohoto pohledu a v těchto souvislostech soud dospěl k závěru, že znaky skutkové podstaty přečinu naplněny byly (srov. str. 12 až 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud po přezkoumání odůvodnění rozsudku nalézacího soudu spolu s předloženým spisovým materiálem tak má za to, že nalézací soud rozhodně neprovedl vadné až absurdní hodnocení důkazů, jak namítal dovolatel.
Také odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, byly provedeny řádným způsobem veškeré důkazy významné pro objasnění skutečného stavu věci při dodržení všech zákonných ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obviněného na řádnou obhajobu. Provedené dokazování je proto úplné a řízení předcházející napadenému rozsudku nevykazuje procesní vady. Nalézací soud vedl dokazování způsobem a v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když správně postupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a při svém rozhodování z takto zjištěného stavu vycházel. Ve vztahu k významným skutkovým okolnostem vyjádřeným ve výroku postupoval tento soud, až na výjimky dále uvedené, ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když v souladu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů zhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a ve vzájemných souvislostech, a to na podkladě svého vnitřního přesvědčení. Své postupy, na základě nichž ke skutkovým závěrům dospěl, nalézací soud v odpovídajících pasážích odůvodnění rozsudku zdůvodnil tak, jak mu ukládá ustanovení §125 tr. ř., vyložil v nich, které skutečnosti vzal za prokázané a o které konkrétní důkazy tato svá skutková zjištění opřel, a též uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení věrohodnosti a důkazní síly jednotlivých provedených důkazů. Shromážděný důkazní celek je úplný a dostatečně způsobilý sloužit jako kvalitní platforma pro budování skutkových zjištění soudy (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K obecné námitce dovolatele, že nebyly naplněny zákonné znaky ustanovení §175, §354, §279 a §283 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pokud jde o přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který nalézací soud spatřoval ve skutkovém zjištění, že obviněný poté, co se s ním poškozená L. L. dne 31. 05. 2010 rozešla, v době od 1. 6. 2010 do 8. 6. 2010, ji opakovaně a soustavně kontaktoval prostřednictvím SMS zpráv posílaných ze svého mobilního telefonu a rovněž ji opakovaně navštěvoval a vyhledával její přítomnost v místě jejího bydliště a také v místě jejího zaměstnání, a dále ji v přesně nezjištěné době od druhé poloviny měsíce července 2010 až do 31. 8. 2010 soustavně a opakovaně sledoval a vyhledával její přítomnost v místě jejího bydliště a zejména pak v místě bydliště jejího přítele J. V. , přičemž zde přibližně dvakrát až třikrát týdně vždy ve večerních hodinách zastavil se svým vozidlem v blízkosti domu a pouštěl písničky z audiopřehrávače a troubil a v jednom případě zanechal v místě bydliště poškozené u vozidla zn. Škoda Fabia patřícího matce poškozené P. L. pantofle a hrnek poškozené, těhotenský test a skořápku od vejce a v jiném případě pak zanechal za stěračem vozidla J. V. DVD s fotkami patřící poškozené, přičemž u poškozené tímto svým jednáním i v souvislosti s jeho předchozím chováním vzbudil obavu o své zdraví a život a rovněž o zdraví a život jejího přítele J. V. , byly tímto jednáním obviněného nepochybně naplněny znaky uvedeného přečinu spočívající v dlouhodobém pronásledování ve formě vyhledávání osobní blízkosti poškozené, kterou rovněž sledoval, a toto jednání vzhledem ke své intenzitě bylo způsobilé vzbudit v poškozené uvedenou důvodnou obavu. V případě přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku vyšel nalézací soud správně z nepochybně zjištěných skutečností, že obviněný aniž by byl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence od přesně nezjištěné doby až do dne 3. 9. 2010 v místě svého bydliště přechovával dlouhou střelnou zbraň – opakovací malorážní pušku – zn. CZ model 452-2 E ZKM, ráže 22 Long Rifle, s optickým zaměřovačem zn. NORCONIA 4x32, zásobníkem se 2 ks nábojů, dlouhou střelnou zbraň – loveckou pušku – opakovací kulovnici ráže 6,5x57 Mauser, s optickým zaměřovačem zn. Nikko Stirling model Silver Crown Waterproof bez výr. čísla, dále bez platně udělené výjimky přechovával tlumič hluku výstřelu k opakovací malorážní pušce zn. CZ model 452_2 E ZKM, bez výrobního čísla, jehož držení je podmíněno udělenou výjimkou ve smyslu §9 odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních, dále bez povolení přechovával krátkou střelnou zbraň – samonabíjecí pistoli zn. GLOCK, model 17, ráže 9 mm Luger, se zásobníkem a 15 ks nábojů zn. S&B 9x19,09 a torzo revolveru belgické výroby typu Bulldog ráže 380 Short C.F., bez výrobního čísla, válec o pěti komorách, s demontovaným kohoutem, střenkou a spouští, a dále přechovával větší množství střeliva, a to 1 ks balení nábojů po 50 ks ráže 6,35 Browning, 3 ks balení nábojů ráže 9 mm Luger zn. Magnatech, celkem 150 ks nábojů, 5 ks nábojů Luger s projektilem černé barvy, 37 ks nábojů ráže 38 speciál, 64 ks nábojů ráže 38 Special plastic training, 7 ks nábojnic ráže 38 special plastic training, 10 ks nábojů brokovnicových ráže 16 brok 3,5 mm, 10 ks nábojů brokovnicových 16 brenek, 16 ks nábojů brokovnicových s-ball plastic, 10 ks brokových nábojů ráže 38 special, 1 ks kulometného náboje ráže 7,62, 1 ks náboje ráže 7,65, 8 ks samopalových nábojů 7,62x39, 150 ks nábojů Long Rifle 22 a 6 ks nábojů zn. S&B 6,5x57, jejichž nabytí je rovněž podmíněno platným zbrojním průkazem nebo zbrojní licencí, a proto bez povolení přechovával uvedené střelné zbraně, dále zakázaný doplněk zbraně a ve větším množství střelivo. V podrobnostech Nejvyšší soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se plně ztotožňuje, a který podrobně vysvětlil, na základě jakých důkazů a okolností případu má za to, že byly naplněny skutkové podstaty uvedených trestných činů spáchaných pod body II. a III. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, které ponechal odvolací soud beze změny.
Pokud se týká bodu IV. výroku rozsudku odvolacího soudu, je třeba přisvědčit právnímu závěru tohoto soudu, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud jde o bod ad IV., z obsahu spisu vyplynulo, že v rámci domovní prohlídky byla v domě obviněného v garáži a ve sklepě zajištěna i řada předmětů a látek určených k výrobě psychotropní látky hydrochlorid metamfetamin, zvaný pervitin a rovněž bylo zajištěno i celkem 303,64 g čisté látky hydrochlorid metamfetamin, zvané pervitin a dále prekursor hydrochlorid efedrin v množství 357,91 g, když z tohoto množství látky by bylo možno vyrobit hydrochlorid metamfetamin zvaný pervitin v množství 286,3 g, a 68 ks tablet léku zn. CIRRUS o celkové hmožnosti 26,25 g obsahujících celkem 8,16 g hydrochloridu pseudoefedrinu, když z tohoto množství látky by bylo možnost vyrobit hydrochlorid metamfetamin zvaný pervitin v množství 5,22 g. Na místě činu tak byla nalezena kompletní sada předmětů a látek určených k výrobě pervitinu, přičemž z odborného vyjádření z odvětví chemie vyplývá, že na těchto předmětech byly nalezeny zbytky látek běžně používaných k výrobě hydrochlorid metamfetaminu zvaného pervitin tzv. českou cestou izolací z efedrinu. Z charakteru všech zajištěných předmětů je patrné, že byly používány k výrobě metamfetaminu z efedrinu izolovaného z léčiv a je tedy zřejmé, že byly používány k výrobě pervitinu izolací efedrinu a pseuefedrinu. Z množství zajištěného pervitinu, které představuje přes 1500 jednotlivých dávek, a ze skutečnosti, že na místě bylo rovněž zajištěno kompletní používané vybavení na výrobu pervitinu a značné množství prekursoru efedrinu, lze jednoznačně dovodit, že obviněný v blíže neupřesněné době až do svého zadržení dne 3. 9. 2010 neoprávněně vyrobil psychotropní látku pervitin a prekursor efedrin a spáchal čin ve značném rozsahu. Tím naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud se v tomto bodě zcela ztotožnil s názorem státního zástupce vrchního státního zastupitelství, že celková důkazní situace odůvodňovala posouzení tohoto skutku jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, avšak nikoliv podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale pouze podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z hlediska kvantifikačního rozsahu drogové trestné činnosti u obviněného nalezené a zajištěné množství pervitinu neodpovídá tomu, že čin byl spáchán „ve velkém rozsahu“, ale jen „ve značném rozsahu“ podle odst. 2 písm. c) uvedeného ustanovení tr. zákoníku. Podle soudní judikatury a praxe za účinnosti trestního zákoníku „velkému rozsahu“ odpovídá množství cca 1.000 gramů pervitinu, zatímco „značný rozsah“ vyžaduje přítomnost alespoň 240 gramů pervitinu (např. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1337/2010) – v podrobnostech srov. str. 13 až 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Konečně pokud se týká právní kvalifikace jednání dovolatele popsaného v bodě I. výroku rozsudku, které bylo kvalifikováno podle ustanovení §175 tr. zákoníku, touto problematikou se Nejvyšší soud bude podrobně zabývat v rámci vypořádání se s námitkou nejvyššího státního zástupce, kdy se však jedná o správně použitou právní kvalifikaci, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že trestní zákoník nebyl porušen v žádném z ustanovení §175, §354, §279 a §283 tr. zákoníku, když soudy učinily předmětem dokazování všechny zákonné znaky vyjmenovaných trestných činů.
Co se týká námitky dovolatele, že nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v tomto případě se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesního charakteru, neboť tento institut je upraven v §220 tr. ř. a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. Podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt) Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.]. Dále je třeba zdůraznit, že z ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99).
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že totožnost skutku zůstala v posuzovaném případě ohledně bodu I. výroku o vině zachována, když od počátku trestního řízení bylo dovolateli kladeno za vinu, že poškozenou L. L. dne 30. 5. 2010 po 19. hodině na ulici N. , N. B. – A. , okr. Č. L. , fyzicky napadl, hrozil jí s kuchyňským nožem v ruce tím, že jí uřízne prst, střílel z pistole do bezprostředního okolí poškozené, strčil jí hlaveň pistole do úst, poté jí oběma rukama škrtil a odvlekl jí do kotelny, kde jí přes její fyzický odpor navlékl přes hlavu na krk smyčku lana, smyčku lana utáhl kolem krku poškozené, vytáhnul jí nahoru tak, že visela na laně za krk s nohama ve vzduchu, následkem čehož ztratila vědomí, a způsobil jí tak podlitiny a odřeniny na krku, rukou, nohou a zádech. V případě bodu II. výroku o vině bylo trestní stíhání zahájeno ohledně soustavného pronásledování poškozené L. L. poté, co od něho dne 31. 5. 2010 odešla zpět k rodičům, kdy vyhledával její přítomnost tím, že ji denně sledoval, jezdil do místa jejího pobytu, až vzbudil v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví její a jejího přítele J. V. (srov. usnesení ze dne 3. září 2010, č. j. KRPL-10907-14/TČ-2010-180171 (č. l. 7 až 10 spisu). Obdobně je tomu také u skutků pod body III. a IV., neboť usnesením ze dne 19. listopadu 2010, č. j. KRPL-10907-211/TČ-2010-180070 bylo zahájeno trestní stíhání obviněného ohledně později žalovaných a odsouzených skutků spočívajících v tom, že 1) obviněný bez platného povolení, zbrojního průkazu nebo zbrojní licence v místě svého trvalého bydliště přechovával malorážní pušku zn. CZ model 452-2 E ZKM, s optickým zaměřovačem zn. NORCONIA 4x32, tlumičem a zásobníkem se 2 ks nábojů, loveckou pušku kulovnici zn. Bohler, se závěrem výr. č. 76 a s optickým zaměřovačem a pistoli zn. GLOCK, ráže 9 mm Luger, se zásobníkem a 15 ks nábojů zn. S&B 9x19,09, a větší množství střeliva; 2) v přesně nezjištěné době do 3. 9. 2010 obviněný v místě svého bydliště neoprávněně vyrobil nejméně 303,64 g čistého metamfetaminu zvaného pervitin a dále si za účelem výroby drogy metamfetamin opatřil a v místě svého bydliště neoprávněně přechovával 357,91 g čistého efedrinu jako prekursoru, dále přechovával 68 ks tablet léku CIRRUS, obsahujících 8,16 g prekurzoru efedrin, a předměty a látky určené k výrobě omamných a psychotropních látek, tedy laboratorní nádoby, trychtýře, teploměry a další předměty, dále hydroxid sodný, kyselinu chlorovodíkovou, červený fosfor, kyselinu fosforečnou, jód, toluen a další látky (srov. č. l. 1 až 6 spisu). Z pouhého porovnání vymezení uvedených skutků je zcela zřejmé, že námitka obviněného směřující k nezachování jejich totožnosti není důvodná.
Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, který namítal, že okamžikem, kdy obviněný přehodil přes krk poškozené smyčku lana, kterou utáhl a za druhý konec poškozenou vytáhl nahoru tak, že visela na laně za krk s nohama ve vzduchu a takto ji držel po dobu několika minut, vybočil z rámce skutkové podstaty zločinu vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku. V tom okamžiku, kdy se nohy poškozené odlepily od pevné podložky a visela na laně za krk nohama ve vzduchu několik minut, musel být obviněný srozuměn s tím, že takovým jednáním může poškozené způsobit vážnou újmu na zdraví, neboť u ní zákonitě v tomto okamžiku začíná docházet k dušení. K vážné újmě na zdraví poškozené nedošlo, neboť obviněný poté, kdy omdlela, svého jednání zanechal. Takové jednání naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť musel vědět, že vyzvednutím poškozené za krk do vzduchu jí může způsobit vážnou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí s tím byl srozuměn. Odvolací soud měl tedy obviněného uznat vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, tak jak navrhoval státní zástupce intervenující u veřejného zasedání.
Jak již bylo shora Nejvyšším soudem zmíněno, nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že má za prokázáno, že jednání obviněného, zejména v té části, kdy zavěsil poškozenou ve smyčce na laně na trubku v kotelně a táhl ji směrem nahoru, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Z výpovědi poškozené nevyplývá jednoznačný závěr v tom, že by obviněný měl jasný úmysl připravit poškozenou o život. Opakovaně se tam objevují výroky o tom, že je třeba vyhnat z těla poškozené něco škodlivého, ale z výpovědi poškozené nelze zjistit jeden jediný výrok o tom, že ji zabije. Nasvědčuje tomu počínání s nožem, nasvědčuje tomu střelba kolem poškozené do zdi, nasvědčuje tomu strkání hlavně pistole do úst poškozené, aniž by bylo vystřeleno. Toto chování mělo nepochybně vést k zastrašení a k psychické újmě poškozené. Jinak je tomu u té části, kdy obviněný navlékl poškozené smyčku a posléze ji vytáhl od země, až poškozená upadla do bezvědomí. Pak nepochybně přičiněním obviněného byla spuštěna zpět na zem. Tady mohly nastat jakékoliv okolnosti, které by obviněný asi obtížně mohl ovlivňovat a které mohly vést k úmrtí poškozené. Obviněný nepochybně nebyl ten, kdo by věděl, jak vysoko je možno tělo jiného člověka vytáhnout na laně, jak dlouho jej tam podržet, nepředpokládat obranné pohyby apod. Mohlo dojít k celé řadě příčin úmrtí poškozené. Pokud obviněný v tomto jednání pokračoval, byl nepochybně s takovým následkem srozuměn, čímž konal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ že je způsobí, byl s tím srozuměn (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud poté uvedl, že ohledně skutku pod bodem ad I. byla učiněna objektivní skutková zjištění, avšak poněkud rozporuplná situace existuje ohledně jeho právního posouzení. Obžaloba ve výrokové části žalobního návrhu kvalifikovala inkriminované jednání jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (str. 3). V části odůvodňující tuto právní kvalifikaci (str. 13) však hovoří o jednočinném souběhu tohoto deliktu se zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěrečná řeč státního zástupce před nalézacím soudem (č. l. 1291 až 1294) týkající se tohoto skutku směřovala k uznání viny obviněného pouze za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud převzal tuto právní kvalifikaci, aniž by vůbec zkoumal, zda naplňuje znaky subjektivní stránky citovaného pokusu trestného činu vraždy, kdy je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty znaky, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu, zejména v těch případech, kdy pohnutka je relevantním rozlišujícím znakem. V posuzovaném případě je zřejmé, že ve skutkové větě absentovala formulace „v úmyslu usmrtit“, která jediná by při svém prokázání mohla jako zásadní znak subjektivní stránky činu odůvodnit právní kvalifikaci pokusu vraždy. Této skutečnosti si byl zřejmě vědom i státní zástupce vrchního státního zastupitelství, který v odvolacím řízení modifikoval závěrečný návrh této procesní strany, pokud uvedl, že se neztotožnil s názorem nalézacího soudu, že jednoznačně, tedy bez pochybností, byl prokázán nepřímý úmysl obviněného způsobit poškozené smrt, resp., že byl s takovým následkem svého jednání srozuměn. K usmrcení poškozené mohlo reálně dojít, pokud by obviněný v jejím intenzivním škrcení za použití provazu pokračoval a trvalo by to delší dobu. K tomu však nedošlo. Obviněný si zřejmě tohoto nebezpečí byl vědom, a proto poté, co u ní došlo ke ztrátě vědomí, ji spustil na zem a dalšího škrcení zanechal. Proto za této situace provedené důkazy neprokazují úmysl obviněného způsobit smrt poškozené, ale poskytují dostatečný podklad pro právní posouzení skutku ad I. obžaloby jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a tento skutek by měl být pod toto ustanovení podle státního zástupce podřazen. Vrchní soud se s názorem státního zástupce ohledně nedostatku úmyslu usmrtit u činu pod bodem ad I. i z důvodů jím prezentovaných zcela ztotožnil. Dospěl však přesto k odlišnému závěru o právní kvalifikaci tohoto skutku. Z charakteru celého jednání obviněného je zřejmá jeho jednotná snaha na základě aplikace řady násilných aktivit, jejichž razance se zvyšovala, ale nesměřovala k vážné škodě na zdraví, docílit, aby poškozená respektovala jeho vůdčí roli v jejich partnerském vztahu a potlačila vazby ke své rodině. Takovouto povahu počínání pachatele nejlépe podle názoru vrchního soudu vystihuje jeho podřazení pod skutkovou podstatu zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (srov. str. 12 až 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin se zbraní. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Vydírání ve smyslu §175 odst. 1 musí směřovat ke: a) konání, kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti, vyklizení bytu atd., b) opominutí, kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala, c) trpění, jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání nebo jiných odmítaných praktik, a to s výjimkou sexuální oblasti. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění.
Nejvyšší soud přezkoumal jak odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním. Odvolací soud se použitou právní kvalifikací v případě bodu I. výroku rozsudku příliš nezabýval, když pouze uvedl, že z charakteru celého jednání obviněného je zřejmá jeho jednotná snaha na základě aplikace řady násilných aktivit, jejichž razance se zvyšovala, ale nesměřovala k vážné škodě na zdraví, docílit, aby poškozená respektovala jeho vůdčí roli v jejich partnerském vztahu a potlačila vazby ke své rodině, kdy takovouto povahu počínání pachatele nejlépe podle názoru vrchního soudu vystihuje jeho podřazení pod skutkovou podstatu zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na druhé straně i argumentace nejvyššího státního zástupce v dovolání, postrádá bližší zdůvodnění, když tento pouze zdůraznil, že okamžikem, kdy obviněný přehodil přes krk poškozené smyčku lana, kterou utáhl, a za druhý konec poškozenou vytáhl nahoru tak, že visela na laně za krk s nohama ve vzduchu a takto ji držel po dobu několika minut, vybočil z rámce skutkové podstaty zločinu vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku. V tom okamžiku, kdy se nohy poškozené odlepily od pevné podložky a visela na laně za krk nohama ve vzduchu několik minut, musel být obviněný srozuměn s tím, že takovým jednáním může poškozené způsobit vážnou újmu na zdraví, neboť u ní zákonitě v tomto okamžiku začíná docházet k dušení. K vážné újmě na zdraví poškozené nedošlo, neboť obviněný poté, kdy omdlela, svého jednání zanechal. Na závěr těchto úvah nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný J. Š. musel vědět, že vyzvednutím poškozené za krk do vzduchu jí může způsobit vážnou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, aniž by však v dovolání konkretizoval z čeho toto srozumění obviněného vyplývá, resp. jakými konkrétními důkazy je prokázáno.
Nejvyšší soud považuje za nutné především zopakovat podstatné skutečnosti, které pro posouzení srozumění obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku vyplývají z relevantních provedených důkazů. Poškozená L. L. ve své výpovědi u hlavního líčení uvedla, že obviněný J. Š. jí dal v kotelně smyčku přes hlavu vleže a vytáhl ji nahoru a poškozená visela nahoře. Občas se dotkla dveří, co byly vedle, ale nohy měla ve vzduchu. Neví, jak se dostala dolů, nepamatuje si to. Potom se probrala, neví jak, ležela na zemi v kotelně (srov. č. l. 1252 spisu). Poškozená si však ve své výpovědi částečně i odporuje, zejména pokud nejprve v hlavním líčení zcela nově oproti výpovědi z přípravného řízení uvedla, že jí sám obviněný řekl, že když omdlela na laně, vzdal to, neboť už si myslel, že je mrtvá. Poté však poškozená uvedla, že neví, zda když omdlela na provaze, zda chtěl obviněný zkusit, zda to jenom předstírá (srov. rovněž č. l. 1252 níže). Nelze tedy podle názoru Nejvyššího soudu z těchto rozporných vyjádření poškozené vycházet. Ke způsobeným zraněním poškozená uvedla, že na krku měla zranění od provazu, byl to spálený krk, modřiny. Na těle měla od kolen nahoru jednu velkou černou modřinu. Byly to obě nohy zepředu na stehnech (srov. č. l. 1253 spisu).
Z výpovědi poškozené L. L. tak není zřejmé, jak dlouho ji obviněný J. Š. držel na laně s nohama ve vzduchu. Jestliže se výslechem obviněné ani znaleckým posudkem nepodařilo zjistit, jak dlouho ji obviněný držel na laně ve vzduchu, nelze vyloučit, že ji ihned poté, co pozbyla vědomí, pustil zpátky dolů. Poškozená se probrala až s časovým odstupem, kdy už byl obviněný mimo kotelnu. Jak dále vyplývá z její výpovědi, obviněný jí nezpůsobil žádné vážné následky. Sama poškozená uvedla, že k doktorovi nešla, a tak není k dispozici žádná lékařská zpráva, která by objektivizovala její zranění a jejich skutečnou povahu.
Znalec MUDr. Radovan Havel ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 100 až 112 spisu), především v souladu s posledně uvedeným závěrem zdůraznil, že v projednávaném případě není k dispozici objektivní lékařský záznam o poranění poškozené, která nevyhledala lékařské ošetření. Znalec tedy vycházel jen z výpovědi poškozené a částečně z údajů svědků, kteří poranění na jejím krku po události viděli a částečně popsali a jednak ze závěrů provedené rekonstrukce. Ze soudně lékařského hlediska lze konstatovat, že jak výpověď poškozené, tak i další skutečnosti obsažené ve vyšetřovacím spisu skutečně věrohodně dokumentují danou situaci a vytvářejí ze soudně lékařského odpovídající logický kruh, který danému napadení (škrcení) dobře odpovídá (srov. č. l. 107 spisu). Jak dále uvedl znalec, v důsledku intenzivního škrcení poškozené došlo k uzavření jejích dýchacích cest a k intenzivnímu dušení. Poškozená v důsledku takto intenzivního dušení s největší pravděpodobností v průběhu útoku ztratila vědomí (což poškozená věrohodně popisuje ve své výpovědi a také další jí udávané údaje tomuto odpovídají – podle výpovědi se probrala z bezvědomí, pohybovala se zmateně a s poruchou koordinace pohybů a nestabilitou, což jsou rovněž údaje, které ze soudně lékařského hlediska odpovídají proběhlé intenzivní hypoxii – nedokrevnosti mozku v důsledku dušení při škrcení). Dále znalec konstatoval, že aby došlo k takto intenzivnímu dušení, musel trvat tlak na oblast krku poškozené nikoliv pouze po krátkou či přechodnou dobu, ale po dobu nejméně několika minut. Dalším mechanismem působícím na organismus poškozené byl tlak na boční plochy krku, kde jsou uložena důležitá nervová zakončení. Intenzivní tlak na tuto oblast může prakticky kdykoliv v průběhu útoku vyvolat reflexivní náhlou zástavu srdeční činnosti a může tedy vést k náhlé smrti napadeného. K tomuto následku mohlo dojít kdykoliv v průběhu škrcení. To, že k tomuto následku v posuzovaném případě nedošlo, je otázkou momentální pohotovosti nervového systému poškozené (srov. č. l. 108 spisu). Podle znalce mohlo ke smrti poškozené při intenzivním a nepřerušovaném dušení dojít během několika minut (cca 6 až 9). K její smrti však mohlo dojít i v průběhu několika vteřin (srov. č. l. 110 spisu). Znalec také uvedl, že pokud by došlo k nevratnému poškození mozkové tkáně poškozené v důsledku hypoxie, mohlo by dojít i k trvalé invaliditě poškozené (srov. č. l. 111 spisu). U hlavního líčení potom znalec doplnil, že nelze určit hranici, pokud uvažujeme o trvalých následcích. Pokud zadušení trvá 1 až 2 minuty, mozek se nedostane do fáze nějakých trvalých následků. Pokud trvá déle a dostává se na hranici 8 až 10 minut, už tam hrozí riziko. Podle popisovaných oděrek násilí nepůsobilo přechodně krátkou dobu. Člověk by mohl zemřít ne na udušení, ne na hypoxii mozku, ale na podráždění nervových center. To znamená, že tlak na krk vyvolá reakci podráždění nervus vagus – bloudivý hlavový nerv – a po několika desítkách vteřin jsou popsána úmrtí lidí při tlaku. Jakýkoliv tlak na krk ve smyslu škrcení či rdoušení je vysoce rizikový a během 20 až 30 vteřin může poškozeného usmrtit, ne v důsledku dušení, odumření mozkové tkáně, ale v důsledku zástavy srdeční činnosti (srov. č. l. 1255 spisu). Jak z písemného znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, tak i z jeho výpovědi u hlavního líčení, se podává, že poškozené objektivně hrozila smrt. Nejvyšší soud v žádném směru nezpochybňuje, že smrt poškozené nepochybně v důsledku popsaného jednání obviněného hrozila, zejména pokud jde o podráždění nervus vagus – bloudivého hlavového nervu, neboť jakýkoliv tlak na krk ve smyslu škrcení či rdoušení je vysoce rizikový a během 20 – 30 vteřin může poškozeného usmrtit, ne v důsledku dušení, odumření mozkové tkáně, ale v důsledku zástavy srdeční činnosti. V tomto směru jsou nepochybně závěry znalce správné, ale je třeba se zabývat subjektivní stránkou, tedy úmyslným zaviněním takového následku ze strany obviněného. Další znalecký posudek z oboru soudního lékařství zpracovaný MUDr. Radkem Matlachem, který byl v odvolacím řízení předložen obhajobou a proveden ve veřejném zasedání dne 5. dubna 2012, se k těmto otázkám nevyjadřuje, pouze uvádí, že závěry znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla jsou tendenční a nezabývají se případem komplexně, neboť pokud jde o mechanizmus vzniku popsaných zranění, jenž je obsažen ve výpovědích, kdy se mělo jednat o rdoušení a věšení, tomu neodpovídají, ale spíše by podle popisu odpovídala škrcení (srov. č. l. 1363 až 1375 spisu). Znalec MUDr. Radovan Havel však ve svém posudku, jak již bylo shora uvedeno, také hovoří o škrcení, byť ho popisuje s následným tahem těla poškozené směrem vzhůru. Popis skutečně vzniklého zcela lehkého zranění na krku poškozené jako následku škrcení se tedy v obou znaleckých posudcích neliší, byť se znalci liší z hlediska vlastního jednání obviněného, na základě kterého k nim mělo dojít, což má význam z hlediska hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené, ale nikoli ohledně úmyslného zavinění obviněného k hrozícímu smrtelnému následku ze strany obviněného. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že se ztotožnil se závěrem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství, že k usmrcení poškozené mohlo reálně dojít, pokud by obviněný v jejím intenzivním škrcení za použití provazu pokračoval a trvalo by to delší dobu. K tomu však nedošlo. Obviněný si zřejmě tohoto nebezpečí byl vědom, a proto poté, co u poškozené došlo ke ztrátě vědomí, ji spustil na zem a dalšího škrcení zanechal. Proto za této situace provedené důkazy neprokazují úmysl obviněného způsobit smrt poškozené (srov. str. 12 až 13 rozsudku odvolacího soudu). S tímto závěrem se ztotožnil i nejvyšší státní zástupce, pokud v dovolání stejně jako již státní zástupce Vrchního státního zastupitelství uvedl, že s názorem odvolacího soudu lze souhlasit potud, že úmyslem obviněného nebylo poškozenou usmrtit.
Při zvažování shora uvedené námitky v dovolání nejvyššího státního zástupce týkající se právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že jestliže poškozená byla v důsledku popsaného jednání obviněného J. Š. ohrožená jak následkem spočívajícím v usmrcení, tak stejně byla ohrožena i těžkou újmou na zdraví. V tomto ohledu však byly jak soudy obou nižších stupňů, tak i Nejvyšší soud limitovány skutečností, že poškozená trestní jednání obviněného J. Š. oznámila až s dlouhým časovým odstupem, a není tak ani k dispozici žádná lékařská zpráva. Obviněný své jednání ve vztahu k bodu I. výroku vině v napadeném rozsudku zcela popřel (viz č. l. 1211 až 1212 spisu).
Pokud již v odvolacím řízení státní zástupce Vrchního státního zastupitelství obecně uváděl, že provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro právní posouzení skutku ad. I., jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byl obviněný srozuměn s tím, že takovým jednáním může poškozené způsobit vážnou újmu na zdraví, neboť u ní zákonitě v tomto okamžiku začíná docházet k dušení a k vážné újmě nedošlo jen proto, že omdlela a obviněný svého jednání zanechal, odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o právní kvalifikaci tohoto skutku. Na otázku, zda by popisované zavěšení za krk mohlo způsobit trvalé následky na zdraví poškozené a jaké, znalec MUDr. Radovan Havel uvedl, že v případě, že by došlo k nevratnému poškození mozkové tkáně poškozené v důsledku hypoxie (i v posuzovaném případě tento následek hrozil), mohlo by dojít i k trvalé invaliditě poškozené (v případě přežití s poškozenou mozkovou tkání hypoxií) s výrazným omezením funkcí centrální nerovové soustavy, nepohyblivostí, těžkým omezením komunikačních funkcí a trvalým odkázáním na pomoc druhé osoby (č. l. 111 až 112 spisu; znalec MUDr. Radek Matlach se k této otázce nevyjádřil). Nejvyšší soud k tomu však uvádí, že k takové hypoxii nedošlo, neboť u poškozené žádné takové, ale ani podstatně omezenější následky nenastaly, což je pak nepochybně rozhodná okolnost z hlediska posuzování objektivně prokázané intenzity škrcení, ale i posouzení subjektivní stránky, tedy úmyslného zavinění takového následku ze strany obviněného J. Š. , zvláště když z hlediska popisu škrcení lanem (s výjimkou vytažení poškozené na laně přehozeném přes kovové trubky do výšky) a jeho následků jsou v obou znaleckých posudcích uvedeny obdobné skutečnosti, z kterých vyplývá, že poškozená žádné podstatné následky, jež by svědčily uvedeným důsledkům hypoxie, neměla a ani je neuváděla. Naopak uvedla, že druhý den se normálně bavili, uklízela, seděli venku u baráku, kouřili a bavili se normálně (srov. č. l. 1252 p. v. spisu). Také ve výpovědi z přípravného řízení uvedla, že žádné podstatné následky neměla, asi měsíc měla ztuhlou tvář a mravenčilo jí v ní. Na levé lopatce ji něco píchalo, když něco dělala. S žádným z těch zranění u doktora nebyla (č. l. 141 spisu).
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě dodat, že hypoxie znamená nedostatek kyslíku (v buňkách, tkáních, orgánech či v celém organismu). Hypoxie výrazně narušuje látkovou výměnu a zisk energie a vede k těžkému poškození orgánů i jejich funkcí [srov. Vokurka, M., Hugo, J. a kol. Velký lékařský slovník. 4. vydání, Praha: MAXDORF, s. r. o., 2004, str. 364.].
V tomto směru je významná i výpověď znalce MUDr. Radovana Havla v hlavním líčení, který sice uvedl, že mozková buňka po 8 až 9 minutách odumírá, je to horní hranice, ale nelze určit hranici, pokud uvažujeme o trvalých následcích, neboť pokud zadušení trvá 1 až 2 minuty tak mozek se nedostane do fáze nějakých trvalých následků. Pokud trvá déle a dostává se na hranici 8 až 10 minut, už tam to riziko hrozí. Navíc je otázka, zda tento mechanizmus není přerušován, zda se na chvíli ten tlak nezmenší bez spekulace o tom, zda se škrtidlem někdo manipuluje, to ovšem není věc znalce. Může se stát, že ten člověk má na chvíli přístup krevního řečiště do mozku. Znalec trval na tom, že podle popisovaných oděrek apod. to násilí nepůsobilo jen přechodně krátkou dobu. Z hlediska tohoto způsobu násilí, hovoří-li se z praxe, tak mohlo násilí působit několik desítek vteřin, na tom trvá. Poškozená by tedy mohla zemřít, ne na udušení, ne na hypoxii mozku, ale na podráždění nervových center, tzn. že tlak na krk vyvolá reakci podráždění nervus vagus – bloudivý nerv a po několika desítkách vteřin jsou popsána úmrtí při tlaku (č. l. 1255 spisu). Zhodnotí-li se tato výpověď znalce v návaznosti na všechny shora uvedené skutečnosti týkající se hypoxie, ze které je dovozována možnost vážné poruchy zdraví, která by mohla být kvalifikována jako těžká újma na zdraví, pak z této výpovědi znalce vyplývá, že násilí nepůsobilo jen přechodně krátkou dobu, ale mohlo působit několik desítek vteřin, což ovšem nemohlo vést ke vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Ostatní závěry znalce se již týkají možnosti vzniku smrtelného následku. Všechny tyto skutečnosti je pak třeba hodnotit i z hlediska, zda bylo prokázáno, že obviněný směřoval k způsobení vážné poruchy zdraví u poškozené, tedy k způsobení jí těžké újmy na zdraví, nebo zda alespoň byl s takovým následkem srozuměn. K takovému závěru v důsledku popsané hypoxie by bylo možno dojít, pokud by bylo prokázáno, že obviněný v jejím intenzivním škrcení za použití provazu pokračoval a trvalo by to delší dobu. Nic takového však prokázáno nebylo, znalec hovoří, a to jen hypoteticky na základě svědky popsaných následků a chování poškozené, o několika desítkách vteřin, přičemž nevyloučil ani přerušované škrcení. Jestliže jak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství, tak Vrchní soud v Praze, ale i nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání na základě těchto skutečností uzavřely, že není prokázáno, že by obviněný poté, co poškozená upadla do bezvědomí, ve škrcení pokračoval, pak tuto skutečnost nelze hodnotit z hlediska subjektivní stránky jen ve vztahu ke smrtelnému následku, ale je třeba ji v podstatě stejně hodnotit z hlediska úmyslného zavinění obviněného i ve vztahu k následku spočívajícímu v těžké újmě na zdraví, zvláště když toto jednání obviněného má v podstatě z hlediska obou následků stejný význam – závisí jen na délce škrcení a u smrtelného následku i na případném podráždění nervus vagus – bloudivého hlavového nervu. Obviněný J. Š. si nepochybně byl vědom nejen možného nebezpečí smrtelného následku, ale i nebezpečí vážného poškození zdraví poškozené při delším škrcení, a proto poté, co u poškozené došlo ke ztrátě vědomí, dalšího škrcení zjevně zanechal, zvláště pokud nebylo ani vyloučeno (jak uváděl znalec MUDr. Radovan Havel), že došlo k přerušovanému škrcení. Za této situace při zhodnocení všech rozhodných shora uvedených skutečností podle názoru Nejvyššího soudu provedené důkazy neprokazují nejen úmysl obviněného poškozenou usmrtit, ale ani jeho úmysl způsobit poškozené zranění odpovídající svou povahou těžké újmě na zdraví §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tak má za to, že je správné právní posouzení jednání obviněného J. Š. odvolacím soudem, pokud ho uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku na základě zjištění, že z provedených důkazů a z nich vyplývajícího celého jednání obviněného charakterizovaného použitím vůči poškozené řadou násilných aktivit, jejichž razance se zvyšovala, ale nesměřovala k vážné škodě na zdraví, je zřejmá jeho snaha docílit, aby poškozená respektovala jeho vůdčí roli v jejich partnerském vztahu a potlačila vazby ke své rodině. Nejvyšší státní zástupce navrhoval obviněného uznat vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pro takové právní posouzení jednání obviněného však nejsou v shora podrobně uvedených a zhodnocených důkazech dostatečné podklady. Navíc z ostatních ve věci provedených důkazů je zřejmé, že dokazování ani není možné dále doplnit, zvláště když ve věci již byly opatřeny dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud nejvyšší státní zástupce požadoval v dovolání kvalifikovat skutek s přihlédnutím k tomu, že jednání obviněného J. Š. směřovalo k způsobení těžké újmy na zdraví, jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, pak správně by bylo třeba v takovém případě použít právní posouzení pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť i nejvyšší státní zástupce v dovolání shledává správným závěr odvolacího soudu, že jednání obviněného vykazovalo znaky, které by bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu zločinu vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku, přičemž toto jednání podle názoru Nejvyššího soudu právě vyvrcholilo popsaným škrcením poškozené, které bylo součástí celého skutku. Z podaného dovolání není zřejmé, proč při přehození smyčky lana přes krk poškozené a následném jejím škrcení mělo dojít k vybočení z rámce skutkové podstaty trestného činu vydírání, když tato skutková podstata počítá i se způsobením těžké újmy na zdraví jako zvlášť přitěžující okolností. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud pachatel úmyslně způsobí jinému těžkou újmu na zdraví, nejde o trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, pokud k takové těžké újmě na zdraví došlo trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který je pak k zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu speciality (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Zvláštní část (§140–421). 2. vydání. C. H. Beck, 2012, s. 1537).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 56 T 4/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který k odvolání obviněného J. Š. a krajského státního zástupce v Ústí nad Labem – pobočka Liberec rozhodl rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 25/2012, tak, že podle §258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to z podnětu odvolání krajského státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. c), d) tr. ř. ve výroku o vině pod bodem IV. a z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o vině pod bodem I. a dále ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. Š. uznal vinným v bodě I. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě IV. zvlášť závažným zločinem výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu trest, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného a státního zástupce uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu obou dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného J. Š. a dovolání nejvyššího státního zástupce o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.