ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.179.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 179/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného D. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 To 187/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 9 T 2/2005, byl obviněný D. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 15. 9. 2000 uzavřel za společnost Private Investors, a. s., smlouvu o postoupení pohledávky, kterou převedl pohledávku za L. K. vzniklou dne 25. 9. 1999 na základě smlouvy o půjčce, kterou byla jmenovanému poskytnuta částka ve výši 150.000,- Kč, přičemž tuto sumu v hotovosti převzal dne 29. 9. 1999 a tato půjčka byla jako pohledávka řádně zavedena do účetnictví společnosti Private Investors, a. s., na H. B., za úplatu 120.000,- Kč vyplacenou k jeho rukám v hotovosti v den podpisu smlouvy, tuto částku ale nezavedl do účetnictví společnosti Private Investors, a. s., ani ji nepředal do pokladny, nebo na bankovní účet společnosti a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřeby, čímž způsobil společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu v celkové výši 120.000,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl uhrazen, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 1 T 122/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 8 To 121/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., se sídlem v P., R., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dlužno dodat, že Obvodní soud pro Prahu 1 poprvé ve věci rozhodl (odsuzujícím) rozsudkem již dne 9. 8. 2006, sp. zn. 9 T 2/2005. Ten však byl k odvolání obviněného i státního zástupce činného u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 9 To 488/2006, podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 T 2/2005, jímž podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil podané obžaloby. Také tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce činného u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 9 To 374/2007, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc opět vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozhodl (znovu odsuzujícím) rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 9 T 2/2005. I tento rozsudek byl k odvolání obviněného a státního zástupce činného u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 9 To 340/2008, podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc opět vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Proti v pořadí čtvrtému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 9 To 187/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Čvančary podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítal, že neobstojí závěr soudů o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože soud neprokázal, že by následná státní kontrola proběhla v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, když tvrdil, že tato kontrola proběhla živelně, její součástí se nestaly všechny potřebné listinné materiály, jak je zřejmé z výpovědí svědků Ing. P. V., R. L., P. K. a D. P. Namítal rovněž, že znalkyně (Ing. Pavla Císařová, CSc.) zkoumala pouze uspořádané účetní doklady obchodní společnosti Private Investors, a. s., neboť neměla možnost provést zkoumání i ostatních dokladů zpracovávaných v rámci závěrkových prací, které do té doby nebyly zařazeny do příslušných šanonů.
Obviněný dále zdůraznil, že předal účetnímu oddělení účetní doklad způsobilý zápisu do účetních knih o tom, že pohledávka byla postoupena a že přijal hotovost ve výši 120.000,- Kč, takže daná částka měla být účetním oddělením zaúčtována do pokladny a následně jako pohledávka za ním (odkázal na vyjádření znalkyně v rámci jejího výslechu ze dne 5. 4. 2007 a výslechu účetního a daňového poradce Ing. P. V. ze dne 11. 11. 2005). Trval na tom, že proti této pohledávce měly být proúčtovány nákupy spotřebního zboží a podobně, které za uvedenou hotovost pořídil. Pokud by závěrkové práce nebyly přerušeny, byla by výše uvedená chyba objevena a opravena, vše by bylo řádně zaúčtováno včetně smlouvy o postoupení pohledávky, a pokud by nebyla celá částka zinkasovaná v rámci postoupení pohledávky zužitkována, zbylá částka by byla normálně a běžně vedena na pokladně, resp. by byla evidována jako výběr z pokladny (obviněným).
Dovolatel dále namítal, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, když dal doklad prokazující přijetí finanční hotovosti k zaúčtování účetnímu oddělení, které mělo příslušné zápisy v účetních knihách provést. Nebylo tak prokázáno, že by si uvedené finanční prostředky chtěl ponechat pro sebe nebo že by si je pro sebe ponechal. Účtárna při správném běhu událostí měla přeúčtovat postoupení pohledávky, přijetí finančních prostředků do pokladny a jejich výdej (obviněnému) k dalšímu proúčtování. Pokud se tak nestalo, mohly danou chybu účetního oddělení odhalit a napravit závěrkové práce, které však byly přerušeny a zůstaly nedokončeny. Proto v daném jednání u něho nelze shledávat záměr spáchat trestný čin zpronevěry.
Obviněný také uváděl, že byl uznán vinným jiným skutkem, než který je popsán v obžalobě, neboť je absolutně nepravdivé tvrzení uvedené v rozsudku nalézacího soudu, že způsobil společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu v celkové výši 120.000,- Kč. Zdůraznil, že s existencí této společnosti byl seznámen (stejně jako orgány činné v trestním řízení) až v průběhu přípravného řízení. On sám ani společnost Private Investors, a. s., nikdy se společností TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., nebyli v žádném smluvním ani jiném právním vztahu. Nemohl tak způsobit společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu ve výši 120.000,- Kč, neboť tato společnost získala pohledávku, která je předmětem tohoto trestního řízení od správkyně konkursní podstaty nikoli za hodnotu 120.000,- Kč, ale podstatně nižší v rámci pohledávek jiných. Tvrzení o způsobené škodě je proto zcela nesmyslné, postrádající jakékoli opodstatnění a důvodu.
Dovolatel poté obšírně argumentoval, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že neprokázaly jeho vinu zákonným způsobem za situace, kdy ignorovaly jeho tvrzení a předložené návrhy důkazů a nebraly v potaz tu možnost, že za finanční prostředky by se měl ve firmě nacházet majetek, který zdánlivě nebyl pořízen. Soudu prvního stupně vytknul, že důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedl nebo se k případně provedeným důkazům vůbec nevyjádřil, aby odůvodnil, proč nejsou akceptovatelné a proč jiné důkazy mají přesvědčující váhu, ačkoli dokazují jen úzký výsek objektivní reality. Jako další důvod pro porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že nalézací soud se subjektivní stránkou de facto vůbec nezabýval a rigidně se držel zjištění učiněných z dokladů, které byly zabaveny v rámci provádění státní kontroly. V této souvislosti upozornil, že pokud proti obžalobě stojí důkazy podporující obhajobu, i skupina důkazů této odpovídající, při zjevné absenci motivu souzeného jednání z jeho strany, je potom důkaznímu řízení a jeho rozsahu i vedení nezbytné věnovat mimořádnou pozornost. Soud prvního stupně však podle něj vytrhl z možných dějů jeden (tj. jen část objektivní reality), na který nechal zpracovat znalecký posudek, aby pak slepě důvěřoval závěrům znalce, což ve svých důsledcích znamená popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, a naopak privilegovat znalecký důkaz, který slouží k objasnění jen části celé skutečnosti, a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce, což nelze z ústavních hledisek akceptovat.
Obviněný dále uvedl, že pokud omylem převzaté finanční prostředky používal ve prospěch společnosti Private Investors, a. s., aniž by došlo k jejich proúčtování, nemůže to být chápáno jako úmysl obohatit se o převzatou částku na úkor této společnosti (přitom v souvislosti s jednotlivými argumenty odkazoval a citoval z několika rozhodnutí Ústavního soudu – sp. zn. III. ÚS 575/01, sp. zn. I. ÚS 910/07, sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. II. ÚS 418/03, sp. zn. III. ÚS 359/05, sp. zn. II. ÚS 623/05, sp. zn. IV. ÚS 260/05, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, a sp. zn. II. ÚS 372/03).
Dovolatel orgánům činným v trestním řízení rovněž vytknul, že zcela zbytečně kriminalizovaly jednání člověka způsobené dílčím opomenutím. Při předpokládaném normálním běhu věcí by v rámci závěrkových prací bylo zjištěno, že není účtováno o kvitanci uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky a věc by byla napravena řádným proúčtováním. Dále by byly řádně proúčtovány i přijaté finanční prostředky nebo by byly dány do pokladny či na účet. Zdůraznil, že jde o proces ryze občanskoprávní, který by byl i takto vyřešen a do kterého nepatří zásah státu z pozice trestní represe.
Obviněný namítl, že pokud odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako nalézací soud, nemělo význam doplňovat dokazování podle návrhu obhajoby. Orgány činné v trestním řízení musí samy vyvinout úsilí, aby hodnověrně prokázaly spáchání trestného činu, neboť v opačném případě nelze vyslovit vinu jakéhokoli obviněného. Je proto přesvědčen, že s ohledem na to, že „hrozilo“, že by soudy musely případně uzavřít na nemožnosti prokázat mu vinu a v rámci základní trestněprávní zásady in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, odmítly mu právo na spravedlivý proces zaručený Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Přístup odvolacího soudu označil za flagrantní porušení výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. zák. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a trestní stíhání proti němu vedené zastavil.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že dovolatel především namítá, že neobstojí závěr soudů o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., protože mu soud neprokázal, že by následná státní kontrola proběhla v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, dále uvádí, že znalkyně zkoumala pouze uspořádané účetní doklady obchodní společnosti Private Investors, a. s., neboť neměla možnost provést zkoumání i ostatních dokladů zpracovávaných v rámci závěrkových prací, které do té doby nebyly zařazeny do příslušných šanonů, a tak v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (ve své podstatě namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a domáhá se zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací.
K námitkám dovolatele směřujícím proti údajně nesprávnému hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, státní zástupce uvedl, že obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Za irelevantní označil i námitku obviněného ohledně porušení totožnosti skutku, neboť jde opět o výtku procesně právní (nedodržení ustanovení §220 odst. 1 tr. ř.) a nikoli vadu hmotně právního posouzení.
K výhradám dovolatele ve vztahu k právu na spravedlivý proces státní zástupce uvedl, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Obdobné závěry pak platí i ohledně tvrzení dovolatele o porušení principu „ultima ratio“, neboť i v tomto případě prioritně namítá, že v jeho případě orgány činné v trestním řízení zcela zbytečně kriminalizují jeho jednání způsobené dílčím opomenutím. Zdůraznil, že při formulaci této námitky obviněný vychází z jiné podoby skutkového stavu, než vzal za základ svého rozhodování nejdříve soud nalézací a posléze i soud odvolací.
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265 l odst. 1, 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (odkázal na §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. z pověření nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém podání uplatnil celou řadu námitek skutkových, které jsou v rozporu se zákonnými podmínkami pro relevantně uplatněné dovolání. Jednalo se zejména o obsáhle formulované námitky, že soud neprokázal, že by následná státní kontrola proběhla v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, že znalkyně zkoumala pouze uspořádané účetní doklady obchodní společnosti Private Investors, a. s., a neměla možnost provést zkoumání i ostatních dokladů zpracovávaných v rámci závěrkových prací apod. Protože tím pouze polemizoval se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (a namítal porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), nelze tyto a jim podobné argumenty, jimiž se snažil především docílit odchylných skutkových zjištění, považovat za námitky hmotně právního charakteru, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Shora uvedené závěry platí rovněž ve vztahu k námitkám obviněného, které směřovaly proti údajně nesprávnému hodnocení subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Závěr o formě zavinění (§4 tr. zák. a §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudů, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. Obviněný totiž zaměřil námitky v této části svého dovolání právě proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, a nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění.
Z povahy vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jelikož obviněný soudům vytýkal rovněž to, že nebyla zachována totožnost skutku, pokud jde o skutek uvedený v obžalobě, a skutek, pro který byl uznán vinným, je zapotřebí akcentovat, že zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit.
I přesto Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Z tohoto pohledu jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že „ dne 15. 9. 2000 uzavřel … smlouvu o postoupení pohledávky, kterou převedl pohledávku za L. K. vzniklou dne 25. 9. 1999 na základě smlouvy o půjčce, kterou byla jmenovanému poskytnuta částka ve výši 150.000,- Kč, přičemž tuto sumu v hotovosti převzal dne 29. 9. 1999 a tato půjčka byla jako pohledávka řádně zavedena do účetnictví … za úplatu 120.000,- Kč vyplacenou k jeho rukám v hotovosti v den podpisu smlouvy, tuto částku ale nezavedl do účetnictví … ani ji nepředal do pokladny, nebo na bankovní účet společnosti a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřeby, čímž způsobil … škodu v celkové výši 120.000,- Kč“ , evidentně nepředstavuje jiný skutek, než ten, který byl uveden a popsán nejprve v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek uvedený v obžalobě a posléze skutek, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku, jak se dovolatel mylně domnívá. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.). Lze proto shrnout, že totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve významných skutečnostech alespoň částečná a v případech, kdy shoda existuje toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném předchozím jednání pachatele. Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté obviněný v dovoláním napadených rozhodnutích uznán vinným, proto z pohledu těchto úvah a pravidel není žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována.
Pokud jde o obšírnou argumentaci obviněného ve vztahu k právu na spravedlivý proces Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) uvádí, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Jak je však zřejmé z obsahu dovolatelova podání, argumenty, jimiž brojil právě proti tomu, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jsou námitkami proti postupu soudů obou stupňů při provádění důkazů a jejich následném hodnocení (šlo zejména o námitky, že soudy ignorovaly jeho tvrzení a předložené návrhy důkazů, že důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedly, nebo se k takovým důkazům vůbec nevyjádřily, že došlo k popření zásady volného hodnocení důkazů soudem apod.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený a shora citovaný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také námitku, která je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná – konkrétně se jednalo o námitku, že v posuzované věci došlo k porušení principu ultima ratio.
Nejvyšší soud však shledal, že takováto relevantně uplatněná výhrada je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (a podrobněji rozvedena v jeho odůvodnění), obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím, že si přisvojil částku 120.000,- Kč, kterou po jejím převzetí od H. B. nevložil na účet společnosti ani do pokladny a použil ji pro vlastní potřebu. Nalézací soud se obšírně vyložil, proč považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného (když měl za prokázáno, že provozní materiál byl výhradně hrazen z pokladny společnosti, nikoliv z půjček či jiných záloh či pohledávek, jak tomu mělo být), a uzavřel, že zjištěným jednáním obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně považoval za správné a zdůraznil, že od okamžiku převzetí sumy do zajištění účetnictví společnosti Private Investors, a. s., uplynuly téměř dva roky, takže je vyloučeno, že by účetnictví do této doby (tj. 22. 5. 2001) nebylo celistvé a obviněný tak nestačil doložit doklady o nákupu provozního materiálu. K hodnocení důkazů a k použité právní kvalifikaci uvedl, že jí nelze nic vytknout.
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedeného obecného právního principu, je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné to, že skutková zjištění nepochybně svědčí o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak soudy obou soudů stupňů správně z hledisek jeho formálních i materiálních znaků určily. Tyto jejich závěry vycházejí z toho, že obviněný převzal částku 120.000.- Kč, tuto částku nezavedl do účetnictví společnosti, ani ji nepředal do pokladny nebo na bankovní účet společnosti a tyto prostředky použil pro vlastní potřeby, a způsobil tak společnosti TRANSFIN INTERNATIONAL, s. r. o., škodu ve výši 120.000,- Kč.
Pokud si obviněný svěřené prostředky ponechal pro sebe a způsobil tak jinému škodu, jde o jednání, které je již mimo rámec občansko (případně obchodně) právních vztahů, neboť mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě), což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci občansko (případně obchodně) právních vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že napadenými rozhodnutími bylo o vině obviněného rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a