ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.121.2008:110
sp. zn. 6 Ads 121/2008 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Z. V., zastoupeného
JUDr. Otto Hradilem, advokátem, se sídlem Olomoucká 16, Uničov, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 10. 3. 1998, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 5. 2008, č. j. 53 Cad 34/2007 - 56,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 5. 2008,
č. j. 53 Cad 34/2007 - 56, se z r ušuje a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Otto Hradilovi se přiz náv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 1904 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 3. 1998, č. X, podle §56 odst. 1 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), odňala
žalobci od 12. 4. 1998 částečný invalidní důchod. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná
uvedla, že žalobce podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí ze dne
24. 2. 1998 již nadále není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 20 %.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 27. 5. 2008,
č. j. 53 Cad 34/2007 - 56, žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalované zamítl.
V jeho odůvodnění uvedl, že Okresní správa sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí
v posudku ze dne 24. 2. 1998 určila za rozhodující zdravotní postižení žalobce jeho stav
po odstranění levého varlete s následnou chemoterapií s tím, že je recidiva onemocnění málo
pravděpodobná a maligní onemocnění neprůkazné. Procentuální pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti pak stanovila na dolní hranici vyhláškového rozpětí a ještě ho dále snížila
o 10 % na konečných 20 %. Současně uzavřela, že žalobce netrpí žádným z postižení
vymezených v přílohách č. 3 a č. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon
o důchodovém pojištění (dále jen „prováděcí vyhláška“). Závěr o neexistenci takových postižení
plně potvrdila i Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové. Ta dále
ve svém posudku ze dne 3. 4. 2008 ve vztahu k poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu uvedla, že žalobcův zdravotní stav byl
dlouhodobě příznivě stabilizován a nebyl tedy dlouhodobě nepříznivý. Urologický nález
neprokázal recidivu onemocnění, tato byla urologem označena za málo pravděpodobnou
a nebylo zjištěno další závažné onemocnění, které by podmiňovalo ponechání částečného
invalidního důchodu. Na rozdíl od okresní správy sociálního zabezpečení Posudková komise
Ministerstva práce a sociální věcí Hradec Králové neshledala žádné postižení, jež by způsobovalo
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobce, avšak tento rozdíl nemůže mít dopad
na rozhodnutí soudu, neboť závěr o neexistenci částečné invalidity žalobce ke dni vydání
rozhodnutí žalované je shodný. Posudek posudkové komise pak vyznívá přesvědčivě,
je zpracován dostatečně podrobně a vychází z řady lékařských zpráv a nálezů odborných lékařů,
kteří měli žalobce dlouhodobě v péči a byli tak detailně informováni o jeho zdravotním stavu.
Závěry obsažené v posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí jsou tedy
logickým vyústěním skutečností v něm uvedených a o jejich úplnosti a správnosti nelze mít
pochybnosti. Rozhodnutí žalované o odnětí částečného invalidního důchodu tak podle názoru
krajského soudu vychází ze správných skutkových a právních závěrů.
Dále krajský soud neshledal důvodným žalobcův návrh na doplnění dokazování
lékařskými zprávami, jež se měly týkat tvrzeného zdravotního postižení způsobeného následkem
dopravní nehody v roce 1996. Posudková komise totiž vycházela nejenom z lékařských zpráv,
které byly nashromážděny v dokumentaci okresní správy sociálního zabezpečení, nýbrž zejména
ze zdravotní dokumentace žalobcova praktického lékaře, která musí být detailní a poskytovat
komplexní obraz o zdravotním stavu žalobce. Nelze přitom očekávat, že se v posudku objeví
citace všech lékařských zpráv, nýbrž naopak postačí výpis těch nejdůležitějších. Pokud
by u žalobce skutečně došlo v důsledku tvrzené autonehody k zhoršení jeho zdravotního stavu,
muselo by se to v této dokumentaci, v záznamu o jednání okresní správy sociálního zabezpečení,
v posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí či v jiné listině tvořící součást
správního spisu projevit, což se však nestalo. Naopak v záznamu ze dne 9. 3. 1998 k projednání
žalobcovy žádosti o prodloužení nemocenských dávek je uvedeno, že pracovní neschopnost
žalobce byla ukončena praktickým lékařem ke dni 18. 1. 1998, neboť bylo vyloučeno závažnější
onemocnění a byla zjištěna stabilizace žalobcova zdravotního stavu.
Konečně krajský soud uvedl, že rozhodnutí žalované sice bylo žalobci z blíže
neobjasněných důvodů doručeno s neobhajitelným časovým odstupem až v roce 2007, nicméně
ten proti němu měl možnost podat žalobu, což také učinil. Navíc dne 24. 2. 1998 byl přítomen
jednání okresní správy sociálního zabezpečení a svým podpisem stvrdil, že byl o zhodnocení
svého zdravotního stavu informován. Žalobce tedy i přes doručení rozhodnutí se značným
časovým odstupem od jeho vydání věděl, že mu již nadále částečný invalidní důchod nebude
vyplácen, takže fakticky u něho k žádné újmě nedošlo.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost. V kasační stížnosti a v jejím doplnění, které bylo sepsáno prostřednictvím
jeho zástupce, uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítl nedodržení řádného postupu při vydání rozhodnutí
o odnětí částečného invalidního důchodu, jelikož nepodepsal převzetí závěrů posudku okresní
správy sociálního zabezpečení, nebyl s nimi seznámen a nemohl se tak proti nim bránit.
Protokoly o jednání před Okresní správnou sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí ze dne
21. 1. 1998 a ze dne 24. 2. 1998, s nimiž byl jeho původní zástupce seznámen až při jednání
soudu, přitom neobsahují jeho pravý podpis, takže řízení před správním orgánem je zatíženo
zjevnou vadou. O nesrovnalosti při seznámení s posudkem okresní správy sociálního zabezpečení
svědčí i to, že rozhodnutí žalované bylo zasíláno s mnohaletým zpožděním, což mohlo být
způsobeno úpravou podkladových listin založených ve spise. Navíc příslušné doklady mu nebyly
k opakovaným žádostem zaslány s odůvodněním, že došlo k jejich skartaci.
Podle následující stížnostní námitky krajský soud neprovedl ověření podpisů obsažených
na zmíněných protokolech o jednání ze dne 21. 1. 1998 a ze dne 24. 2. 1998.
Dále stěžovatel namítl, že v době, v níž měla jeho zdravotní stav okresní správa sociálního
zabezpečení zkoumat, byl těžce postižen trvalými následky dopravní nehody z roku 1996.
Před ní požíval částečný invalidní důchod a po ní byl více než osmnáct měsíců ve stavu
nemocných, takže v rozhodné době byl plně invalidní. Proto o přiznání plného invalidního
důchodu požádal, avšak výsledkem řízení bylo odebrání částečného invalidního důchodu
na základě rozhodnutí, které mu bylo zasláno po devíti letech od podání žádosti. Přitom plný
invalidní důchod v součastné době pobírá.
Konečně stěžovatel namítl, že krajský soud měl rozhodnutí žalované zrušit a v dalším
řízení mělo být vydáno objektivní rozhodnutí posudkové komise s přihlédnutím k výpovědím
jeho ošetřujících lékařů a lékařským zprávám Polikliniky Zábřeh na Moravě a Nemocnice
Šumperk, které se vztahovaly k jeho léčení po dopravní nehodě v roce 1996. Rovněž tak měly být
vyžádány záznamy o jeho převozech z Rovenska do nemocnice v Hradci Králové a Ústí
nad Orlicí, které byly uskutečněny z důvodu nehybnosti způsobené touto autonehodou.
Tyto důkazy by totiž doplnily jeho neúplnou zdravotní dokumentaci, v níž podle vyjádření
jeho ošetřujícího lékaře MUDr. B. není proveden záznam o více než polovině lékařských
zákroků. Krajský soud však uvedené rozhodné důkazy odmítl.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že s napadeným rozsudkem krajského
soudu souhlasí.
Nejvyšší správní soud nejprve podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. napadený rozsudek krajského
soudu nejprve přezkoumal v rozsahu a z důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti.
V ní stěžovatel odkázal na kasační důvod, jež je uveden v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Ten umožňuje stěžovateli mimo jiné tvrdit, že při zjišťování skutkového stavu byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Mezi tento důvod kasační stížnosti je možné
zahrnout námitku o nesrovnalostech při seznamování s posudkem okresní správy sociálního
zabezpečení, který rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu předcházel,
ačkoliv stěžovatel tuto stížnostní námitku nesprávně podřadil pod důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. V nyní projednávané věci
přitom stěžovatel v řízení před krajským soudem nenamítal, že závěry posudku Okresní správy
sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí nepřevzal a jeho podpisy obsažené na protokolech
o jednání před tímto správním orgánem nejsou pravé. Přitom stěžovatel takovou námitku vznést
mohl, neboť do záznamu o jednání ze dne 24. 2. 1998, který tvořil součást správního spisu
okresní správy sociálního zabezpečení a v němž je posudkové zhodnocení jeho zdravotního stavu
obsaženo, měl oprávnění nahlížet jak ve správním řízení, tak i v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalované o odnětí částečného invalidního důchodu. Žádné skutečnosti přitom nenasvědčují tomu,
že stěžovateli bylo až při jednání soudu umožněno seznámit se s protokoly o jednání před okresní
správou sociálního zabezpečení z roku 1998, jak tvrdil v kasační stížnosti. Zaslání rozhodnutí
žalované o odnětí částečného invalidního důchodu s mnohaletým časovým odstupem
od jeho vydání totiž ještě samo o sobě manipulaci s listinami tvořícími součást správního spisu
nedokládá. Zmínka stěžovatele o skartaci jím opakovaně požadovaných dokladů pak nebyla
nikterak konkretizována, takže ani z ní nelze nemožnost seznámení stěžovatele se spisovým
materiálem během řízení o žalobě dovodit. Z uvedených důvodů tedy není možné se stížnostní
námitkou o nesrovnalostech při seznamování s posudkem okresní správy sociálního zabezpečení
zabývat.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti odkázal na kasační důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ten umožňuje stěžovateli tvrdit také jinou vadu řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Pod tento důvod
kasační stížnosti je možné podřadit námitku, podle níž krajský soud neověřil pravost podpisu
stěžovatele na protokolech o jednání před okresní správou sociálního zabezpečení, při kterých byl
posudkově hodnocen jeho zdravotní stav.
K této stížnostní námitce je zapotřebí uvést, že stěžovatel v řízení o žalobě na žádné
nesrovnalosti při seznamování s posudkem okresní správy sociálního zabezpečení nepoukázal.
Navíc na záznamech o jednání před Okresní správou sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí
ze dne 21. 1. 1998 a ze dne 24. 2. 1998 je stěžovatel podepsán. Dále byl stěžovatel na záznamu
ze dne 24. 2. 1998, při němž bylo posudkově zhodnoceno, že již nadále není ani částečně
invalidní, uveden jako účastník řízení, jeho totožnost byla ověřena občanským průkazem,
při tomto jednání se ke svému zdravotnímu stavu vyjadřoval a v jeho závěru prohlásil, že byl
seznámen s výsledkem posouzení svého zdravotního stavu a poučen o možnostech dalšího
postupu s tím, že souhlasí s odesláním zápisu o jednání svému praktickému lékaři.
Za tohoto stavu věci tedy v době vydání napadeného rozsudku nebyly o podpisech žalobce
na záznamu uvedených záznamech žádné pochybnosti, takže krajský soud nepochybil,
když jejich pravost neověřoval.
Obě shora uvedené stížnostní námitky tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
Dále se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. zaměřil i na další
možné důvody, pro něž by mohl být rozsudek krajského soudu shledán z úřední povinnosti
zmatečným, nezákonným či nepřezkoumatelným. Přitom dospěl k závěru, že k takové skutečnosti
v nyní projednávané věci došlo.
Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že stěžovateli byl od 31. 10. 1982 přiznán plný
invalidní důchod pro stav po chirurgickém odstranění levého varlete i mízních uzlin v oblasti
břišní a probíhající cytostatické léčbě maligního nádoru bez expanze v oblasti uzlin,
kvůli čemuž nebyl schopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání. Vzhledem k stabilizaci
uvedeného zdravotního postižení a z toho plynoucího nabytí schopnosti vykonávat na plný
úvazek alespoň fyzicky nenáročné práce byl stěžovateli plný invalidní důchod od 12. 1. 1988
odňat a od tohoto dne mu byl přiznán pouze částečný invalidní důchod. Následně při kontrolní
prohlídce ze dne 24. 2. 1998 dospěla posudková lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení
v Ústí nad Orlicí k závěru, že rozhodujícím zdravotním postižením stěžovatele je i nadále stav
po odstranění levého varlete i mízních uzlin v oblasti břišní a následné chemoterapii s tím,
že maligní onemocnění je neprůkazné a recidiva nemoci je málo pravděpodobná. Toto postižení
zařadila do kapitoly XII, položky 3, písm. a) přílohy č. 2 prováděcí vyhlášky v tehdy platném
znění. Jednalo se o maligní tumor varlete po odstranění lokalizovaného seminomu
nebo lokalizovaného maligního teratomu bez postižení uzlin. Procentní míru poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatele pak okresní správa sociálního zabezpečení určila
na dolní hranici vyhláškou daného rozpětí, tedy na 30 % s tím, že takto určený pokles vzhledem
k dlouhodobě příznivé stabilizaci zdravotního stavu stěžovatele podle §6 odst. 5 prováděcí
vyhlášky snížila o dalších 10 %, a to na konečných 20 %. Podle tohoto posudkového zhodnocení
tedy již stěžovatel nadále nebyl plně ani částečně invalidní, a proto žalovaná rozhodnutím ze dne
10. 3. 1998, č. X, stěžovateli částečný invalidní důchod od 12. 4. 1998 odňala.
Posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové ze dne
3. 4. 2008, který si krajský soud v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v řízení o žalobě vyžádal, však za rozhodující
zdravotní postižení stěžovatele označil organický psychosyndrom. Tato odborná lékařská komise
tedy za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce považovala
zcela jiné onemocnění než lékařka okresní správy sociálního zabezpečení, takže byla povinna
toto své zjištění přesvědčivě odůvodnit. Posudková komise však v tomto směru pouze uvedla,
že stěžovateli byl pro těžký organický psychosyndrom od 13. 12. 2004 přiznán plný invalidní
důchod a zmínila nález jeho ošetřujícího lékaře MUDr. B. ze dne 13. 12. 2004 a psychiatrické
nálezy MUDr. J. ze dne 4. 1. 2005 a 30. 1. 2005. Všechny tyto lékařské zprávy však byly
vyhotoveny až po vydání rozhodnutí žalované o odnětí částečného invalidního důchodu ze dne
10. 3. 1998, takže z nich při posuzování zdravotního stavu stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí
správního orgánu nebylo možné vycházet. Ostatně pozdějšího data jsou i jiné lékařské nálezy,
které se vztahují k některým dalším posudkovou komisí zjištěným zdravotním postižením
stěžovatele. Výjimku tvoří jen neurologický nález MUDr. Š. ze dne 29. 1. 1998 a kontrolní
urologický nález MUDr. N. ze dne 3. 2. 1998. Posudková komise přitom toliko shrnula závěry
v druhém z těchto nálezů obsažené, aniž vysvětlila, z jakého důvodu stav po odstranění levého
varlete i mízních uzlin v oblasti břišní a následné chemoterapii již ke dni vydání rozhodnutí o
odnětí částečného invalidního důchodu nepředstavoval rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele a proč jeho rozhodujícím zdravotním postižením byl
v této době organický psychosyndrom, pro něhož byl pojištěnci přiznán plný invalidní důchod
až za několik let. Odchylné posouzení zdravotního stavu stěžovatele oproti posudkovému
zhodnocení provedenému lékařkou okresní správy sociálního zabezpečení tedy Posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věcí nikterak nezdůvodnila.
Ta dále v rozporu s ustanovením §6 odst. 3 prováděcí vyhlášky nestanovila procentní
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle zdravotního postižení,
které považovala za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele,
a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení.
Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí navíc nezasedala ve složení
uvedeném v ustanovení §3 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení. Podle něho jsou totiž členy posudkových komisí odborní lékaři
jednotlivých klinických oborů, takže pokud posudek okresní správy sociálního zabezpečení
považoval za rozhodující zdravotní postižení stěžovatele stav po odstranění levého varlete
i mízních uzlin v oblasti břišní a následné chemoterapii, měl být v komisi přítomen i odborný
urolog, neboť bez něho nebylo možné učinit závěr, že v den vydání rozhodnutí žalované
o odnětí částečného invalidního důchodu již toto zdravotní postižení rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele nebylo.
Konečně pak závěr posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
že stěžovatel nebyl k datu vydání rozhodnutí žalované plně ani částečně invalidní, nebyl náležitě
odůvodněn. Posudková komise se v něm totiž nezabývala otázkou zlepšení zdravotního stavu
pojištěnce ve srovnání se stavem dřívějším nebo jeho stabilizací a s tím spojenou obnovou
jeho pracovní, resp. výdělečné schopnosti, anebo případným dřívějším posudkovým
nadhodnocením (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 1997, Právo a zákonnost
č. 5/1997, str. 16). Rovněž tak alespoň v obecné rovině nevymezila okruh zaměstnání, které byl
stěžovatel k datu vydání rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu schopen vykonávat
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Ads 37/2003 - 92,
č. 731/2005 Sb. NSS).
Posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Hradci Králové ze dne
3. 4. 2008 lze tedy s ohledem na zmíněné nedostatky považovat za neúplný, nejasný a naprosto
nepřesvědčivý. Jelikož tento posudek vycházel z lékařských zpráv vyhotovených po datu vydání
rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu a za rozhodující zdravotní postižení
stěžovatele považoval organický psychosyndrom, lze usuzovat spíše na to, že byl vypracován
spíše ke dni 13. 12. 2004, od něhož byl stěžovateli pro toto onemocnění rozhodnutím žalované
ze dne 20. 10. 2005, č. X, přiznán plný invalidní důchod, a nikoliv ke dni 10. 3. 1998, jak se
v posudku uvádí. Tento stav nejspíše vznikl v důsledku toho, že rozhodnutí žalované o odnětí
částečného invalidního důchodu bylo stěžovateli doručeno až po rozhodnutí o přiznání plného
invalidního důchodu. Příčiny doručení rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 1998 s více
než devítiletým časovým odstupem přitom nejsou z obsahu správního spisu zřejmé a Nejvyšší
správní soud se jimi nemůže zabývat, neboť žalovaná netvrdí, že by rozhodnutí o odnětí
částečného invalidního důchodu bylo stěžovateli řádně doručeno již dříve. Nicméně otálení
při doručování rozhodnutí žalované ze dne 10. 3. 1998 nepochybně ovlivnilo obsah posudku
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, který tak kvůli zmíněným vadám nelze
při hodnocení zdravotního stavu a schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele použít.
Krajský soud tedy pochybil, když tento posudek považoval za přesvědčivý a z jeho závěrů
v projednávané věci vycházel. V důsledku toho pak bylo neúplně a nepřesvědčivě posouzeno
rozhodující zdravotní postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatel
trpěl ke dni vydání rozhodnutí žalované o odnětí částečného invalidního důchodu.
Toto pochybení přitom lze považovat za jinou vadu řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatele k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné
posouzení zákonných podmínek částečné invalidity ve smyslu §44 odst. 1 věty první zákona
o důchodovém pojištění jako základního předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku
na částečný invalidní důchod, jehož se stěžovatel dovolává (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS). K uvedené vadě pak
musel Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti,
i když nebyla v kasační stížnosti výslovně namítnuta.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud podle §110 odst. 3
s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto zrušovacím
rozhodnutí.
V dalším řízení si tedy krajský soud vyžádá od Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v Hradci Králové nový posudek. Ten bude vycházet z lékařské dokumentace
vytvořené před datem vydání rozhodnutí žalované o odnětí částečného invalidního důchodu
a v souladu a ustanovením §6 odst. 3 prováděcí vyhlášky jednoznačně určí, které zdravotní
postižení bylo ke dni 10. 3. 1998 rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatele a podle něho pak stanoví procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti k tomuto datu, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení.
Jestliže posudková komise bude i nadále za rozhodující zdravotní postižení považovat organický
psychosyndrom, pak podrobně vysvětlí, z jakého důvodu bylo toto onemocnění již ke dni vydání
rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu závažnější než to, které za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele označila lékařka okresní správy
sociálního zabezpečení, přičemž povahu organického psychosyndromu a jeho vliv
na stěžovatelovu schopnost soustavné výdělečné činnosti ke dni 10. 3. 1998 v potřebné míře
objasní. Pokud posudková komise v novém posudku ve shodě s posudkovým závěrem lékařky
okresní správy sociálního zabezpečení určí za rozhodující zdravotní postižení stěžovatele ke dni
vydání rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu stav po odstranění levého varlete
i mízních uzlin v oblasti břišní a následné chemoterapii a stěžovatele již nadále nebude považovat
ani za částečně invalidního, pak blíže objasní důvody zlepšení zdravotního stavu stěžovatele
ve srovnání se stavem předchozím nebo jeho stabilizace, přičemž alespoň v obecné rovině
vymezí okruh zaměstnání, které byl stěžovatel ke dni 10. 3. 1998 schopen vykonávat. Posudková
komise přitom vyhotoví nový posudek za účasti odborného urologa. Rovněž tak k námitkám
uplatněným v řízení o žalobě posoudí vliv dopravní nehody z roku 1996 na zdravotní stav
stěžovatele ke dni vydání rozhodnutí o odnětí částečného invalidního důchodu. Těmito
námitkami, které byly uplatněny i v kasační stížnosti, se přitom Nejvyšší správní soud s ohledem
na již zmíněnou neúplnost, nejasnost a naprostou nepřesvědčivost posudku Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí nemohl zabývat. Krajský soud však provede i jiné důkazy,
pokud taková potřeba vyjde v dalším řízení najevo.
V novém rozhodnutí pak krajský soud podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
V řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu byl stěžovateli
zástupcem ustanoven soudem advokát JUDr. Otto Hradil, přičemž jeho hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát, jak vyplývá z ustanovení §120 a §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
Z tohoto důvodu soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů v celkové výši 1904 Kč, která se skládá z částky 1000 Kč za dva
úkony právní služby po 500 Kč (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a doplnění kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), z částky 600 Kč za dva s tím
související režijní paušály po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky
č. 276/2006 Sb.) a z částky 304 Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty, jíž byl advokát
povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly
vyjmenovány. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů pak bude ustanovenému
zástupci proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu