ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.155.2009:42
sp. zn. 6 Ads 155/2009 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: E. B.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 27. 6. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2009, č. j. 16 Cad 238/2008 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
24. 6. 2009, č. j. 16 Cad 238/2008 - 24, o zamítnutí jeho žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne
27. 6. 2008, č. X, jímž byla zamítnuta jeho žádost o příplatek k důchodu podle nařízení vlády č.
622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených
komunistickým režimem v oblasti sociální, neboť není občanem České republiky.
Krajský soud žalobu zamítl s tím, že na poskytnutí příplatku k důchodu podle §1 odst. 1
písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. stěžovateli nevznikl právní nárok, protože ke dni podání
žádosti nebyl státním občanem České republiky, což je jedna z výslovně stanovených podmínek
pro vznik nároku na tento příplatek k důchodu. Pokud se pak stěžovatel odvolává na Listinu
základních práv Evropské unie, která zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti,
k tomu soud odkázal, že vycházel z právního stavu ke dni 27. 6. 2008. Krajský soud pak uzavřel
svou argumentaci s tím, že nárok na příplatek k důchodu vzniká při kumulativním splnění
několika podmínek, z nichž jedna je podmínka státního občanství ČR. S ohledem na to,
že stěžovatel jednu z podmínek pro vznik nároku na příplatek k důchodu nesplnil, nedochází
ke vzniku nároku na příplatek k důchodu.
Ve své kasační stížnosti se žalobce dovolává kasačního důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), a namítá nesprávné právní posouzení. Stěžovatel poukazuje na to, že je jako občan
Spolkové republiky Německo občanem Evropské unie a Listina základních práv Evropské unie
ve svém článku 21 zakazuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. Stěžovatel poukazuje
na to, že má Listina základních práv Evropské unie aplikační přednost před nařízením vlády.
Dále stěžovatel upozorňuje, že pro příplatek k důchodu podle §25 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, pro odškodnění podle §23 odst. 1 téhož zákona či pro získání jednorázové
částky podle nařízení vlády č. 165/1997 Sb. není státní občanství ČR podmínkou.
V posuzovaném případě tedy moc zákonodárná v zákoně č. 119/1990 Sb. přiznala příplatek
k důchodu bez ohledu na státní občanství, moc výkonná pak váže nárok na příplatek dle vládního
nařízení č. 622/2004 Sb. na státní občanství ČR. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2007, č. j. 4 Ads 10/2006 - 76, které konstatovalo, že aktivity
zákonodárce a moci výkonné v oblasti nápravy křivd způsobených v letech 1948 - 1989 postrádají
mnohdy vzájemnou provázanost. Dále stěžovatel upozornil i na nález Ústavního soudu ČR
ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II ÚS 187/2000, ve věci J. M., podle nějž „ustanovení rehabilitačních
předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob“.
Nejvyšší správní soud ze správního spisu konstatuje, že stěžovatel byl od svého narození
německým státním občanem, poté se stal ve svých třiceti letech, tedy v roce 1958, státním
občanem Československa a z toho titulu byl předvolán k odvodu a povolán k výkonu vojenské
služby, což z důvodů svého náboženského přesvědčení nerespektoval. Proto byl stěžovatel
odsouzen pro trestné činy nenastoupení služby v branné moci a vyhýbání se výkonu vojenské
služby. V rámci soudních rehabilitací byl stěžovatel obžalob zproštěn. Žalovaná eviduje,
že stěžovatel byl v době od 9. 9. 1946 do 28. 3. 1967 na území Československa zaměstnán
a za dobu věznění (62 měsíců) vyplácí stěžovateli dávku podle §25 odst. 7 zákona o soudní
rehabilitaci. Od roku 1967 stěžovatel žije v Německé spolkové republice a v současnosti má
pouze německé státní občanství.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti,
kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tedy námitku
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud pro tento důvod shledává kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněného
kasačního důvodu podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud při posuzování stížnostních námitek se nejprve zabýval tím,
zda právní úprava příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., která podmiňuje
vznik nároku na tento příplatek státním občanstvím České republiky, není v rozporu s unijním
právem, a to zejména zákazem diskriminace na základě státního občanství.
Podle aktuálního znění Smlouvy o Evropské unii, účinného od 1. 12. 2009 (a to čl. 6
odst. 1): „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské
unie …“. Nicméně i původní znění Smlouvy o Evropské unii v čl. 6 zakotvovalo, že „Unie
je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod
a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům.“ Stejně jako ochrana základních
práv a svobod v rámci Evropské unie, ani zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti není
novým institutem unijního práva. Obdobné ustanovení jako v čl. 21 odst. 1 Listiny základních
práv Evropské unie obsahovalo primární evropské právo již před účinností posledního znění
Smlouvy o Evropské unii (tedy Lisabonské smlouvy účinné od 1. 12. 2009), neboť čl. 12 Smlouvy
o založení Evropského společenství stanovil i před účinností Lisabonské smlouvy zákaz
diskriminace na základě státní příslušnosti. Tento zákaz se však uplatňoval jen v rámci použití
Smlouvy o Evropské unii, tedy v oblastech, v nichž byla dána pravomoc orgánů Evropské unie.
Obdobné omezení použití práv vyplývajících z Listiny základních práv Evropské unie
však obsahuje i stávající úprava primárního evropského práva. V čl. 51 Listiny základních práv
EU jsou ustanovení Listiny základních práv Evropské unie „při dodržení zásady subsidiarity
určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně
pokud uplatňují právo Unie.“
Nejvyšší správní soud musel zhodnotit, zda příplatek k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. je součástí uplatňování práva Unie, tedy jaký je jeho právní charakter
a k jakému účelu byl zaveden. Nejvyšší správní soud se domnívá, že se jedná o plnění ze strany
státu z titulu odstranění některých křivd způsobených komunistickým režimem, čemuž napovídá
i uvozovací ustanovení vládního nařízení, které uvádí, že posuzované vládní nařízení provádí
ustanovení §8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu. Toto ustanovení zmocňuje vládu, aby nařízením napravila některé křivdy spáchané
na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi,
v oblasti sociální, zdravotní a finanční. Sám stěžovatel účel posuzovaného příplatku k důchodu
spatřuje v odškodnění osob nevinně vězněných v období komunistické vlády a dále jej označuje
jako rehabilitační předpis. Z textu vládního nařízení i ze zákonné úpravy, kterou vládní nařízení
provádí, vyplývá, že účelem bylo vedle odškodnění křivdy i vyjádření určité satisfakce
(tedy uznání či poděkování) vězněným obětem komunistického režimu a účastníkům odporu
proti komunistickému režimu. Problematika odškodňování obětí či odpůrců komunistického
režimu a odstranění křivd způsobených komunistickým režimem nespadá do uplatňování práva
Unie, a proto na právní úpravu členského státu v této oblasti nelze bez dalšího vztáhnout zákaz
diskriminace na základě státní příslušnosti vyplývající z primárního evropského práva. Účelem
příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. je odstranění křivd komunistického
režimu, satisfakce obětí a účastníků odporu proti komunistickému režimu; nepodléhá tedy
unijnímu právu, neuplatní se na něj právo Evropské unie a Listina základních práv Evropské unie
a nespadal ani do rámce použití Smlouvy o založení Evropského společenství.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda je možno na posuzovaný příplatek
k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. pohlížet jako na dávku sociálního zabezpečení,
což by evokoval jeho název. Pokud by totiž posuzovaný příplatek k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. byl dávkou sociálního zabezpečení, pak by výplata tohoto příplatku podléhala
koordinaci podle právní úpravy Evropské unie, tedy podle v rozhodné době účinného nařízení
Rady EHS č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení
na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství a nařízení Rady EHS
č. 574/72, stanovujícího postup při provádění nařízení č. 1408/71. Obě nařízení byla v rozhodné
době přímo aplikovatelná. Zásada rovného zacházení byla i před přijetím Listiny práv Evropské
unie stěžejním principem, na němž byla budována koordinace národních systémů sociálního
zabezpečení. Je však nutno zodpovědět otázku, zda má příplatek k důchodu charakter dávky
sociálního zabezpečení spadající do věcného rozsahu nařízení Rady EHS č. 1408/71 (dále jen
„Nařízení“). Tak tomu však v posuzovaném případě není. Nařízení se totiž vztahuje na všechny
právní předpisy týkající se následujících odvětví sociálního zabezpečení, zmíněných v článku 4
odst. 1 Nařízení: a) dávky v nemoci a mateřství b) dávky v invaliditě, včetně těch, jež jsou určeny
k udržení nebo zlepšení výdělečné činnosti c) dávky ve stáří d) dávky pozůstalých e) dávky
při pracovních úrazech a nemocích z povolání f) pohřebné g) dávky v nezaměstnanosti
h) rodinné dávky. Dále se jedná o preventivní zdravotní opatření, pomoc při odborném
vzdělávání - druh podpor v nezaměstnanosti a nepříspěvkové dávky smíšeného typu pramenící
z integrace sociálního zabezpečení a péče. Rozhodujícím kritériem pro zahrnutí dávky
do působnosti Nařízení je, že musí být spojena s jednou z dávek vyjmenovaných v čl. 4 odst. 1.
Je zcela zřejmé, že posuzovaný příplatek k důchodu leží mimo věcný rozsah Nařízení,
neboť účelem rehabilitačních a na ně navazujících předpisů je zmírnění křivd spáchaných
předchozím režimem; tato dávka nepatří mezi dávky sociálního zabezpečení České republiky.
Ve výsledku tak není možné se k této částce dovolávat článku 3 Nařízení, zakotvujícího rovnost
zacházení bez ohledu na státní příslušnost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2009, č. j. 3 Ads 75/2009 - 30). K charakteru příplatku k důchodu podle nařízení
vlády č. 622/2004 Sb. konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 6 Ads 73/2006 - 82, že má charakter odškodňovací či rehabilitační dávky: „Příplatek
k důchodu podle nařízení vlády má tedy s důchody vyplácenými z důchodového pojištění
podle zákona o důchodovém pojištění společné pouze technikálie výplaty a příslušný orgán státní
správy; pokud jde o samu podstatu příplatku, nemá s důchody z důchodového pojištění
společného nic. Jde stále o samostatnou dávku, která není v nejmenším od dávky důchodového
pojištění odvozena, nestává se její součástí a existuje bez ohledu na společnou výplatu stále
jako samostatný nárok odvozený z jiných právních předpisů, než jsou předpisy důchodového
pojištění.“ (obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
S odkazem na výše uvedené lze tedy konstatovat, že posuzovaný příspěvek k důchodu
podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. má charakter odškodňovací a rehabilitační dávky, není
dávkou sociálního zabezpečení a nespadá ani do žádné jiné oblasti, upravované evropským
právem, neuplatní se na něj právo Evropské unie a ani nepatří do rámce použití Smlouvy
o založení Evropského společenství. Z tohoto důvodu tedy při jeho posuzování není možno
zohlednit zákaz diskriminace dle státní příslušnosti či státního občanství, který vyplývá z čl. 21
odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a z dřívějšího čl. 12 Smlouvy o založení
Evropského společenství.
Právní názor žalované a Krajského soudu v Plzni nikterak v obecné rovině
nezpochybňuje ani stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001,
sp. zn. II. ÚS 187/2000, který přikazuje rehabilitační předpisy s ohledem na jejich smysl a účel
interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Stěžovatelem citované rozhodnutí
Ústavního soudu ČR nesměřuje k posuzovanému problému, tedy ke skutečnosti, zda je ústavně
konformní rozlišování mezi občany České republiky a cizinci v oblasti restituční, tedy v oblasti
odstraňování některých křivd komunistického režimu.
„Ústavní soud již mnohokrát vyslovil - a to v souvislosti s restitučními předpisy - že je
základním oprávněním státu, aby stanovil hranice, v nichž chce odčinit, resp. zmírnit
některé křivdy spáchané dřívějším režimem.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1335/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ČR rovněž opakovaně
konstatoval, že československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové
a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů
předchozího režimu, se rozhodl vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd,
vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti
poškozeni, není možné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000,
publikovaný pod č. 279/2001 Sb.). Rozhodnutí státu o tom, zda přistoupí k odčinění
majetkových a jiných křivd, a v jakém rozsahu tak učiní, je zcela v kompetenci samotného státu.
Požadavek státního občanství jako podmínka účasti na majetkových restitucích
(např. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) byl shledán Ústavním
soudem ČR jako souladný s českým ústavním pořádkem, zejména s čl. 11 odst. 2 a čl. 3 Listiny
základních práv a svobod, a s mezinárodními smlouvami zakotvujícími lidská práva, zejména čl. 2
a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to nálezem ze dne 4. 6. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/1996, publikovaným pod č. 185/1997 Sb. Právní úpravu českého restitučního
zákonodárství, zvýhodňujícího v přístupu k restitucím občany ČR, uznal i Evropský soud
pro lidská práva v rozhodnutích o stížnostech manželů P. a G. - ve věci G. a Gá proti České
republice, stížnost č. 39794/98, rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, a ve věci P. a Pá proti České
republice, stížnost č. 38645/97, rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002. Nejvyšší správní
soud si je vědom odlišného názoru na tuto otázku ze strany Výboru pro lidská práva, avšak je při
svém rozhodování vázán zejména českými právními předpisy a judikaturou Ústavního soudu ČR
a Evropského soudu pro lidská práva, umožňující různý přístup k restitucím a odškodněním
křivd komunistického režimu v návaznosti na státní občanství.
Nejvyšší správní soud i Ústavní soud ČR odsouhlasily podmínku státního občanství
i v případě účasti na odškodnění podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených
do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 4 Ads 76/2007 - 68, publ. pod č. 1809/2009 Sb. NSS,
ze dne 4. 5. 2005, č. j. 3 Ads 65/2004 - 63, ze dne 20. 4. 2005, č. j. 3 Ads 66/2004 - 46,
publ. pod č. 614/2005 Sb. NSS, a ze dne 4. 5. 2005, č. j. 3 Ads 67/2004 - 46, dostupné
na www.nssoud.cz, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 435/2005,
ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. II. ÚS 433/2005, a ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 434/05, dostupné
na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ČR i obecné české soudy tedy vycházejí ze zásady, že v případě odškodnění
obětí komunistického režimu či restitucí je podmínka státního občanství přípustná. Nejvyšší
správní soud se zabýval i další stížnostní námitkou spočívající v tom, že státní občanství není
podmínkou pro získání příplatku k důchodu podle §25 zákona č. 119/1990 Sb., pro získání
odškodnění podle §23 odst. 1 téhož zákona a pro získání jednorázové částky podle nařízení vlády
č. 165/1997 Sb. Z toho pak stěžovatel dovozuje, že pokud moc výkonná váže nárok na příplatek
dle vládního nařízení č. 622/2004 Sb. na státní občanství ČR, pak tím porušuje vázanost moci
výkonné zákony.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v původním zákoně o soudní rehabilitaci základní
odškodnění nespravedlivě odsouzených, přijaté v časové návaznosti na změnu politického
režimu, vázáno na státní občanství nebylo. Právě s ohledem na skutečnost, že další příplatky
k důchodu navazující na původní trestní rehabilitace a přiznávané více než deset let
poté (posuzovaný příplatek k důchodu podle vládního nařízení č. 622/2004 Sb., poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových
nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, nebo přiznání zvláštního
příspěvku k důchodu dle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik
a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu
některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje
za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů) mají charakter spíše
satisfakční než sociální a stát tímto příplatkem vyjadřuje úctu a poděkování svým občanům,
kteří se účastnili národního boje za osvobození. Proto Nejvyšší správní soud nespatřuje žádný
rozpor v tom, že právní úprava, která v těsné návaznosti na soudní rehabilitace poskytla určitou
dávku všem obětem bez ohledu na státní občanství, avšak v dalších právních úpravách,
zdůrazňujících poctu a satisfakci občanům, kteří se účastnili odboje proti fašismu či komunismu,
restituční dávky podmínila státním občanstvím.
Nejvyšší správní soud při posuzování argumentace stěžovatele vycházel ze své dosavadní
judikatury i z konstantní judikatury Ústavního soudu ČR. Pokud by se v tomto případě rozhodl
vyhovět stěžovateli, jednalo by se o vybočení z dosavadního chápání restitučních předpisů
a vedlo by to k nespravedlivému zvýhodnění stěžovatele oproti ostatním osobám,
v jejichž případě české i mezinárodní soudy diskreci státu při určení okruhu oprávněných osob
či odškodňovaných skutečností aprobovaly, a z rehabilitací, restitucí či odškodnění vyloučeným
osobám, nemajícím české státní občanství, v jejich žalobách a stížnostech nevyhověly. Nejvyšší
správní soud si je vědom zásadního dilematu, které řešily orgány veřejné moci
v postkomunistických státech i mezinárodní orgány ohledně rozsahu restitucí. Tato tíživá otázka
spočívá v tom, zda „je z hlediska obecné ochrany lidských práv přijatelné odmítnout nápravu
některých křivd způsobených některým obětem komunistického režimu jen proto,
že demokratický stát není (ekonomicky) schopen a (politicky) ochoten napravit veškeré křivdy
všech obětí?“ Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s odpovědí, kterou na tuto otázku přinesl
německý Spolkový ústavní soud v jiném historickém kontextu: Základním zákonem nelze
v žádném případě obhájit rigorózní přístup, vyjádřený větou: „Das schlechte darf dem Besseren
nicht weichen, weil das Beste (oder von diesem Standpunkt aus: das allein Gute) nicht erreichbar
ist.“ Tedy v české transpozici: Špatné řešení nemůžeme upřednostnit lepšímu jen proto,
že to nejlepší či to nejvyšší dobro není dosažitelné (k tomu více Malenovský, J.: „Právo na restituci“
ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva,
Právník č. 6/2003, str. 537 a násl., Fassbender, B.: Gleichheitssatz und Restitutionsgesetzgebung,
EuGRZ, 2002, Heft 5 - 8 s. 106). Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pokusy
o satisfakci obětem komunistického režimu a účastníkům odboje proti fašismu či komunismu
nemůže zpochybnit či odmítnout jako nezákonné jen proto, že tuto satisfakci nedostávají
všechny oběti, ale pouze čeští občané jako vyznamenání za účast na boji za osvobození své vlasti.
Nejvyšší správní soud tedy závěrem konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu
je zákonný a žádná z námitek stěžovatele není důvodná. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud dále rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
o nákladech řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů však nenáleží ani žalované, ačkoliv měla
ve věci plný úspěch, neboť přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového
pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu