ECLI:CZ:NSS:2007:6.ANS.3.2006
sp. zn. 6 Ans 3/2006 -129
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: JUDr. Z. V., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. 1. 2006, č. j. 8 Ca 3/2003 - 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení ne př i z ná v á.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou k městskému soudu domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného
(dále jen „stěžovatel“), jehož dne 4. 10. 2000 požádal o určení neplatnosti právních úkonů –
označených rozhodnutí a dalších úkonů služebních funkcionářů – podle §145 odst. 1 písm. a)
zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Žalobce stěžovatele dále požádal
o náhradu škody podle §87 odst. 2 zákona o služebním poměru, která mu vznikla porušením
právní povinnosti příslušnými služebními funkcionáři. Dne 5. 10. 2000 zaslal žalobce
ministru vnitra podání výše popsaného obsahu. Dne 1. 3. 2002 obdržel od ministra vnitra pod
č. j. KM - 7/PK - 2002 sdělení, že není důvod postupem podle §136 zákona o služebním
poměru pravomocné rozhodnutí rušit, což však žalobce ani nenavrhoval. Žalobce tak
považoval za nepochybné, že stěžovatel ve výše uvedené věci doposud nerozhodl. Při ústním
jednání před městským soudem žalobce uvedl, že již nenamítá stěžovatelovu nečinnost
ohledně návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí ze dne 4. 1. 2000, č. j. PS/1277/FPO - 21/99,
a na něj navazujícího rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Středočeského kraje ve věcech
služebního poměru ze dne 25. 9. 2000, č. 714/2000, trvá však na vyslovení neplatnosti
dalších, tedy podkladových rozhodnutí a také na tom, aby bylo rozhodnuto o jeho návrhu na
náhradu škody.
Městský soud v Praze rozsudkem blíže označeným v záhlaví určil, že stěžovatel
je povinen rozhodnout o návrhu žalobce na určení neplatnosti právních úkonů a o žádosti
na náhradu škody ze dne 4. 10. 2000, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Současně stěžovateli uložil, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 1000 Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud zejména konstatoval: Žaloba byla podána
v jednoroční lhůtě stanovené §80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), neboť byla podána dne 9. 1. 2003 a posledním úkonem, který stěžovatel
vůči žalobci učinil, bylo sdělení ministra vnitra ze dne 21. 2. 2002, č. j. KM - 7/PK - 2002.
Přestože služebním funkcionářem ve smyslu dotčených ustanovení zákona o služebním
poměru je toliko ministr vnitra, žalovaný byl v žalobě označen správně, protože orgánem
státní správy je ministerstvo vnitra, nikoli ministr vnitra. Ve věci samé pak soud dovodil,
že nastane-li situace, kdy má policista za to, že porušením právní povinnosti ze strany Policie
České republiky mu byla způsobena škoda, nemůže postupovat jinak, než že nárok na náhradu
škody bude uplatňovat u příslušného služebního funkcionáře. Z dikce §99 odst. 1 zákona
o služebním poměru dle názoru soudu plyne, že pověřil-li zákonodárce služebního
funkcionáře rozhodováním o náhradě škody, pak tím vyloučil tuto věc z působnosti
a pravomoci jiných orgánů, zejména soudů. Je-li služební funkcionář jediným orgánem,
jemuž je rozhodování o náhradě škody svěřeno do působnosti, pak musí o každém
uplatněném nároku rozhodnout, ať již mu vyhoví či nikoliv. Proto uplatnil-li žalobce
svým návrhem ze dne 4. 10. 2000 též nárok na náhradu škody z titulu nesprávně vyplacených
platových nároků, bylo povinností ministra vnitra v této věci rozhodnout, a to v podobě
rozhodnutí obsahujícím všechny náležitosti podle §124 zákona o služebním poměru. Soud
dále zkoumal, jak se stěžovatel vypořádal s návrhem na určení neplatnosti žalobcem
označených úkonů služebních funkcionářů (podkladových rozhodnutí), přičemž především
konstatoval, že §145 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru neupravuje postup
při konstatování neplatnosti určitého právního úkonu a stěžovateli tedy nemůže být vytýkána
nečinnost podle něho. Soud ovšem též přihlédl k tomu, že ministr vnitra má zákonem svěřeny
významné pravomoci při přezkumu již pravomocných rozhodnutí, a proto si měl ozřejmit,
čeho se žalobce podáním ze dne 4. 10. 2000 domáhá a zda jej lze považovat za návrh
podle §135 zákona o služebním poměru či podnět k postupu podle §136 téhož zákona.
Vyjádření, které stěžovatel učinil sdělením ze dne 29. 1. 2002, považoval soud
za nedostatečné, neboť zákon o služebním poměru nerozlišuje rozhodnutí v „materiálním
smyslu“ a rozhodnutí jiná a neuvádí ani, že by některá rozhodnutí služebních funkcionářů
byla z přezkumné pravomoci ministra vnitra vyňata.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatnil kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a současně požádal o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti. Základní problém spatřuje v tom, že zákon o služebním poměru lze
aplikovat jen na účastníky řízení ve věcech služebního poměru, tj. policii a policistu
nebo pozůstalé po policistovi. Služební poměr žalobce skončil dnem 31. 12. 1999,
přičemž byl pravomocně propuštěn podle §106 odst. 1 písm. c) zákona o služebním poměru.
Žalobci bylo přiznáno odchodné ve výši odpovídající §114 odst. 4 zákona o služebním
poměru, což znamená snížené o jednu třetinu. Rozhodnutím náměstkyně ministra vnitra
sp. zn. OSZ - 51 - 34/SD - Mu - 2000 ze dne 8. 9. 2002 bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele
orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra sp. zn. OSZ - 60856/VD - Sp - 2000 ze dne
11. 7. 2000 ve věci výpočtu příspěvku za službu od 1. 1. 2000. Žalobcova žaloba proti prvně
uvedenému rozhodnutí žalovaného byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta rozsudkem
ze dne 2. 7. 2002, č. j. 5 A 166/2000 - 75. Z celé spisové dokumentace dle stěžovatele
vyplývá, že žalobce byl pravomocně propuštěn ze služebního poměru, stejně bylo
pravomocně rozhodnuto o všech jeho finančních nárocích (včetně náhrady škody a určení
neplatnosti právních úkonů). Stěžovatel vznesl námitku věci rozsouzené, přičemž poukázal
též na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, č. j. 11 Ca 2/2003 - 108,
kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti ve věci náhrady škody. Stěžovatel
se dále domnívá, že městský soud neposoudil správně námitku promlčení, neboť na daný
případ nelze aplikovat §79 odst. 2 s. ř. s., protože žalobci uplynuly veškeré lhůty
před 1. 1. 2003. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a žalobcův návrh odmítl, popřípadě věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedl, že žalovaným může
ze zákona být jen správní orgán, který má povinnost rozhodnutí vydat, jímž je v daném
případě ministr vnitra. Předmětnou kasační stížnost podala ředitelka odboru právního
ministerstva vnitra, a proto je dle žalobce podána osobou neoprávněnou, neboť ministr vnitra
jako služební funkcionář na ni žádnou svou pravomoc nedelegoval ani delegovat nemohl.
K námitce věci rozsouzené žalobce uvedl, že je zjevně nesprávná, protože předmětem
původního řízení byla tvrzená a v průběhu soudního řízení řádně prokázaná nečinnost
stěžovatele. Takovou argumentaci může stěžovatel užít až v rozhodnutí, kterým bude
rozhodovat o žalobcově podání ze dne 4. 10. 2000. Pokud jde o námitku, že není možno
ve věci postupovat podle zákona o služebním poměru, jelikož žalobce není policistou,
pak k ní žalobce uvedl, že stěžovatel měl rozhodnout v době, kdy se na něho žalobce poprvé
obrátil (tj. v roce 1999), přičemž v té době byl policistou, čímž by poskytl ochranu
jeho ústavně zaručeným právům. Zároveň poukázal na to, že správní orgány rozhodují
o jeho příspěvku za službu a odchodném, přestože dle jejich tvrzení nemůže být účastníkem
řízení. Odkaz na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 2/2003 - 108 ze dne
13. 10. 2005 považuje žalobce za irelevantní, neboť se týkal jiného návrhu a jiné žádosti.
Námitku promlčení dle jeho názoru posoudil městský soud zcela správně. Žalobce se dále
vyjádřil i k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Přitom nelze pominout, že v napadeném rozsudku byla soudem stěžovateli uložena povinnost
rozhodnout o žalobcově návrhu, a proto není možné stěžovatele označit za osobu
neoprávněnou k podání kasační stížnosti. Za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským
právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). K žalobcově námitce, že ředitelka odboru
právního Ministerstva vnitra nemá oprávnění za ministerstvo jednat, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že úkolem odboru právního Ministerstva vnitra je zastupování ministerstva před
soudy a za odbor je oprávněna jednat jeho ředitelka (viz www.mvcr.cz). Stěžovatel namítá
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Ans 3/2006 - 115, zamítl
stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu
a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje §109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívá
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky může přitom spočívat v aplikaci nesprávného ustanovení právního předpisu
na daný skutkový stav nebo sice v aplikaci správného ustanovení právního předpisu,
avšak nesprávně interpretovaného.
O jednotlivých stěžovatelových námitkách Nejvyšší správní soud uvážil
takto:
Již v rozsudku ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004 - 60, (dostupný
na www.nssoud.cz) soud konstatoval: „Služebním funkcionářům je podle §2 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky svěřeno
rozhodování „ve věcech služebního poměru“. Takto zvolená dikce ukazuje, že rozsah
rozhodování podle tohoto ustanovení nelze omezovat jen na případy, kdy se rozhoduje ve věci
osoby, která v době rozhodování je příslušníkem Policie ČR, nýbrž že oprávnění
k rozhodování se zde vztahuje na všechny případy, v nichž se z věcného hlediska jedná
o otázky služebního poměru, bez ohledu na to, zda osoba, jíž se rozhodování týká, i nadále
ve služebním poměru k policii zůstává či nikoli.“ Tento závěr lze zcela uplatnit i na nyní
posuzovaný případ, a proto námitka neaplikovatelnosti zákona o služebním poměru není
důvodná.
Stěžovatel dále s odkazem na rozsudky Vrchního soudu v Praze č. j. 5 A 166/2000 -
75 a Městského soudu v Praze č. j. 11 Ca 2/2003 - 108 uplatnil námitku věci rozsouzené.
V rozhodnutí vydaném na ochranu proti nečinnosti dle §81 odst. 2 s. ř. s. soud uloží
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí (nebo osvědčení) a stanoví k tomu přiměřenou
lhůtu. Zcela v souladu s tímto ustanovením uložil městský soud stěžovateli povinnost vydat
rozhodnutí o žádosti žalobce, nikoli povinnost nároku žalobce vyhovět. Městský soud
se v napadeném rozsudku nezabýval (a v rámci řízení o nečinnosti ani zabývat nemohl)
oprávněností tohoto nároku. Stěžovatelem namítaný rozsudek Vrchního soudu v Praze
se zabýval věcným posouzením stěžovatelova rozhodnutí č. j. OSZ - 51 - 34/SD - Mu - 2000
ze dne 8. 9. 2000, tedy meritorním posouzením žalobcových nároků na příspěvek za službu.
Tento rozsudek tak nemůže vytvořit překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu
k otázce nečinnosti – tedy otázce procesní. Stěžovatelem namítaný rozsudek Městského soudu
v Praze se obsahově dotýká otázek obdobných těm, které jsou řešeny i v nyní posuzované
věci. Aby však mohl tento rozsudek představovat překážku věci pravomocně rozsouzené,
musel by se dotýkat stejných účastníků a stejného předmětu řízení. Pro posouzení této otázky
je podstatné, že předmětem soudního řízení není otázka meritorního posouzení žalobcových
nároků (ať domnělých či skutečných), ale toliko otázka, zda stěžovatel jako správní orgán
rozhodl o jeho přesně specifikované žádosti. Právě z tohoto důvodu překážka věci
pravomocně rozsouzené v dané věci není dána, protože ve výše uvedeném rozsudku byl
posuzován stěžovatelův postup ve věci žádosti žalobce ze dne 10. 10. 2001,
přičemž posledním stěžovatelovým úkonem zde byl dopis č. j. KM - 11/Pod - 2002 ze dne
29. 1. 2002, avšak v řízení nyní posuzovaném je předmětem stěžovatelův postup ve věci
žádosti ze dne 5. 10. 2000, kde posledním stěžovatelovým úkonem bylo sdělení ze dne
1. 3. 2002, č. j. KM - 7/PK - 2002. Rovněž nelze přehlédnout, že uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze byl z části zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2006, č. j. 8 Ans 2/2006 - 154.
Ve vztahu k námitce promlčení lze uvést, že pokud k nečinnosti správního orgánu
došlo před účinností soudního řádu správního a tato nečinnost trvá i po 31. 12. 2002, je žaloba
podle §79 a násl. s. ř. s. počínaje dnem 1. 1. 2003 zásadně možná. U lhůt k podání této žaloby
je nutno při nedostatečné úpravě v přechodných ustanoveních vycházet z §80 odst. 1 s. ř. s.
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod. č. 931/2006 Sb. NSS).
Námitku promlčení tak městský soud posoudil správně.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Protože žalobce, který měl úspěch ve věci, žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalobci právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu