ECLI:CZ:NSS:2010:6.AS.11.2010:280
sp. zn. 6 As 11/2010 - 280
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém
ústavu, se sídlem Bouzov 8, Bouzov, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem
Maltézské nám. 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 9 Ca 344/2009 - 250,
takto:
I. V řízení se pokračuj e.
II. Kasační stížnost se zamít á.
III. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka “) podala včas kasační stížnost proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 9 Ca 344/2009 – 250, kterým bylo rozhodnuto,
že se zamítá žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků.
Ze soudního spisu vyplývá, že se žalobkyně žalobou podanou u Městského soudu v Praze
domáhá zrušení fiktivního rozhodnutí žalovaného ve věci neposkytnutí informace podle zákona
č. 106/1999 Sb.
Žalobkyně podala současně se žalobou žádost o osvobození od soudních poplatků.
Tuto žádost městský soud zamítl především s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, a v usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, č. j. 62 Ca 40/2007 - 41, uveřejněné pod č. 1482/2008 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně uvedla, že je občanským sdružením
založeným za účelem ochrany práv a zájmů členů zejména v oblasti pracovněprávní, mzdové,
bezpečnosti, sociální apod. Tuto aktivitu může žalobkyně realizovat mj. i účastí v řízeních,
v nichž jsou projednávány a řešeny spory tohoto typu. Městský soud uvedl, že jestliže žalobkyně
hodlá být coby sdružení (nehledě na konkrétní cíl sdružení) aktivně činným, pak je objektivně
ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si materiální prostředky pro prosazování svého cíle,
a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, zajistila sama. Tuto odpovědnost
za tvorbu základních prostředků pro činnost nelze a priori přenášet na stát; žádost o osvobození
od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná výlučně proto, že žalobkyně jako speciálně
zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení svého cíle nemá pro takovou činnost žádné
materiální prostředky. Rezignuje-li žalobkyně na jejich zajištění alespoň v základní
a pro samotnou činnost v nezbytné míře, pak zřejmě vychází z předpokladu, že to bude výlučně
stát, který za všech okolností ponese veškeré náklady žalobce. Takový předpoklad však nemůže
být legitimní; k takové legitimitě neposkytuje oporu ani §36 odst. 3 s. ř. s. Potvrzení takového
předpokladu, který se z pohledu jiných osob dovolávajících se soudní ochrany jeví být nerovným
a pro žalobkyni nepřiměřeně komfortním, by mohlo být toliko výsledkem mechanické aplikace
pravidla o nedostatku finančních prostředků coby podmínky pro přiznání osvobození
od soudních poplatků. Městský soud má za to, že je důvod ponechat na žalobkyni, aby si základní
materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím přepokládaného cíle
předpokládat, opatřila primárně sama. Absolutní nedostatek finančních prostředků žalobkyně
tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození
od soudních poplatků. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však nelze
vnímat jako ztěžování dosahování či uplatňování uvedeného cíle prostřednictvím ztěžování
přístupu k soudu. Podle názoru městského soudu si žalobkyně může snadno opatřit částku
2000 Kč, potřebnou k zaplacení soudního poplatku, např. zvýšením členských příspěvků.
Zákonný požadavek na zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován za porušení
práva na přístup k soudu či práva na spravedlivý proces. Pokud žalobkyně hodlá svá práva
vymáhat soudní cestou, a to v takovém rozsahu jak žalobkyně činí (více než 40 sporů jen
u městského soudu na úseku správního soudnictví), je třeba po ní spravedlivě požadovat,
aby soudní řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. Nemajetnost ve smyslu §36 odst. 3
s. ř. s. lze pojímat jako „okamžitou“, nikoli „plánovanou, předpokládanou, výchozí“. Městský
soud proto návrh žalobkyně na osvobození od soudního poplatku zamítl.
Kasační stížnost stěžovatelka opřela o §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., tedy
o tvrzenou nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, o tvrzenou zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom,
že rozhodoval vyloučený soudce, a o tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že městský soud zcela účelově manipuluje s fakty,
bezmyšlenkovitě „opisuje“ judikáty, které na případ žalobkyně nedopadají, a kdy cituje pouze ta
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se mu „hodí“ a vědomě pomíjí jiná - opačná,
a zejména pak záměrně pomíjí skutečnost, že otázka rozhodování od soudních poplatků
„neziskových“ právnických osob je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu a že odborové organizace jsou občanskými sdruženími „sui generis“, které mají
ze zákona nárok na úhradu nákladů svého provozu od zaměstnavatele. Stěžovatelka dále namítá
porušení svých ústavních práv, neboť napadeným rozhodnutím soudu je jí působena újma
na jejích právech z důvodu uplatňování základních práv, kdy je soudem kladen k tíži stěžovatelky
počet jejích soudních sporů na úseku správního soudnictví, což je nepřípustné. Stěžovatelka
se nesoudí proto, že by jí to působilo potěchu, ale z důvodu dlouhodobého porušování zákonů
ze strany orgánů veřejné moci a subjektů spadajících pod režim zákona č. 106/1999 Sb.
Tento zákon je prostředkem k naplnění jejího základního ústavního práva podle čl. 17 Listiny
základních práv a svobod, kdy základní právo není třeba explicitně deklarovat ve Stanovách
stěžovatelky. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů spatřuje v té části
odůvodnění, že žalobkyně uplatňuje v řízeních před soudy práva, která údajně nesouvisí s její
úlohou odborové organizace a ochranou práv jejích členů. Dále poukazuje na skutečnost,
že předmětem žaloby je fiktivní rozhodnutí žalovaného ve věci neposkytnutí informace
podle zákona č. 106/1999 Sb., nikoliv rozhodnutí České advokátní komory č. j. e - 21/09, jak je
uvedeno v jedné části odůvodnění napadeného usnesení, takže v tomto směru je argumentace
zmatečná. Rovněž uvádí, že soud porušil princip předvídatelnosti, když popřel svoji předchozí
rozhodovací praxi, kdy od roku 2005 stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznával,
a to na základě stejných skutečností a podkladů. Skutečným důvodem zamítavého rozhodnutí
soudu je podle názoru stěžovatelky negativní poměr senátu 9 Ca k žalobkyni a osobě za ni
jednající, kdy se jmenovaná domáhá náhrady škody za nesprávný úřední postup a nezákonná
rozhodnutí tohoto senátu, zejména pak za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou tohoto řízení.
Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud podle ust. §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. usnesením ze dne 27. 4. 2010,
č. j. 6 As 11/2010 - 276, přerušil řízení o kasační stížnosti do rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu (dále jen „rozšířený senát“) o otázce předložené mu usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 70/2008 - 63. O této otázce rozhodl
rozšířený senát usnesením ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, a proto se v řízení o této
kasační stížnosti pokračuje.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Otázka osvobození od soudního poplatku v případě žalob právnických osob -
občanských sdružení byla posouzena rozšířeným senátem. I když se ve věci projednávané
rozšířeným senátem jednalo o poněkud jiný typ občanského sdružení (Ateliér pro životní
prostředí, o. s.), rozšířený senát ve svém rozhodnutí mj. uvedl: Argument, že dotační mechanismy
používané k financování takových právnických osob zpravidla neumožňují, aby z prostředků takto poskytovaných
byly hrazeny soudní či správní poplatky, rovněž není relevantní. Je zásadně věcí dotyčné právnické osoby,
z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá-li k tomu dlouhodobě pouze takových dotačních mechanismů,
které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních poplatků), je nutno opět
považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li na to, že takové náklady bude
krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena.
Rozšířený senát tedy dal za pravdu právním závěrům napadeného usnesení městského
soudu, a to především v závěru o snaze o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.,
žádala-li stěžovatelka osvobození od soudních poplatků. Rozšířený senát rovněž akceptoval
právní závěr, že je věcí právnické osoby (stěžovatelky), z jakých prostředků financuje svoji
činnost. V projednávané věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tím, že cestou je zvýšení
členských příspěvků členů stěžovatelky. Námitky stěžovatelky v kasační stížnosti proti tomuto
postupu je třeba hodnotit jako spekulaci.
K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený senát Městského soudu v Praze, Nejvyšší
správní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatelka nikterak nespecifikuje, toliko se domnívá,
že za situace, kdy se stěžovatelka domáhá náhrady škody za nesprávný úřední postup
a nezákonná rozhodnutí tohoto senátu, lze dovodit negativní poměr senátu městského soudu
9 Ca k žalobkyni a osobě za ni jednající. Nejvyšší správní soud nezjistil, že by před tímto soudem
probíhalo řízení o uplatněné námitce podjatosti soudců senátu 9 Ca, kteří projednávají
a rozhodují věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ca 344/2009.
Námitka, že soud porušil princip předvídatelnosti, když popřel svoji předchozí
rozhodovací praxi, kdy od roku 2005 stěžovatelce osvobození od soudních poplatků přiznával,
a to na základě stejných skutečností a podkladů, je nedůvodná. V řízeních před městským
soudem byla z obdobných důvodů jako v této souzené věci zamítnuta žádost žalobkyně
o osvobození od soudních poplatků a podaným kasačním stížnostem Nejvyšší správní soud
ve více případech nevyhověl. Zamítnutím žádosti žalobkyně nemohlo dojít k porušení principu
legitimního očekávání, neboť žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že soud jejímu návrhu
vyhoví.
K námitce stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné v té části,
kdy je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení – konkrétně na straně 3 v odstavci druhém,
předposlední věta, že se jedná o řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy České advokátní
komory ze dne 29. 9. 2009, č. j. e - 21/09, Nejvyšší správní soud uzavírá, že toto administrativní
nedopatření nezpůsobuje nepřezkoumatelnost celého rozhodnutí za situace, kdy jak v záhlaví
napadeného usnesení, tak i v odůvodnění je uvedeno, že se jedná o řízení o žalobě
proti fiktivnímu rozhodnutí žalované o neposkytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb.
Tato zjevná nesprávnost bude předsedou senátu opravena ve smyslu platné právní úpravy.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalované nevznikly náklady převyšující její běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu