ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.123.2013:37
sp. zn. 6 As 123/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupený Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Městský úřad Duchcov, se sídlem nám. Republiky 20/5, Duchcov,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2013,
č. j. 40 A 3/2013 - 77,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2013, č. j. 40 A 3/2013 - 77,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2013, č. j. 4310/2013/Vl, se zrušuje .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
12.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D., advokáta.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 8.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2013, č. j. 40 A 3/2013 - 77,
byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí
Městského úřadu Duchcov (dále jen „městský úřad“) ze dne 31. 7. 2013, č. j. 4310/2013/Vl,
jímž bylo podle ust. §10 odst. 2 písm. b) zákona č. 84/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „shromažďovací zákon“), částečně (na nám. Republiky) zakázáno shromáždění
oznámené stěžovatelem městskému úřadu dne 29. 7. 2013 v 9:04:11 hod., které se mělo konat
v Duchcově dne 17. 8. 2013, v čase od 15:00 hod. do 20:00 hod. na prostranství u křižovatky ulic
Husova a Skladištní a dále mělo být vedeno ulicí Husovou na náměstí Republiky. Shromáždění
bylo zakázáno z důvodu, že již dne 30. 5. 2013 ohlásil svolavatel M. B. městskému úřadu konání
shromáždění „Za mír mezi lidmi a za pokojné soužití v Duchcově“ ve dnech 5. 6. 2013 až 15. 9. 2013
v době od 8:00 hod. do 22:00 hod., která se měla konat na nám. Republiky a v ulicích Míru,
Bílinská, Studniční, Havířská, Nádražní, Riegerova a Bratří Čapků, a došlo by tedy ke kolizi obou
shromáždění na nám. Republiky v Duchcově. V odůvodnění rozsudku krajský soud zejména
uvedl, že z důvodu, že oznámení svolavatele M. B. bylo městskému úřadu doručeno dříve než
oznámení stěžovatele a nedošlo mezi nimi k dohodě, byl městský úřad oprávněn toto
shromáždění zakázat. Městskému úřadu přitom nelze vytýkat, že nezakázal shromáždění
svolavatele M. B. pro jeho obstrukční charakter, jak namítal stěžovatel, neboť v zákonem
stanovené lhůtě nemohl předjímat, že skutečným důvodem oznámení tohoto shromáždění je
bránit ve výkonu shromažďovacího práva ve městě Duchcov jiným svolavatelům. Pokud by se
prokázalo, že úmyslem bylo pouze blokovat určité místo, přichází v úvahu možnost naplnění
skutkové podstaty přestupku ve smyslu ust. §14 odst. 2 písm. h) shromažďovacího zákona, resp.
uložení sankce podle ust. §14 odst. 3 citovaného zákona. Krajský soud neshledal důvodnou ani
námitku poukazující na podjatost soudců krajského soudu. Pravomocným usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. Nao 42/2013 – 43, bylo vysloveno, že soudci krajského
soudu nejsou podjatí. K námitce týkající se podjatosti pracovníků městského úřadu krajský soud
uvedl, že je třeba vycházet z dikce ust. §16 shromažďovacího zákona. V tomto ustanovení
je zakotveno, že na řízení vedená v intencích ust. §11 odst. 1 shromažďovacího zákona
se v zásadě nevztahují ustanovení o správním řízení, a to včetně části II. správního řádu,
která obsahuje postup správního orgánu při účastníkem vznesené námitce podjatosti, resp. části
III., která obsahuje zvláštní ustanovení o správním řízení. Omezené použití správního řádu
je zcela legitimní s ohledem na specifika řízení vedených podle shromažďovacího zákona včetně
značně krátkých lhůt pro rozhodování správních orgánů, neboť v popředí stojí veřejný zájem
na rychlém vyřízení věci. Z tohoto důvodu se podle krajského soudu na řízení vedená v intencích
ust. §11 shromažďovacího zákona nevztahuje ust. §14 správního řádu. Aplikace ust. §14
správního řádu nebyla v daném případě dána ani s ohledem na Listinu základních práv Evropské
unie (dále jen „LPSV EU“), neboť v projednávané věci nefiguruje žádný orgán Evropské unie,
není aplikováno právo Evropské unie a shromažďovací zákon není implementací práva Evropské
unie. Podle čl. 51 LPSV EU totiž platí, že ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady
subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům,
výhradně pokud uplatňují právo Unie. Podle krajského soudu navíc důvodem podjatosti
správního orgánu nemůže být skutečnost, že v minulosti v obdobné věci rozhodoval jinak,
než si přál účastník řízení. Předchozí rozhodování správního orgánu v obdobných věcech
či ve věcech téhož účastníka bez dalšího nezakládá podjatost správního orgánu. Krajský soud
přitom neshledal jediný náznak nasvědčující tomu, že by městský úřad vůči stěžovateli nezachoval
nestrannost, objektivitu, profesionalitu apod., resp. že by nerespektoval základní zásady činnosti
správních orgánů ve smyslu ust. §2 až §8 správního řádu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. V prvním stížním bodě stěžovatel brojil
proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. Nao 42/2013 – 43.
Podle stěžovatele je toto usnesení nesprávné, neboť jím bylo rozhodnuto o tom, že soudci senátu
40 A nejsou z projednání stěžovatelovy věci vyloučeni, ačkoli sami svou podjatost ve vyjádření
adresovanému Nejvyššímu správnímu soudu přiznali. Ve druhém stížním bodě stěžovatel
namítal, že se krajský soud nesprávně vypořádal s podjatostí pracovníků městského úřadu.
Stěžovatel argumentoval čl. 41 odst. 1 LPSV EU, avšak krajský soud s odvoláním na čl. 51 odst. 1
dovodil, že tato právní norma na rozhodovanou věc nedopadá. S tímto právním posouzení věci
stěžovatel vyslovil nesouhlas. Jakkoli byla otázka aplikovatelnosti LPSV EU ve smyslu omezení
jejího čl. 51 odst. 1 předmětem variantních interpretací, je stěžovatel přesvědčen, že vyloučení
aplikovatelnosti článku o povinnosti zajistit podmínky pro fair trial nemůže s odkazem na princip
subsidiarity obstát. V posledním stížním bodě stěžovatel brojil proti závěrům krajského soudu
o nutnosti částečného zakázání předmětného shromáždění. Ochrana shromažďovacího práva
se nemůže opírat o reprobaci obstrukčního jednání uložením sankce v přestupkovém řízení,
ale musí být realizována účinným způsobem tak, aby byla naplněna maxima vyjádřená v čl. 4
Ústavy. Tím, že byl zákaz legitimního shromáždění z důvodu jeho kolize s obstrukčním
shromážděním soudem potvrzen, byl založen protiústavní stav. V demokratickém právním státě
nelze připustit, aby úřady a soudy daly přednost zjevně protiprávnímu jednání obstruenta před
legitimním výkonem ústavně chráněné svobody shromažďování. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí městského úřadu.
Městský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že mu není zřejmé, z čeho
měl dovodit, že původně oznámené shromáždění mělo obstrukční charakter. Zákon nedává
správnímu orgánu možnost zakázat shromáždění či jej následně rozpustit jen proto,
že bylo oznámeno dlouho dopředu. Z vyjádření původního svolavatele vyplývá, že měl zájem
shromáždění konat. Mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby konání shromáždění,
přičemž podle ust. §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona zakáže úřad shromáždění také
tehdy, jestliže na stejném místě a ve stejnou dobu se má podle dříve doručeného oznámení konat
jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání.
Stěžovatel v replice vyslovil nesouhlas se závěry uvedenými ve vyjádření ke kasační
stížnosti. Podle stěžovatele bylo nutno se zabývat důvody, pro které bylo původní shromáždění
oznámeno. Podle stěžovatele se tak stalo pouze za účelem znemožnění konání jiných
shromáždění. V takovém případě se však nejednalo o legitimní výkon shromažďovacího práva,
nýbrž o jeho zneužití, jemuž nemůže být poskytnuta ochrana.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Shromažďovací právo je politickým právem garantovaným jak normami ústavního
pořádku, tak i mezinárodními dokumenty. Podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod je právo
pokojně se shromažďovat zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění
na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost
státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Také Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná pod č. 209/1992 Sb. v čl. 11 stanoví,
že každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými,
včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. Na výkon těchto
práv se nemohou vztahovat žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná
v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení
nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Kolize dvou shromáždění podléhajících oznamovacímu režimu v daném prostoru a čase
je upravena zákonem. Podle ust. §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona úřad
shromáždění zakáže tehdy, jestliže na stejném místě a ve stejnou dobu se má podle dříve
doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě
doby jeho konání; nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti
zástupců svolavatelů losováním.
Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že v případě časové a prostorové kolize dvou
oznamovaných shromáždění je na příslušném úřadu, aby později oznámené shromáždění zakázal.
Předtím však musí být dán prostor pro to, aby mohlo dojít k dohodě mezi svolavateli,
která by hrozící kolizi odstranila. Aby se předešlo tomu, že později oznámené shromáždění
by muselo být zakázáno, umožňuje právní úprava pozdějšímu svolavateli, aby na základě výzvy
úřadu podle ust. §8 shromažďovacího zákona změnil trasu či čas tak, aby ke kolizi nedošlo.
To plně odpovídá principu proporcionality. K největšímu zásahu do práva shromažďovacího
(zákaz shromáždění) může ze strany veřejné moci dojít teprve tehdy, není-li možný zásah slabší
intenzity (dohoda svolavatelů, resp. jednostranná úprava zamýšleného shromáždění na základě
úřední výzvy). Česká právní úprava tak vychází z toho, že by nemělo dojít k fyzickému kontaktu
dvou či více shromáždění na stejném místě a ve stejném čase. I důvodová zpráva k zákonu
č. 259/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2002, jímž byl novelizován shromažďovací
zákon, vychází z toho, že koexistence dvou oznámených shromáždění ve stejném čase a místě
není možná.
Výklad ust. §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona je tak zřejmý.
V této souvislosti je nutno poukázat i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 29. 6. 2006 ve věci Öllinger proti Rakousku (číslo stížnosti 76900/01), v němž tento soud
dospěl k závěru, že na jednom místě lze konat různá shromáždění názorových oponentů
za aktivní účasti státního aparátu dohlížejícího na veřejný pořádek, přičemž akcentoval úlohu
diskuze v demokracii, která by byla nepřípustně omezena, pokud by později nahlášené
shromáždění nemohlo být realizováno. S ohledem na toto rozhodnutí se musel Nejvyšší správní
soud zabývat aplikací ust. §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona, podle něhož není
možno konat na jednom místě ve stejném čase více různých shromáždění
podléhajících oznamovacímu režimu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu citované
rozhodnutí nelze na danou věc aplikovat z důvodů skutkových i právních odlišností. Rozhodnutí
se zabývalo narušením veřejného pořádku a práv návštěvníků hřbitova věnovat se nerušeně
vzpomínce na zesnulé, jednalo se o pokojné stacionární shromáždění několika málo osob,
které reálně nemůže vyvolat hrozbu vzájemné potyčky, přičemž rakouské právo nezná
ani apriorní zákaz více shromáždění na jednom místě. Zásadní specifikum nyní posuzované věci
je navíc v tom, že později oznámené shromáždění stěžovatele se dostává do kolize s velmi široce,
časově i prostorově, koncipovanými shromážděními, která se mají konat po dobu několika
měsíců od rána do večera ve značné části centra města Duchcova.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že samotná okolnost, že dříve oznámená shromáždění
byla oznámena ve značném časovém rozsahu, ještě nemusí být důvodem pro to, aby byla
zakázána. K tomu srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009,
č. j. 8 As 7/2008 - 116, publ. pod č. 1953/2009 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že mnohost
shromáždění může vyvolat pochybnosti o vůli svolavatele realizovat všechna oznámená
shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle shromažďovacího zákona. Tím méně
je možno jakékoliv, třeba i rozsáhle koncipované, shromáždění zakázat po uplynutí zákonem
stanovené třídenní lhůty. Podle ust. §11 odst. 1 shromažďovacího zákona totiž o zákazu
shromáždění nebo době jeho ukončení rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří
pracovních dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení. Podle odst. 2 citovaného ustanovení
úřad písemné vyhotovení rozhodnutí vyvěsí na úřední desce a rozhodnutí vyhlásí místním
rozhlasem nebo jiným obdobným způsobem. Pokud o to svolavatel požádá, zašle mu úřad
současně s vyvěšením rozhodnutí jeho písemné vyhotovení na vědomí. Vyvěšením na úřední
desce je rozhodnutí oznámeno a svolavateli doručeno. Na žádost svolavatele mu úřad vydá
písemné vyhotovení rozhodnutí. Pokud úřad ve lhůtě uvedené v odst. 1 citovaného ustanovení
nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na úřední desce, může svolavatel shromáždění
uspořádat. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2008, č. j. 2 As 17/2008 - 77,
publ. pod č. 1557/2008 Sb. NSS, rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané podle ust. §11 odst.
1 shromažďovacího zákona po uplynutí lhůty tří dnů je nezákonné. Listina základních práv
a svobod zakazuje povolovací režim shromáždění. Jakákoliv pozdější reakce úřadu, tj. reakce
po uplynutí třídenní lhůty, by takový režim fakticky nastolila. Zákonná úprava je tak zcela zjevně
koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu nerozhodne a toto negativní
rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již později zákaz vysloven být nemůže.
V takovém případě zákon předpokládá, že každé další shromáždění jiného svolavatele,
s podstatnou shodou v místě a čase, má být zakázáno. Zákaz později oznámeného shromáždění
je ale nepochybně značným zásahem do shromažďovacího práva pozdějšího svolavatele
a je akceptovatelný jen při naplnění zákonných důvodů. V daném případě je tím důvodem
respektování přednosti v oznamování, a to v zájmu ochrany práv a svobod druhých a veřejného
pořádku, jak má na mysli čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při užití tohoto postupu
tedy nelze vycházet pouze z jazykového výkladu ust. §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího
zákona, ale je nutné vážit rovněž jeho smysl a účel. Tím je vyvážení práv jednotlivých svolavatelů
a zabránění možnému střetu konání shromáždění. Není jím však pouze formální střet jejich
oznámení. Posouzení splnění zákonných podmínek zákazu musí vždy vycházet z konkrétních
skutečností, které má úřad k dispozici.
Podle Nejvyššího správního soudu je značný rozsah dříve nahlášených shromáždění
indicií, kterou musí příslušný úřad zohlednit při úvaze, zda později oznámené shromáždění
z důvodu kolize podle ust. §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona zakáže. Smyslem
tohoto ustanovení, jak již bylo výše uvedeno, totiž je, aby nedošlo ke konfliktu mezi více
shromážděními. K takovému konfliktu by ale nemohlo dojít tehdy, pokud by se dříve oznámená
shromáždění vůbec nekonala a byla oznámena jen jako shromáždění blokující určitý prostor
a čas. Zákaz pozdějšího shromáždění pro kolizi s předchozím shromážděním, jehož jediným
účelem by byla blokace určitého prostoru, by nebylo možno v takovém případě vyslovit.
Nejvyšší správní soud nedovozuje, že v daném případě byla dříve oznámená shromáždění
blokační. Sama časová rozsáhlost oznámených shromáždění není ještě evidentním zneužitím
práva. Lze si představit, že shromáždění skutečně budou konána několik týdnů po sobě,
a to ve formě různých happeningů, performancí, pouličních akcí s programem apod. Prostorová,
a zejména časová, rozsáhlost je ovšem indicií k úvaze o tom, zda se taková shromáždění skutečně
budou konat. To platí obzvláště za situace, kdy jak městský úřad, tak krajský soud rozhodovaly
v době, kdy již bylo možno posoudit, zda se dříve oznámená shromáždění konala.
Tato shromáždění byla nahlášena na období od 5. 6. do 15. 9. 2013. Stěžovatel oznámil
shromáždění dne 29. 7. 2013, tedy v den, kdy již bylo možno objektivně zjistit reálné konání dříve
nahlášených shromáždění. Doba téměř dvou měsíců jistě dává dostatečný prostor k prověření,
v jaké dny, v jakém rozsahu a zda se vůbec shromáždění v souladu s oznámeným stavem konala.
Na základě tohoto posouzení pak bylo možno učinit závěr o blokačním charakteru dřívějších
shromáždění. Právě proto ust. §2a písm. a) shromažďovacího zákona stanoví, že působnost
ve věcech práva shromažďovacího vykonává v přenesené působnosti obecní úřad, v jehož
územním obvodu se má shromáždění konat. Je to totiž právě obecní úřad, kdo zná nejlépe místní
poměry a je schopen posoudit, zda se shromáždění konala, popř. v jakém rozsahu. Městský úřad
tedy v době posuzování stěžovatelem oznámeného shromáždění jistě věděl, zda se dřívější
shromáždění již konala, nebo to přinejmenším mohl bez vynaložení zvláštního úsilí spolehlivě
zjistit. V tomto ohledu je příznačné, že Městský úřad Duchcov má sídlo na náměstí Republiky,
tedy v místě, kde se oznámená shromáždění měla konat. Pro podporu výše uvedených závěrů
odkazuje Nejvyšší správní soud i na svůj rozsudek ze dne 29. 11. 2013, č. j. 2 As 60/2013 – 26,
ve kterém dospěl k obdobným závěrům.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský úřad v daném případě hodnotil
kolizi dvou shromáždění jen formálně podle toho, jak mu byla oznámena, a nezjišťoval,
jestli k ní reálně může dojít. Tím pochybil a stejně tak následně pochybil i krajský soud,
pokud mu takový postup nevytkl. Krajský soud nepostupoval správně i tím, že nevyzval
svolavatele dřívějšího shromáždění podle ust. §34 odst. 2 s. ř. s., zda hodlá v řízení uplatňovat
právo osoby zúčastněné na řízení. Dřívější svolavatel je nepochybně osobou, která by mohla
být dotčena případným zrušením napadeného rozhodnutí. Zároveň by krajský soud měl možnost
v řízení objasnit i skutečné pohnutky dřívějšího svolavatele, pokud by uplatňoval právo osoby
zúčastněné na řízení.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, neboť městský úřad zakázal shromáždění oznámené stěžovatelem,
aniž by bylo zjištěno, zda materiálně hrozí kolize s dříve oznámeným shromážděním, přičemž
krajský soud postup městského úřadu akceptoval, ačkoliv již v řízení před krajským soudem mělo
být rozhodnutí městského úřadu pro nezákonnost zrušeno. Vzhledem k tomu, že v dalším řízení
před krajským soudem by došlo pouze k přenesení závazného právního názoru Nejvyššího
správního soudu na správní orgán, Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
nejen napadený rozsudek krajského soudu, ale i napadené rozhodnutí městského úřadu
(ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ). Přitom Nejvyšší správní soud posuzoval, zda je v daném
případě namístě vrácení věci městskému úřadu k dalšímu řízení podle ust. §78 odst. 4 s. ř. s.
Účelem vrácení věci správnímu orgánu je, aby v mezích závazného právního názoru o věci znovu
rozhodl. Řízení podle ust. §10 shromažďovacího zákona je však specifické tím, že rozhodnutí
může být vydáno jen do tří pracovních dnů od doručení oznámení. Později vydané rozhodnutí
je nezákonné, a navíc v daném případě, s ohledem na termín shromáždění, by nemělo ani žádný
reálný význam. Rozhodnutí se také vydává jen k zákazu shromáždění, jehož konání není vázáno
na kladné rozhodnutí. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud přikročil jen ke zrušení rozhodnutí
městského úřadu, neboť další řízení o podaném oznámení je vyloučeno.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první, ve vztahu
ke kasační stížnosti ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel
měl v řízení o žalobě i v řízení o kasační stížnosti úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení.
Náklady řízení o žalobě sestávají z odměny advokáta za 3 úkony právní služby
ve výši 3 x 3.100 Kč (převzetí a přípravy zastoupení, písemné podání ve věci - žaloba a replika)
podle ust. §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
a z náhrady hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani,
kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náhrada
nákladů za řízení o žalobě tedy činí celkem 12.342 Kč.
Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby
ve výši 3.100 Kč (podání kasační stížnosti a podání repliky) podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., a dále z náhrady hotových výdajů vy výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8.228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. dubna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu