ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.181.2014:32
sp. zn. 6 As 181/2014 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. Z. B.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti
žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2011, č. j. S-MHMP 48116/2011, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 4 A 5/2011 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobou se žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2011, č. j. S- MHMP 48116/2011 (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6,
odboru vnitřních věcí (dále jen „Úřad Praha 6“), ze dne 15. 12. 2010, č. j. MCP6 110419/2010
R 173/2010, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle §49
odst. 1 písm. c) zákona 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „přestupkový zákon“), kterého se dopustil tím, že dne 30. 10. 2009 kolem 18.00 hodin v S.
40/14 X. T., T. D. W., D. 2, Vietnam, po slovní rozepři fyzicky napadl pěstí a lokty svou
manželku Ing. P. B., nar. X, a způsobil jí zranění, která jsou dokumentována lékařskou zprávou a
fotodokumentací, tedy úmyslně narušil občanské soužití drobným ublížením na zdraví. Za
spáchání uvedeného přestupku mu byla uložena podle §11 odst. 1 písm. b) a §49 odst. 2
přestupkového zákona sankce ve formě pokuty ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady
řízení podle ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb.,
ve výši 1.000 Kč. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení změněno tak, že byla slova „zranění,
která jsou dokumentována lékařskou zprávou a fotodokumentací“ nahrazena slovy „modřinu
kolem očnice na pravém oku, podkožní krevní výron na pravém rameni, lopatce a kolem
perietoocipitální oblasti lebky, menší počet menších krevních výronů na pravé paži a stehně“.
Podle ustanovení §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř.“), bylo ve zbytku toto rozhodnutí potvrzeno.
[2] V řízení před městským soudem žalobce namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
neboť nabylo právní moci až po uplynutí prekluzivní lhůty dle §20 přestupkového zákona,
po jejímž uplynutí zanikla odpovědnost za spáchaný přestupek. Dle žalobce měla být do doby,
která se v důsledku vedení trestního řízení nezapočítává do jednoleté prekluzivní lhůty
pro projednání přestupku (§20 odst. 2 přestupkového zákona), započítána pouze doba
od 15. 12. 2009, kdy státní zástupkyně zahájila úkony trestního řízení, do 18. 2. 2010, kdy byla věc
odevzdána k projednání přestupku městskému úřadu, nikoliv také doba od 2. 8. 2010
do 30. 9. 2010, kdy po vyžádání spisového materiálu Obvodním státním zastupitelstvím
pro Prahu 6 za účelem posouzení, zda se skutečně nejednalo o trestný čin, bylo dle žalovaného
opět vedeno trestní řízení ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění účinném v době vedení řízení (dále jen „trestní řád“). Podle žalobce nelze
toto období v žádném případě považovat za dobu, kdy bylo vedeno trestní řízení ve smyslu §20
odst. 2 přestupkového zákona, neboť tuto dobu nezapočítal ve svém rozhodnutí ani Úřad
Praha 6; žalovaný posoudil věc účelově, aniž by tento postup zdůvodnil.
[3] Městský soud zjistil, že řízení o přestupku bylo zahájeno dne 8. 6. 2010 na základě návrhu
Ing. P. B. ze dne 20. 5. 2010, a to poté, co dne 18. 2. 2010 policejní orgán podle §159a odst. 1
písm. a) trestního řádu věc odevzdal k projednání přestupku. Tomu předcházely úkony trestního
řízení zahájené dne 15. 12. 2009. Skutečnost, že ve věci přestupku bylo vedeno trestní řízení od
15. 12. 2009 do 18. 2. 2010, žalobce nezpochybňoval, a vyplývá to také ze spisu. Následně
postižená přestupkem požádala státní zastupitelství o další přešetření, zda jednáním nedošlo ke
spáchání trestného činu. Na základě tohoto podnětu si Mgr. Markéta Pánková, státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, vyžádala prostřednictvím Policie ČR, Obvodního
ředitelství Praha I, místní odd. Vokovice, přípisem ze dne 2. 8. 2010 přibrání znalce z oboru
soudního lékařství a stanovila lhůtu k předložení stanoviska k věci do 30. 9. 2010,
čemuž předcházelo i vyžádání si spisového materiálu u Úřadu Praha 6 (dne 20. 7. 2010).
Opatřením ze dne 6. 9. 2010 podle §105 odst. 1 trestního řádu policejní orgán přibral znalce
z oboru zdravotnictví. Po provedení úkonů vyžádaných státní zástupkyní policejní orgán věc
podle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu dne 30. 9. 2010 opětovně odevzdal k projednání
přestupku Úřadu Praha 6, aby pokračoval v řízení.
[4] Městský soud dospěl k závěru, že v období od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010 bylo vedeno
pro tentýž skutek trestní řízení podle trestního řádu, neboť Policie ČR, Obvodní ředitelství
Praha I, místní oddělení Vokovice, postupovala na pokyn státní zástupkyně podle §105 odst. 1
trestního řádu a přibrala znalce z oboru soudního lékařství v řízení vedeném
pod č. j. ORI-18436-17/TČ-2009-001117, které bylo zahájeno již dne 15. 12. 2009. Městský soud
na podporu svého názoru odkázal na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství
poř. č. 1/2012, ze kterého vyplývá, že úkony policejních orgánů předcházející sepsání záznamu
o zahájení úkonu trestního řízení nejsou činěny v trestním řízení dle trestního řádu a nepodléhají
dozoru státního zástupce. V daném případě však policejní orgány jednaly na pokyn státní
zástupkyně k provedení úkonů podle trestního řádu v již zahájeném řízení, přičemž státní
zástupkyně věc dozorovala. Dle městského soudu žalovaný rozhodl v zákonné lhůtě,
v níž nedošlo k zániku odpovědnosti žalobce za spáchaný přestupek (rozhodnutí nabylo právní
moci dne 5. 2. 2011, přičemž jednoletá lhůta od spáchání přestupku se prodloužila o 125 dnů).
II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek městského soudu,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba z výše nastíněných důvodů. Stěžovatel svou kasační stížnost
opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a navrhuje zdejšímu soudu, aby napadený
rozsudek zrušil.
[6] Dle stěžovatele městský soud nesprávně posoudil právní otázky, když se domnívá,
že v období od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010 bylo pro tentýž skutek stěžovatele vedeno trestní řízení
ve smyslu §20 odst. 2 přestupkového zákona. Na základě vyžádání spisového materiálu
Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 faxem ze dne 20. 7. 2010 a jeho předložení Policii
ČR nelze dovozovat, že by bylo opět vedeno trestní řízení. Jak judikoval Nejvyšší soud
v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2009, č. j. 8 Tdo 157/2009, trestní řízení počíná sepsáním záznamu
o zahájení trestního řízení policejním orgánem podle §158 odst. 3 trestního řádu.
Taktéž Nejvyšší správní soud vyslovil, že ke stavení lhůty dle §20 odst. 2 přestupkového zákona
nedochází dne, kdy správní orgán postoupí věc policejnímu orgánu či státnímu zástupci,
ale až dnem, kdy tyto orgány zahájí úkony trestního řízení (rozsudek ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 6 As 56/2004 – 68). Pouhým opětovným doručením spisového materiálu Obvodnímu
státnímu zastupitelství pro Prahu 6 tudíž dle stěžovatele nemohlo dojít, a ani nedošlo, ke stavení
jednoroční lhůty pro projednání přestupku. Trestní řízení dle stěžovatele běželo pouze v období
od 15. 12. 2009 do 18. 2. 2010, kdy odevzdáním věci k projednání přestupku skončilo. Žádný jiný
záznam o zahájení trestního řízení již učiněn nebyl a opětovné trestní stíhání v té samé věci
vedeno nebylo. Pouhé opětovné posouzení věci Policií ČR v době od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010
a učinění opatření dle §105 odst. 1 písm. a) trestního řádu dne 6. 9. 2010 stavení lhůty
nezpůsobuje.
[7] I pokud by na opatření ze dne 6. 9. 2010 bylo nahlíženo jako na opětovné zahájení
trestního řízení, neposoudil dle stěžovatele městský soud věc správně. Pro stavění lhůty
by totiž byl rozhodující okamžik vydání opatření Policií ČR dne 6. 9. 2010,
nikoliv již den 2. 8. 2010, neboť ve věci nebyl učiněn žádný úkon rozhodný pro opětovné
zahájení trestního řízení. Lhůta pro projednání přestupku (původně končící dne 30. 10. 2010)
tudíž neběžela po dobu 90 dnů (od 15. 12. 2010 do 18. 2. 2010 a od 6. 9. 2010 do 30. 9. 2010)
a k zániku odpovědnosti za shora specifikovaný přestupek došlo dle stěžovatele před nabytím
právní moci napadeného rozhodnutí, tj. přede dnem 5. 2. 2011.
[8] Stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatečné
odůvodnění, pro které mělo být městským soudem zrušeno, neboť žalovaný se nijak nevypořádal
s tím, jak dospěl k závěru, že trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno následně
ještě od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010, když ani Úřad Praha 6 ve svém rozhodnutí ke stejnému závěru
nedospěl, přestože bylo vydáno až po 30. 9. 2010 (odevzdání věci správnímu orgánu podruhé).
Městský soud se s touto námitkou nijak nevypořádal, což činí nepřezkoumatelným
také jeho rozhodnutí.
[9] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu
a neshledává nepřezkoumatelnost či nezákonnost jeho rozhodnutí. Zahájení trestního řízení
je dle něj podmíněno provedením formálního nebo faktického úkonu orgánu činného v trestním
řízení. Protože stěžovatel v odvolání zánik odpovědnosti za přestupek nenamítal, neshledal
důvodným danou otázku podrobněji rozebírat a trvání odpovědnosti pachatele posoudil
toliko jako jednu z podmínek zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí, přičemž nad rámec věci
uvedl zjištění, kdy bylo pro daný skutek vedeno trestní řízení.
[10] Na žádost osoby postižené přestupkem o další prošetření, zda nebyl spáchán trestný čin,
vyžádala státní zástupkyně (Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6) prostřednictvím Policie ČR
přípisem ze dne 2. 8. 2010 přibrání znalce z oboru soudního lékařství a stanovila lhůtu
k předložení stanoviska. Dle žalovaného od tohoto okamžiku až po opětovné odevzdání věci
k projednání přestupku městskému úřadu dne 30. 9. 2010 bylo ve věci vedeno trestní řízení.
Policejní orgán totiž činil úkony trestního řízení, když dle ustanovení §105 odst. 1 trestního řádu
přibral znalce a po vyhodnocení znaleckého posudku věc odevzdal taktéž úkonem
podle trestního řádu (§159a odst. 1 písm. a)). Dle §12 odst. 10 trestního řádu se trestním řízením
rozumí řízení podle tohoto zákona. Dle žalovaného lze trestní řízení zahájit provedením
formálního nebo faktického úkonu, kterým byl v dané věci pokyn státní zástupkyně policejnímu
orgánu k přibrání znalce. Jeho přibrání mimo trestní řízení by bylo v rozporu se zásadami
trestního řízení. Žalovaný zde odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 6 As 56/2004 – 68, dle kterého soud považoval za trestní řízení postup státního zástupce,
který si na podnět správního orgánu dožádal u policejního orgánu provedení výslechu znalce
k prověření skutečnosti, zda došlo ke spáchání trestného činu. Soud odkazoval na vymezení
přípravného řízení, které zahrnuje i objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících
spáchání trestného činu v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, což vyplývá
z komentáře k trestnímu řádu, s odkazem na §158 až 159 a 160 až 170 trestního řádu. Žalovaný
dále podotkl, že i státní zástupkyně označila pokyn ze dne 2. 8. 2010 „pošk. Ing. P. B., nar. X –
trestní řízení“. Tento postup měl i faktické důsledky na řízení o přestupku, neboť po dobu
provádění dalších úkonů policejním orgánem nemohlo být pokračováno v projednání přestupku.
Dle žalovaného je zcela logické započítat do doby stavění lhůty ve smyslu §20 odst. 2
přestupkového zákona také druhé posuzování věci orgány činnými v trestním řízení, neboť
kdyby nebylo od prvního posuzování odděleno vedením přestupkového řízení, byla by jistě
započítána celá taková doba včetně znaleckého zkoumání. Žalovaný proto trvá na svém závěru,
že při opětovném posuzování věci orgány činnými v trestním řízení došlo ke stavění prekluzivní
lhůty dle §20 odst. 2 přestupkového zákona a napadené rozhodnutí tedy nabylo právní moci
v době trvání odpovědnosti pachatele za přestupek. Navrhuje proto, aby zdejší soud kasační
stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[12] Kasační stížnost žalovaného není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že pro posouzení kasační stížnosti
je rozhodující odpověď na otázku, zda opětovné prošetření skutku státní zástupkyní a policejním
orgánem bylo v tomto případě činěno v trestním řízení dle trestního řádu, a pokud ano,
zda se lhůta pro projednání přestupku stavěla již ode dne 2. 8. 2010, kdy státní zástupkyně dala
přípisem pokyn policejnímu orgánu, aby přibral znalce, či až ode dne 6. 9. 2010, kdy byl
opatřením policejního orgánu znalec ve věci přibrán. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje
s názorem žalovaného a městského soudu, když opětovné šetření, zda nebyl spáchán trestný čin,
v předmětné věci nutně považuje za úkony orgánů činných v trestním řízení učiněné dle trestního
řádu, a to pod dohledem státní zástupkyně, tedy již od okamžiku, kdy tato ve věci učinila další
úkon.
[14] Nejvyšší správní soud provede pro úplnost stručnou rekapitulaci podstatných skutkových
zjištění. Dne 30. 10. 2009 stěžovatel napadl svou manželku, přičemž pro tento čin bylo následně
vedeno trestní řízení a řízení dle přestupkového zákona. Dne 15. 12. 2009 policejní orgán zahájil
trestní řízení záznamem o zahájení úkonů trestního řízení. Dne 18. 2. 2010 došlo k odevzdání
věci k projednání přestupku dle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu. V projednávaném případě
není sporu o tom, že ode dne 15. 12. 2009 do 18. 2. 2010 lhůta pro projednání přestupku
ve smyslu §20 přestupkového zákona neběžela. Dne 20. 7. 2010 si státní zástupkyně Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen „státní zástupkyně“) vyžádala od Úřadu Praha 6
spisový materiál, neboť poškozená dala podnět k opětovnému prošetření podezření ze spáchání
trestného činu, podložený znaleckým posudkem. Téhož dne Úřad Praha 6 této žádosti vyhověl.
Dne 2. 8. 2010 státní zástupkyně předložila věc policejnímu orgánu s tím, že má přibrat znalce
z oboru soudního lékařství a stanovila lhůtu pro vypracování posudku a předložení stanoviska
k dalšímu postupu. Dne 6. 9. 2010 přibral policejní orgán opatřením dle §105 odst. 1 trestního
řádu ve věci znalce z oboru zdravotnictví k vypracování znaleckého posudku ohledně skutečností
rozhodných pro posouzení podezření ze spáchání trestného činu. Dne 30. 9. 2010 byla věc
opět odevzdána k projednání přestupku dle §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu Úřadu Praha 6
a byl vrácen spisový materiál doplněný o znalecký posudek soudního znalce MUDr. Miroslava
Noska. Rozhodnutí Úřadu Praha 6 ze dne 15. 12. 2010, jímž byl žalobce uznán vinným
ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, a byla mu uložena pokuta, bylo potvrzeno
rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2011, které nabylo právní moci dne 5. 2. 2011.
Dle Nejvyššího správního soudu nabylo toto rozhodnutí právní moci před uplynutím jednoleté
prekluzivní lhůty ve smyslu §20 odst. 1 přestupkového zákona, neboť tato lhůta neběžela
v období od 15. 12. 2009 do 18. 2. 2010 a následně také od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010.
[15] Dle §20 odst. 1 věta první přestupkového zákona přestupek nelze projednat, uplynul-li od
jeho spáchání jeden rok. Judikatura zdejšího soudu již dovodila, že v této lhůtě musí rozhodnutí
o přestupku nabýt právní moci (k tomu např. rozsudek č. j. 3 As 57/2004 - 39 ze dne
15. 12. 2005). Do této lhůty se však dle §20 odst. 2 přestupkového zákona nezapočítává doba,
po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu, přičemž
tímto zvláštním předpisem je dle poznámky pod čarou trestní řád. Trestní řízení ve smyslu
tohoto ustanovení (jakož i ve smyslu trestního řádu) je nutno chápat v tom nejširším možném
pojetí, kdy je pod tento pojem zahrnut veškerý proces upravený trestním řádem (viz Šámal, P.,
Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář - I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 112).
Jak správně poukázal žalovaný, dle §12 odst. 10 trestního řádu se trestním řízením rozumí řízení
podle tohoto zákona. Potom jim musí být také postup před zahájením trestního stíhání dle §158
až 159b trestního řádu, jenž je vymezen v rámci přípravného řízení trestního, a v jehož rámci
dochází k objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu (shodně
též rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004 – 68). Tak lze kvalifikovat
také úkony činěné v době od 15. 12. 2009 do 18. 2. 2010, jakož i následný postup od 2. 8. 2010
do 30. 9. 2010 (pro odlišnou kvalifikaci těchto dvou období neshledal Nejvyšší správní soud
logické důvody).
[16] Tvrdí-li stěžovatel, že trestní řízení počíná sepsáním záznamu o zahájení trestního řízení
policejním orgánem podle §158 odst. 3 trestního řádu a že ke stavění lhůty dle §20 odst. 2
přestupkového zákona nedochází dnem, kdy správní orgán postoupí věc policejnímu orgánu
či státnímu zástupci, ale až dnem, kdy tyto orgány zahájí úkony trestního řízení,
a že tudíž pouhým opětovným doručením spisového materiálu Obvodnímu státnímu
zastupitelství pro Prahu 6 nemohlo dojít ke stavění jednoroční lhůty pro projednání přestupku,
Nejvyšší správní soud mu přisvědčuje. Žalovaný, ani městský soud, však nikdy netvrdili,
že by se jednoletá prekluzivní lhůta k projednání přestupku stavěla již ode dne 20. 7. 2010,
kdy Úřad Praha 6 postoupil věc na žádost státní zástupkyni. Trestní řízení bylo ve věci vedeno
až zahájením úkonů trestního řízení pokynem státní zástupkyně ze dne 2. 8. 2010. Zdejší soud
souhlasí také s tvrzením, že opětovné trestní stíhání v té samé věci vedeno nebylo, neboť trestní
stíhání v dané věci nebylo vedeno nikdy. Na tomto místě je třeba upozornit, že v dané věci byly
činěny úkony v přípravném řízení trestním v rámci postupu před zahájením trestního stíhání.
To však nemění nic na skutečnosti, že se jednalo o trestní řízení ve smyslu §20 odst. 2
přestupkového zákona. Nejvyšší správní soud však vůbec nesdílí názor stěžovatele, že opětovné
posouzení věci Policií ČR v době od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010 a učinění opatření dle §105 odst. 1
písm. a) trestního řádu dne 6. 9. 2010 stavění lhůty nezpůsobuje. Nejvyšší správní soud předně
podotýká, že v uvedeném období posuzovala věc také státní zástupkyně, pod jejímž dozorem
následně prováděl potřebné úkony také policejní orgán. Městský soud přitom správně poukázal
na výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství poř. č. 1/2012, na základě něhož
a contrario vyvodil, že úkony Policie ČR činěné po sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního
řízení pod dohledem státního zástupce jsou úkony činěné v trestním řízení.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že postup orgánů činných v trestním řízení v období
od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010 je nutno vykládat jako postup dle trestního řádu ve smyslu §20
odst. 2 přestupkového zákona, přestože, jak namítá stěžovatel, nebyl opětovně učiněn záznam
o zahájení trestního řízení. Takový další záznam totiž nebylo nutné znovu vydat, jelikož byl
proveden již dne 15. 12. 2009 a v dané věci byl opětovně prošetřen týž skutek
v tomtéž přípravném trestním řízení pod toutéž spisovou značkou. Ad absurdum stěžovatel
požaduje provést záznam o zahájení trestního řízení, které již zahájeno bylo. Stěžovatel
svou argumentaci opírá o závěry vyslovené zdejším soudem v rozsudku ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 6 As 56/2004 – 68, avšak toto rozhodnutí podporuje názor žalovaného
(který na něj také odkazuje ve svém vyjádření) a městského soudu. V citovaném rozsudku
soud řešil obdobnou situaci jako nyní. Trestní řízení bylo zahájeno již v den spáchání činu
(záznamem o zahájení úkonů trestního řízení) a věc byla taktéž následně odevzdána dle §159a
odst. 1 písm. a) trestního řádu správnímu orgánu k pojednání přestupku. Následně správní orgán
postoupil věc státnímu zastupitelství pro podezření ze spáchání trestného činu, avšak věc mu byla
vrácena s tím, že státní zástupce nemá pochybnosti o správnosti závěru, že věc má být
projednána jako přestupek. Nejvyšší správní soud judikoval, že v tomto období se nejednalo
o dobu, kdy by běželo trestní řízení, neboť nebyly činěny žádné úkony podle trestního řádu.
To však není případ stěžovatele. K jinému závěru v citovaném rozsudku dospěl zdejší soud
pro období, kdy správní orgán opětovně postoupil věc státnímu zastupitelství
k novému posouzení a kdy následně státní zástupce pokynem postoupil spis policejnímu orgánu
a uložil mu ve věci vyslechnout znalce. Věc byla poté opět odevzdána dle §159a odst. 1 písm. a)
trestního řádu správnímu orgánu. Pro tuto situaci však Nejvyšší správní soud v označeném
rozsudku dospěl k závěru, že v této době bylo vedeno přípravné řízení trestní,
a to již od okamžiku vydání pokynu státním zástupcem. Tento závěr lze bez dalšího aplikovat
také na případ stěžovatele, neboť v obou případech nebyl opětovně učiněn záznam o zahájení
trestního řízení (jelikož se jednalo o trestní řízení, které bylo zahájeno pro tentýž čin již dříve)
a v obou případech byly následně činěny úkony státního zástupce a policejního orgánu,
přičemž věc byla poté odevzdána správnímu orgánu. Vyslovil-li již jednou Nejvyšší správní soud,
že v takové situaci bylo vedeno trestní řízení a že lhůta pro projednání přestupku se stavěla
již v okamžiku vydání pokynu státního zástupce, pak ani nyní neshledal zdejší soud důvody
se od uvedeného názoru odchýlit. Neuspěje tedy ani námitka stěžovatele, že pro případ
opětovného posouzení věci v trestním řízení má být za počáteční okamžik jeho opětovného
vedení považováno až vydání opatření policejním orgánem dne 6. 9. 2010.
[18] Nejvyšší správní soud naopak nalézá další argumenty, které podporují názor vyslovený
v citovaném rozsudku a rozsudku městského soudu. Je zcela nepřípadné uvažovat, že lhůta
pro projednání přestupku se stavěla až ode dne vydání opatření policejním orgánem,
neboť úkony činěné policií ČR po zahájení trestního řízení pod dozorem státního zástupce jsou
činěny v trestním řízení. Předpokládá-li se tedy, že v trestním řízení provádí policejní orgán
šetření pod dozorem státního zástupce, pak musí být nutně vedeno již v okamžiku, kdy státní
zástupce učiní úkon, kterým stanoví policejnímu orgánu podmínky, za kterých má činit v trestním
řízení další kroky, tedy kdy fakticky svou dozorovou pravomoc uplatňuje. Opačný závěr
by odporoval povaze trestního řízení, jak bylo naznačeno. V daném případě státní zástupkyně
v přípisu ze dne 2. 8. 2010 jasně pokynula policejnímu orgánu, že má přibrat znalce z oboru
soudního lékařství a přesně specifikovala, jaké otázky má znalec posoudit, a dále stanovila lhůtu,
ve které má být znalecký posudek vypracován a předloženo stanovisko policejního orgánu
k dalšímu postupu. Tento úkon je nutno materiálně chápat jako pokyn dle §157 odst. 2 věty
první trestního řádu. Jednalo se o postup v rámci trestního řízení nejen dle jeho označení
(jak podotýkal žalovaný), ale také dle jeho obsahu. Státní zástupkyně uložila policejnímu orgánu
provést úkony, kterých bylo třeba pro objasnění věci. Dle právní doktríny se takový postup
uplatní právě pro případ, že věc byla již odložena dle §159a trestního řádu (zde konkrétně
odevzdána dle odst. 1 písm. a)), ale vyjdou najevo skutečnosti odůvodňující potřebu dalšího
šetření (v případě stěžovatele podnět poškozené podložený znaleckým posudkem). Odložení věci
totiž nezakládá překážku věci rozhodnuté, a je proto možné v trestním řízení pokračovat,
a to na pokyn státního zástupce, či dokonce z vlastní iniciativy policejního orgánu.
Není přitom nutné rušit původní usnesení o odložení/odevzdání věci, a pokud po opětovném
posouzení není zahájen jiný postup (např. trestní stíhání), vydá se nové usnesení
o odložení/odevzdání věci správnímu orgánu (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád.
Komentář - I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 1002). V daném případě byl tento postup
zcela naplněn a je tedy nepochybné, že se jednalo o postup v trestním řízení.
[19] Tento závěr vyplývá nejen ze shora uvedeného, nýbrž také ze smyslu a účelu ustanovení
§20 odst. 2 přestupkového zákona. Toto ustanovení má zabránit situaci, kdy správní orgán
nestačí, v důsledku prošetřování podezření ze spáchání trestného činu orgány činnými v trestním
řízení, přestupek včas projednat a čin tak zůstane nepotrestán (srov. Důvodová zpráva k zákonu
č. 62/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů). Ze smyslu a účelu tohoto ustanovení tudíž vyplývá, že lhůta se má stavět tehdy,
kdy je správnímu orgánu v důsledku posuzování věci orgány činnými v trestním řízení fakticky
znemožněno činit úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci. Jak upozorňuje také žalovaný,
nemohl v době opětovného šetření státní zástupkyní a policejním orgánem pokračovat
v projednání přestupku, mimo jiné také z důvodu postoupení spisového materiálu státní
zástupkyni. Jelikož se nejednalo o případ, kdy je věc postoupena orgánům činným v trestním
řízení z vlastní iniciativy správního orgánu, aniž by tyto učinily ve věci úkony dle trestního řádu,
jedná se přesně o situaci, kterou má dané ustanovení přestupkového zákona postihovat a nelze
tedy za použití jakékoliv výkladové metody dospět k jinému závěru, než že v období od 2. 8. 2010
do 30. 9. 2010 lhůta pro projednání přestupku v souladu s ustanovením §20 odst. 2
přestupkového zákona neběžela.
[20] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že jak rozhodnutí
žalovaného, tak napadený rozsudek městského soudu, jsou nepřezkoumatelné, neboť žalovaný
nezdůvodnil, proč ohledně doby stavění jednoleté prekluzivní lhůty zaujal stanovisko odlišné
od Úřadu Praha 6, a městský soud se s touto námitkou nevypořádal. Nejvyšší správní soud musí
přisvědčit žalovanému, že ohledně stavění a uplynutí prekluzivní lhůty dle §20 přestupkového
zákona nebylo v rámci odvolacího řízení před žalovaným nic namítáno, a nemůže tudíž působit
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, že se této otázce blíže nevěnovalo. Postačilo proto,
že žalovaný ex offo posoudil otázku prekluze odpovědnosti stěžovatele za přestupek
jako podmínku zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí a konstatoval, jaké zjištění ohledně
stavění této lhůty vyplývá ze spisu. Nejvyšší správní soud připouští, že obdobné vysvětlení
napadený rozsudek neobsahuje, přesto se nejedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Ačkoliv je soud povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze na něm rozumně požadovat,
aby detailně odpověděl na každou dílčí námitku. Za vypořádání s tou kterou konkrétní námitkou
je totiž nezbytné považovat také přesvědčivě zdůvodněný odlišný názor soudu, než ten, který měl
být námitkou podpořen. Absence přesné odpovědi na některý argument nezpůsobuje bez dalšího
nepřezkoumatelnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatné je, zda se soud vypořádal
se všemi základními námitkami navrhovatele, což v daném případě bylo splněno
(k tomu např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13). Celá
stěžovatelova argumentace v žalobě směřovala k zániku odpovědnosti na přestupek,
resp. uběhnutí jednoleté prekluzivní lhůty, neboť žalovaný podle žalobce nesprávně uvedl,
že v době od 2. 8. 2010 do 30. 9. 2010 neběžela. Jelikož městský soud přesvědčivým způsobem
odůvodnil své závěry, že jednoletá prekluzivní lhůta k projednání přestupku k okamžiku nabytí
právní moci napadeného rozhodnutí žalovaného dosud neuběhla a že rozhodnutí netrpí vadami,
pro něž by jej musel zrušit, zdejší soud neshledal stěžovatelovy námitky důvodnými.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2015
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu