ECLI:CZ:NSS:2006:6.AS.49.2005:112
sp. zn. 6 As 49/2005 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: Ing. J. B., zastoupen JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem, se sídlem
Starobrněnská 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1,
Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 1. 2005, č. j. 6 Ca 212/2003 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost, směřující proti výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 1. 2005, č. j. 6 Ca 212/2003 - 40, se zamítá.
II. Žalovanému se ne př iznáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Milanu Poláčkovi, se př i zná vá
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2150 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto pod bodem I.
tak, že rozhodnutí Ministerstva obrany, sekce personalistiky GŠ, ze dne 5. 8. 2003,
č. j. 21686/2003 - 1186, je nicotné, pod bodem II. byla žaloba směřující proti rozkazu ministra
obrany č. 94 ze dne 23. 4. 1996 odmítnuta a pod bodem III. byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2150 Kč k rukám jeho zástupce
JUDr. M. E. Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že žaloba ze dne 10. 9. 2003
(správně má být uvedeno 8. 9. 2003), která byla odevzdána na poště téhož dne a jež směřuje
proti rozkazu ministra obrany ze dne 23. 4. 1996, byla podána opožděně, protože byla podána
až po té, co uplynula tehdy dvouměsíční lhůta pro její podání podle ustanovení §250b
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002, která počala žalobci běžet dnem
doručení rozkazu ministra obrany ze dne 23. 4. 1996, tj. dnem 26. 4. 1999. Z tohoto důvodu
městský soud žalobu směřující proti rozkazu ministra obrany pro opožděnost podle §46 odst.
1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Vzhledem
k tomu, že v této věci žalobce podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 23. 9. 1996,
městský soud uvedl, že pokud by tato žaloba byla podána a projednávána ve správním
soudnictví, musela by být již tehdy posouzena jako podaná opožděně, protože od sdělení
rozhodnutí ze dne 23. 4. 1996 (rozkazu ministra obrany) žalobci (dne 26. 4. 1996) do podání
této žaloby (23. 9. 1996) uplynula lhůta delší než dva měsíce, ve které bylo možno uvedené
rozhodnutí ze dne 23. 4. 1996 žalobou ve správním soudnictví podle tehdejší části páté
občanského soudního řádu napadnout.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
a to proti výroku II. rozsudku městského soudu (a tím i výroku III. uvedeného rozsudku)
z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí o odmítnutí návrhu na zrušení rozkazu ministra
obrany č. 94 ze dne 23. 4. 1996. Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím své žaloby, když namítá,
že městský soud nesprávně vyšel z toho, že lhůta k podání správní žaloby začala stěžovateli
běžet dnem 26. 4. 1996. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že tento den je dnem,
kdy mu bylo předáno „potvrzení“ o vyrozumění vojáka z povolání o jeho propuštění
ze služebního poměru. Toto potvrzení však v žádném případě nelze akceptovat ve smyslu
ustanovení zákona č. 76/1959 Sb., pokud zákon výslovně stanoví, že se voják z povolání
písemně vyrozumí o propuštění ze služebního poměru nejméně tři měsíce předem,
lze tuto podmínku zákona splnit jen prokazatelným a nezpochybnitelným doručením
vlastního, řádně zaevidovaného, propouštěcího dokumentu (výpovědi); a tím je rozkaz
ministra obrany. Podle stěžovatele není zde přípustná jakákoliv jiná suplující varianta (byť
honosně nazývaná „vyrozumění“) oznamovacího charakteru s nejasným odkazem na nějaký
dokument (výpověď), neboť tento ve skutečnosti ještě v dané době nemusí vůbec existovat.
Je tedy naprosto zřejmé, že toto vyrozumění o propuštění ze služebního poměru ve formě,
jak bylo podáno, navíc bez jakékoliv oficiální evidence, bez čísla jednacího, nenaplňuje
podmínky stanovené zákonem a je naprosto nicotné. Při dalším posuzování, zda stěžovateli
bylo či nebylo doručeno „Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru“, je třeba
podle stěžovatele vymezit pojmy „rozhodnutí“ a „rozkaz“. Propouštěcí rozkaz ministra
obrany je právní akt pro jehož vydání musí být vyhotoveno právě uvedené rozhodnutí,
jak nařizuje zákon č. 76/1959 Sb. Toto rozhodnutí by mělo mít další náležitosti, stejně
jako všechna rozhodnutí vydávaná kompetentními orgány Ministerstva obrany.
Teprve až po vyhotovení tohoto, zákonem nařízeného rozhodnutí, je podle stěžovatele možné
vydat propouštěcí rozkaz ministra obrany. Rozhodnutí ve výše citovaném smyslu
pak podle názoru stěžovatele s největší pravděpodobností nebylo vůbec vyhotoveno, byť bylo
nařízeno zákonem. Žádné takové rozhodnutí přitom stěžovateli nikdy doručeno nebylo, nikdy
mu nebyl doručen ani propouštěcí rozkaz ze služebního poměru ani s ním nikdy nebyl
seznámen a není mu dodnes známo, z jakého skutečného důvodu byl vlastně ze služebního
poměru propuštěn. Pokud by městský soud respektoval uvedenou skutečnost, že stěžovateli
dosud nebylo doručeno ani rozhodnutí, ani propouštěcí rozkaz, ani nebyl řádně a v souladu
se zákonem o svém propuštění vyrozuměn, musel by dojít k závěru, že stěžovateli nemohla
lhůta k podání žaloby dosud uplynout, neboť vzhledem k dikci příslušných ustanovení
občanského soudního řádu nepočala vůbec běžet. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud zákon
č. 76/1959 Sb. neukládá povinnost doručit rozhodnutí, kterým bylo výrazně zasaženo
do jeho práva na zaměstnání a zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2002,
spojuje běh lhůty pro podání správní žaloby právě s doručením rozhodnutí, dostává
se stěžovatel do situace, kdy nejen že se s napadeným rozhodnutím nemohl řádně seznámit,
ale nemohl se proti němu ani jakkoli bránit. Podle stěžovatele je nepochybné, že ustanovení
zákona č. 76/1959 Sb., které neukládá povinnost rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru doručit dotčenému subjektu, je v rozporu s článkem 36 Listiny základních práv
a svobod, podle něhož se může každý domáhat ochrany svého práva u soudu. Stěžovatel
uzavírá, že pokud nemohla začít běžet lhůta pro podání správní žaloby, nemohla být podána
opožděně nejen žaloba ze dne 10. 9. 2003, ale ani žaloba ze dne 23. 9. 1996. Jelikož zákon
vylučuje pravomoc soudu k projednání žaloby na určení neplatnosti propuštění ze služebního
poměru, je otázkou, zda tato žaloba neměla být Obvodním soudem pro Prahu 6 posouzena
nikoli podle názvu, ale podle obsahu a považována za správní žalobu a jako takovou ji měl
uvedený soud postoupit příslušnému soudu k projednání, a následně měl být stěžovatel
vyzván k odstranění vad podání vyplývajících z rozdílů mezi jednotlivými žalobami.
Z uvedených důvodu stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že se ruší výrok II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005 a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti považuje za správný závěr městského
soudu, pokud žalobu ve věci neplatnosti propouštěcího rozkazu ministra obrany s odkazem
na marné uplynutí lhůty k jejímu podání odmítl. S ohledem na námitky stěžovatele žalovaný
dále uvedl, že ustanovení §26 odst. 6 zákona č. 76/1959 Sb. stanoví, že voják z povolání
se o svém propuštění ze služebního poměru „písemně vyrozumí“. Stěžovatel byl
o svém propuštění vyrozuměn dne 26. 4. 1996, kdy před tříčlennou komisí písemně potvrdil
převzetí a skutečně převzal originál „Potvrzení o vyrozumění vojáka z povolání
o jeho propuštění ze služebního poměru“. V této souvislosti žalovaný upozornil, že uvedený
zákon nestanovil žádné obsahové ani formální náležitosti takovéhoto písemného vyrozumění.
Tím, že stěžovatel prokazatelně převzal výše uvedené potvrzení, byla podle názoru
žalovaného splněna podmínka písemného vyrozumění ze strany Ministerstva obrany.
Rozhodnutím ve smyslu ustanovení věty druhé §26 odst. 6 zákona č. 76/1959 Sb.
je podle žalovaného třeba rozumět předmětný personální rozkaz ministra obrany, což vyplývá
i z ustanovení §27 odst. 1 uvedeného zákona. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v době,
kdy mu bylo oznámeno jeho propuštění ze služebního poměru, žádný rozkaz ministra obrany
neexistoval a tímto způsobem měly být řešeny jeho tehdejší neshody s velitelem útvaru,
tato tvrzení se nezakládají na pravdě. Předmětný rozkaz byl již soudu v ověřených kopiích
předložen, přičemž žalovaný odmítá stěžovatelova nijak neprokázaná tvrzení zpochybňující
pravost či samotnou existenci tohoto rozkazu. Toto rozhodnutí o propuštění ze služebního
poměru mělo písemnou formu, byl v něm uveden důvod propuštění (odkazem na příslušná
zákonná ustanovení) a je vyloučeno, aby v takovém případě tento důvod (organizační změny)
byl zaměnitelným s jiným v zákoně uvedeným důvodem. Byla též dodržena tříměsíční lhůta
mezi vyrozuměním a platným propuštěním. Žalovaný se dále podrobně vyjádřil k dalším
otázkám, jež souvisejí s propuštěním stěžovatele z armády. Závěrem pak navrhl, aby soud
kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní i namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzená
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Kasační stížnost přitom byla podána pouze proti výroku II. (a tím i výroku III.)
rozsudku městského soudu. Výrok pod bodem I. uvedeného rozsudku kasační stížností
napaden nebyl. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodu uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
S ohledem na rozsah napadení rozsudku městského soudu je předmětem přezkumu
před Nejvyšším správním soudem pouze posouzení, zda žaloba stěžovatele proti rozkazu
ministra obrany ze dne 23. 4. 1996 byla podána včas či opožděně. K tomu lze především
uvést, že sám stěžovatel v kasační stížnosti potvrzuje, že dne 26. 4. 1996 mu bylo předáno
„potvrzení“o vyrozumění vojáka z povolání o jeho propuštění ze služebního poměru.
Ustanovení §26 odst. 6 zákona č. 76/1959 Sb. stanovilo, že voják z povolání
se o svém propuštění ze služebního poměru písemně vyrozumí. Za takovéto písemné
vyrozumění lze pak považovat skutečnost, že stěžovatel dne 26. 4. 1996 před tříčlennou
komisí písemně potvrdil převzetí a skutečně převzal originál „Potvrzení o vyrozumění vojáka
z povolání o jeho propuštění ze služebního poměru“. Lze souhlasit s žalovaným, že zákon
č. 76/1959 Sb. nestanovil žádné obsahové ani formální náležitosti takovéhoto písemného
vyrozumění, takže tím, že stěžovatel prokazatelně převzal výše uvedené potvrzení, byla
i podle názoru Nejvyššího správního soudu splněna podmínka písemného vyrozumění
ze strany žalovaného. Námitku stěžovatele, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
nemělo potřebné náležitosti rozhodnutí a že až po vyhotovení takovéhoto zákonem nařízeného
rozhodnutí je možné vydat propouštěcí rozkaz ministra obrany, neshledal Nejvyšší správní
soud důvodnou, protože ze zákona č. 76/1959 Sb. nevyplývá, že by mělo být takovýmto
způsobem při propuštění stěžovatele ze služebního poměru postupováno. Městský soud
správně vyšel z toho, že dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle tehdy platného
ustanovení §250b o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 počala stěžovateli běžet dnem
26. 4. 1999, kdy mu byl doručen rozkaz ministra obrany o jeho propuštění ze služebního
poměru. Podal-li proto stěžovatel žalobu proti rozkazu ministra obrany až dne 10. 9. 2003,
zcela evidentně ji podal až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro její podání. Městský soud
proto postupoval správně, když žalobu proti rozkazu ministra obrany pro opožděnost podle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Již městský soud správně poukázal na to, že pokud by žaloba stěžovatele podaná dne
23. 9. 1996 k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 byla projednávána ve správním soudnictví,
musela by být i v tomto případě posouzena jako podaná opožděně, protože od sdělení
rozhodnutí ze dne 23. 4. 1996 žalobci (dne 26. 4. 1996) do podání této žaloby, k němuž došlo
dne 23. 9. 1996, uplynula lhůta delší dvou měsíců, ve které bylo možno uvedené rozhodnutí
ze dne 23. 4. 1996 žalobou ve správním soudnictví podle tehdejší části páté o. s. ř. napadnout.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
stěžovatele směřující do výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze, důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému
podle obsahu spisu náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že se žalovanému právo
na náhradu nákladů soudního řízení nepřiznává (§60 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Milan Poláček; v takovém případě platí hotové výdaje za zastupování stát (§35 odst. 7
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele přiznal odměnu za dva úkony právní
pomoci, které podle vyúčtování advokáta spočívají v převzetí a přípravě zastoupení včetně
první porady s klientem (§11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), v další poradě s klientem
přesahující jednu hodinu (§11 odst. 1 písm. c/ uvedené vyhlášky). Výše hotových výdajů byla
stanovena podle §13 odst. 3 advokátního tarifu za dva úkony právní služby po 75 Kč. Celkem
tedy stěžovatelovu zástupci náleží odměna 2150 Kč, která mu byla Nejvyšším správním
soudem přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu
OPRAVNÉ USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohuslavem Hnízdilem
v právní věci žalobce: Ing. J. B., zastoupen JUDr. Milanem Poláčkem, advokátem, se sídlem
Starobrněnská 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1,
Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 1. 2005, č. j. 6 Ca 212/2003 - 40,
takto:
Výrok I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 6 As 49/2005 - 111, správně zní: „Kasační stížnost, směřující proti výroku II. a III.
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, č. j. 6 Ca 212/2003 - 40, se zamítá.“
Odůvodnění:
Kasační stížnost žalobce směřovala proti výrokům II. a III. uvedeného rozsudku
městského soudu, ve výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006
bylo však chybně uvedeno, že se zamítá kasační stížnost směrující proti výroku I. a II.
rozsudku Městského soudu v Praze.
Tato zřejmá nesprávnost byla proto opravena tímto opravným usnesením ve smyslu
§164 o. s. ř. (za použití §64 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2007
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu