ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.71.2015:9
sp. zn. 6 As 71/2015 - 9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 11. 2014, č. j. 62 A 101/2014 – 19, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 29 A 25/2015 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Nejvyššímu správnímu soudu byla 2. 4. 2015 doručena kasační stížnost žalobce
(dále též „stěžovatel“) proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
ze dne 17. 2. 2015, č. j. 29 A 25/2015 - 29, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta žalobcova
žaloba, kterou se domáhal zrušení usnesení krajského soudu ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 62 A 101/2014 - 19, jímž krajský soud odmítl žalobcovu žalobu proti usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. Nao 232/2014 - 18. Nejprve krajský soud vyloučil,
že by svou žalobou žalobce hodlal podat kasační stížnost proti usnesení krajského soudu
ze dne 26. 11. 2014, č. j. 62 A 101/2014 - 19, neboť kasační stížnost proti tomuto usnesení
byla samostatně podána a řízení o ní je vedeno u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 As 212/2014. Dále krajský soud vyloučil, že by se jednalo o doplnění uvedené
kasační stížnosti. Z těchto důvodů krajský soud konstatoval, že žalobce správní žalobou napadá
usnesení téhož soudu ve správním soudnictví, přičemž žalobou podle §65 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
proti rozhodnutí soudu vydanému ve správním soudnictví brojit nelze. Taková žaloba slouží
jako prostředek ochrany proti rozhodnutím správních orgánů. Takovým orgánem však soud
při výkonu soudnictví není. Krajský soud proto žalobu jako nepřípustnou odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, přičemž předně
zdůrazňuje, že z jeho vlastní soudní činnosti je mu známo, že okolnosti, za nichž stěžovatel
uplatňuje u soudu svá práva, nelze hodnotit jinak než jako projev svévolného a účelového
uplatňování práva. Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. V evidenci
zdejšího soudu bylo ke dni 20. 4. 2015 vedeno celkem 186 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici
stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žalobám a s nimi souvisejícím žádostem
nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů,
spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů. Příkladem z poslední doby
může být usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 6 As 251/2014 - 46 (kde šlo o „žalobu
pro zmatečnost“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu), či usnesení ze dne 27. 1. 2015,
č. j. 6 As 259/2014 - 67 (taktéž ve věci „žaloby“ proti usnesení Nejvyššího správního so udu).
Stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby proti jinému usnesení
krajského soudu s argumentací, jež vyvolává otázku, je -li vůbec míněna vážně, nejde-li
dokonce o projev výsměchu či pohrdání soudem. Podepisuje se jako „občan jednající
v podle čl. 23 LZPS“, tj. využívající svého práva na odpor proti odstraňování demokratického
řádu lidských práv a základních svobod, a přitom namítá iracionálnosti typu, že žalovaným měla
být „Česká republika – Krajský soud v Brně“, a nikoli „Krajský soud v Brně“, aby pak v dalším
textu hovořil o „tajném“ soudu, dále bazíruje na tom, že své podání označil jako „žaloba“,
zatímco krajský soud odmítl „návrh“, kdy soud (resp. jeho soudkyně) podle něj „úmyslně
a svévolně překrucuje zákony“ a své námitky shrnuje tak, že rozhodnutí krajského soudu
je „subjektivní, zmatečné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR“.
Krom toho namítá podjatost členů ve věci rozhodujícího senátu, již opírá jen o své přesvědčení,
že uvedení soudci rozhodují „úmyslně či neúmyslně v rozporu s Ústavou ČR, zákony ČR
a dobrými mravy“.
Podstatnou pro posouzení této věci je však skutečnost, že stěžovatel, ač byl nesčetněkrát
poučen o náležitostech kasační stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, a o tom,
že řízení o kasační stížnosti je zpoplatněno soudním poplatkem, i v tomto případě podal kasační
stížnost s vadami, bez advokátního zastoupení a bez zaplaceného soudního poplatku. Nejvyšší
správní soud při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel
opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné
a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná – závěr krajského soudu o nepřípustnosti správní
žaloby, jíž se stěžovatel domáhal zrušení jiného soudního rozhodnutí krajského soudu,
je neotřesitelný. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení
proto nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední
činnosti známo (srov. výše uvedené věci sp. zn. 6 As 251/2014 a 6 As 259/2014 nebo řízení
pod sp. zn. 6 As 261/2014), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné
procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písem ný „ping pong“ mezi stěžovatelem
a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců.
Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu
svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení.
Výsledkem řízení pak obvykle bývá odmítnutí kasační stížnosti pro neodstranění vad,
případně zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. zmíněná usnesení
č. j. 6 As 251/2014 - 46 a č. j. 6 As 259/2014 - 67 či usnesení č. j. 6 As 261/2014 - 52, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Obdobně skončilo i řízení vedené
pod sp. zn. 6 As 21/2015, v němž Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl usnesením
ze dne 1. 4. 2015.
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci.
Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatelů
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil,
že poučení o této povinnosti není nutno stěžovatelům zasílat vždy v každém individuálním řízení,
jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého
předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit
o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (srov. usnesení
ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12; obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12; ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/14; či ze dne 10. 10. 2012,
sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout
i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek
v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech
nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Stejně jako v nyní posuzované věci rozhodoval Nejvyšší správní soud i v obdobných
věcech jiných stěžovatelů, např. v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 8 As 130/2012; usnesení
ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 6 As 107/2013; usnesení ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 6 As 113/2013;
či usnesení ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 6 Aps 4/2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti
proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by vyzýval
k jejich odstranění, neboť si byl vědom toho, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení ze dne
7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13; usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2727/13; usnesení
ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2977/13; a usnesení ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3150/13).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje
svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. V této souvislosti lze rovněž zmínit rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování
stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození
od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem
musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat
za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr Ústavní soud nezpochybnil
(srov. usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro vady
podle §46 odst. 1 písm. a) aplikovaného na základě §120 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu