ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.34.2016:30
sp. zn. 6 Azs 34/2016 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
V. L. N., zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22,
Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. dubna 2015, č. j. OAM-23/ZA-ZA14-HA08-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2016, č. j.
75 Az 3/2015 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, podal dne 8. ledna 2015
v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci žádosti a pohovoru k žádosti
uvedl, že je „ateistou“ a nikdy nebyl členem politické strany. Svou vlast opustil v roce 2006
za účelem podnikání. Žalobce je ženatý, přičemž jeho manželka a dcera (obě vietnamské státní
příslušnosti) mají v ČR povolen trvalý pobyt. K dotazu žalovaného uvedl žalobce, že sám
o povolení k trvalému pobytu nepožádal, protože si je vědom svého záznamu v rejstříku trestů
kvůli řízení automobilu pod vlivem alkoholu a nechce svou žádostí komplikovat situaci manželce
a dceři. Jako důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že chce zajistit,
aby mohl nadále pobývat v ČR se svou rodinou a pečovat o ni. Návrat do vlasti žalobce odmítal,
neboť by nezískal odpovídající práci a nebyl by schopen splácet dluhy z dřívějška.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu
zamítl s tím, že v žalobcově případě nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
Žalobce následně proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který však žalobu shledal nedůvodnou a zamítl ji.
Krajský soud k žalobní námitce týkající se neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění, poznamenal, že humanitární azyl je výjimečným
institutem, na který není právní nárok. Žalovaný přitom nepřekročil ani nezneužil meze
správního uvážení, které mu v této oblasti svědčí, a své úvahy řádným a přezkoumatelným
způsobem zdůvodnil, neboť se zabýval jak osobní situací žalobce, tak poměry panujícími v zemi
jeho původu. Snaha o legalizaci pobytu na území ČR sice může být důvodem pochopitelným,
avšak bez dalšího není důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu.
Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nepřisvědčil ani námitce
tvrzeného porušení práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“). Samotná nutnost vycestovaní
do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany cizinci neznemožňuje,
aby si po návratu do země původu požádal o některou z možných forem povolení k pobytu
na území ČR podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Obvykle jen dlouhodobý zákaz
pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu
do soukromého a rodinného života. V daném případě nebyly dány okolnosti, v jejichž důsledku
by zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z ČR
ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2013 č. j. 5 Azs 7/2012-28,
č. 2836/2013 Sb. NSS. Případný kontakt s rodinou v tomto případě není vyloučen, byť může
vyžadovat vyšší úsilí žalobce.
[3] Žalobce (nyní stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností. Stěžovatel uvedl, že jeho situace, která se vyznačuje nulovým zázemím ve Vietnamu
a rozvinutým rodinným a soukromým životem v ČR, představuje případ hodný zvláštního zřetele
odůvodňující udělení humanitárního azylu. Žalovaný podle stěžovatele posoudil možnost udělení
humanitárního azylu stěžovateli nesprávně a svůj závěr nedostatečně zdůvodnil. Dále stěžovatel
konstatoval, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana alespoň ve formě doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jelikož mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy
v důsledku zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8
Úmluvy. V této souvislosti stěžovatel odkázal též na Úmluvu o právech dítěte. K porušení práv
stěžovatele může dojít již pouhým vycestováním, neboť v rámci snahy vrátit se k rodině bude
muset nejprve získat termín k podání žádosti prostřednictvím zcela nefunkčního systému
Visapoint a čekat nejméně 270 dnů na rozhodnutí. Stěžovatel proto Nejvyššímu správnímu
soudu navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[5] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz zejm. usnesení ze dne
26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS), na kterou Nejvyšší správní soud
i v tomto případě v podrobnostech odkazuje.
[6] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, neuvedl žádné argumenty. Nejvyšší správní soud se proto toliko v obecné
rovině zabýval důvody přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu citovaného usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006-39 a žádná pochybení v tomto směru, natož zásadní pochybení systémového
rázu, v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal.
[7] Charakterem a výjimečností institutu humanitárního azylu (§14 zákona o azylu),
jakož i kritérii soudního přezkumu neudělení humanitárního azylu, se Nejvyšší správní soud
opakovaně zabýval (z poslední doby např. usnesení ze dne 27. srpna 2015 č. j. 9 Azs 145/2015-48
a rozhodnutí tam citovaná). Z judikatury plyne, že na azyl z humanitárních důvodů není právní
nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu,
které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. ledna 2004 č. j. 5 Azs 47/2003-48). Humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace hodné
zvláštního zřetele jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým
či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou
humanitární katastrofou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2004
č. j. 2 Azs 8/2004-55). Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším
průběhu správního řízení žádné okolnosti takto mimořádného charakteru, které by mohly být
důvodem pro udělení humanitárního azylu, což dostatečně odůvodnil žalovaný i krajský soud.
[8] Také problematika zásahu do práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy
[ve spojení s §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu] byla v souvislosti s neudělením mezinárodní
ochrany opakovaně řešena správními soudy (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. listopadu 2008 č. j. 5 Azs 46/2008-71 a ze dne 8. června 2011 č. j. 2 Azs 8/2011-55
nebo z poslední doby usnesení ze dne 28. července 2014 č. j. 8 Azs 96/2014-39, bod 11, či ze dne
22. října 2015 č. j. 7 Azs 247/2015-21). Pouhé vycestování stěžovatele z ČR může porušit právo
na rodinný život stěžovatele pouze za výjimečných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. ledna 2013 č. j. 5 Azs 7/2012-28, č. 2836/2013 Sb. NSS, nebo ze dne
11. března 2015 č. j. 3 Azs 256/2014-27), které však v tomto případě nebyly dány – stěžovatel
je netvrdil a ani nevyplynuly ze spisu. Takovou okolností není ani existence systému Visapoint,
neboť daný systém plní pouze organizační funkci a registrace v tomto systému podle rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení (rozsudek
ze dne 9. března 2016 č. j. 1 Azs 281/2015-34, bod 16, a ze dne 30. dubna 2015
č. j. 7 Azs 282/2014-48).
[9] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Současně
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil ani hrubého pochybení
při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žádný důvod
přijatelnosti z kasační stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl
podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[10] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu