ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.109.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 109/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. února 2017 o dovolání, které podal obviněný J. S . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 17/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. S. (dále jen obviněného, příp. dovolatele), které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2016, pod sp. zn. 2 T 17/2015, kterým byl uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §170 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle §170 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 10 To 62/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje zejména na to, že soudy obou stupňů věc po právní stránce posoudily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, neboť na zjištěný skutkový stav aplikovaly nesprávnou normu, tedy na místo §170 odst. 1 tr. zákoníku aplikovaly §170 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Při správné aplikaci by však nemohl být zjištěný skutek spáchaný ve fázi přípravy posouzen jako trestný čin, neboť u něj není dána trestnost. V dané souvislosti zdůraznil, že nebyly prokázány žádné kroky směřující k vytváření podmínek pro to, aby v budoucnu získal z tohoto jednání pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Dodal, že v případě přípravy trestného činu je nezbytné zkoumat, zda byly splněny všechny znaky skutkové podstaty ve vztahu ke všem jejím skutkovým podstatám, tedy i ke kvalifikované, na což soudy rezignovaly. V daném případě nebyl naplněn úmysl přivodit si prospěch, resp. obohatit se o velký rozsah, ani žádné objektivní skutečnosti, které získání tohoto prospěchu měly umožnit. Soudy nesprávně zaměnily samotné pojetí myšlenky pachatele a skutečný projev pachatele spáchat trestný čin v konkrétních krocích. Na podporu svého tvrzení dovolatel poukázal na obdobný případ Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 312/2015. Dle jeho názoru soudy obou stupňů v předmětné trestní věci pochybily, když na zjištěný skutkový stav, tedy na prokázané jednání obviněného, které směřovalo k následku předpokládanému v §170 odst. 1 tr. zákoníku, aplikovaly ustanovení §170 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a posoudily jeho jednání, které není trestným činem, jako trestné, přestože nebyl proveden jediný důkaz, který by podporoval závěr, že obviněný svým úmyslným jednáním skutečně směřoval k získání značného majetkového prospěchu. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti v závěru svého dovolání navrhl, aby byl výkon rozhodnutí rozsudku Krajského soudu v Plzni do doby rozhodnutí Nejvyšším soudem o podaném dovolání odložen a dále aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a nově rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu podle §226 písm. b) tr. ř.; eventuálně aby rozhodl tak, že se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém dovolání předně uvedl, že námitky obviněného, které se týkají tvrzených procesních pochybení, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, přičemž námitku nedostatku znaků příslušné kvalifikované skutkové podstaty pod daný dovolací důvod přiřadit lze, byť s výhradou, že je částečně postavena na zpochybňování skutkových zjištění soudů a na vlastním hodnocení důkazů. Konstatoval, že ve věci neshledal zásah do kterékoli složky práva na spravedlivý proces a zároveň podotkl, že tvrzená pochybení jsou obviněným popsána tak obecně, že se k nim lze stěží kvalifikovaně vyjádřit. Námitku nedostatku znaku kvalifikované skutkové podstaty pak dále nepovažuje za důvodnou, a to především proto, že se s ní již kvalifikovaně vypořádaly soudy obou stupňů. Dále odkázal na příslušné pasáže v odůvodnění rozhodnutí obou soudů a uvedl, že tato, ve spojení se skutkovou větou odsuzujícího rozsudku, představují dostatečný podklad pro použití kvalifikované skutkové podstaty. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
4. K podanému dovolání se dále vyjádřil i poškozený. Ten stručně shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že se prostřednictvím zmocněnce pečlivě věnoval sledování průběhu trestního procesu obviněného a analýze obou rozhodnutí, přičemž tato považuje za zcela správná a dostatečně odůvodněná. Ve svém vyjádření dále vyložil, v jakých případech lze považovat obviněným uplatněné dovolací důvody za naplněné a věnoval se rozboru přípustnosti dovolání v obecné rovině. V souvislosti s přípravným jednáním připomenul, ke kterým konkrétním krokům se obviněný v rámci svého jednání uchýlil a analyzoval rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 312/2015, které dle jeho tvrzení vymezuje hranici mezi pouhou myšlenkou a jednáním, které již dosahuje intenzity přípravy zvlášť závažného zločinu. Poškozený dále uvedl odkaz na některé pasáže v rozhodnutích obou soudů, které vyvrací argumentaci obviněného. Poškozený má za to, že žádný z dovolacích důvodů nebyl v daném případě naplněn a navrhl, aby bylo podané dovolání odmítnuto, případně po věcném projednání zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 9 - 11 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně stejně jako usnesení soudu odvolacího je patrno, že zmíněné soudy se námitkám obviněného věnovaly a na tyto v rámci svých rozhodnutí reagovaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Deklarovaný dovolací důvod bude uplatněn relevantně, jestliže dovolatel zpochybní správnost právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Za námitku, kterou lze formálně podřadit pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání, je možno pokládat výhradu obviněného, že v popisu skutku nejsou vyjádřeny a specifikovány takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že byla spáchána příprava zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §170 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Této námitce však nelze přiznat opodstatněnost, neboť nebere dostatečně na zřetel to, co v popisu skutku a následně v odůvodnění rozhodnutí soudy vyjádřily. Obviněný má za to, že v daném případě se nejednalo o přípravu zvlášť závažného zločinu, jakožto vývojového stádia trestné činnosti, ale o pouhou myšlenku, která sama o sobě nemůže být trestná. Ačkoli samotná myšlenka na spáchání trestného činu nepodléhá trestnímu postihu, neboť ji, není-li ve vnějším světě projevena v konkrétním jednání, v němž je demonstrován úmysl pachatele trestný čin spáchat obdobně jako v případě myšlenky toliko vyslovené, dalšími kroky následujícími k realizaci takového úmyslu nedoprovázené - nelze podřadit ani pod dokonání činu nejvzdálenější vývojové stadium trestného činu, tj. přípravu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku (viz sp. zn. 6 Tdo 312/2015), nelze dát obviněnému za pravdu v tom, že by v hodnocené trestní věci mělo jít o takový případ. Příprava v souladu se zásadou cogitationis poenam nemo partitur skutečně nemůže spočívat pouze v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 491/04), nicméně v předmětné věci bylo náležitě prokázáno a vyargumentováno, za jakých podmínek (skutkových zjištění) přichází v úvahu posoudit jednání pachatele jako přípravu, přičemž v trestné věci obviněného nešlo o pouhou myšlenku, jak se snaží soudy přesvědčit obviněný svojí argumentací.
11. Podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je přípravou jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem. Trestní zákoník vymezuje přípravu, jako
a) jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek, spočívajících zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci,
b) pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 věta za středníkem),
c) u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví,
d) pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu.
Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu (srov. R 3/1952). Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Z toho vyplývá, že zákon vymezuje přípravné jednání poměrně široce a je na judikatuře, aby toto široké vymezení dané „úmyslným vytvářením podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu“ náležitým způsobem konkretizovala. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu (srov. ÚS 4/2005-n.). Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, vytváří však objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru (srov. R 22/1964). Pojem bezprostředního směřování k dokonání zvlášť závažného zločinu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Jestliže k takovému přímému působení na předmět útoku, a tím k jeho bezprostřednímu ohrožení, nedojde, je v uskutečňování úmyslu pachatele spáchat zvlášť závažný zločin nutno spatřovat jen přípravu podle §20 odst. 1 (srov. R 20/1969). Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým. Přípravné jednání za přitěžující okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve formě těžšího následku je ovšem možné jen tehdy, pokud i k tomuto těžšímu následku směřuje úmyslné zavinění (nedbalostní zavinění je vyloučeno). [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 223-224 s.].
12. Je proto nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Bez tohoto právně významného jednání se nemůže jednat o přípravu trestného činu ve smyslu zákona. Jde přitom i o to, že bez náležité specifikace povahy jednání, v němž je spatřována příprava, nelze s určitostí zjistit, k jakému trestnému činu má směřovat. V předmětné věci však nelze tvrdit, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla zatížena vadou spočívající právě v absenci těchto konkrétních vyjádření.
13. Naplnění zákonných znaků přípravy shledal nalézací soud v tom, že se obviněný dopustil jednání, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, spočívajícím v tom, jiného bez oprávnění jiným způsobem zbavit osobní svobody v úmyslu získat pro sebe a pro jiného prospěch velkého rozsahu, jeho organizováním a opatřováním prostředků, přičemž k pokusu ani k dokonání zvlášť závažného zločinu nedošlo. V tzv. právní větě vyjmenované znaky přípravy dovolatel naplnil podle skutkových zjištění soudu tím, že plán únosu vážně připravoval, a to i do praktických a technických detailů, vytipoval si z objektů, kde se poškozený vyskytoval ten nejvhodnější k provedení únosu, seznámil se s okolím, zjišťoval si údaje o osobách žijících poblíž, vyhodnotil nejvhodnější způsoby vniknutí na pozemek, naplánoval způsob zneškodnění psů, zkoordinoval počet osob, které se na jednání měly podílet, jakož i způsob odvozu poškozeného, užití pout pro spoutání poškozeného, místo vhodné pro držení poškozeného (srov. rozhodnutí odvolacího soudu, str. 9). Navíc, jak správně podotkl odvolací soud (str. 10), úmysl obviněného realizovat únos poškozeného ve velmi krátkém časovém horizontu, vyplývá právě i ze způsobu opatření a upravení špekáčků a jejich napuštění uspávadlem. Již tento výčet skutkových zjištění obsažený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí, vyvrací obhajobu obviněného.
14. Nalézací soud uzavřel, že po zhodnocení provedených důkazů dospěl k jednoznačnému závěru, že ze strany obviněného šlo o vážně míněný projev vůle směřující k uvěznění poškozeného, přičemž záměrem obviněného bylo získat listiny od poškozeného, jakožto věřitele, které by potvrzovaly, že tento nemá vůči manželce obviněného žádnou pohledávku nebo listiny, které by potvrzovaly, že poškozený převádí tuto pohledávku na švagra obviněného, jednal tedy v úmyslu získání neoprávněného prospěchu. Stručně vyjádřeno, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně zcela konkrétně vymezil, že jednání dovolatele překročilo podstatným způsobem vznik a následné projevení myšlenky a že nabylo již takových forem, konkrétně realizovaných kroků, vedoucích k realizaci pojatého úmyslu, které umožňují učinění závěru, že jimi bylo připravováno zbavení osobní svobody poškozeného. Jinak vyjádřeno, že bylo připravováno spáchání konkrétního trestného činu vůči konkrétní osobě, k němuž nedošlo s ohledem na oznámení učiněné svědkem P. K. poškozenému.
15. Druhá námitka, kterou by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, je tvrzení dovolatele, že nedůvodný je závěr, že tato příprava směřovala k následku předpokládanému v §170 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy v jeho kvalifikované skutkové podstatě dané znakem v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch velkého rozsahu. Ani této námitce však nelze přiznat důvodnost. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty upravené ustanovením §170 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není vázáno na zjištění, že pachatel spácháním trestného činu majetkový prospěch získal. Nemusí tedy k získání majetkového prospěchu dojít, nýbrž že se tohoto činu, tj. zbavit jiného osobní svobody v takovém (zištném) úmyslu dopustil. V případě skutku kvalifikovaného jako příprava je dostačujícím zjištění, že pachatel svým úmyslným jednáním ke spáchání takového činu směřoval. V daném případě bylo prokázáno, že únos poškozeného a jeho následné uvěznění mělo být realizováno za účelem získání podpisu na listině, vynucené na poškozeném zbavením jeho svobody, která by deklarovala, že předmětná pohledávka je již splacena, příp. převedena na jinou osobu, a to pro odvrácení exekuce (tedy v úmyslu získání prospěchu velkého rozsahu). Smyslem celého jednání obviněného tak byla právě a jen snaha o odvrácení exekuce (viz str. 24-25 rozsudku soudu I. stupně).
16. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. S. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu