ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1621.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1621/2010 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2011 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 31 To 416/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 142/2010, takto:
Podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného L. D. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 4 T 142/2010, byl obviněný L. D.(dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 76/2004 ze dne 12. 8. 2009, v právní moci dne 9. 12. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 6. 4. 2010, dne 17. 5. 2010 v době od 20:00 hod. do 20:45 hod. odcizil v L. v ul. L. v prodejně supermarketu OBI 12dílnou sadu bitů v hodnotě 129,- Kč, letní vestu Triok v hodnotě 399,- Kč, tašku na nářadí v hodnotě 1.099,- Kč, 2 ks diamantových kotoučů 230 mm v hodnotě 1.629,- Kč za kus, diamantový kotouč 230 mm v hodnotě 2.549,- Kč, diamantový kotouč 180 mm v hodnotě 1.269,- Kč, diamantový kotouč 125 mm v hodnotě 1.069,- Kč, řezný kotouč na kov 115 mm v hodnotě 19,- Kč tak, že zboží vložil do odcizené tašky a tuto si připravil k vyzvednutí k přednímu plotu zahrádky prodejny OBI, načež oplocení po jeho vyhnutí podlezl, vzal připravenou tašku a odešel bez zaplacení, čímž způsobil škodu společnosti OBI Česká republika, s.r.o., v celkové výši 9.791,- Kč“. Za tento přečin byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 31 To 416/2010, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku neboť „přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 76/2004 ze dne 12. 8. 2009, v právní moci dne 9. 12. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal 6. 4. 2010, dne 17. 5. 2010 v době od 20:00 hod. do 20:45 hod. odcizil v L.v ul. L. v prodejně supermarketu OBI 12dílnou sadu bitů v hodnotě 129,- Kč, letní vestu Triok v hodnotě 399,- Kč, tašku na nářadí v hodnotě 1.099,- Kč, 2 ks diamantových kotoučů 230 mm v hodnotě 1.629,- Kč za kus, diamantový kotouč 230 mm v hodnotě 2.549,- Kč, diamantový kotouč 180 mm v hodnotě 1.269,- Kč, diamantový kotouč 125 mm v hodnotě 1.069, - Kč, řezný kotouč na kov 115 mm v hodnotě 19,- Kč tak, že zboží vložil do odcizené tašky a tuto si připravil k vyzvednutí k přednímu plotu zahrádky prodejny OBI, načež oplocení po jeho vyhnutí podlezl, vzal připravenou tašku a odešel bez zaplacení, čímž způsobil škodu společnosti OBI Česká republika, s.r.o., v celkové výši 9.791,- Kč“ . Za to ho podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve zrekapitulovala rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i námitky uplatněné v odvolání podaném státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Liberci. Poté uvedla, že krajský soud přisvědčil argumentaci odvolání pouze v tom, že se v ustanoveních §205 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku jedná o dvě samostatné skutkové podstaty, takže nelze skutek kvalifikovat způsobem, jak učinil soud prvního stupně, tedy podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku. Současně však dospěl k závěru, že obě skutkové podstaty jsou v poměru speciality, neboť jsou určeny k ochraně týchž zájmů a jejich jednočinný souběh je vyloučen. Podle soudu druhého stupně §205 odst. 2 tr. zákoníku přísněji postihuje pachatele, který se dopustil recidivy krádeže, a přitom nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody nikoli nepatrné, z čehož vyplývá, že nelze pachatele uznat vinným za jeden útok proti majetku přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a současně podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Proto obviněného uznal vinným toliko přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
K tomu nejvyšší státní zástupkyně prohlásila, že názoru odvolacího soudu je nutno přisvědčit potud, že v §205 odst. 1 a v §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou upraveny dvě samostatné skutkové podstaty a že skutek nebylo možno kvalifikovat tak, jak učinil soud prvního stupně. S dalšími závěry odvolacího soudu však vyslovila nesouhlas. Poznamenala, že konstrukce §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákona, kterou zákonodárce zvolil, je do značné míry specifická, nelze však dovodit, že by mezi oběma ustanoveními byl vztah speciality, když v poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týž zájmů, má-li být speciálním ustanovením postihnut určitý druh útoků proti týmž individuálním zájmům, aby byla vystižena zvláštní povaha a stupeň škodlivosti takových útoků pro společnost. Zdůraznila, že každá ze samostatných skutkových podstat trestného činu krádeže upravených v prvním a druhém odstavci ustanovení §205 tr. zákoníku je naplněna při splnění zcela odlišných zákonných podmínek. V §205 odst. 1 tr. zákoníku jsou tyto zákonné znaky uvedeny pod písmeny a) - e), kde je jednání spočívající ve zmocnění se cizí věci blíže charakterizováno výší způsobené škody nebo okolnostmi, za kterých byl čin spáchán. Ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku postihuje zmocnění se cizí věci bez ohledu na výši škody a způsob spáchání činu, když jako jediná další podmínka je vyžadována tříletá zpětnost k odsouzení nebo potrestání pachatele. Znaky uvedené v §205 odst. 1 písm. a) - e) tr. zákoníku přitom toto ustanovení nijak blíže nekonkretizuje. Každá z obou skutkových podstat přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku přitom může být naplněna samostatně, nezávisle na druhé. Zároveň však obě skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku mohou být naplněny současně jedním jednáním.
Nejvyšší státní zástupkyně akcentovala, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, které na něj dopadají, neboť jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Jestliže se v konkrétním případě znaky §205 odst. 1 písm. a) - e) tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku navzájem překrývají, tj. jestliže pachatel, u kterého je splněna podmínka zpětnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, způsobí zmocněním se cizí věci škodu nikoli nepatrnou ve smyslu §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak tomu bylo v případě obviněného, nebo spáchá přečin za některé z dalších okolností uvedených v §205 odst. 1 písm. b) - e) tr. zákoníku, pak povahu takového skutku vystihuje jeho právní posouzení jako jednočinného souběhu přečinů podle §205 odst. 1 písm. a) - e) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Zohlednění způsobu spáchání činu nebo výše způsobené škody pouze při stanovení druhu a výměry trestu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku nemůže nahradit náležitou právní kvalifikaci skutku podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního zákoníku.
Smyslem ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku bylo nepochybně zpřísnění podmínek trestního postihu pachatelů - speciálních recidivistů. K naplnění podmínek zpětnosti podle tohoto ustanovení přitom postačuje jediné, resp. první odsouzení či potrestání pachatele za čin uvedený v §205 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by však bylo vycházeno z názoru o nemožnosti jednočinného souběhu přečinů podle §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku, pak by opakované spáchání přečinu krádeže a odsouzení a potrestání pachatele za tento přečin ve lhůtě uvedené v §205 odst. 2 tr. zákoníku podmínku zpětnosti nikdy založit nemohlo. Takovýto opakovaně spáchaný krádežný skutek by mohl být právně posouzen toliko podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, byť by např. byl spáchán formou vloupání, byla jím způsobena škoda nikoli nepatrná apod. Odsouzení a potrestání pachatele za takto kvalifikovaný skutek by však podmínku zpětnosti z formálních důvodů nezakládalo, neboť v §205 odst. 2 tr. zákoníku se výslovně hovoří pouze o předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele „za čin uvedený v odstavci 1“. Takovéto nedůvodné a nelogické zvýhodnění části recidivujících pachatelů zajisté nemohlo být úmyslem zákonodárce.
Následně nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že v předmětné trestní věci spočíval stíhaný skutek v tom, že obviněný provedl tzv. prostou krádež věcí v hodnotě 9.791,- Kč, tedy přisvojil si cizí věci zmocněním a způsobil tímto činem škodu nikoli nepatrnou. Současně se zmocnil cizích věcí, ačkoli byl v posledních třech letech odsouzen za jiný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, odpovídající přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené měl být obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu a měl mu být uložen úhrnný trest. Uzavřela, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci souzený skutek posoudil pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 9. 2010, č.j. 31 To 416/2010-103, ve výrocích o vině a o trestu, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Uvedl, že k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nemá čeho uvést, snad jen to, že se mu jeví, že je škoda času a energie lidí, když je potřeba řešit závažnější věci. Tato vysoce teoretická polemika podle jeho názoru nemá velkého vlivu na praktické řešení věcí. Možná, kdyby znění jednotlivých ustanovení zákona nepřipouštěla možnost více výkladů, věc by byla jednodušší, pro všechny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na to je třeba dovodit, že námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.
Senát Nejvyššího soudu 6 Tdo, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k níže uvedeným závěrům.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku pak naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Senát Nejvyššího soudu 7 Tdo v usnesení ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 23/2011, při řešení otázky právního posouzení jednání pachatele, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a naplní nejen některé alternativní znaky uvedené v ustanovení §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, ale současně také byl za některé z těchto alternativních jednání uvedených v odst. 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, což je znakem ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, v prvé řadě konstatoval, že v každém z těchto ustanovení jde o samostatnou skutkovou podstatu .
Dále uvedl, že znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou shodné v základní definici krádeže, která spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. V tomto ohledu obě ustanovení poskytují ochranu stejnému objektu před stejným jednáním. Již tím je zpochybněna možnost jednočinného souběhu obou přečinů. Připustit takový souběh by v podstatě znamenalo, že to, co je materiálně jednou krádeží, např. při odcizení jediné věci, by bylo dvěma přečiny krádeže. Taková konstrukce vyznívá nelogicky a nedává žádný smysl. Jednočinný souběh je namístě tam, kde jedno jednání směřuje proti různým objektům, a nikoli v případě, kdy dvě skutkové podstaty chrání stejný objekt před stejným jednáním.
Důvodem, pro který ke znakům „přisvojí si cizí věc tím, že se jí zmocní“ přistupují u obou skutkových podstat ještě další okolnosti, je to, že uvedené znaky bez dalšího nestačí k trestnosti činu. Trestnost krádeže je totiž podmíněna v obou případech současným naplněním ještě dalších okolností, které ve skutečnosti vyjadřují dolní hranici trestnosti. Tento spodní limit trestnosti krádeže vyjadřují obě ustanovení jinak, a to diferencovaně jak co do povahy oněch doprovodných okolností, tak co do typové závažnosti, kterou jim zákon přisuzuje stanovením rozdílné trestní sazby.
Jednání, jímž si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, je podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trestné za podmínky, že k tomu přistupuje ještě alespoň některá z okolností uvedených pod písm. a) až e), tj. a) způsobení škody nikoli nepatrné, b) spáchání činu vloupáním, c) pokus bezprostředně po činu uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, d) spáchání činu na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, e) spáchání činu na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob. Ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku stanoví trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Jednání, jímž si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, je podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trestné za podmínky, že pachatel byl za čin uvedený v §205 odst. 1 tr. zákoníku v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Podmínkou trestnosti krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku tedy je tzv. zpětnost. Ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku stanoví trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta.
Senát Nejvyššího soudu 7 Tdo shledal, že pokud si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, za splnění podmínek tzv. zpětnosti, pak není žádného rozumného, přesvědčivého a logického důvodu hledat splnění spodního limitu trestnosti činu v jiných okolnostech, zvláště pak ne v typově méně závažných okolnostech. Trestní odpovědnost takového pachatele již není na žádných dalších okolnostech závislá. Trestní zákoník považuje tzv. zpětnost za typově závažnější než jiné okolnosti určující spodní limit trestnosti. To je vyjádřeno tím, že na přečin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku je stanovena přísnější trestní sazba. Konstrukce, na které jsou založena ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku, spočívá v tom, že zákonodárce z doprovodných okolností určujících spodní limit trestnosti krádeže vyčlenil tzv. zpětnost a nadřadil ji nad ostatní okolnosti. Tato konstrukce nesměřuje k tom, aby na jeden skutek byla aplikována obě ustanovení zároveň, ale k tomu, aby v případě tzv. zpětnosti bylo aplikováno jen přísnější ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže jsou kromě tzv. zpětnosti zároveň dány i okolnosti, které jinak odpovídají znakům uvedeným v §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, popř. některá z nich, je namístě, aby je soud zhodnotil z toho hlediska, zda jde o obecné přitěžující okolnosti (§42 tr. zákoníku), a aby k nim takto přihlédl při ukládání trestu v rámci přísnější trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodně nejde o důvod, pro který by měl skutek posouzený jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku být zároveň kvalifikován ještě jako další přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a pro který by mělo jít o jednočinný souběh obou přečinů krádeže.
Vzhledem těmto skutečnostem dospěl senát Nejvyššího soudu 7 Tdo k právnímu závěru, že v ustanovení §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a v ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou upraveny samostatné skutkové podstaty přečinu krádeže, jejichž souběh je vyloučen.
Senát Nejvyššího soudu 6 Tdo sdílí názor senátu 7 Tdo, že v ustanovení §205 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení §205 odst. 2 tr. zák. se jedná o samostatné základní skutkové podstaty (v tomto směru lze odkázat na právní teorii - viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §205. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1786). V otázce přípustnosti jednočinného souběhu těchto přečinů však dospěl k odlišnému závěru.
Ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku i §205 odst. 2 tr. zákoníku mají shodný základ a chrání společnost před stejnorodou trestnou činností, tedy před odcizováním cizích věcí. Každé z těchto ustanovení ale odlišně vymezuje okolnosti zakládající trestnost takového jednání, za nichž je přisvojení si cizí věci zmocněním trestné.
V daných souvislostech je nutné zdůraznit, že každý trestněprávně relevantní skutek musí být postižen podle všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního práva hmotného. Jednočinný souběh je vyloučen, jestliže mezi v úvahu přicházejícími skutkovými podstatami je vztah speciality či subsidiarity, kdy speciální ustanovení má přednost před obecným a primární před subsidiárním. Přitom speciální je taková skutková podstata, která v sobě obsahuje kromě skutkové podstaty obecné, ještě něco navíc, tedy právě ono speciální. Subsidiární skutková podstata se uplatní jen v případě, že se neužije skutková podstata primární, jejím účelem je doplnění ochrany poskytované skutkovou podstatou primární. Zpravidla se jako důvod vyloučení jednočinného souběhu uvádí ještě poměr faktické konzumpce. Tento důvod se ovšem vymyká v tom směru, že nejde o vzájemný poměr dvou skutkových podstat, ale o poměr vytvořený faktickým průběhem činu, kdy postih jednání podle jednoho ustanovení není potřebný s ohledem na malou míru závažnosti.
Je-li jednočinný souběh z uvedených důvodů vyloučen, nazývá se v teorii někdy takový případ jako konkurence zákonů, někdy též nepravá (zdánlivá, zákonná) ideální konkurence. Typické je to právě pro případy, kdy jeden právní statek je chráněn před podobnými zásahy více ustanoveními trestního zákona – typicky poměr speciality (zpravidla se uvádějí kvalifikované či privilegované skutkové podstaty vůči základním, skutkové podstaty složené vůči skutkovým podstatám jednoduchým, z nichž jsou složeny). V takových případech obvykle problém nenastává, pachatel je postižen podle jediného ustanovení. Z důvodu speciality jsou také obvykle vylučovány souběhy výchozích skutkových podstat a tzv. samostatných obměn (delictum sui generis), kdy dostává přednost samostatná obměna před výchozí skutkovou podstatou (lex specialis derogat generalis). Samostatná skutková podstata je obvykle užší o jeden či více znaků, který zároveň musí být naplněn (kromě všech obecných znaků obsahuje jeden či více znaků navíc), pak jde o případ vnořených kruhů. Poměr speciality se někdy připouští i v případech tzv. křížících se kruhů, ale pouze za předpokladu, že v daném konkrétním případě jedno jednání zároveň naplňuje znaky užšího i širšího ustanovení, pokud zároveň v jiném případě může být užší ustanovení naplněno i jiným jednáním. Případy tzv. křížících se kruhů (tzv. interference) jsou ovšem typické pro vyloučení jednočinného souběhu z důvodu subsidiarity, podpůrnosti (lex primaria derogat legi subsidiriae). Jde o takové případy, kdy jeden právní statek je chráněn vícero ustanoveními, z nichž dostane přednost pouze ustanovení primární. Je přitom možné, aby v jednom směru bylo primární ustanovení užší a v jiném širší (srov. Říha, J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue 10/2009).
Případy speciality jsou dány tehdy, kdy čin má sice znaky dvou nebo více ustanovení trestního zákona, tato ustanovení však jsou v poměru kruhů navzájem se pokrývajících (poměr pojmu širšího a užšího, resp. obecného k zvláštnímu – lex specialis derogat lex generali) nebo v poměru kruhů se křížících. U skutkových podstat, které se kříží, je užší ustanovení speciální, jen pokud má současně znaky ustanovení širšího. Ustanovení užší je speciální v poměru k širšímu a čin se posoudí jen podle ustanovení speciálního, ať je toto přísnější či mírnější (srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha : Nakladatelství Orac, 2003, s. 406, 407).
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že z hlediska pojmového vymezení předmětných zákonných ustanovení je zřejmé, že nejde o dvě skupiny znaků, z nichž by jedna současně vždy byla obsažena i ve druhé skupině. Jsou-li tedy naplněny znaky druhého odstavce, nemusejí nutně být naplněny znaky prvního odstavce a naopak. Nejde tak o poměr kruhů navzájem se pokrývajících (vnořené kruhy), ale jde o tzv. křížící se kruhy znaků, neboť uvedené skupiny mají společné pouze některé znaky a jiné nikoli. Přitom ani nelze dovodit, že jedno z těchto ustanovení bylo vůči druhému užší a naopak a že by mezi nimi byl vztah výše zmíněný.
Z rozvedených hledisek není na místě dovozovat mezi uvedenými ustanoveními poměr speciality a bylo by možno uvažovat vztah subsidiarity. K tomu je ovšem na místě připomenout (vedle již zmíněného obecného vymezení), že za vztah subsidiarity se považují případy vztahu ohrožovacích trestných činů vůči poruchovým, vzdálenějších vývojových stadií trestné činnosti vůči bližším, účastenství vůči pachatelství, méně závažných forem účastenství vůči závažnějším.
Uvedeným obecným zásadám se nová úprava §205 odst. 1 a 2 tr. zákoníku vymyká. Jak již výše řečeno, v obou odstavcích jsou upraveny samostatné základní skutkové podstaty, z nichž každá může být naplněna, aniž by zároveň byla naplněna druhá, obě ale také mohou být naplněny jediným jednáním.
Vyloučení jednočinného souběhu a postih jednání pouze podle přísnějšího ustanovení, tedy podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, v daném případě není na místě, neboť, jak již zmíněno, nelze uvažovat o vyloučení z důvodu speciality, a není zde dán ani vztah subsidiarity, jelikož ani jedno z ustanovení není výrazně širší než druhé a nejde o případ, že by jedno z nich působilo pouze podpůrně vůči druhému a mělo by ustupovat do pozadí v případě naplnění znaků prvého. Opětovně je přitom nutné připomenout zásadu, že vždy je třeba vyjádřit komplexně skutek a vystihnout jeho společenskou škodlivost i právní kvalifikací. Nelze přitom poukazovat jenom na vyšší trestní sazbu ve druhém odstavci. Lze si totiž představit i případy, kdy větší škodlivost bude mít okolnost(-i) naplňující některý(-é) znak(-y) ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku (zvláště to přichází v úvahu v případě současné existence více těchto znaků), zatímco recidiva sama o sobě nebude natolik zvyšovat společenskou „škodlivost“ takového jednání (srov. Říha, J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue 10/2009).
Právní kvalifikací skutku, který vykazuje jak znaky ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku, tak znaky ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku, pouze podle druhého z těchto ustanovení by nebyla vystižena závažnost (škodlivost) takového skutku.
Jestliže se v konkrétním případě znaky §205 odst. 1 písm. a) - e) tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku navzájem překrývají, tj. jestliže pachatel, u kterého je splněna podmínka zpětnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, způsobí zmocněním se cizí věci škodu nikoli nepatrnou ve smyslu §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak tomu bylo v případě obviněného, nebo spáchá přečin za některé z dalších okolností uvedených v §205 odst. 1 písm. b) - e) tr. zákoníku, pak povahu takového skutku vystihuje z rozvedených hledisek jeho právní posouzení jako jednočinného souběhu přečinů podle §205 odst. 1 písm. a) - e) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Vedle rozvedených skutečností je dále ve shodě s podaným dovoláním třeba zmínit další argument svědčící pro závěr, že jednočinný souběh ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku není vyloučen. Pokud by totiž bylo vycházeno z názoru o nemožnosti jednočinného souběhu přečinů podle §205 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku, pak by opakované spáchání přečinu krádeže a odsouzení a potrestání pachatele za tento přečin ve lhůtě uvedené v §205 odst. 2 tr. zákoníku podmínku zpětnosti nikdy založit nemohlo. Jestliže by totiž takový opakovaně spáchaný skutek mohl být právně posouzen toliko podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, byť by např. byl spáchán formou vloupání, byla jím způsobena škoda nikoli nepatrná apod., odsouzení a potrestání pachatele za takto kvalifikovaný skutek by nezakládalo podmínku zpětnosti, neboť v §205 odst. 2 tr. zákoníku se výslovně hovoří pouze o předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele „za čin uvedený v odstavci 1“. Takovéto nedůvodné a nelogické zvýhodnění části recidivujících pachatelů zajisté nemohlo být úmyslem zákonodárce.
Jinak řečeno formulace ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku při doslovném výkladu neumožňuje postihnout pachatele, který si sice přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za stejný trestný čin podle §205 odst. 2 tr. zákoníku v posledních 3 letech odsouzen či potrestán. To by při akceptaci právního závěru vyjádřeného ve výše citovaném rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu 7 Tdo vedlo k tomu, že by taková recidiva nebyla trestným činem. Pachatel, který byl v poslední době vícekrát odsuzován toliko za trestný čin krádeže právě podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (poté, co byl alespoň jednou dříve odsouzen za trestný čin podle §205 odst. 1 tr. zákoníku ), by totiž nemohl být posuzován jako recidivista, jakmile od prvního odsouzení pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, resp. od výkonu trestu uloženého při tomto odsouzení, uplynuly 3 roky. Takový důsledek vůbec nekoresponduje se zvýšením trestní sazby u recidivistů a nekoresponduje ani s důvodovou zprávou (srov. Říha, J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue 10/2009).
Z těchto důvodů senát Nejvyššího soudu 6 Tdo, jemuž byla nyní posuzovaná věc podle rozvrhu práce přidělena, dospěl k odlišnému právnímu závěru než senát 7 Tdo v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 23/2011, neboť podle jeho názoru jednočinný souběh přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není vyloučen. Rozdílnost právních názorů stran této problematiky dosud nebyla vyřešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Za popsaného stavu proto v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senát 6 Tdo postoupil věc obviněného k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý