ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.296.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 296/2022-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. R., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 61/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 1 T 61/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. R. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 25. 7. 2019 kolem 7:45 hod. ve Vazební věznici XY, v rámci přesunu do zdravotnického střediska ve věznici, po předchozích vulgárních nadávkách, bezdůvodně pravou nohou kopl do pravé nohy poškozeného M. K., sl. č. XY, příslušníka Vězeňské služby ČR, pracovníka strážní eskorty, na což druhý příslušník L. B., sl. č. XY reagoval tak, že obžalovaného uchopil za ruku, avšak tento se mu vysmekl a udeřil poškozeného pěstí do břicha a křečovitě ho chytil za košili v oblasti hrudníku a nechtěl jej pustit, takže proti němu byly použity donucovací prostředky, konkrétně úder, svedení na zem a spoutání, čemuž se obžalovaný aktivně bránil tak, že poškozeného poškrábal na levém zápěstí, což si vyžádalo lékařské ošetření“.
2. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 2 T 50/2020, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 10 To 179/2020, byl podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 2 T 50/2020, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 10 To 179/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil za přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2020, č. j. 16 T 199/2019-163, podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2020, č. j. 16 T 199/2019-163, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Namítl, že skutek popsaný v obžalobě nemohl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož z něj nevyplývá jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, resp. subjektivní stránka nebyla prokázána. Namítl, že ze skutku ani z provedených důkazů nevyplývá, že by se dopustil jednání s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž se takového jednání ani nemohl dopustit, neboť se nemohl domnívat, že by mělo jakýkoliv vliv na výkon pravomoci úřední osoby, tj. na záměr poškozeného K. a svědka B. eskortovat jej ke zdravotní prohlídce. Uvedl, že je subtilnější, menší postavy a je vážně nemocný, přičemž svědek B. a poškozený K. jsou speciálně vycvičení pracovníci Vězeňské služby, jsou součástí ozbrojeného bezpečnostního sboru a jsou vycvičení ve zvládání speciálních úkonů bezpečnostního charakteru. I kdyby se proto jednání dopustil (což popírá), nemohl jakkoliv doufat, že svým jednáním dosáhne toho, že poškozený a svědek B. svou pravomoc nevykonají, nebo ji vykonají jinak, než zamýšleli, a to z důvodu jejich naprosté fyzické převahy.
5. Dále namítl, že jeho trestní stíhání není přípustné podle §11 odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť dřívější řízení pro předmětný skutek, bylo skončeno pravomocným rozhodnutím o přestupku, a to „rozhodnutím o uložení kázeňského trestu ze dne 12. 8. 2019, č. j. VS-188102-5/ČJ-2019-800131, vydaném Českou republikou, Vězeňskou službou České republiky, Vazební věznicí XY“. Tento trest – umístění do samovazby na 3 dny – přitom vykonal. Současně vyjádřil názor, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 231/2017, a ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1012/2016, nelze na jeho věc bez dalšího mechanicky aplikovat, neboť v těchto případech se jednalo o kázeňský trest uložený v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, zatímco v jeho případě byl kázeňský trest uložen v rámci výkonu vazby.
6. Podle obviněného pak jeho vina nebyla ani prokázána nade vši pochybnost, jelikož přímé důkazy (jeho výpověď a výpovědi příslušníků vězeňské služby) si vzájemně odporují a naopak důkazy nepřímé (jeho zdravotní stav a skutečnost, že ke skutku došlo na místě nesnímaném kamerami a že mu příslušníci vězeňské služby způsobili zlomeninu několika žeber) svědčí spíše v neprospěch obžaloby. Bez ohledu na to, jaké bylo jeho chování, byl podle obviněného postup poškozeného a svědka B. nepřiměřený. S ohledem na okolnosti se jeví mnohem pravděpodobnější, že se děj udál tak, jak ho popisuje on, a že poškozený se svědkem B. si průběh děje nepravdivě vymysleli, aby tím zakryli své excesivní brutální počínání. V každém případě považoval za zcela nepřípustné, aby jediným důkazem prokazujícím průběh skutku tak, jak ho líčí obžaloba, byla svědecká výpověď osob, kteří vůči němu takto postupovali, a tím mu způsobili vážné ublížení na zdraví. V neposlední řadě uvedl, že jeho vinu neprokazuje ani skutečnost, že byl v minulosti mnohokrát odsouzen za spáchání trestného činu. Podle jeho názoru však soud prvního stupně (se kterým se ztotožnil i odvolací soud) odsuzující rozsudky považoval za hlavní důkaz v jeho neprospěch, a tím založil své rozhodnutí presumpci viny. Obviněný pak konstatoval, že ani z dalších provedených důkazů závěr o jeho vině nevyplývá.
7. I kdyby se skutku dopustil (což popírá), odpovídá zásadě subsidiarity trestní represe, aby vzhledem k tomu, že byl za tento skutek kázeňsky potrestán a bylo mu v důsledku bezprostřední reakce členů vězeňské služby zlomeno několik žeber, nebyl shledán trestně odpovědným.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal, aby odvolací soud znovu projednal jeho odvolání a rozhodl o něm.
9. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného částečně nově odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a částečně (námitky proti učiněným skutkovým zjištěním) dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Z obsahu dovolání je přitom patrno, že obviněným tvrzený důvod podle písm. g) se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a že chtěl tudíž patrně napadnout rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní m)]. Státní zástupce konstatoval, že obviněný opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil před soudem prvního stupně a kterou shrnul i ve svém odvolání, když podstatná část textu dovolání je shodná s textem odvolání. Opakovaně obviněný popírá své úmyslné zavinění, namítá porušení zásady ne bis in idem a v podstatě i zásady in dubio pro reo . S těmito námitkami se však oba soudy podle státního zástupce vypořádaly, přičemž s jejich argumentací se ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal.
10. Zásadní je z jeho pohledu námitka, která směřuje do popisu skutku. Obviněný podle státního zástupce namítal, že „skutek popsaný v obžalobě“ neobsahuje znaky přečinu podle §325 tr. zákoníku, neboť z něj „nevyplývá úmysl obžalovaného působit na výkon pravomoci úřední osoby“. Taková námitka přitom dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní h)] tr. ř. odpovídá a považoval ji rovněž za důvodnou. Popis skutku v odsuzujícím rozsudku (který byl převzat z obžaloby) totiž neodpovídá znakům dané skutkové podstaty. Tyto znaky jsou patrny teprve z obsahu odůvodnění rozsudku. Podle státního zástupce není v popisu uvedeno to nejpodstatnější, a to v jakém vzájemném postavení se tři zúčastněné osoby (obviněný, poškozený M. K. a L. B.) nacházely. Není tam uvedeno ani to, že by snad dva jmenovaní příslušníci byli právě ve službě a že by někoho v rozhodné době předváděli, resp. že se jednalo právě o obviněného. Chybí i to, zda některá z osob (nebo všechny) nejednala (nejednaly) vůči jiné z nich (nebo všem ostatním) v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku. To bylo možno jen velmi zprostředkovaně dovozovat z označení prvého z příslušníku slovy „pracovník strážní eskorty“, ovšem bez uvedení toho, zda v rozhodné chvíli někoho eskortoval. Zarážející podle státního zástupce je, že celý průběh události je logicky, přesně a jednoznačně popsán v bodě 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
11. Státní zástupce dále konstatoval, že není-li v popisu skutku uvedeno, že přítomní příslušníci jednali jako úřední osoby při výkonu své pravomoci, tím méně zde mohlo být uvedeno, na jaký (či pro jaký) výkon jaké pravomoci chtěl obviněný působit. Označená vada obviněným je tak ještě širší, když v popisu absentuje nejen označení jeho úmyslu, ale i označení konkrétní pravomoci, k níž se měl jeho úmysl upínat. Nejen že tedy není uvedeno, jakou pravomoc přítomní příslušníci uplatňovali, ale není uvedeno ani to, že by snad v daném okamžiku vůbec byli úředními osobami, označení jsou spíše jen jako pouzí „účastníci přesunu“.
12. Státní zástupce se proto zabýval tím, zda by takto redukovaný popis skutku bylo možno akceptovat s opřením se o bod 17. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že by takový postup odporoval judikatuře, kterou ve vyjádření citoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 263/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, publikované pod č. 15/2021 Sb. rozh. tr.). Na základě ní lze dovodit, že odůvodnění může rozvádět to, co již ve výroku obsaženo je. Nemůže však uvádět kvalifikačně podstatné okolnosti, které z výroku vůbec patrny nejsou. To, jaké okolnosti musí být uvedeny ve výroku rozsudku v případě trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přitom formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016, publikovaném pod č. 2/2021 Sb. rozh. tr. Státní zástupce proto s ohledem na vše uvedené přisvědčil obviněnému, že popis skutku neobsahuje všechny nezbytné znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, a proto je právní posouzení takového skutku nesprávné.
13. Jelikož již důvodnost této námitky postačuje podle státního zástupce k tomu, aby bylo dovolání vyhověno, k dalším, opakovaným, námitkám se vyjádřil jen stručně. Námitku stran porušení zásady ne bis in idem obsahově podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak označil ji za zjevně neopodstatněnou. S touto námitkou se totiž odvolací soud vypořádal v bodě 15. svého rozsudku. Státní zástupce v této souvislosti ještě ocitoval bod 25. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 853/2021. Pokud pak obviněný namítl, že judikaturu týkající se kázeňských trestů uložených osobám ve výkonu trestu na jeho věc užít nelze, neboť kázeňský trest mu byl uložen v době výkonu vazby, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 949/2016. Pokud se obviněný domáhal postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, ani této námitce státní zástupce nepřisvědčil. K námitce o porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že se jedná o námitku procesní, přičemž Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Opět odkázal na jím vybraná usnesení Nejvyššího soudu a poté (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021) uvedl, že taková námitka neodpovídá ani nově vymezenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Závěrem proto shrnul, že dovolání je v části důvodné, ostatní námitky dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Souhlasil přitom s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
19. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného částečně směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, a to nejen v části, v níž namítal, že jeho „vina nebyla prokázána nade vši pochybnost“ , ale rovněž v části, kterou formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Namítl sice, že skutek popsaný v obžalobě nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z něj nevyplývá jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, avšak dále svoji argumentaci rozvedl tak, že nebyla prokázána existence subjektivní stránky daného přečinu. K tomu také uvedl, že i kdyby se jednání dopustil, což popírá, nemohl se dopustit jednání s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby, jelikož se nemohl domnívat, že by mělo jakýkoliv vliv na výkon pravomoci úřední osoby, tj. na záměr poškozeného K. a svědka B. eskortovat jej ke zdravotní prohlídce.
21. Takové námitky proto, jak již shora uvedeno, směřují primárně do oblasti skutkové a procesní, neboť jimi brojil proti provedeným důkazům a jejich hodnocení. Teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o absenci subjektivní stránky, a proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve písm. g)] neodpovídají. I dalšími námitkami, že jeho vina nebyla prokázána nade vši pochybnost, zpochybňoval provedené důkazy (zejména výpovědi poškozeného K. a svědka B.), prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění, podle kterých se měl „děj udát“ tak, jak ho líčí on, a že si tedy poškozený K. a svědek B. měli nepravdivě vymyslet průběh děje. Proto ani takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní h)] neodpovídají.
22. Současně je třeba uvést, že by přicházelo v úvahu formálně podřadit takové námitky pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno dodat, že obviněný výslovně ani nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
23. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
24. Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Nad rámec uvedeného je možno zmínit, co uvedl již odvolací soud v bodě 10. svého rozsudku, že pro posouzení věci bylo klíčové vyhodnocení dvou skutkových verzí, které stály proti sobě (na jedné straně verze obviněného, na druhé verze poškozeného K.). Odvolací soud konstatoval, že se skutkovou verzí svědka K. plně korespondují skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka B. a dále z lékařských zpráv a opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie a klinické psychologie. Poté se ještě zejména v bodě 12. napadeného rozsudku blíže zabýval těmito dvěma skutkovými verzemi, přičemž uzavřel, že soud prvního stupně důvodně vyšel ze skutkové verze poškozeného K.
26. S ohledem na dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud ještě uvádí, že vypracovaný znalecký posudek se sice zabýval osobností obviněného a „nevyplývá z něj žádná informace o tom, zda se skutek udál tak, jak jej líčí obžaloba“ , jak namítl obviněný, což je logické vzhledem k zaměření znalců (obor zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie a klinické psychologie), nicméně právě závěry z tohoto znaleckého zkoumání ohledně osobnosti obviněného potvrzují verzi poškozeného K. a svědka B. (jejichž výpovědi jsou důkazy původními a přímými). Obviněnému nelze přisvědčit, že by snad závěry znaleckého posudku potvrzovaly jím předestřenou verzi průběhu skutkového děje v tom, že měl v předmětné době užívat léky, které snižují výbušnost a impulzivitu. Ze znaleckého posudku vyplývá, že užívání léků proti epilepsii nemělo forenzní význam. Jejich hladina, pokud je obviněný v době deliktu užíval, snižovala jeho výbušnost a impulzivitu. I v kontextu dalších učiněných závěrů však nelze z uvedeného vyvozovat, že by mělo užíváním konkrétních léků dojít k úplné eliminaci výbušnosti a impulzivity. Naopak lze ze znaleckých závěrů zvýraznit, že se u obviněného jedná o smíšenou poruchu osobnosti a naplňuje diagnostická kritéria pro diagnózy, které jsou charakterizovány mj. velmi nízkou tolerancí k frustraci a nízkým prahem k uvolnění agrese, výraznou tendencí ke svádění viny na jiné nebo poskytováním racionalizace pro chování, které jedince přivádí do konfliktu se společností, dále afektivní nestálostí, výbuchy silné zlosti vedoucí k násilí, výraznou tendencí jednat impulzivně, bez uvážení následků, atd. Zejména poslední z uvedených projevů může být pro obviněného odpovědí, proč se skutku dopustil, i přestože, jak tvrdí, se nemohl domnívat, že by jeho jednání mělo vliv na záměr poškozeného K. a svědka B. eskortovat jej, když je vážné nemocný a je menší a subtilnější postavy. V neposlední řadě lze v této souvislosti uvést, že výpovědí poškozeného K. při hlavním líčení rozhodně není potvrzeno, že si obviněný skutečně léky vzal, resp. je pozřel („Byl tam obviněný, měl léky na cestu, vyřídili jsme léky…“ , dále na dotaz, zda poškozený ví něco o tom, že by obviněného navštívil na cele, odpověděl: „Přes dveře s léky.“ ). Možno ještě zmínit, co uvedl již soud prvního stupně, že znalecký posudek upozorňuje na vzrůstající agresivitu u obviněného, kterou v podstatě nelze žádnými medicínskými prostředky nějak regulovat, léčit, či ovlivnit (bod 17. rozsudku soudu prvního stupně).
27. K tvrzení obviněného, že jediným důkazem prokazujícím průběh skutku byla svědecká výpověď poškozeného K. a svědka B., je namístě zopakovat, jak již uvedeno, že tyto výpovědi byly podpořeny i dalšími provedenými důkazy, což svědčí pro závěr, že se děj udál tak, jak tito svědci vypověděli. Nelze obviněnému přisvědčit ani v tom, že by hlavním důkazem ve prospěch obžaloby byla jeho předchozí odsouzení, zejména rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 2 T 50/2020, a že tím byla jeho vina postavena na presumpci viny. Jednak z něj soud prvního stupně vycházel, byť nakonec po přezkoumání odvolacím soudem chybně, při ukládání souhrnného trestu, jednak tím v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem v nyní projednávané věci, podle kterého obviněný výrazně inklinuje k násilnému chování v zátěži, poukázal na to, že nejinak tomu bylo právě ve věci řešené jmenovaným soudem pod sp. zn. 2 T 50/2020.
28. Nejvyšší soud i vzhledem k vyjádření státního zástupce dále uvádí, že obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016).
29. Nejvyšší soud se neztotožnil s vyjádřením státního zástupce stran této námitky, která je podle jeho názoru důvodná, když v popisu skutku absentuje tvrzení, že by poškozený K. a svědek B. jednali v postavení úřední osoby při výkonu své pravomoci, resp. v jakém vzájemném postavení všechny tři osoby byly, a tedy i na jaký (či pro jaký) výkon jaké pravomoci chtěl obviněný působit. Především, a to je podstatné, obviněný takto svou námitku neformuloval. Jak již shora uvedeno, uplatnil ji tak, že mu nebyl úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby prokázán. On sám totiž ani nezpochybňoval, že by jej poškozený K. a svědek B. neeskortovali, a nebyli tak k němu v době incidentu v postavení úřední osoby. Obviněný toliko popíral svoji vinu s tím, že poškozeného K. nenapadl a že se děj neodehrál tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině popsán. Absenci subjektivní stránky dovozoval z toho, že s ohledem na své fyzické proporce a svůj zdravotní stav se nemohl domnívat, že by jeho jednání mělo na záměr eskortujících osob jakýkoliv vliv. Proto taková námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní h)] neodpovídá.
30. Státní zástupce tudíž tímto způsobem ve svém vyjádření rozšířil dovolací argumenty, které však obviněný neuplatnil. Nejenže navíc nespatřoval popis skutku vadným jen co do vyjádření subjektivní stránky, nýbrž také z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu. Doplnit, resp. rozšířit dovolací argumentaci však mohl v daném případě pouze obviněný, který podal dovolání, přičemž byl oprávněn takto učinit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 692/20).
31. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku je v této věci dostačující z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť si lze jistě představit, že mohl být formulován precizněji. V popisu skutku se udává, že obviněný poškozeného K. napadl v rámci přesunu do zdravotnického střediska ve věznici, přičemž se jednalo o pracovníka strážní eskorty, tudíž je z toho zřejmé, že se tak stalo při jím (a svědkem B.) prováděné eskortě obviněného. Současně, pokud se dále uvádí, že se tak stalo ve věznici, je zjevné, že oba příslušníci Vězeňské služby ČR vykonávali své (zákonem dané) úkoly ve smyslu §2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Jinými slovy, z popisu skutku plyne, že poškozený K. a svědek B. byli ve vztahu k obviněnému v postavení úřední osoby. Tím spíše, když jsou podrobněji skutková zjištění soudu prvního stupně rozvedena v bodě 17. jeho rozsudku, což uvádí i státní zástupce, a když ani obviněný tuto skutečnost, že byl jmenovanými příslušníky Vězeňské služby ČR jako úředními osobami eskortován, nezpochybňuje. Nejvyšší soud opakuje, že byť si lze představit podrobnější popis skutku, v němž by byla učiněná skutková zjištění (která jsou zejména v bodě 17. rozsudku soudu prvního stupně) více rozvedena, je třeba současně konstatovat, že se nejedná o neúplný popis skutku, v němž by nebyly vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.
32. S ohledem na uvedené je na tomto místě možné konstatovat, že skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, rozvedený v odůvodnění jeho rozsudku, lze považovat za prokázaný a odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Na úmysl obviněného lze usuzovat již z toho, že se odmítl podrobit zdravotnické prohlídce (nástupnímu rentgenu), odmítl se nechat eskortovat. Je zjevné, že poté, co byl poškozeným K. a svědkem B. veden na zdravotní oddělení v rámci věznice, zaútočil na jmenovaného poškozeného právě proto, že byl eskortován a veden na prohlídku, což odmítal. Obviněný přitom věděl, že poškozený i svědek plnili své služební povinnosti (viz výše). Jak uvedeno již shora, ze znaleckých závěrů vyplývá, že obviněný má výraznou tendencí jednat impulzivně, a to bez uvážení následků. Neobstojí proto jeho námitka, že se nemohl domnívat, že by jeho jednání jakkoliv ovlivnilo záměr jmenovaných příslušníků Vězeňské služby ČR eskortovat jej.
33. Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil námitku, že mu za předmětné jednání byl uložen již kázeňský trest, a v souvislosti s tím namítl porušení zásady ne bis in idem . Je třeba uvést, že taková námitka obsahově odpovídá spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud jí nepřisvědčil. S touto námitkou se vypořádal již odvolací soud v bodě 15. svého rozsudku a Nejvyšší soud i ve shodě se státním zástupcem uvádí, že uložení kázeňského trestu obviněnému za předmětné jednání není překážkou, která by bránila trestnímu stíhání, resp. odsouzení, a tedy nevytváří překážku ne bis in idem .
34. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 853/2021, se podává, že v souladu s ustálenou judikaturou platí, že kázeňský trest uložený podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jenž je ve své podstatě disciplinárním zásahem proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit, a jímž není nově omezena osobní svoboda obviněného, nýbrž je jen zpřísněn výkon trestu uloženého odsuzujícím rozsudkem, nevytváří překážku ne bis in idem pro následné trestní stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikované pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014 aj.). Namítl-li obviněný, že právní názory vyjádřené v jím citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu na jeho věc nedopadají, jelikož se v nich jednalo o uložený kázeňský trest v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a nikoliv ve výkonu vazby, pak ani v tomto mu nelze dát za pravdu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 949/2016, totiž plyne, že ani kázeňský trest uložený v rámci výkonu vazby nevytváří překážku pro trestní stíhání. Obviněný, stejně jako ve věci řešené v citovaném usnesení, porušil svým chováním ustanovení §21 odst. 1, 4 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, podle kterého je obviněný povinen dodržovat řád výkonu vazby a vnitřní řád věznice, plnit příkazy a pokyny Vězeňské služby, šetřit majetek věznice a ostatních obviněných a chovat se slušně ke všem osobám, se kterými přijde do styku a ve styku s jinými osobami dodržovat zásady slušného chování užívané v běžném společenském styku (č. l. 85). Na nyní projednávanou věc lze uplatnit stejnou argumentaci jako ve věci dříve řešené Nejvyšším soudem, a to, že kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu vazby. Uložením kázeňského trestu byl toliko upraven výkon vazby obviněného, resp. byl zpřísněn její výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v kompetenci orgánů Vězeňské služby ČR, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů o řádném výkonu vazby. Kázeňský trest byl proto svou povahou disciplinární sankcí, nikoli sankcí trestněprávního charakteru. K tomu je třeba ještě dodat, že trestní postih obviněného byl přípustný i s ohledem na ustanovení §23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, podle nějž uložením kázeňského trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
35. Ani poslední námitce, kterou sice formálně pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit lze, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Spatřuje-li její důvodnost obviněným v tom, že mu byl uložen kázeňský trest a že mu v souvislosti s tímto jednáním vznikla zranění po použití donucovacích prostředků ze strany poškozeného K. a svědka B., pak se nejedná o takové okolnosti, které by v daném případě měly vést k uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti z hlediska způsobu jeho spáchání, nejednalo. Ani skutečnost, že mu byl uložen kázeňský trest, nebránila vyvození trestní odpovědnosti (viz výše). Stejně tak skutečnost, že mu byla způsobena zranění po použití donucovacích prostředků (srov. bod 15. rozsudku soudu prvního stupně stran zdravotního stavu obviněného, jakož i bod 13. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nebylo proto namístě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům daného trestného činu.
37. Nejvyšší soud závěrem opakuje, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku, k čemuž měly dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění jsou logická a přesvědčivá, ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021, ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 1 T 61/2019, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. V podrobnostech Nejvyšší soud na obě rozhodnutí odkazuje.
39. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu