ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.299.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 299/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání, které podal obviněný M. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 50 To 201/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 21/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 2. 2013, sp. zn. 10 T 21/2012, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil v jednočinném souběhu společně s obviněným M. S. tím, že „v P. dne 22. 1. 2011 v době od 01:30 hod. až do 02.00 hod. na A. tř. v baru In Café v přítomnosti E. D. , R. T. , T. L. , L. Ř. , a blíže nezjištěného počtu hostů společně s D. S. , přistoupili k poškozenému P. V. , který si v rohu u baru pouštěl písničku, neboť D. S. jej označil jako jednoho s mužů, kteří jej předtím v témže baru fyzicky napadli a měli mu odcizit mobilní telefon, obž. M. S. jej rukou otočil, držel jej, opakovaně se na něm dožadovali vydání mobilního telefonu D. S. , poškozený jim sdělil, že žádný telefon nemá, že neví, o co jde, sám se prohledal, aby viděli, že žádný telefon nemá, ukázal jim svůj mobilní telefon, který poté předal své přítelkyni E. D. , navrhl jim, aby zavolali policii, že podle IMEI telefon najde, což odmítli s tím, že si to vyřeší sami, poté co mu obž. M. T. řekl, aby si z toho nic nedělal, že si vytáhl krátkou, aby šel s nimi ven, že jej zbijí, nejprve obž. M. S. udeřil poškozeného P. V. nejméně 3x pěstí do obličeje, poté společně s M. T. jej ještě opakovaně vícekrát udeřili pěstí do obličeje, tím mu způsobili zranění spočívající v krevní podlitině v očních víčkách a okolních měkkých tkání levé očnice, zhmoždění kořene nosu v podobě otoku, zlomení nosních kůstek, mírně vychýlené zlomení spodiny levé očnice, které si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci v M. nemocnici od 23. 1. do 24. 1. 2011, kdy poškozený pobyt svévolně ukončil, omezen v obvyklém způsobu života byl bolestmi hlavy, zhoršeným viděním levého oka po dobu nejméně jednoho týdne, a tohoto jednání se obž. M. T. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 88/2000 ze dne 27. 3. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 178/2002 ze dne 27. 6. 2002 odsouzen mimo jiné pro tr. čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků, která mu byla prodloužena do 27. 6. 2007, v níž se osvědčil“ . Za tyto přečiny byl obviněný M. T. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. S. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných M. S. a M. T. k náhradě škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. T. (a také obviněný M. S. ), rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 50 To 201/2013. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech stran obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o trestech obou obviněných rozhodl. Obviněného M. T. odsoudil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dva a půl roku.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný M. T. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. s tím, že výrok o uložení trestu je neúplný a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozsudku soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §123 tr. ř. pro nový rozsudek po částečném zrušení původního rozsudku, a to poukaz na souvislost nového výroku s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen. Z výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu tak podle jeho slov není zřejmé, zda a jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku o vině učiněném nalézacím soudem.
V další části dovolání obviněný stručně zreprodukoval hodnotící úvahy soudu prvního stupně, přičemž mimo jiné poukázal na konstatování nalézacího soudu, že stran samotného děje napadení sám poškozený průběh děje líčí „samozřejmě“ odlišně od obžalovaných a také svědků, kteří se s obžalovanými dostavili na místo. Tito svědci přitom shodně s obviněným potvrzují, že ten do děje vstoupil až v závěru incidentu, kdy se snažil od sebe oddělit M. S. a poškozeného. To potvrzuje i svědkyně L. Ř. Přesto nalézací soud učinil závěr o vině obou obviněných s tím, že byly prokázány skutečnosti odpovídající znakům přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud zmíněné skutkové ani právní závěry, jak plyne pouze z odůvodnění jeho rozsudku, nezměnil. Názory soudů obou stupňů obviněný označil za nesprávné. Zdůraznil, že v dané věci nebyl skutek objasněn natolik, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, přičemž vlivem této vady došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Poznamenal, že nepopřel, že se na incidentu skupiny osob s poškozeným účastnil, avšak v jiné formě, než vyhodnotil nalézací soud. Tomu vytkl, že neověřil podstatné skutečnosti, především to, kdo kde stál a co mohl bezprostředně vidět a o čem tedy mohl podat svědeckou výpověď. Nebyly ani náležitě ověřeny světelné podmínky v prostoru baru, jež přitom mají významný vliv na věrohodnost rekognicí následně provedených podle fotografií s poškozeným a jeho přítelkyní. Podle názoru obviněného nebyly provedeným dokazováním odstraněny rozpory a dokazování tak zůstalo neúplné. Pro jednoznačný a s nejvyšším stupněm jistoty učiněný závěr, že se (obviněný) dopustil jednání, pro které byl soudem prvního stupně odsouzen, a pro soudem použitou právní kvalifikaci tohoto jednání tak nebyl podklad. Konkrétně nebyla provedena prověrka na místě podle §104e tr. ř. a následně rekonstrukce podle §104d tr. ř., neboť teprve takovým dokazováním by byla naplněna základní zásada trestního řízení uvedená v §2 odst. 5 tr. ř. a teprve pak bylo možno postupovat podle §2 odst. 6 tr. ř. Jen na základě takto zjištěného skutkového stavu mohl soud prvního stupně vyhodnotit, zda se (obviněný) dopustil jednání, pro které na něj byla podána obžaloba, a zda vůbec naplnil znaky nějakého trestného činu. K tomu obviněný dodal, že z rozsudku odvolacího soudu není pro neúplnost jím učiněného výroku zřejmé, zda posoudil všechny uvedené pochybnosti o úplně zjištěném skutkovém stavu v rámci rozhodování o jeho odvolání.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu citované rozsudky Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jakož i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkají výlučně údajné neúplnosti skutkových zjištění. Námitky směřující do oblasti skutkových zjištění však deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet. Žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzených přečinů dovolání neobsahuje ani v náznaku. Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu sice lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nejsou však důvodné. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný vytýká neúplnost výroku o trestu, fakticky však spíše namítá, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, kterým by odvolací soud rozhodl o jeho odvolání proti výroku o vině. O odvolání však odvolací soud rozhoduje vždy jako o celku. Jestliže odvolací soud shledá odvolání částečně důvodným, a to pouze ohledně výroku o trestu, a v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně změní, pak již nerozhoduje zvláštním výrokem o zamítnutí odvolání v části týkající se výroku o vině. Svoje stanovisko k nedůvodnosti této části dovolání v takovém případě odvolací soud vyjádří pouze v odůvodnění rozhodnutí, což v daném případě odvolací soud učinil na str. 5 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soudy sice někdy v takovýchto případech v zájmu jednoznačnosti a srozumitelnosti výroku rozhodnutí i pro osoby práva neznalé učiní součástí výrokové části rozhodnutí konstatování, že „jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“ nebo jinou obdobnou formulaci, povinnost takovouto formulaci do výrokové části rozhodnutí začlenit však odvolacímu soudu nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu. Pokud tedy v této trestní věci takto odvolací soud nepostupoval, nelze hovořit o tom, že by jeho rozhodnutí bylo zatíženo absencí některého obligatorního výroku nebo jeho neúplností. Přitom výrok, kterým odvolací soud znovu rozhodl o trestu, obsahuje všechny náležitosti stanovené pro takovýto výrok v §122 odst. 1 tr. ř., a to včetně odkazu na ustanovení §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterých byl trest ukládán.
Dále státní zástupce konstatoval, že za situace, kdy obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla obsahově relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 50 To 201/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) dovolací důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Obviněný namítl, že výrok rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitostí vyžadované ustanovením §123 tr. ř. pro nový rozsudek po částečném zrušení původního rozsudku, a to poukaz na souvislost nového výroku s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen, takže není zřejmé, zda a jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku o vině učiněným nalézacím soudem. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tudíž v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531). Svoje stanovisko k nedůvodnosti této části odvolání v takovém případě odvolací soud vyjádří pouze v odůvodnění rozhodnutí. Při částečném vyhovění odvolání činí soud druhé instance zvláštní výrok pouze v tom rozsahu, v němž zrušil či změnil rozhodnutí nalézacího soudu, a o výrocích zrušením nedotčených již žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád neumožňuje zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout.
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve výrocích o trestech. Proto tyto oddělitelné výroky podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o uložení trestu oběma obviněným. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbývajících částech podaných odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněného, resp. spoluobviněného M. S. , podle §256 tr. ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Přitom výrok, kterým odvolací soud znovu rozhodl o trestu obviněného, obsahuje (a to platí též o výroku o trestu stran obviněného M. S. ), jak správně konstatoval státní zástupce, všechny náležitosti stanovené pro takovýto výrok v §122 odst. 1 tr. ř., a to včetně odkazu na ustanovení §146 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž byl trest ukládán, a ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku, podle nichž byl výkon trestu podmíněně odložen. Pokud odvolací soud ve výrokové části svého rozhodnutí nedeklaroval, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen či nezměněn, nejde o vadu, jelikož souvislost nových výroků o trestech s výrokem nedotčeným (výrokem o vině) je dostatečně patrná z kontextu celé výrokové části. Ostatně, tato skutečnost vyplývá i z odůvodnění předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, v němž tento soud také náležitě vyložil a odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti té části odvolání obviněného (i spoluobviněného M. S. ) směřující proti výroku o vině.
Z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. tedy není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému důvodu dovolání směřují výlučně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišný) hodnotící skutkový závěr (tvrdí, že skutek nebyl objasněn natolik, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
K uvedenému lze toliko obiter dictum poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z vadných skutkových zjištění a v konečném důsledku z porušení práva na spravedlivý proces, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (alternativa první), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Za situace, kdy obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě [s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak neuplatnil žádnou námitku, která by byla obsahově relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Pro úplnost je možné doplnit, že o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohlo jít proto, že Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý