ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.425.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 425/2016-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 10 To 89/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 28/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 28/2015, byl obviněný Z. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
„v přesně nezjištěné době od zimních měsíců roku 2008 do zimních měsíců roku 2009 nejdříve v T., sídlišti P., v lesíku, v osobním vozidle Škoda Felicia jedenkrát, poté v T., sídlišti P., ulici R., v domě ... a v obci Ž., v okrese B., ulici S., v domě č.p. ..., vždy v místě bydliště, ve sklepních prostorách nebo v prostorách bytu, opakovaně nejméně ve třech případech svlékal a osahával po těle svoji nezletilou dceru „Růži“ *), a vědom si jejího věku i své převahy, překonal její odpor spočívající v odstrkávání, kousání, pláči i slovních protestech a zasunul jí pohlavní úd do pochvy a souložil s ní dokud nedosáhl vyvrcholení, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která u ní dosud trvá“.
2. Jednání obviněného bylo kvalifikováno jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestného zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a soulož mezi příbuznými podle §245 tr. zák.
3. Za tyto trestné činy a za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 4. 2011, č. j. 5 T 40/2011-200, byl podle §241 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 3 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 4. 2011, č. j. 5 T 40/2011-200, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §100 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo také ochranné opatření, a to zabezpečovací detence.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 10 To 89/2015, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze (napadl výrok o vině, trestu i uloženém ochranném opatření) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
6. V jeho odůvodnění co do přesvědčení obviněného o nesprávném právním posouzení skutku uvedl, že svoji vinu od počátku popírá, nicméně soudy ve věci činné mu, s ohledem na jeho trestní minulost, neuvěřily. Zdůraznil, že jeho vina je postavena na tom, co řekla poškozená, která údajné znásilňování začala řešit přesně v době, kdy se z výkonu trestu odnětí svobody intenzivně domáhal styku s bratry poškozené, s čímž poškozená ani její matka nesouhlasily.
7. Bez povšimnutí podle něj nelze dále ponechat, že poškozená sice hovořila o tom, jak se bránila a obviněný musel překonávat její odpor (odstrkování, pláč, kousání, slovní protesty), nicméně nebyla schopna přesně jí vyvíjený odpor popsat a vysvětlit, proč například z vozidla neodešla, když k tomu měla prostor, proč do vozidla nastupovala, když zřejmě věděla, k čemu dojde apod. Poukázal také na to, že se poškozená v rozhodné době nikomu nesvěřila, naopak jejich vztah byl podle její matky dobrý, sama poškozená potvrzovala, že ji otec vše dovolil, koupil. Podle obviněného nelze ve své podstatě zcela jednoznačně učinit závěr o tom, že by k jakékoli souloži mezi ním a poškozenou došlo, a pokud ano, že by z jeho strany docházelo k jakémukoli fyzickému násilí s cílem donutit poškozenou k souloži. V tomto směru namítl rozpory ve výpovědích poškozené, které soudy ve věci činné vzaly jako nepodstatné. Právě tyto rozpory však nelze podle obviněného brát na lehkou váhu, neboť samy o sobě a ve spojení s ostatními ve věci provedenými důkazy, nesvědčí jednoznačně o tom, že by byl vinen. V dané věci totiž proti sobě stojí výpověď obviněného a poškozené, jež je částečně podporována matkou a bývalým přítelem poškozené, které však nelze vnímat jako bezpodmínečně věrohodné svědky (věrohodnost u poškozené mohla být ovlivněna také jejím citovým rozpoložením v těhotenství a následném šestinedělí).
8. S odkazem na zásadu in dubio pro reo konstatoval, že jej nelze uznat vinným, jak to učinily soudy nižších stupňů, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu znásilnění a soulože mezi příbuznými. Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že k souloži mezi ním a poškozenou došlo, což nebylo prokázáno, je možno jeho jednání právně kvalifikovat pouze jako soulož mezi příbuznými podle §245 tr. zák., a to s ohledem na značné rozpory ve výpovědích poškozené, které však ze strany soudů nižších stupňů byly zhodnoceny jako logické a nepodstatné.
Současně s tím obviněný brojil také proti uloženému ochrannému opatření – zabezpečovací detenci – s tím, že k jeho uložení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Zdůraznil, že znalecký posudek (o jeho duševním stavu) v předmětné věci zpracovávali znalci totožní s těmi, kteří znalecký posudek vypracovali v předcházejícím trestním řízení v roce 2011. Znalec MUDr. Marek Páv podle jeho tvrzení žádné vyšetření neprováděl, protože (obviněný) nebyl ochoten s ním spolupracovat, když mu znalec opakovaně podsouval, že je vinen, a nebyl ochoten připustit, aby se vyšetření účastnila ještě další osoba. Dovodil, že výsledek znaleckého zkoumání byl vytvořen zřejmě na základě podkladů z předchozího trestního řízení a dále na základě toho, že se znalcem nebyl ochoten bez přítomnosti dalších osob spolupracovat. Obviněný připomněl, že navrhoval zpracování revizního znaleckého posudku, tomuto návrhu však nebylo vyhověno. Ani jeden ze soudů podle obviněného nereflektoval jeho námitky a bez jakýchkoli dalších zjištění zcela jednoznačně vyšly z toho, že znalci uvěřily a jeho stanovisko nebylo vzato v potaz. Tímto mu však byla odňata veškerá práva, jež mu přiznává trestní řád. Oponoval také poukazu odvolacího soudu, že závěry znaleckého posudku navazují na předchozí zkoumání i jinými znalci a dokumenty z jeho dříve probíhající léčby. Toto se podle obviněného nezakládá na pravdě, neboť bylo prováděno totožnými znalci. Za situace, kdy nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, došlo k porušení jeho práv v trestním řízení, neboť jiné okolnosti než závěry znaleckého posudku nebyly vůbec při rozhodování o uložení zabezpečovací detence brány v potaz a její uložení mimo to nebylo odůvodněno žádnými konkrétními okolnostmi vyjma citace zákonného ustanovení. Upozornil, že mělo být také řešeno a zohledněno, s jakým výsledkem bylo ukončeno jeho sexuologické léčení, a nelze automaticky říci, že zabezpečovací detence, která je nejpřísnější formou ochranného opatření, je na místě, zvláště když v době, kdy údajně mělo k jeho jednání docházet, toto léčení (ambulantní sexuologické) ještě nebylo ukončeno. Podle obviněného bylo k uložení zabezpečovací detence přistupováno tak, jako by se souzeného jednání dopouštěl i po ukončení léčby a v pozdější dobu, čemuž tak ale, jak plyne z obsahu spisu, není.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 10 To 89/2015, i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K tomuto dovolání se dále vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Z provedených důkazů však podle jejího názoru bylo jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného s ohledem na intenzitu a odpor poškozené prokázaný jak výpověďmi, tak znaleckým posudkem, naplnilo zákonné znaky trestného činu znásilnění. Proto uzavřela, že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za důvodné, a měla za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
11. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
13. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 10 To 89/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud zásadně musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. V podstatě tytéž skutečnosti je třeba vztáhnout i k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu platí, že východiskem zásadně jsou skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
18. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za potřebné znovu zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
19. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují primárně právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž de facto soudům nižších stupňů v prvé řadě vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti výpovědi poškozené) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje s odkazem na zásadu in dubio pro reo vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (jednání kladeného mu za vinu se nedopustil, resp. nebylo jednoznačně prokázáno, že by se tohoto jednání dopustil). Právě z těchto námitek (sekundárně) dovozuje vadnost právního závěru o jeho vině shora uvedenými trestnými činy. Obdobné platí (viz mj. argument „s ohledem na značné rozpory ve výpovědích poškozené, které však ze strany soudů nižších stupňů byly zhodnoceny jako logické a nepodstatné“ ) i ve vztahu k jeho tvrzení, že pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k souloži mezi ním a poškozenou došlo, což nebylo prokázáno, je jeho jednání možné právně kvalifikovat pouze jako soulož mezi příbuznými podle §245 tr. zák. V tomto směru totiž pomíjí celý komplex, pro právní posouzení relevantních, skutkových zjištění vyjádřených v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, z něhož vytrhává pouze ten fakt, že s poškozenou uskutečnil pohlavní styk(-y). Nutno tedy shrnout, že obviněný svojí argumentací nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
21. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud dále konstatuje, že i dovolací argumentace obviněného vztažená k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. má [obdobně jako námitky uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] primárně skutkový (procesní) charakter. Tvrzení o nesprávnosti uložení zabezpečovací detence je založeno na zpochybňování závěrů znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Markem Pávem (ty podle něho nemají vypovídací hodnotu), na námitce vadného hodnocení tohoto posudku soudy nižších stupňů (v kontextu výtky nezjištění a nehodnocení dalších okolností) s tím, že měl být ve věci vypracován revizní znalecký posudek. V tomto směru tedy obviněný v prvé řadě namítá vadné hodnocení provedeného dokazování a jeho neúplnost. V souvislosti s předmětným důvodem dovolání tak de facto primárně zpochybňuje pouze skutková východiska soudů obou stupňů, na nichž založily svůj závěr o naplnění hmotněprávních podmínek pro uložení uvedeného ochranného opatření. Takovou argumentaci však nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
22. I když se obviněný svými dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněných dovolacích důvodů, považoval Nejvyšší soud za vhodné rozvést následující skutečnosti.
23. K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
24. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou ve fázi řízení před soudem navržené důkazy (konkrétně revizní znalecký posudek o duševním stavu obviněného). Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně konstatoval, že nemá nejmenší pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil souzeného skutku, provedené dokazování neshledal potřebným jakkoli doplnit, a to ani o revizní znalecký posudek. Námitky obviněného proti již zpracovanému znaleckému posudku MUDr. Páva a PhDr. Šimka pak označil za účelové. Odvolací soud zdůraznil, že krajský soud v souladu provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu v ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a zdůraznil, že je věcí soudu prvního stupně, aby v rámci dokazování vyhodnotil, které důkazy pro své rozhodnutí potřebuje a které nikoliv, přičemž argumentaci soudu prvního stupně označil za naprosto přiléhavou. Zásadně věcně oba soudy ve věci činné odůvodnily, jaké skutečnosti je vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů. Podstatné je, že oba jmenované soudy, jak již naznačeno, vyložily, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž daly jasně najevo, že další dokazování (a to včetně provedení zmíněného revizního znaleckého posudku) shledaly nadbytečným. Za popsaného stavu tak nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
25. Nad rámec výše uvedeného lze dále dodat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
26. O extrémní rozpor (nesoulad) se pak jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
27. V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v provedených důkazech, jak na to soudy nižších stupňů poukázaly ve svých rozhodnutích.
28. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Je tedy možno konstatovat, že rozhodnutí soudů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů logicky a srozumitelně vyložily svůj hodnotící postup a že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která aproboval soud odvolací, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní rozpor (nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán. Pouze zcela okrajově pak Nejvyšší soud dodává, že obviněný v uplatněném mimořádném opravném prostředku nezmínil takové námitky, které by osvědčovaly využití definovaného extrémního nesouladu, neboť obsah jeho podání zůstal v rovině uplatnění prostých námitek, jimiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávného hodnocení (a neúplnosti) důkazů a domáhá se tím přehodnocení skutkových závěrů, které měly vyplynout z provedeného dokazování pro něj výhodnějším způsobem, než soudy učinily.
29. V souvislosti s námitkami obviněného týkajícími se zásady in dubio pro reo lze dodat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
30. K tvrzení obviněného o tom měla být aplikována zásada in dubio pro reo, lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
31. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným v odsuzující části rozhodnutí odvolacího soudu), o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci stran dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.
32. Nejvyšší soud pak pouze stručně poznamenává, že ani mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu a jím užitou právní kvalifikací není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
33. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí, když z nich zřetelně vyplývají konkrétní důvody, pro které v předmětném trestním řízení soudy rozhodly o vině, trestu a uložení ochranného léčení – zabezpečovací detence. Činí-li obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích za současného prosazování vlastní verze skutkového stavu věci a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud tak své rozhodnutí uzavírá konstatováním, že v posuzovaném případě nezjistil důvody ani podmínky k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
34. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně zmínit, že soudy ve věci činné nepochybily, pokud obviněnému uložily (vedle trestu) též ochranné opatření v podobě zabezpečovací detence. Takový výrok má oporu v provedeném dokazování a z něho vyplývajících skutkových zjištění (podrobně popsaných v jednotlivých rozhodnutích). Obviněný v posuzovaném případě spáchal trestný čin znásilnění (nynější terminologií a vymezením zvlášť závažný zločin) ve stavu vyvolaném duševní poruchou, přičemž nelze pochybovat o tom, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. O tom ostatně svědčí nejen fakt, že trestnou činnost shora popsanou spáchal více útoky, ale že ji spáchal v souběhu s dalším zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 5 T 40/2011. Soudům nižších stupňů pak je třeba přisvědčit, pokud dovodily, že samo ochranné léčení by zjevně neposkytlo společnosti dostatečnou ochranu před dalšími možnými (nebezpečnými) projevy obviněného, neboť byly u něj prakticky vyčerpány terapeutické prostředky a v případě pobytu na svobodě u něho panuje vysoké riziko recidivy (velmi závažné trestné činnosti). Nelze totiž vedle skutečností vyplývajících ze znaleckého posudku o duševním stavu obviněného přehlédnout, že v minulosti uložené a vykonávané ochranné léčení u něho zjevně selhalo. Vždyť velice závažnou trestnou činnost výše uvedenou spáchal přes tuto léčbu.
35. Doplnit a zdůraznit také lze, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
36. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
37. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.