ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.960.2011.1
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 7 To 115/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 115/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 15 T 115/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným, že
v době od června 2010 do listopadu 2010 v P. ani jinde nepřispíval na výživu svého syna, jak mu vyplývalo ze zákona o rodině a jak mu bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 P 131/98, ze dne 21. 11. 2002, v právní moci dnem 30. 4. 2003, ve výši 2.400,- Kč, do každého 5-tého dne v měsíci předem matce nezl., J. Š., čímž dluží za uvedené období na výživném 14.400,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 7 To 115/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu obviněný M. S. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konstatoval, že soudy obou stupňů nepřihlédly k jeho argumentu, že neplnil svou vyživovací povinnost v důsledku hmotné nouze, do níž se dostal, a pro kterou nebyl schopen svou vyživovací povinnost vůbec plnit. Uvedl, že pracuje jako truhlář, přičemž v důsledku úbytku zakázek se v předmětném období dostal do situace, kdy byl prakticky bez příjmu. Vzhledem k tomu, že je v tomto oboru vyučen a předpokládal, že dojde ke zlepšení jeho příjmové situace, když zůstane zaměstnán v oboru a nebude shánět jiné zaměstnání navíc mimo svůj obor, zůstal zaměstnán jako truhlář a snažil se vydělat více peněz. Podotkl, že tato úvaha se ukázala jako správná, když na začátku letošního roku dostal zaplaceno za několik zakázek, které realizoval v průběhu roku 2010. Vytrval tak ve svém původním zaměstnání, v němž si je v současné době schopen vydělat dostatek finančních prostředků na to, aby uspokojoval své základní životní potřeby a zároveň splnil svou vyživovací povinnost.
Jak obviněný zdůraznil, nebyl v posuzovaném období (od června 2010 do listopadu 2010) schopen svou vyživovací povinnost plnit, a to z objektivního důvodu, když téměř neměl žádné finanční prostředky. V návaznosti na to vytkl, že soudy při posuzování subjektivní stránky trestného činu nesprávně dovodily zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Odvolací soud dokonce nesprávně posoudil zavinění jako stav, kdy o své povinnosti (resp. o následku jejího porušení) věděl. Podle závěru soudu, a to jako osoba za tento trestný čin již odsouzená, naplnil subjektivní stránku již pouhým vědomím této povinnosti. Obviněný namítl, že se soudy obou stupňů nezabývaly jeho majetkovými a příjmovými poměry, neboť v předmětné době neměl prostředky, z nichž by mohl svou vyživovací povinnost plnit, a to ani v situaci, kdy tuto skutečnost na svou obhajobu uváděl. Jelikož neměl finanční prostředky k tomu, aby mohl svou vyživovací povinnost plnit a o svou schopnost obstarat tyto prostředky se zaviněně nepřipravil, ani tuto svou schopnost neohrozil vedením nevhodného životního stylu, nemohl naplnit subjektivní stránku přečinu zanedbání povinné výživy. Dodal, že si je vědom své vyživovací povinnosti a tuto ke dni podání dovolání řádně plní. Rovněž uhradil dluh, který na výživném vznikl v předmětném období od června 2010 do listopadu 2010.
Dále obviněný uvedl, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který bude muset nastoupit, a proto požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon tohoto trestu až do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. Konstatoval, že se v současnosti řádně stará o plnění své vyživovací povinnosti a nástupem výkonu trestu by došlo ke zmaření jeho schopnosti ji plnit. Poznamenal, že pokud zákonné ustanovení skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy chrání především zájmy nezletilých dětí, bude jím navrhovaný postup v nejlepším zájmu jeho dětí.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Předně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů.
Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je po obsahové stránce naprosto totožné s jeho obhajobou z celého trestního řízení a bezezbytku kopíruje jeho námitky, které vyjádřil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Z toho důvodu ve vyjádření odkázal zejména na str. 4 odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 a zejména na str. 2 - 3 usnesení Městského soudu v Praze, který se podrobně a naprosto přiléhavě s námitkami obviněného vypořádal. Ve shodě se soudy obou stupňů vyslovil přesvědčení, že obviněný, který je naprosto zdráv a práce schopen, měl možnost dosáhnout přiměřených výdělků, jak pro svoje potřeby, tak i potřeby svého syna R. S. Uvedl, že obviněný v rozhodném období na výživném nezaplatil sebemenší částku, přičemž na trestnost jeho jednání nemá žádný vliv okolnost, že v souvislosti s nařízeným veřejným zasedáním odvolacího soudu o jeho odvolání dlužné výživné několik dnů před jeho konáním uhradil. Poznamenal, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro neplnění povinné výživy, nyní je ve zkušební době podmíněného odsouzení pro takový delikt, a je proto mimo jakoukoli diskuzi, že si musel být vědom trestních následků svého jednání a jeho společenské škodlivosti. Pokud obviněný jako živnostník nevydělával, jak tvrdí, ani minimální mzdu, jež je stanovena částkou 8.000,- Kč měsíčně, měl možnost (a vzhledem k vyživovací povinnosti i povinnost) podnikatelskou činnost jako zcela nerentabilní opustit a nastoupit jako truhlář do pracovního poměru, který by mu nepochybně umožnil dosahovat takého výdělku, z něhož by mohl bez problémů hradit výživné za každý kalendářní měsíc v plné výši.
S poukazem na zmíněné skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M.S. v podrobnostech vytýká nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným. Tato námitka obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce .
Podle §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Objektem přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů . Ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost . Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
Uvážíme-li zmíněná obecná východiska na posuzovanou trestní věc, tak s ohledem na obsah připojeného trestního spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů otázku výše a rozsahu vyživovací povinnosti obviněného M. S. se zřetelem na ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. zkoumaly, a to i z hlediska jeho schopností, možností a majetkových poměrů.
Předně je potřebné uvést, že ze skutkového zjištění plyne, že obviněný M.S. nepřispíval v období vymezeném v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 na výživu svého nezletilého syna. V této souvislosti lze v podrobnostech odkázat jednak na výpověď svědkyně J. Š., matky jmenovaného nezletilého, jednak na výpověď obviněného z přípravného řízení ze dne 2. 12. 2010, jež byla u hlavního líčení podle ustanovení §207 odst. 2 tr. ř. přečtena. Obviněný mimo jiné vypověděl, že vyživovací povinnost k nezletilému synovi je mu známa a je pravdou, že od června 2010 do listopadu 2010 včetně vyživovací povinnost neplnil a je si vědom dlužné částky ve výši 14.400,- Kč. Na svoji obhajobu zejména uvedl, že neplatil výživné proto, že jako podnikatel v oboru truhlář si během posledního půl roku vydělal asi 5.000,- Kč čistého měsíčně, ze kterého hradil náklady na svou obživu a nájemné, což nestačilo na pokrytí veškerých výdajů na domácnost, a proto jej podporovala jeho družka. Soud prvního stupně rovněž provedl u hlavního líčení celou řadu listinných důkazů, které jsou popsány na str. 3 rozsudku, kde jsou blíže uvedeny i skutečnosti z nich vyplývající.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině zakotvuje, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika .
Pokud v daném případě jde o posouzení skutečností rozhodných pro určení výživného, jak jsou stanoveny v §96 odst. 1 zákona o rodině, Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění rozsudku poukázal na výpověď obviněného M.S. včetně dalších provedených důkazů. V této spojitosti konstatoval: „…obžalovaný si obstarává jen příležitostné zakázky, a to patrně nikoliv jako podnikatel, ale jako brigády. Obžalovaný je zdráv a práce schopen, a poté co se nezaregistroval jako pojištěnec u ČSSZ, tak ani na úřadu práce k obstarání si zaměstnání, ze kterého by si mohl trvale zajistit obživu svou i popřípadě finanční prostředky na plnění si vyživovací povinnosti, když se zřejmě vyhýbá plnit povinnosti živnostníka, neboť živnostenskou činnost nepřerušil ani nezrušil. Soud má tak za to, že je v možnostech obžalovaného profesí truhlář – podlahář a na jeho vůli zajistit si takové zaměstnání, aby mohl dosáhnout přiměřených výdělků, jak pro svoje potřeby, tak i potřeby svého nezletilého syna.“ Prvostupňový soud se taktéž z hledisek ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině zabýval odůvodněnými potřebami oprávněného nezletilého. Zde mimo jiné uvedl: „Částka 2.400,- Kč na jmenovaného za stavu, že matka v současné době je odvislá na podporu v nezaměstnanosti, ze které sama musí poskytovat zaopatření syna, je dostatečným vyjádřením k celkovému uspokojení jeho potřeb s ohledem na výdaje spojené s bydlením, běžnými denními potřebami v dostupných spotřebitelských cenách“ (vše na str. 4 rozsudku).
Z výše popsaných skutkových zjištění je evidentní, že obviněný M. S. neplnil úmyslně po dobu převyšující čtyři měsíce zákonnou povinnost rodiče plynoucí z ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině, tj. přispívat podle svých schopností, možností a majetkových poměrů na výživu vlastního dítěte. V jednání obviněného lze právem shledat úmysl nepřímý ve smyslu znění §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný o své zákonné vyživovací povinnosti k nezletilému synovi věděl a ve své profesi mohl vykonávat zaměstnání, kde by dosahoval finančního příjmu, který by mu umožňoval výživné plnit. I když měl v období, které mu je kladeno za vinu, každý měsíc opakovaně pouze finanční příjem, jenž neumožňoval výživné plnit, tak dále podnikal jako truhlář – osoba samostatně výdělečně činná, a proto musel být s porušením zájmu chráněného v ustanovení §196 tr. zákoníku minimálně srozuměn. Ostatně již soudy obou stupňů důvodně shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého (str. 4 rozsudku; str. 2 usnesení).
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že samotná skutečnost, že se obviněnému M. S. v podnikání nedařilo a mohl se ocitnout ve stavu hmotné nouze, jak v dovolání tvrdí, jej však zákonné vyživovací povinnosti nezbavovala, byť by byl i nemajetný. Obviněným uváděný finanční příjem z podnikatelské činnosti v předmětném období ve výši 5.000,- Kč čistého měsíčně, totiž neodpovídal jeho výdělkovým schopnostem a možnostem. Lze souhlasit s názorem odvolacím soudem vysloveným na str. 2 usnesení, že když jako podnikatel nebyl schopen vydělávat ani minimální mzdu, která je stanovena na 8.000,- Kč měsíčně, měl obviněný své zcela nerentabilní podnikání opustit a nastoupit jako truhlář do pracovního poměru, který by mu nepochybně umožnil dosahovat takovou mzdu, ze které by mohl bez problémů výživné každý měsíc v plné výši plnit. Toto rovněž plyne i z přiléhavé argumentace státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Podle §197 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§196 tr. zákoníku) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
K tvrzení obviněného M. S., že uhradil dluh na výživném, nutno zdůraznit, že mu nemohlo svědčit dobrodiní zákona, jež plyne z citovaného znění §197 tr. zákoníku. Ke splnění vyživovací povinnosti, a to v celém rozsahu, musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Tato podmínka je naplněna i tehdy, došlo-li ke splnění vyživovací povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, ale dříve než soud prvního stupně počne vyhlašovat nový rozsudek (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 54/1971 Sb. rozh. tr.). Tyto náležitosti však v posuzované trestní věci nebyly dány. Obviněný totiž dlužné výživné ve výši 14.400,- Kč uhradil až dne 1. 4. 2011, tj. několik dnů před konáním veřejného zasedání o jeho odvolání, jak plyne z dokladu o zaplacení, jehož originál předložil u veřejného zasedání dne 5. 4. 2011 a kopie se nachází na č. l. 103 tr. spisu.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného M. S. jako přečinu, jímž byl pravomocně uznán vinným. V jeho činu jde ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o případ společensky škodlivý (s ohledem na délku období, kdy výživné nebylo placeno a speciální recidivu), kdy je třeba uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené, neboť nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v dovoláním napadeném usnesení důvodně ztotožnil i Městský soud v Praze, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 též aplikovaná tzv. právní věta. Námitky, které obviněný M. S. v mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně uplatnil, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného M. S. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí mohl ve smyslu znění §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze samosoudce soudu prvního stupně, který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k