ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.307.2016:18
sp. zn. 7 Ads 307/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáš Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Z. K., zastoupena
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7/834, Moravská Ostrava, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2016, č. j. 18 Ad
64/2015 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2015, č. j. X, byla
zamítnuta žádost žalobkyně o přiznání invalidního důchodu pro nesplnění podmínek uvedených
v §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„zákon č. 155/1995“).
[2] Rozhodnutím žalované ze dne 15. 9. 2015, č. j. X, byly zamítnuty námitky žalobkyně
a potvrzeno uvedené rozhodnutí.
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou. Krajský soud žalobu zamítl.
V odůvodnění rozsudku obsáhle shrnul obsah správního spisu a vyslovil souhlas se závěry
žalované, že žalobkyně k datu vydání napadeného rozhodnutí nebyla invalidní. Podle §39 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Podle odst. 2 téhož
ustanovení, jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce
o 49 %, jedná se o invaliditu I. stupně, jestliže poklesla nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %,
jedná se o invaliditu II. stupně a jestliže poklesla nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu
III. stupně. Z vyžádaných posudků podle krajského soudu vyplynulo, že pokles pracovní
schopnosti u žalobkyně činil 20 %, nedosáhl tedy ani hranice pro přiznání invalidity prvního
stupně. Krajský soud neshledal ani žádných důvod, pro který by nebylo možno z posudků
vycházet. Podle krajského soudu jsou posudky úplné, správné a přesvědčivé. Z těchto důvodů
žalobu zamítl.
III.
[4] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost. Stěžovatelka je názoru, že pokles její pracovní schopnosti
překročil 35 %, a měl jí proto být přiznán invalidní důchod. Vyžádané lékařské posudky sice
vycházely kompletní lékařské dokumentace, jak je patrné z výčtu lékařských zpráv obsažených
v jednotlivých posudcích, avšak nedošlo k celkovému zhodnocení zdravotního stavu. Nebyly
zohledněny projevy latentní tetanie (která vyplývá z lékařské zprávy ze dne 19. 2. 2015
vypracované MUDr. S.), dlouhodobé onemocnění páteře, zlomenina pravého humeru, jakož ani
úzkostně-depresivní porucha (která vyplývá z lékařské zprávy ze dne 2. 9. 2015 vypracované
MUDr. W.). Posudky nereflektují vzájemné souvislosti postižení a nezohledňují dopad
onemocnění na výkon předchozí pracovní činnosti (manikérka-pedikérka). Mělo dojít k navýšení
procentní míry poklesu pracovní schopnosti (§2 a 3 odst. 1 vyhlášky č. 359/2009 Sb.). Dále
v kasační stížnosti uplatnila i řadu obecných námitek. Obecně namítla, že žalovaná porušila §3,
§4 odst. 1 a §50 odst. 4, §68 odst. 3 správního řádu a vyhlášku č. 359/2009 Sb., kterou se
stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje
posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„vyhláška č. 359/2009 Sb.“). Obecně poukázala i na obsah správního spisu a zprávy svého
ošetřujícího lékaře. Namítla i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. S ohledem na výše
uvedené důvody stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení.
IV.
[5] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovila souhlas se závěry
krajského soudu. Podle žalované jsou stížní námitky nedůvodné. Krajský soud věc správně
posoudil. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou poukazující na nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok
na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody“.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Z rozsudku jednoznačně vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby.
Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As
47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[11] Stěžovatelka dále namítla, že byly splněny podmínky pro přiznání invalidního důchodu.
Dovozovala nesprávnost závěrů krajského soudu a žalované. Nejvyšší správní soud stěžovatelce
nepřisvědčil.
[12] Podle §38 zákona č. 155/1995 Sb. má pojištěnec nárok na invalidní důchod, jestliže
nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, a stal se: a) invalidním a získal potřebnou dobu
pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle
§29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle §31, pokud nedosáhl důchodového věku,
nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu.
[13] Podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně
o 35 %.
[14] Podle §39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla:
a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.
[15] Jak vyplývá ze správního spisu, na základě žádosti stěžovatelky o přiznání invalidního
důchodu vypracoval dne 29. 5. 2015 MUDr. J. P. (lékař pověřený vypracováním posudku pro
OSSZ v Karviné) posudek o invaliditě. Dospěl k závěru, že stěžovatelka není invalidní, neboť
došlo k poklesu pracovní schopnosti o 20 %. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je zdravotní
postižení uvedené v kapitole V., položka 5b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
[16] Na základě tohoto posudku Česká správa sociálního zabezpečení vydala předmětné
rozhodnutím ze dne 24. 6. 2015, kterým nevyhověla žádosti o přiznání invalidního důchodu.
[17] Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka námitky. V nich uvedla, že trpí velkými
bolestmi hlavy a závratěmi. Následkem ztráty vědomí a následného pádu utrpěla těžké zranění,
které si vyžádá dlouhodobé léčení. Došlo k poklesu pracovní neschopnosti o 50 %.
[18] Dne 3. 9. 2015 vypracovala Česká správa sociálního zabezpečení, oddělení lékařské
posudkové služby, pracoviště Ostrava, další posudek. I z tohoto posudku vyplývá,
že u stěžovatelky došlo k poklesu pracovní schopnosti o 20 %, přičemž se shodl se shora
uvedeným posudkem i na příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[19] V návaznosti na tento posudek vydala dne 15. 9. 2015 žalovaná rozhodnutí č. j. X,
kterým zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
[20] Žalobkyně napadla citované rozhodnutí žalobou, na základě které krajský soud nechal
vypracovat posudek u Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště
Ostrava (dále též „posudek PK MPSV ze dne 29. 1. 2016“). V tomto posudku PK MPSV
vyslovila souhlas s oběma výše citovanými posudky vyžádanými ve správním řízení a dospěla
k závěru, že pokles pracovní schopnosti u stěžovatelky činí 20 %, přičemž se s nimi rovněž shodl
na příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
[21] Krajský soud nařídil na den 26. 5. 2016 ústní jednání. S ohledem na uplatněné námitky
krajský soud vyžádal doplňující posudek u PK MPSV, jehož úkolem bylo vypořádat
se s námitkami stěžovatelky stran úzkostně depresivních stavů, resp. stran následků úrazu
a operačního zákroku na pravém rameni a nemožnosti výkonu profese manikérky-pedikérky.
Komise po opětovném posouzení neshledala důvod pro změnu procentuálního poklesu
pracovní schopnosti stěžovatelky. Zabývala se tvrzenými obtížemi a dospěla k závěru, že tyto
nic nemění na poklesu pracovní schopnosti u stěžovatelky o 20 %.
[22] Krajský soud následně žalobu zamítl. Na základě shora rekapitulovaných posudků dospěl
k závěru, že nebyly splněny podmínky pro přiznání invalidního důchodu. Všechny posudky
se shodly na tom, že pokles pracovní schopnosti činí 20 %, přičemž posudky jsou úplné, správné
a přesvědčivé.
[23] S uvedenými závěry krajského soudu se ztotožňuje i zdejší soud. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads
13/2003 - 54, rozsudek ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009 - 46, či rozsudek ze dne
15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20) je posuzování míry poklesu pracovní schopnosti otázkou
odborně-medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem)
a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní soud
si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost
občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo
práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise.
Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení poklesu pracovní schopnosti a zaujetí
posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy
specifickou formou správní činnosti, spočívající v posouzení zdravotního stavu občana
a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového
pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti, a který
se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem
pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
[24] Posudky, o které se opíral krajský soud, výše uvedené požadavky splňují. Z posudků
posudkové komise (jakož i z předchozích posudků vyžádaných ve správním řízení) jednoznačně
vyplývá, že pokles pracovní schopnosti stěžovatelky nepřekročil 35 %, tj. hranici pro přiznání
invalidity prvního stupně. Posudková komise se vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi
a své posudkové závěry náležitě odůvodnila. Stav byl posouzen souhrnně na základě úplné
zdravotnické dokumentace a s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím. Komise vycházela
při jeho vypracování mj. ze zdravotní dokumentace praktického lékaře stěžovatelky (MUDr. P.),
z lékařských zpráv MUDr. W. a MUDr. S., jakož i z dalších předložených lékařských zpráv.
Při svých závěrech komise zohlednila i úzkostně depresivní poruchu, latentní tetanii, zlomeninu
krčku pravého humeru a úraz hlavy, na které stěžovatelka rovněž poukazovala. Zabývala se
i otázkou poklesu procentní míry pracovní schopnosti ve smyslu §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb.
Vyjádřila se i k otázce možného pracovního zařazení stěžovatelky. V doplňujícím posudku se
komise ještě podrobněji zabývala úzkostně depresivní poruchou (vč. otázky její farmakologické
léčby) a důsledky úrazu pravého ramenního kloubu a operačního zákroku. Ani na základě tohoto
posouzení však komise neshledala důvod pro změnu procentuálního poklesu pracovní
schopnosti stěžovatelky. Setrvala na závěrech uvedených v původním posudku.
[25] Na základě shora uvedeného nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by se posudková
komise nezabývala onemocněními, na něž v řízení poukazovala (latentní tetanie, úzkostně-
depresivní porucha, následky zlomeniny a úrazu atp.), resp. lékařskými zprávami MUDr. S.
a MUDr. W. Ostatně i sama stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že lékařské posudky
vycházely z kompletní lékařské dokumentace, jak je patrné z výčtu lékařských zpráv obsažených
v jednotlivých posudcích. Pokud pak stěžovatelka uváděla, že hodnocení posudkové komise
je v rozporu se závěry ošetřujícího lékaře, konstatuje zdejší soud, že stěžovatelka
nekonkretizovala, s jakým konkrétním závěrem ošetřujícího lékaře (MUDr. P.) má být posudek
v rozporu.
[26] S ohledem na výše uvedené nelze se stěžovatelkou souhlasit ani v tom, že by komise
nereflektovala vzájemné souvislosti postižení. Komise se zabývala všemi obtížemi v celkovém
souhrnu. Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že by komise postupovala v rozporu s §2
vyhlášky č. 359/2009 Sb. Komise postupovala v souladu s citovaným ustanovením, když
se zabývala otázkou zdravotních postižení, které jsou příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu pojištěnce, a jejich vlivem na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.
V souladu s §2 odst. 3 citované vyhlášky určila, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Komise se zabývala i otázkou možného poklesu
procentní míry pracovní schopnosti ve smyslu §3 vyhlášky č. 359/2009 Sb., pro takové snížení
však neshledala důvody. Vyjádřila se i k otázce možného pracovního zařazení stěžovatelky.
Mj. uvedla, že stěžovatelka je i nadále schopna vykonávat činnost pedikérky-manikérky.
[27] Co se pak týče obecných námitek stěžovatelky (poukazovala na porušení §3, §4 odst. 1
a §50 odst. 4, §68 odst. 3 správního řádu, vyhlášky č. 359/2009 Sb., obecně odkazovala
na obsah správního spisu atp.) konstatuje Nejvyšší správní soud, že stěžovatelka (zastoupení
v řízení advokátem, tj. osobou práva znalou) tyto námitky řádně nekonkretizovala. Nejvyšší
správní soud se jimi proto mohl zabývat pouze v obecné rovině. Řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční; kasační soud je vázán, vyjma případů taxativně uvedených
v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s., uplatněnými důvody kasační stížnosti (§109 odst. 4
věta před středníkem s. ř. s.). Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah
a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen
rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. K tomu srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60, či i usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení citovaných ustanovení správního řádu.
K relevantním ustanovením vyhlášky č. 359/2009 Sb., se pak zdejší soud vyjádřil již výše,
přičemž neshledal ani jiné porušení citované vyhlášky. Žalovaná postupovala v souladu s právní
úpravou, obstarala si dostatek podkladů pro své závěry, přičemž řádně vypořádala i uplatněné
námitky. Zabývala se tvrzenými obtížemi stěžovatelky, resp. otázkou poklesu pracovní
schopnosti. Podrobněji viz výše.
[28] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám uvedeným
v kasační stížnosti. Zdejší soud plně souhlasí se závěry rozsudku krajského soudu, resp.
rozhodnutí žalované a jejich závěry přebírá.
[29] Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl soud
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná
nemá právo na náhradu nákladů řízení na základě §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu