ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.175.2006:90
sp. zn. 7 Afs 175/2006 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobce:
Vodohospodářské stavby, s.r.o., se sídlem Libušínská 192/84, Plzeň, proti žalovanému:
Finanční úřad v Plzni, se sídlem nám. Českých bratří 8, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 4. 2006, č. j. 125055/06/138511/1684, ve věci převedení přeplatku
na dani, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 7. 2006, č. j. 57 Ca 67/2006 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 5712 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
Mgr. Petra Buršíka, advokáta se sídlem Husova 13, Plzeň.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým
bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 5. 4. 2006, č. j. 125055/06/138511/1684,
o reklamaci, a rozhodnutí ze dne 14. 3. 2006, č. j. 80808/06/138511/1684, kterým byl
z úřední povinnosti převeden přeplatek žalobce na dani z přidané hodnoty vykázaný
ke dni 14. 3. 2006 na úhradu nedoplatku v rozhodnutí blíže specifikovaných daní.
Krajský soud přitom vycházel z judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne
24. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 24/05, a ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 658/04). Krajský
soud vyslovil souhlasný názor se shora citovanou judikaturou, dle níž ust. §14 odst. 1
písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon o konkursu a vyrovnání“ nebo jen „ZKV“), je ve vztahu k ust. §64 odst. 2 ,
větě první a druhé, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o správě daní a poplatků“), speciálním. Není proto přípustné
započtení přeplatku na nedoplatek u jiné daně v případě, kdy je na daňového dlužníka
prohlášen konkurs.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel je přesvědčen, že postupoval zcela v souladu s ust.
§2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, tedy v daňovém řízení jednal v souladu
se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy a zcela respektoval základní
zásadu daňového řízení - zásadu zákonnosti. Stěžovatel uvádí, že vzhledem
ke skutečnosti, že daňový subjekt byl v době vydání rozhodnutí o převedení přeplatku
v konkursu a měl nedoplatky na jiné dani vzniklé před jeho prohlášením, nárok na vrácení
vyměřeného nadměrného odpočtu mu nevznikl. Úpadce tedy neměl vůči správci daně
žádnou pohledávku ve smyslu ust. §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů, nemohlo proto dojít, jak je uvedeno v rozsudku krajského
soudu, při následném použití ust. §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
k započtení. Stěžovatel dále opakovaně odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne
7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, a ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 35/05,
které vycházejí ze staré právní úpravy daně z přidané hodnoty. Na pozadí výše uvedeného
pak stěžovatel dovozuje, že nová právní úprava daně z přidané hodnoty je odlišná,
především v tom, že výslovně upravuje postup v případě prohlášení konkursu. Právní
úpravu obsaženou v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), považuje stěžovatel
s ohledem na princip lex specialis derogat generalis a princip lex posterior derogat priori za úpravu
speciální, a to nejenom k zákonu o správě daní a poplatků, ale též k zákonu o konkursu
a vyrovnání. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že pokud by správce daně převedl
na úhradu nedoplatku přeplatek na jiné dani než dani z přidané hodnoty, byla by
zákonnost tohoto postupu, vzhledem ke shora uvedeným nálezům Ústavního soudu,
přinejmenším sporná. Vrácení nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty daňovým
subjektům, na jejichž majetek je prohlášen konkurs, je však upraveno výslovně a nevrátit
tento nadměrný odpočet má oporu v zákoně. Ust. §64 zákona o správě daní a poplatků
není tedy aplikováno izolovaně, ale v souvislosti s ust. §105 zákona o dani z přidané
hodnoty, což je rozdíl oproti situaci, kterou Ústavní soud ve svých dosavadních nálezech
hodnotil. Protože ze strany stěžovatele nevznikla povinnost vrátit nadměrný odpočet,
nejedná se o započtení, a ani nemohla být porušena rovnost účastníků konkursního řízení
a odčerpány finanční prostředky z konkursní podstaty na úkor ostatních věřitelů.
Pokud se jedná o respektování principu rovnosti účastníků, coby věřitelů, zdůrazňuje
stěžovatel, že není jen věřitelem, který by měl být naroveň všem věřitelům ostatním,
ale také vrchnostenským správcem daně, který uplatňuje státní moc a má povinnost
postupovat vždy jen dle zákona. Ve svém vrchnostenském postavení má tedy stěžovatel
povinnost postupovat v souladu s ust. §105 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž
nerespektování tohoto zákonem stanoveného postupu by znamenalo porušení základních
práv a svobod dle čl. 2 odst. 2 L istiny základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž
poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, v němž soud
připustil možnost výhodnějšího postavení správce daně. Proto navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 6. 9. 2006 uvedl, že se plně ztotožňuje
s názorem krajského soudu a tento koresponduje s příslušnými nálezy Ústavního soudu.
V této souvislosti účastník řízení zdůrazňuje princip rovnosti, jímž je konkursní řízení
ovládáno (ust. §66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání , ve spojení s ust. §18 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ) a který byl
postupem stěžovatele porušen, neboť došlo k jeho zvýhodnění na úkor ostatních věřitelů.
Dále účastník řízení připomíná vztah mezi zákonem o správě daní a poplatků a zákonem
o konkursu a vyrovnání, jež je vztahem předpisu obecného a zvláštního a při jejich použití
je proto nezbytné vycházet ze zásady lex specialis derogat generalis. Při případném střetu
těchto předpisů je tedy podle jeho názoru nutno vycházet přednostně z úpravy obsažené
v zákoně o konkursu a vyrovnání, který započtení zcela vylučuje a veškeré pohledávky
do konkursu přihlášené tedy mohou být uspokojeny pouze v souladu s tímto zákonem.
S ohledem na výše uvedené proto účastník navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dosp ěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Předestřeným právním sporem v projednávané věci je otázka zákonnosti postupu
správce daně při převedení přeplatku na dani vzniklého po prohlášení konkursu
na úhradu daňových nedoplatků úpadce vzniklých před prohlášením konkursu,
tedy otázka přípustnosti započtení na majetek patřící do podstaty.
V projednávané věci bylo aplikováno ust. §105 zákona o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. rozhodl
usnesením ze dne 13. 6. 2007, č. j. 7 Afs 175/2006 - 76, o přerušení řízení
specifikovaného v záhlaví, neboť zjistil, že probíhá jiné řízení před Ústavním soudem,
jehož výsledek nepochybně ovlivní rozhodnutí soudu v dané věci. Vzhledem k tomu,
že plénum Ústavního soudu v předmětném řízení již rozhodlo, a sice ústavním nálezem
ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení
přerušeno, a proto bylo v souladu s ust. §48 odst. 4 s. ř. s . usnesením ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 7 Afs 175/2006 - 79, rozhodnuto o pokračování v řízení. Toto usnesení nabylo právní
moci dne 9. 2. 2009.
Ústavní soud posuzoval ústavnost ust. §105 odst. 1, věty třetí, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před 1. 1. 2008, tj. ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. (dále též „zákon č. 235/2004 Sb.“ nebo „zákon
o DPH“), tedy zda předmětné ustanovení je či není v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). O podaném návrhu rozhodl Ústavní soud
shora uvedeným nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06. Právním názorem
vyjádřeným v citovaném nálezu je Nejvyšší správní soud vázán i v nyní projednávané věci,
skutkově i právně shodné.
Při posuzování ústavnosti shora citovaného ustanovení vycházel Ústavní soud
ze své dosavadní judikatury ve věci přípustnosti započtení daňových přeplatků na dani
z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků v případě, že daňovým subjektem
je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. K návrhu Nejvyššího správního soudu
na zrušení ust. §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, §105 odst. 1, věty třetí, zákona č. 235/2004 Sb. a §64 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků se pak Ústavní soud předmětnou proble matikou obsáhle
zabýval v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Závěry, ke kterým Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech, lze vztáhnout
i na posuzovanou věc.
Ústavní soud zde předně konstatoval, že z čl. 11 Li stiny nelze žádnou interpretací
dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka v daňových věcech reprezentovaného
správcem daně, která by v případech vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění
a přiznávala mu privilegované postavení vůči ostatním konkursním věřitelům v souvislosti
se započtením daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku.
Otázkou možnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky,
tj. zda ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání může jako ustanovení
předpisu soukromoprávního zakotvit nepřípustnost takového započtení vedle
soukromoprávních pohledávek i u pohledávek veřejnoprávních, se Ústavní soud
podrobně zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález
č. 145, str. 135). Dle tohoto nálezu nelze z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyvodit
zobecnění ohledně vyloučení možnosti vzájemného započtení soukromoprávních
a veřejnoprávních pohledávek. Posouzení přípustnosti takovéhoto započtení odvisí
od konkrétní pozitivněprávní úpravy, přičemž lze v této souvislosti odkázat na právní
názor obsažený v nálezu Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 14. října 1932, č. 15.605
(Boh. A 10072/32), dle něhož „k tomu, aby právního institutu kompensace, zavedeného v právu
soukromém, mohlo být použito též v oboru práva veřejného, je zapotřebí zvláštního právního předpisu“.
V otázce, zda za takovýto zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost vzájemné
kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních
a veřejnoprávních pohledávek, lze považovat i ust. §14 odst. 1 písm. i) ZKV, vyšel
Ústavní soud z konstatování, že v případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva
stejného stupně právní síly, jež nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je určení toho,
která je úpravou obecnou a která speciální, dáno předmětem řízení (jenž je vymezen
procesním návrhem). Obecnou je tedy právní úprava, jež z pohledu práva jednoduchého
prima facie návrhem vymezený předmět řízení reguluje.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04, stejně jako v plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 12/06, Ústavní soud, vycházeje ze zásady priority ústavně konformní
interpretace jednoduchého práva, dospěl k závěru, dle něhož ust . §14 odst. 1 písm. i)
ZKV je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek.
Jako takové má proto ust. §14 odst. 1 písm. i) ZKV v pozici speciální úpravy přednost
před úpravou obecnou obsaženou v ust. §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků, přičemž ústavně konformním výkladem uvedených
ustanovení dochází k naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání.
Ústavní soud, s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, při posuzování obsahu
napadeného ust. §105 zákona č. 235/2004 Sb. z hlediska jeho souladu s ústavním
pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy] v odůvodnění nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 48/06 mimo jiné konstatoval:
„24. (...) Nyní posuzovaný návrh se vztahuje k právní úpravě daně z přidané hodnoty stanovené
navazujícím zákonem č. 235/2004 Sb. účinným od 1. 5. 2004. Předmětná pozdější právní úprava
v ustanovení §105 odst. 1, větě třetí, zákona o dani z přidané hodnoty oproti předchozí právní úpravě
výslovně stanovila, že „prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu
se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu“. Zákonodárce tak pro období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007 (tj. do novely
provedené zákonem č. 296/2007 Sb.) upravil započtení daňového přeplatku na úhradu daňového
nedoplatku kogentní normou neponechávající správci daně jiný možný postup secundum et intra legem,
než ukládá napadené ustanovení, tj. stanovil povinnost správci daně vrátit po prohlášení konkursu plátci
vyměřený nadměrný odpočet, jen pokud tento nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.
25. Napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti
s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o DPH novelizovány rovněž insolvenční
zákon, zákon o správě daní a poplatků a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu
zákona č. 296/2007 Sb. se k novelizaci zákona o DPH uvádí, že navazuje na změny promítnuté
v textu návrhu novely zákona o správě daní a poplatků, přičemž tyto změny důvodová zpráva
charakterizuje potřebou definovat daňové nedoplatky pro účely insolvenčního řízení. Zrušení napadeného
ustanovení zákona o DPH zákonem č. 296/2007 Sb. je explicitním vyjádřením úmyslu zákonodárce
s účinností pro futuro. V souvislosti s tímto zrušením napadeného ustanovení, k němuž došlo
až po podání posuzovaného návrhu Ústavnímu soudu, změnil Městský soud v Praze svůj původní návrh
a navrhl vyslovení protiústavnosti předmětného - nyní již derogovaného - ustanovení.
26. Podstatou návrhu je tvrzení navrhovatele, že s ohledem na jeho vázanost zákonem,
a tedy i napadeným ustanovením, nemůže za období platnosti a působnosti předmětného ustanovení
ochránit vlastnická práva konkursních věřitelů s ohledem na zvýhodněné postavení státu jako jednoho
z konkursních věřitelů, a napadené ustanovení proto shledává v rozporu s čl. 11 ods t. 1 Listiny.
27. V souvislosti s navrhovatelem tvrzenou neústavností napadeného ustanovení je třeba
se předmětným ustanovením zabývat v jeho vzájemném vztahu k ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV,
tak, jak to vyplývá i z navrhovatelova přesvědčení, že neústavnost napadeného ustanovení spočívá
v jeho aplikaci na jím souzený případ úpadce podléhající režimu zákona o konkursu a vyrovnání.
Ústavní soud při posuzování vzájemného vztahu výše uvedených právních ustanovení vychází především
z ústavně zakotvených základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám
člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Primát jednotlivce před státem
(čl. 1 Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zá jmem státu.
28. Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným ustanovením dotčena,
je chráněno čl. 11 Listiny. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý
právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Z uvedeného ustanovení Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu
jako vlastníka. V posuzované věci však aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému
neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a předmětné ustanovení tak de facto státu reprezentovanému
v daňových věcech správcem daně přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním
věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem
č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek
podle ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší
než u ostatních konkursních věřitelů. Ústavní soud se v tomto závěru shoduje se svými již dříve učiněnými
závěry ve shora citovaných nálezech, na jejichž argumentaci pro stručnost odkazuje.
29. Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat od svých závěrů přijatých v uvedených nálezech,
ani pokud jde o stěžovatelem namítané přesvědčení, že otázka vrácení přeplatku na dani z přidané
hodnoty může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních.
Ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení §14
odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem ve vztahu k ustanovením zákona o správě daní
a poplatků zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž
soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek, a jako takové má proto v pozici speciální úpravy
přednost před úpravou obecnou, obsaženou ve zmíněných ustanoveních zákona o správě daní a poplatků
(viz již dříve provedená rekapitulace dosavadní judikatury). Uvedenou argumentací lze dospět
k obdobnému závěru i v nyní posuzované věci, pokud jde o vztah ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV
a napadeného ustanovení §105 odst. 1, věty třetí, zákona o DPH.
30. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní
interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V posuzovaném
návrhu napadené ustanovení §105 odst. 1, věta třetí, zákona o DPH představuje kogentní úpravu,
kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neum ožňuje
adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.
31. Vycházeje z výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru,
že ustanovení §105 odst. 1, věta třetí, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
před novelizací provedenou zákonem 296/2007 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát svým
povinnostem při ochraně základních práv a svobod konkursních věřitelů při přezkoumání rozhodnutí
správce daně o započtení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku ve správním soudnictví,
což představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto návrhu
navrhovatele podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vyhověl, s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou
důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe,
tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat.“
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nemohl dospět k jinému závěru,
než že stěžovatel postupoval podle ustanovení zákona, které Ústavní soud shledal
protiústavním, tudíž jeho rozhodnutí nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uveden ých důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu
spisu vyplývá, že Mgr. Petr Buršík po převzetí zastoupení podal v projednávané věci
vyjádření ke kasační stížnosti, soud proto přiznal účastníkovi řízení na náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti částku 4800 Kč, která se skládá z částky 2 x 2100 Kč za 2 úkony
právní služby – převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu týkající se věci
samé – a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, zvýšenou o daň z přidané hodnoty.
Tuto částku ve výši 5712 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Buršíka, advokáta se sídlem Husova 13, Plzeň.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu