ECLI:CZ:NSS:2006:7.AFS.21.2005
sp. zn. 7 Afs 21/2005 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele T. P.,
a. s., zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou
1661, za účasti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 25. 10. 2004, č. j. 8 Ca 171/2004 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného
usnesení městského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „správní orgán“) ze dne 1. 7. 2004, č. j. FŘ 4642/15/04,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem pro Prahu 8 (dále též „správce daně“)
dne 28. 8. 2003, č. j. 182660/03/008940/4877. Městský soud ve svém rozhodnutí vyslovil,
že výzva k zaplacení daňového nedoplatku je nepochybně rozhodnutím, kterým se však
neukládá ani nemění daňová povinnost, neboť jejím smyslem je pouze určit náhradní termín,
ve kterém může daňový subjekt již stanovenou daňovou povinnost dodatečně splnit a odvrátit
tak provedení daňové exekuce. Proto žalobu stěžovatele odmítl.
Jako právní důvod své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“) uvedl
ust. §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zdůraznil, že spatřuje pochybení
napadeného správního rozhodnutí v tom, že nedoplatek na dani z přidané hodnoty má být
správně nižší, neboť dluh ve výši 605 080 Kč již zanikl. Stěžovatel tedy prokázal, že částka
uvedená v předmětné výzvě je vyšší oproti skutečnému dluhu, což již namítal v žalobě.
Dále poukázal na skutečnost, že správní orgán neposoudil všechny zjištěné skutečnosti
správně a objektivně. Má za to, že není pravdou, že se předmětná výzva opírá o výkaz
nedoplatků, protože kdyby tomu tak bylo, musel by finanční úřad alespoň uvést č. j. tohoto
výkazu. Místo toho uvedl vykonatelná rozhodnutí vydaná daleko dříve než mohl jakýkoliv
dluh vzniknout. Správce daně nikterak nedoložil svůj výpočet dluhu, na rozdíl od stěžovatele,
když výzva zahrnuje dluhy, které již byly dávno uhrazeny. Místo zjištění důvodů těchto
nesrovnalostí v daňové evidenci správce daně porušil ust. §59 odst. 6 zákona o správě daní
a poplatků. Správní orgán se ve svém rozhodnutí rovněž nevypořádal se všemi odvolacími
důvody. Stěžovatel rovněž nesouhlasí, že by se v dané věci jednalo o kompetenční výluku,
protože napadeným rozhodnutím správního orgánu mohl být a byl zkrácen na svých právech.
Správní orgán nepodal ke kasační stížnosti žádné vyjádření.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2003, č. j. 182660/03/008940/4877, vyzval správce daně
stěžovatele k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, neboť při kontrole plnění jeho povinností
bylo v evidenci příjmů zjištěno, že ke dni 28. 8. 2003 nezaplatil na základě ve výzvě blíže
konkretizovaných vykonatelných rozhodnutí určité částky daní. Proto byl správcem daně
vyzván k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo
v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Dle ust. §68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona
vyloučeno.
Dle ust. §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.
V souzené věci napadá stěžovatel rozhodnutí městského soudu, neboť se domnívá,
že výzvou správce daně byl zkrácen na svých právech, protože bylo rozhodováno o jeho
právech týkajících se zaplacení daňového nedoplatku. Pro posouzení této stížní námitky
je nutno zhodnotit povahu předmětné výzvy, a to ve vztahu k ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
Ust. §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), stanoví, že nezaplatí-li
daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle
tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil
v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty
přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě
patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.
Z právní úpravy je zřejmé, že výzvou vydanou ve shodě s citovaným ustanovením
správce daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti zaplatit daňový nedoplatek
a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla splatná, a tudíž i pravomocně vyměřena, již dříve.
Výzva je tak pouhým institutem, jímž se smírnou cestou, před zahájením vlastního vymožení
daňového nedoplatku prostředky daňové exekuce, dává daňovému subjektu možnost splnit
povinnost v náhradní lhůtě.
Zmiňovaná výzva má tedy povahu pouhého procesního úkonu, když se i při jejím
zasílání vychází z faktu, že její adresát je již v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou
daňovou povinností. Doručením výzvy se práva či povinnosti daňového dlužníka nemění
a tím spíše ani nezakládají. Výzva je pouze prvním úkonem daňové exekuce. Ačkoliv
předmětné ustanovení dává daňovému dlužníkovi možnost podat odvolání (tedy možnost
využitou i stěžovatelem v posuzovaném případě), takovéto odvolání však již nemůže měnit
samotný daňový nedoplatek, ale například pouze upozornit na nesoulad mezi nezávisle
existujícím daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník
vyzván.
Právě uvedený názor o tom, že výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem,
byl ostatně potvrzen i Ústavním soudem (usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99).
Ústavní soud vyslovil, že: „ze systematického zařazení §73 zákona České národní rady
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat,
že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního
rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze
upomíná o zaplacení daňového nedoplatku“.
Uvedená výzva nemění ani nezakládá právní vztah mezi správcem daně a daňovým
subjektem, tj. není rozhodnutím, kterým by vznikala daňová povinnost, nýbrž se pouze určuje
náhradní lhůta, v níž má daňový subjekt povinnost splnit povinnost již stanovenou
a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě. Není rozhodnutím o subjektivních právech
chráněných právem veřejným, jež by podléhalo soudnímu přezkoumání. Proto Městský soud
v Praze nepochybil, jestliže odmítl žalobu stěžovatele směřující proti takovémuto úkonu
správce daně, neboť se díky kompetenční výluce zakotvené v ust. §70 písm. a) s. ř. s. nejedná
o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
K dalším stížním námitkám se Nejvyšší správní soud nevyjádřil, neboť tyto nespadají
pod rozsah možného přezkumu odmítavého usnesení městského soudu, protože směřují přímo
do daňového řízení. Tím se však Nejvyšší správní soud nezabýval, protože jedinou relevantní
otázkou v této věci byla přezkoumatelnost výzvy dle ust. §73 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků ve správním soudnictví, jak bylo vysloveno výše.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto
mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Radan Malík
předseda senátu