ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.315.2016:32
sp. zn. 7 Afs 315/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Photon
SPV 8 s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupen Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 8 A 21/2015 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 8 A 21/2015 – 71, zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo
donucením správního orgánu. Nezákonný zásah měl spočívat v tom, že ministr financí nevydal
rozhodnutí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle §260 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Konkrétně se jednalo
o prominutí odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a zákona č. 180/2005 Sb.,
o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů, nebo
jeho části tak, aby byly odstraněny příčiny i následky rdousícího efektu.
[2] Městský soud při svém posouzení vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 – 41, z něhož vyplývá, že zásahovou žalobou se lze
domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle §260 daňového řádu, prostřednictvím kterého
by mohl být solární odvod prominut, jen je-li zřejmé, že jiné dostupné prostředky (zejména
posečkání s úhradou jiných daní) nebudou k ochraně před likvidačními účinky odvodu
postačovat. Taková žaloba by navíc mohla být podle závěru soudu úspěšná pouze tehdy, pokud
by žalobce osvědčil, že při své činnosti doposud postupoval s péčí řádného hospodáře, tedy
že své náklady vynakládal za podmínek na trhu obvyklých, že samotný rozsah a parametry jeho
podnikatelského záměru odpovídaly a odpovídají obvyklým standardům odvětví
a že se v neposlední řadě pokusil využít všech běžných prostředků ochrany proti zátěži
představované solárním odvodem. Zmíněné tři podmínky přitom musejí být splněny
kumulativně. V projednávané věci je přitom nesporné, že žalobce nesplnil poslední požadavek
v podobě nutnosti využití nástrojů podle §156 a §157 daňového řádu, a proto jeho žaloba
nemohla být úspěšná. Nebylo tudíž nutné zabývat se posouzením zbývajících podmínek
úspěšnosti zásahové žaloby. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
II.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel zejména namítal, že m ěstský soud nebyl oprávněn odchýlit
se od usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 - 57. Stejně tak nebyl městský soud oprávněn na věc aplikovat závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 41, neboť tento
rozsudek je v rozporu s citovaným usnesením rozšířeného senátu. K tomu, aby byl překonán
názor vyjádřený v předmětném usnesení rozšířeného senátu, by bylo třeba aktivovat rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti vyjádřil i nesouhlas se závěry obsaženými
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2016, č. j. 8 Afs 192/2016 – 75.
[5] Podle názoru stěžovatele je napadený rozsudek rovněž nepřezkoumatelný,
protože městský soud se k některým jeho námitkám vyjádřil zcela nedostatečně.
[6] Stěžovatel dále tvrdil, že městský soud pochybil, když neprovedl navržený důkaz
ekonomickým rozborem ze dne 18. 12. 2015. V něm stěžovatel vypočetl a doložil, že posečkání
s úhradou jiných daní by nepostačovalo k eliminaci negativních důsledků solárního odvodu.
[7] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil za sporné, zda se stěžovatel může
úspěšně prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem domáhat vydání
rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť se jedná
o nenárokové rozhodnutí. Vysvětlil s ohledem na svou ustálenou praxi, jaké okolnosti považuje
za nesrovnalost v daňových zákonech, která zakládá důvod pro vydání předmětného rozhodnutí,
přičemž uvedl, že tyto podmínky nebyly v projednávané věci splněny. Skutečnost, že ministr
financí nevydal ve věci solárních odvodů takové rozhodnutí, je nadto způsobilá zasáhnout
do práv stěžovatele pouze v případě, že na jeho straně rdousící efekt existuje a tudíž by stěžovatel
patřil do potencionálního okruhu adresátů rozhodnutí o prominutí. Tyto okolnosti by tedy
stěžovatel měl prokázat, což podle názoru žalovaného neučinil. Žalovaný rovněž vyslovil
pochybnost, zda je institut hromadného rozhodnutí o prominutí daně aplikovatelný na „rdousící
efekt“ solárního odvodu, neboť není možné na základě takového rozhodnutí ministra financí
vydávat další navazující rozhodnutí posuzující individuální okolnosti případu. Podmínky
prominutí je přitom třeba v rozhodnutí ministra financí vymezit obecným způsobem, přičemž
nelze přihlížet ke specifikům individuálních případů, což prakticky vylučuje aplikaci citovaného
ustanovení na daný problém. Judikatura Nejvyššího správního soudu není v otázce způsobu
řešení rdousícího efektu rozporná. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 1 Afs 171/2015 - 41, nepředstavuje odchýlení se od právního názoru vysloveného v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, nýbrž pouze jeho dílčí upřesnění.
Věc proto nemusela být podle §17 s. ř. s. předložena k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu. Žádost o posečkání na jiných daních podle §156 a §157 daňového řádu
nepředstavuje jiný prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s., který by bylo nutno vyčerpat
před podáním žaloby. Soud se otázkou využití daného institutu žalobcem zabývá až ve fázi
posuzování důvodnosti žaloby v rámci výkladu pojmu „rdousícího efektu“ solárního odvodu.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[12] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum soudního rozhodnutí je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
[13] Napadený rozsudek vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Městský soud v napadeném
rozsudku srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatel nedostál požadavkům na „potenciálně
úspěšnou zásahovou žalobu“ ve smyslu rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 1 Afs 171/2015 - 41 (dále jen „rozsudek sp. zn. 1 Afs 171/2015“). K tvrzením stěžovatele,
že městský soud se nezabýval některými jeho argumenty, Nejvyšší správní soud obecně
připomíná, že městský soud neměl povinnost vypořádat každou dílčí žalobní námitku, pokud
proti žalobě postavil právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstojí.
Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní
závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Právě takový postup městský soud zvolil, když zamítnutí žaloby postavil
na nesplnění podmínek nastavených judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní
soud proto nepřisvědčil kasační námitce poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že městský soud nebyl oprávněn aplikovat
závěry rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015, neboť tyto jsou v rozporu s usnesením rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57,
publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS.
[15] Ani s touto námitkou se kasační soud neztotožnil. Je nutné zdůraznit, že závěry
uvedených rozhodnutí nejsou rozporné, jak tvrdí stěžovatel. Rozsudek sp. zn. 1 Afs 171/2015
je doplněním a obohacením předchozí rozhodovací praxe soudů ve věci solárního odvodu. Tento
závěr zdejší soud učinil v rozsudku ze dne 1. 11. 2016, č. j. 8 Afs 192/2016 - 75: „Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že rozšířený senát v usnesení ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013-57, skutečně
za stávající právní úpravy institut prominutí daně označil za nejpřiléhavější prostředek k zohlednění
individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce.
Tento názor byl však vysloven při posuzování, zda lze konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické
energie zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle §237 daňového řádu a v soudním řízení,
které na ně navazuje. V řízení před rozšířeným senátem nebyl prostor pro řešení likvidačních účinků a uvedené
řešení bylo pouze zdůrazněno při posuzování využitelnosti jiných institutů (srov. nadpis „Posouzení dopadů
solárního odvodu prostřednictvím jiných institutů“), kterými by bylo možno zmírnit dopady rdousícího efektu.
V rozsudku ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 76/2013-68, který na usnesení rozšířeného senátu navazoval, první
senát Nejvyššího správního soudu shodně jako rozšířený senát uvedl, že je primárně na zákonodárci, aby v zákoně
stanovil orgánu veřejné moci pravomoc zcela nebo částečně prominout předmětnou daň. Nad rámec závěrů
rozšířeného senátu první senát Nejvyššího správního soudu doplnil, že při nečinnosti zákonodárce přichází v úvahu
také aplikace ustanovení §260 daňového řádu, které zakládá pravomoc promíjet daň či její příslušenství ministru
financí, pokud jde o daně, které spravují ministrem řízené správní orgány. V řízení vedeném
pod sp. zn. 1 Afs 171/2015 Nejvyšší správní soud na uvedené závěry navázal. K řízení vedenému
před rozšířeným senátem uvedl, že rozšířený senát byl vázán skutkovým a právním půdorysem posuzované věci
a vlastní pravomocí řešit pouze předloženou spornou právní otázku, nemohl se vymknout do jiných daňových
povinností daňového subjektu a jeho ekonomické situace. Za těchto okolností rozšířený senát pouze „modeloval
možnost eliminace likvidačních účinků odvodu“. Tento popis odpovídá průběhu řízení před rozšířeným senátem.
Závěry rozšířeného senátu poté doplnil první senát v tom směru, že vyvrátil dojem, který nesprávně nabyli (aniž by
takový závěr z usnesení rozšířeného senátu plynul) například stěžovatelé, a sice že žalovaný je povinen vydat
rozhodnutí podle §260 daňového řádu. První senát dodal, že není věcí soudní moci diktovat veřejné správě
konkrétní způsoby naplnění jejích ústavních povinností; daňová exekutiva má sama možnost rozvinout úvahu
o zmírnění likvidačních účinků i jinými prostředky; bylo by předčasné hodnotit, zda lze prostřednictvím posečkání
úhrady jiných daní zvoleného daňovou exekutivou dosáhnout ústavně žádoucího stavu. Jinými slovy tím Nejvyšší
správní soud vyjádřil, že je na uvážení daňové exekutivy, jakými prostředky naplní povinnosti pro ni plynoucí
z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11; prominutí daně je jen nezávazným
návrhem takového prostředku a je možné, že ústavně žádoucího efektu bude dosaženo i při využití institutu
posečkání úhrady jiných daní. Stěžovatelé se proto mýlí, domnívají-li se, že Nejvyšší správní soud žalovaného
zavázal povinností vydat rozhodnutí podle §260 daňového řádu a že žalovaný je nečinný, nevydal-li toto
rozhodnutí. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41, také nelze
dovodil, že by Nejvyšší správní soud za nejpřiléhavější prostředek k zohlednění individuálních účinků odvodu
vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, označil posečkání úhrady jiných
daní podle §156 a 157 daňového řádu. Ve výše popsaném vývoji judikatury Nejvyšší správní soud neshledal
změnu, nýbrž pouze její doplnění, jsoucí důsledkem množících se žádostí o vydání rozhodnutí podle §260
daňového řádu. Připuštění posečkání úhrady jiných daní jako možného prostředku, jímž lze dosáhnout Ústavním
soudem stanovených povinností, nebylo v rozporu se závěry usnesení rozšířeného senátu. Jednalo se pouze
o obohacení institutů zvažovaných v usnesení rozšířeného senátu, které lze při individuálním posuzování dopadů
solárního odvodu využít, o institut další. Tato úvaha byla navíc učiněna nad rámec sporné právní otázky
předložené rozšířenému senátu.“ Závěry uvedeného rozsudku plně přebírá zdejší soud i pro nyní
projednávanou věc. V citovaném rozsudku se zdejší soud zabýval i otázkou nutnosti aktivace
rozšířeného senátu zdejšího soudu, k čemuž uvedl, že „Z výše uvedeného rovněž plyne, že Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, čj. 1 Afs 171/2015-41, nedospěl k právnímu názoru, který by
byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Pro postoupení
věci k rozhodnutí rozšířenému senátu proto nebyl v tehdejším řízení důvod.“ To stejné platí i pro nyní
posuzovanou věc.
[16] Městský soud tudíž nepochybil, pokud na věc aplikoval výše citovanou judikaturu,
vč. rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015. Ostatně v intencích rozsudku vydaného
ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015 návazně postupoval Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne
6. 1. 2016, č. j. 1 Afs 116/2015 - 30, ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 66/2016 - 34,
a č. j. 4 Afs 65/2016 - 33, ze dne 22. 8. 2016, č. j. 9 Afs 110/2016 - 39, ze dne 7. 9. 2016,
č. j. 7 Afs 91/2016 – 31 či ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Afs 29/2017 - 27. Podotknout dále
lze, že rozsudek sp. zn. 1 Afs 171/2015 byl podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu,
který ústavní stížnost směřující proti němu odmítl (usnesení Ústavního soudu ze dne
20. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3448/15). Závěry rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 proto pro nyní
posuzovanou věc plně přebírá i nyní rozhodující senát.
[17] V citovaném rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015 Nejvyšší správní soud vytyčil podmínky,
úspěšnosti zásahové žaloby domáhající se vydání rozhodnutí ministra financí podle §260
daňového řádu ve věci solárních odvodů. Mj. vyslovil, že: „pokud se výrobce elektřiny ze slunečního
záření dostane do situace individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může
požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci a nastane-li
takový účinek, rozhodne o posečkání úhrady jiné daně. Garance patnáctileté návratnosti investice do solární
elektrárny (zákonem proponovaná) totiž neznamená právo každého jednotlivého podnikatele v oboru výroby
elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze,
že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být
u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností
unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele,
mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. […]
Nejvyšší správní soud stále sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů. Je si rovněž vědom,
že za současného stavu prozatím nelze předjímat, zda k dosažení ústavně žádoucího stavu, tedy k tomu,
aby v těch případech, v nichž je to vskutku odůvodněné, byl případný likvidační efekt solárního odvodu
eliminován, postačí uplatnit pouze institut posečkání s úhradou jiné daňové povinnosti. Je dobře možné,
že vzhledem k rámcovým ekonomickým podmínkám a s ohledem na to, jaký typ osob v oboru výroby elektřiny
ze solárního záření převážně podniká, postačí toliko uplatnění institutu posečkání úhrady jiné daně. Pokud
by tomu tak bylo, nebylo by možno veřejné správě vytýkat nevydání „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu, neboť by to s ohledem na konkrétní rámcové ekonomické podmínky nebylo nezbytné. Takové
hodnocení by v současné věci bylo pouze hypotetické. Stěžovatel totiž ani nevyužil konkrétní ochrany,
kterou mu §156 a §157 daňového řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany
konkrétního subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu.
Je tak nyní na stěžovateli aby tvrdil a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jeho hospodaření osvědčil,
že solární odvod pro něho přestavuje zátěž, která jej ohrožuje v jeho ekonomické existenci. Stěžovatel musí
především osvědčit, že při své činnosti doposud postupoval s péčí řádného hospodáře. To především znamená
doložit, že si pořídil vybavení pro svou činnost (typicky solární panely) za podmínek v dané době obvyklých
a že i v jiných ohledech jednorázové i průběžné náklady jeho činnosti byly vynaloženy, resp. jsou vynakládány
za podmínek na trhu obvyklých; totéž obdobně musí být samozřejmě doloženo i o způsobu a podmínkách
financování stěžovatele z vnějších zdrojů. Dále to znamená osvědčit, že samotný rozsah a další parametry
jeho podnikatelského záměru odpovídaly a i nyní odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví
(např. pro svůj malý rozsah neumožňují v přiměřené míře využít ekonomického efektu úspor z rozsahu;
podstatným mohou být i specifické lokální, klimatické nebo jiné podmínky místa, v němž se solární panely
nacházejí, anebo i nevhodné nastavení jiných ekonomických parametrů na okraji obvyklého spektra projektů
obecně považovaných za slibné a skýtající rozumnou naději na rentabilitu a životaschopnost). Konečně je třeba
osvědčit, že stěžovatel se poctivě pokusil využít všech „konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované
solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou s to zachovat jeho životaschopnost. Je tedy především povinen
doložit, že využil instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jím
placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo
poskytnuto, ani tak to nestačí k zachování jeho životaschopnosti. Teprve osvědčil-li by stěžovatel výše uvedený
komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu
jsou v jeho případě takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu o takovém obsahu, který situaci stěžovatele umožní řešit způsobem zajišťujícím naději
na zachování jeho ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný,
tedy pokud by exekutiva nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného nežádoucího stavu a z jejího
dosavadního postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by než, aby takové účinné prostředky nalezl soud.“
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu v tom, že podmínky
úspěšnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevydání rozhodnutí
podle §260 daňového řádu, stanovené v rozsudku sp. zn. 1 Afs 171/2015, musejí být splněny
kumulativně. V posuzované věci je přitom nesporné, že stěžovatel se nepokusil využít všech
„konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem, tedy
že nevyužil instrumentů podle §156 a §157 daňového řádu. Bylo věcí stěžovatele, aby prokázal
splnění této podmínky, a to tím, že by se s příslušnými žádostmi obrátil na příslušného správce
daně. Pokud tak neučinil, nemůže dovozovat, že by jeho žádosti byly neúspěšné, resp. že by
nevedly k nápravě údajně nezákonného stavu. Za této situace městský soud postupoval správně,
když žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[19] Stěžovatel městskému soudu rovněž vytýkal, že neprovedl dostatečné dokazování,
tj. že neprovedl jeho důkazní návrh.
[20] Podle §52 odstavec 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést
i důkazy jiné. Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů
provede a které nikoli. Toto právo ho však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo
k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Neakceptování
návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost,
k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou
skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být konečně
zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována
v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS).
[21] Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého soudního spisu zjistil, že stěžovatel
navrhoval provést jako důkaz dokument - rozbor základních ekonomických ukazatelů, jehož
prostřednictvím chtěl prokázat, že jeho současná hospodářská situace je taková, že není možné
dosáhnout garantované patnáctileté návratnosti investice. Městský soud k tomuto návrhu
s odkazem na recentní rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu uvedl, že jakékoli další
dokazování by nemohlo přivést změnu jeho závěru o tom, že žaloba je nedůvodná. Tento závěr
přitom Nejvyšší správní soud hodnotí s ohledem na výše uvedené jako zcela logický. Městský
soud proto nepochybil, když tento navržený důkaz neprovedl.
[22] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu