ECLI:CZ:NSS:2016:1.AFS.116.2015:30
sp. zn. 1 Afs 116/2015 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: ILV-energy s. r. o.,
se sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem Perlová 7,
Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2013, č. j. 16232/13/5000-14203-706599,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
6. 5. 2015, č. j. 15 Af 124/2013 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně (dále též „správce daně“) ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 185495/12/178913507710 a č. j. 185504/12/178913507710, a ze dne 13. 11. 2012,
č. j. 197912/12/178913507710, jimiž bylo rozhodováno o stížnostech žalobkyně na postup plátce
daně, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen „plátce daně“) při výběru odvodu z elektřiny
ze slunečního záření (dále také „solární odvod“) podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb.,
o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o podpoře“), a to za období červenec, srpen a září 2012.
II. Právní názor krajského soudu
[2] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nejprve konstatoval, že napadené
rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný s odvolacími námitkami řádně vypořádal.
Z odůvodnění jednoznačně vyplývá, které skutečnosti správní orgán hodnotil a na základě jaký ch
úvah dospěl ke svým závěrům.
[3] Ve vztahu k meritorním námitkám soud zdůraznil, že ústavností právní úpravy odvodu
z elektřiny ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dále též jen „nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11“), přičemž
neshledal porušení zákazu retroaktivity či principu legitimního očekávání a prá vní jistoty.
S těmito závěry se krajský soud plně ztotožnil a námitky žalobkyně v tomto směru vyhodnotil
jako nedůvodné. Pokud jde o Ústavním soudem zmiňované specifické situace, v nichž by uvalený
odvod měl rdousící efekt na výrobce energie ze slunečního záření, poukázal soud na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 – 57,
(dále též jen „usnesení rozšířeného senátu“). S ohledem na jeho závěry nelze individuální dopady
solárního odvodu zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně podle §237 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu.
[4] Krajský soud odkázal na závěry vyslovené rozšířeným senátem, podle nichž je za stávající
právní úpravy nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků solárního
odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, institut
prominutí daně. Z tohoto důvodu soud rovněž odmítl provést důkazy vztahující se k posouzení
finanční situace stěžovatelky.
[5] Krajský soud se vyjádřil také k námitkám týkajícím se rozporu s právem EU
resp. s mezinárodními smlouvami a uvedl, že žádný z žalobkyní tvrzených předpisů neměl
povahu přímo aplikovatelného předpisu.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Ač v ní explicitně netvrdí žádný z důvodů podle §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), z jejího obsahu je však
zřejmé, že uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka si je vědoma usnesení rozšířeného senátu, z něhož vycházel krajský soud,
má však za to, že uvedené rozhodnutí je v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Z tohoto nálezu je patrné že individuální zásahy solárního odvodu musí
soudy přezkoumat a musí učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv to pro ně bude složité.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že je třeba postupovat podle §260 v návaznosti
na §259 daňového řádu, však vylučuje soudy z přezkumu práv poplatníků, neboť řízení
o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu. Jedná se o nenárokovou žádost. Uvedené
usnesení rozšířeného senátu tak odejmulo poplatníkům právo na soudní přezkum jejich práv
a vyvázalo obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jak to plyne z uvedeného
plenárního nálezu Ústavního soudu. Krajský soud se tak odkazem na usnesení rozšířeného senátu
žalobou fakticky po věcné a právní stránce nezabýval. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka
navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření setrvává na právním názoru obsaženém v napadeném
rozhodnutí a domnívá se, že usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Napadený rozsudek
není nepřezkoumatelný, neboť obsahuje ucelenou argumentaci ústící v logický právní závěr.
Žalovaný proto navrhuje, aby soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že již v minulosti opakovaně rozhodoval
o kasačních stížnostech provozovatelů solárních elektráren (i ve věcech stěžovatelky) proti
rozhodnutím správních soudů o žalobách proti rozhodnutím orgánů finanční správy ve věcech
stížností na postup plátce daně podle §237 daňového řádu, jimiž se stěžovatelé v soudním řízení
správním domáhali zejména zohlednění likvidačního efektu zavedení solárního odvodu,
a to např. v rozsudcích ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 - 52, ze dne 16. 1. 2014,
č. j. 7 Afs 108/2013 - 36, ze dne 18. 4. 2014, č. j. 8 Afs 3/2014 - 39, ze dne ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 10 Afs 18/2014 – 48, ze dne 11. 9. 2015, č. j. 4 Afs 177/2015 - 22, ze dne 30. 9. 2015,
č. j. 2 Afs 131/2015 – 30, ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 83/2015 - 40, a ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 1 Afs 133/2015 – 35.
[12] Jelikož se v nyní posuzované věci jedná o meritorně obdobnou věc, soud se při posouzení
kasační stížnosti přidržel závěrů dříve vyslovených a na odůvodnění těchto rozhodnutí rovněž
přiměřeně odkazuje.
[13] Stěžovatelka se předně domnívá, že krajský soud se žalobou fakticky po věcné a právní
stránce nezabýval. Dospěl-li by Nejvyšší správní soud k uvedenému závěru, bylo by napadený
rozsudek nepřezkoumatelný. Tuto námitku je na místě posoudit jako první, neboť pouze
přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska
tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71).
[14] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, př ípadně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze pak obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení
a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 78).
[15] Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku musí plně věcně vypořádat
se všemi žalobními námitkami, ledaže by to bylo vzhledem k výsledku řízení
nadbytečné (v tomto směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
[16] Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku nesdílí závěr stěžovatelky,
že se krajský soud nezabýval žalobou po věcné a právní str ánce. Předně nutno uvést,
že stěžovatelka tuto svou námitku ponechala v obecné rovině a nijak blíže neupřesnila,
kterými konkrétními žalobními body se neměl krajský soud zabývat. Stěžovatelka se však,
s ohledem na znění větší části žaloby, pravděpodobně do mnívá, že se krajský soud nevypořádal
s jejími námitkami týkajícími se ústavnosti solárního odvodu, resp. jeho ekonomickými dopady
vůči její osobě. Z toho ovšem nelze v posuzovaném případě dovozovat nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud právě odkazy na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu objasnil skutečnost, že uvedené námitky jsou
v tomto řízení irelevantní, neboť rozšířený senát dospěl k závěru, že institut stížnosti na postup
plátce daně není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat
věc s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech
poskytnout poplatníkovi efektivní ochranu. Je tak evidentní, což ostatně konstatoval také krajský
soud, že předmětné námitky nemohly být zohledněny ani v řízení před daňovými orgány,
ani v následném soudním řízení. Proto krajský soud nepochybil, když se těmito námitkami věcně
nezabýval.
[17] Nejvyšší správní soud tak k uvedené námitce uvádí, že z odůvodnění napadeného
rozsudku je zřejmé, jaký závěr krajský soud učinil a jaké skutečnosti a úvahy jej k němu vedly.
Odůvodnění:
je zcela srozumitelné a obsahuje vypořádání všech zásadních žalobních námitek.
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je proto nedůvodná.
[18] Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na rozpor usnesení rozšířeného senátu
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, z něhož plyne, že individuální dopady solárního
odvodu musí soudy přezkoumat a musí učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv to pro ně bude
složité. Usnesení rozšířeného senátu však vylučuje soudy z přezkumu práv poplatníků, neboť
řízení o prominutí daně nepodléhá soudnímu přezkumu. Uvedené usnesení rozšířeného senátu
tak odejmulo poplatníkům právo na soudní přezkum jejich práv a vyvázalo obecné soudy
z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení.
[19] Aplikační praxe již řešila otázku, prostřednictvím jakých procesních cest lze dostát
vyslovenému požadavku pro nalezení spravedlivého řešení v individuálních případech.
Již v minulosti Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, že institut stížnosti na postup plátce
daně (§237 odst. 3 daňového řádu) neumožňuje správci daně zohlednit konkrétní dopady
solárního odvodu na výrobce elektrické energie. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v předmětném usnesení ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS,
uvedl: „Stížnost dle §237 daňového řádu představuje specifický prostředek obrany poplatníka vůči plátci daně
při uplatňování srážkové daně. Jedná se o ochranu před nezákonným postupem plátce, o nástroj určený pro „řešení
sporu mezi plátcem a poplatníkem“, který slouží zejména k tomu, aby byl postup plátce podroben kontrole státní
moci a poplatník byl před případným nezákonným postupem plátce pro střednictvím konečného rozhodnutí správce
daně ochráněn. Bylo by absurdní klást na plátce povinnost, nota bene bez jakékoliv psané právní úpravy,
aby sám posuzoval likvidační účinky solárního odvodu na poplatníka.“ (bod 38). Vzápětí rozšířený senát
dodal, že „[s] ohledem na absenci psané právní úpravy řešící výjimečné situace, v nichž vede solární odvod
k ekonomické likvidaci poplatníka, je patrné, že použití institutu stížnosti na postup plátce daně
dle §237 daňového řádu nemůže bez dalšího představovat e fektivní ochranu práv těch poplatníků, do jejichž práv
bylo vskutku s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu protiústavně zasaženo. Institut stížnosti
tedy není za stávající právní úpravy nástrojem, který by umožnil správci daně posuzovat věc s přih lédnutím
ke konkrétním skutkovým okolnostem a v odůvodněných případech poskytl poplatníkovi efektivní ochranu. “
(body [40] až [41]).
[20] Tyto závěry rozšířeného senátu byly následně potvrzeny i Ústavním soudem, nejdříve
formou usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (např. usnesení
ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1273/14) a následně z důvodu vyjasnění výkladu ústavních
norem a způsobu jejich promítnutí do aplikace podústavního práva i nálezem ze dne 13. 1. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2216/14.
[21] Posledně jmenovaným nálezem, na který odkazoval i krajský soud v napadeném
rozsudku, druhý senát Ústavního soudu konstatoval, že zhodnocení rdousícího efektu solárního
odvodu se nelze domáhat v rámci řízení o stížnosti na postup plátce daně. Obecné soudy
totiž nemohou s ohledem na princip dělby moci příliš extenzivním výkladem nahrazovat činnost
zákonodárce a revidovat ustanovení §237 daňového řádu tak, že by mu přisoudily úplně odlišný
smysl zcela v rozporu se zněním zákona a s doktrínou. Není možné, aby soudní moc přiznávala
plátci daně oprávnění, která mu mohou být dána pouze zákonem samotným. Takovou, contra
legem jdoucí, interpretaci nelze ospravedlnit ani odkazem na předchozí výzvy Ústavního soudu
k ochraně vlastnického práva při solárním odvodu v některých specifických případech.
Apel Ústavního soudu na hledání spravedlivého řešení učiněný v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11
nelze chápat „jako výzvu soudní moci k „ohýbání“ a nepřiměřené interpretaci právních norem obsažených
v daňovém řádu, nýbrž jako výzvu dotčeným státním subjektům k přijetí takové právní úpravy,
jež by umožňovala plátci (respektive správci) daně či soudní moci zohlednit v určitých jasně daných případech
skutečnost, že solární odvod má na poplatníka likvidační dopad“ (nález sp. zn. II. ÚS 2216/14, bod 32).
Krajský soud tak v nyní projednávaném řízení posoudil věc zcela správně, když uvedl,
že individuálních likvidačních účinků solárního odvodu se nelze dovolávat v řízení o stížnosti
na postup plátce daně a žalobu zamítl.
[22] S ohledem na uvedené nelze považovat usnesení rozšířeného senátu za rozporné
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 17/11, neboť ani tento nález nedává správním soudům
pravomoc založit plátci daně v řízení o stížnosti podle §237 daňového řádu nové povinnosti,
tudíž fakticky změnit existující právní úpravu.
[23] Podle rozšířeného senátu je nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních
účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce,
za stávající právní úpravy institut prominutí daně, upravený v §259 a 260 daňového řádu
(k podrobnostem viz body [48] až [57] citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[24] K otázce, jak postupovat v případě, jestliže exekutiva dosud nenaplnila požadavky
plynoucí jak z nálezu Ústavního soudu, tak z apelu rozšířeného senátu, se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, č. j. 1 Afs 121/2014 – 52. Ve zmíněné věci si soud
vyžádal stanovisko Ministerstva financí, ze kterého vyplynulo, že ministr financí momentálně
neplánuje vydat rozhodnutí o prominutí daně dle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu,
které by dopadalo na poplatníky solárního odvodu. V přípravě nejsou ani žádné změny relevantní
zákonné úpravy. Ministerstvo nicméně zdůraznilo, že danou problematikou se s cílem naplnit
principy vyslovené soudní mocí intenzivně zabývá a přikládá závěrům Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu ohledně možného „rdousícího efektu“ solárního odvodu
v individuálních případech maximální důležitost.
[25] Ministerstvo financí dále odkázalo na upozornění, které pro daňové subjekty
zveřejnilo na internetových stránkách daňové správy dne 18. 9. 2014
(http://www.financnisprava.cz/cs/dane a pojistne/novinky/2014/reseni moznych
-individualnich likvidacni 5347). Podle Ministerstva financí představuje uvedený postup
mechanismus požadovaný Ústavním soudem pro možnost individuálního řešení případných
likvidačních účinků odvodu z elektřiny ze slunečního záření.
[26] Lze shrnout, že pokud se výrobce elektřiny ze slunečního záření dostane do situace
individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může požádat
o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci
a nastane-li takový účinek, rozhodne o posečkání s úhradou jiné daně. Garance patnáctileté
návratnosti investice do solární elektrárny však neznamená právo každého jednotlivého
podnikatele v oboru výroby elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání
odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze, že za obvyklých okolností a při vynaložení
péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být u průměrného podnikatele
podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností unést
břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření
podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[27] Samotné rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně
odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Afs 10/2003 – 106, ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 2 Afs 88/2010 – 70, nebo ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Afs 131/2007 – 53; popř. i nález
Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 49/04).
[28] Pokud by ani toto nepostačovalo a pokud by stěžovatelka vskutku osvědčila, že využila
instrumentů podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu
ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné,
a ačkoli jí jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak to nestačilo k zachování její život aschopnosti,
bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jejím případě takové,
že nezbývá, než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového
řádu o takovém obsahu, který situaci stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději
na zachování její ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal
nečinný, tedy pokud by exekutiva nenašla účinné prostředky zabránění zmiňovaného
nežádoucího stavu a z jejího dosavadního postupu by plynulo, že tak ani učinit nehodlá, nezbylo
by, než aby takové účinné prostředky nalezl soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 - 43).
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ničím nekonkretizovaný odkaz
stěžovatelky na žalobu v závěru podané kasační stížnosti neposoudil jako samostatně uplatněný
kasační bod, jak jej vymezuje ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V kasační stížnosti je totiž nutné
výslovně uvést důvody, pro které je rozhodnutí soudu napadáno; nestačí pouhý odkaz na žalobní
tvrzení. Stížnostní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Žaloba podle §4 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je prostředkem obrany proti správnímu rozhodnutí, zatímco kasační stížnost
je prostředkem obrany proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě (§102 s. ř. s.); jejich předmět
je tedy jiný. Proto je třeba v kasační stížnosti konkretizovat, v čem, podle názoru stěžovatele,
pochybil soud v řízení o žalobě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, nebo ze dne 26. 4. 2007, č. j. 7 Afs 94/2006 - 99). Nejvyšší správní soud
se proto zabýval pouze kasačními námitkami v kasační stížnosti vymezenými, a niko liv odkazem
na námitky žalobní.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k ni mž kasační soud přihlíží z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu