ECLI:CZ:NSS:2013:7.AOS.4.2013:71
sp. zn. 7 Aos 4/2013 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci navrhovatelky: Obec
Bavoryně, se sídlem Bavoryně 8, Zdice, zastoupena Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem
se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti odpůrci: Středočeský kraj, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 50 A 6/2012 – 122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se navrhovatelka domáhá přezkoumání rozsudku
Krajského soudu v Praze (dále také „krajský soud“) ze dne 27. 6. 2013, č. j. 50 A 6/2012 – 122
(dále také „napadený rozsudek“), kterým byl zamítnut návrh navrhovatelky na zrušení opatření
obecné povahy – Zásady územního rozvoje Středočeského kraje vydané usnesením zastupitelstva
Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011, č. 4-20/2011/ZK (dále také „ZÚR“), a navrhovatelce
uložena povinnost zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení.
Napadený rozsudek byl vydán poté, co byl předchozí rozsudek krajského soudu v dané
věci (rozsudek ze dne 18. 9. 2012, č. j. 50 A 6/2012 - 79) zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012 - 53, a věc vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že jsou splněny podmínky řízení
a navrhovatelka je aktivně procesně legitimována k podání návrhu. Způsob rozhodnutí odpůrce
o námitkách v projednávané věci není v rozporu s ust. §172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nedůvodné jsou též
argumenty týkající se nedoručení rozhodnutí o námitkách. Tvrzení, že příslušná příloha ZÚR
obsahující rozhodnutí o námitkách byla uveřejněna se zpožděním oproti samotnému oznámení
o vydání ZÚR, navrhovatelka nijak nedokládá, přičemž odpůrce uvádí opak. I kdyby tomu tak
bylo, nemohlo by to být důvodem pro zrušení ZÚR. Byť je rozhodnutí o námitce navrhovatelky
stručné, splňuje elementární předpoklady na rozhodnutí o námitkách kladené a stejně tak odpůrce
v dostatečné míře odkázal na stanovisko dotčeného orgánu. Samotnou věcnou správnost
rozhodnutí o námitkách či tvrzenou „účelovost“ argumentace tam uvedené pak soud v rámci
řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nezkoumal. To může být předmětem
samostatného přezkumu např. formou dozorčích prostředků v rámci správního řízení, případně
cestou žaloby podle ust. §65 a násl. s. ř. s. K námitkám týkajícím se komunikace
II/101 (aglomerační okruh) krajský soud odkázal na závazný právní názor vyslovený
v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle něj jsou tyto námitky
bez dalšího nedůvodné – navrhovatelka nebyla aktivně věcně legitimována k jejich uplatnění.
Územní plány obcí příslušného kraje musí být se zásadami územního rozvoje v souladu, opačná
vazba dána není. Pro odpůrce neplyne povinnost respektovat územně plánovací dokumentaci
nižšího stupně (v daném případě navrhovatelky). Ani z odlišnosti úpravy v ZÚR oproti předchozí
územně plánovací dokumentaci téže úrovně nelze bez dalšího nezákonnost ZÚR dovozovat.
Pokud jde o změnu „koncepce“ Ministerstva dopravy z roku 2006, ze které navrhovatelka
vycházela při vyhotovování svého územního plánu, nelze zpochybňovat oprávnění Ministerstva
dopravy činit koncepční změny týkající se dopravní politiky státu. Jeho úvahy o případné změně
trasy vedení koridoru vysokorychlostní železnice lze považovat za legitimní. Územní rezerva
představuje plochu (koridor), u níž se teprve má prověřit možnost jejího budoucího využití.
Je dán ještě prostor v následných fázích územního plánování územní rezervu konkretizovat tak,
aby případné znehodnocení investic a zásah do práv navrhovatelky byly co nejnižší. Územní
rezerva nemá trvalý charakter a je ze své podstaty opatřením dočasným, přičemž její využití
zamýšleným způsobem by mělo být v přiměřené lhůtě prověřeno. V návaznosti na zprávy
o uplatňování ZÚR by pak mělo dojít ke zformulování konečného rozhodnutí o využití tohoto
území a k aktualizaci ZÚR způsobem, kdy bude zřejmé využití daného území. V rámci přijímání
aktualizovaných ZÚR by navrhovatelka mohla opětovně uplatnit námitky vůči návrhu ZÚR,
případně vydané (aktualizované) ZÚR opětovně u soudu napadnout. Krajský soud neshledal
návrh důvodným, a proto jej zamítl.
Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala navrhovatelka v zákonné lhůtě
kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Navrhovatelka ve své kasační stížnosti uvedla, že soud dospěl k nesprávnému závěru,
že rozhodnutí o námitkách k návrhu ZÚR odpovídá požadavkům správního řádu. Toto
rozhodnutí nebylo nedostatečně odůvodněno, nebylo založeno na koncepčních podkladech
a neodkazovalo na konkrétní koncepční dokument Ministerstva dopravy. Krajský soud opominul,
že v daném území není vedení liniové stavby vysokorychlostní trati možné. Založil tím vadu
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Dalším důvodem kasační stížnosti je
to, že správní orgán porušil zákon, když se námitkou navrhovatelky o nedostatečnosti
odůvodnění rozhodnutí o námitce nezabýval, resp. o ní rozhodl bez příslušných zákonných
náležitostí. Odpůrce o námitce navrhovatelky formálním způsobem rozhodl a vlastní odůvodnění
shrnul natolik stručně a nedostatečně, že tím založil nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí.
Sdělení obsažené v rozhodnutí o námitce neodůvodňuje rozhodnutí odpůrce, pouze definuje
totéž, tedy že námitce nebude vyhověno. Odůvodnění námitky, kterou se vlastník nemovitostí
domáhá nejen ukončení zásahu státu do svého práva vlastnit majetek garantovaného Listinou
základních práv a svobod, ale jako obec i ochrany majetku svých obyvatel, by mělo vysvětlovat,
z jakého důvodu je do tohoto práva zasaženo. Z odůvodnění musí jasně vyplývat silnější veřejný
zájem na umístění územní rezervy vysokorychlostní trati než na ochraně majetku obyvatel obce
a majetku obce. Odpůrce se pouze omezil na konstatování, že Ministerstvo dopravy si přeje mít
územní rezervu vysokorychlostní trati (a posléze časem zřejmě i vysokorychlostní trať) umístěnu
v zastavěném území. Takovéto správní uvážení Ministerstva dopravy přesahuje hranice správní
úvahy, a pokud na něj odpůrce odkazuje, činí tak v rozporu se zákonem a zakládá tím
nepřezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách. Proti rozhodnutí o námitce se navrhovatelka
bránila podněty k zahájení přezkumného řízení, to však zahájeno nebylo. Námitku
nelze zamítnout jen s odkazem na stanovisko dotčeného orgánu. V takovém případě je kraj
povinen námitky postoupit zainteresovanému dotčenému orgánu státní správy, aby své
stanovisko buď přehodnotil, nebo doplnil argumentaci obsahující věcné vypořádání uplatněné
námitky. Soudy nezohlednily charakter tzv. koncepce Ministerstva dopravy. Ani Nejvyšší správní
soud nedal uspokojivou odpověď na otázku, jaký je její charakter a závaznost. Navrhovatelka
se brání pro ni negativním důsledkům, které jí změna koncepce přinesla. Ministerstvo dopravy
své koncepce nepřijímá v listinné podobě, nezveřejňuje je, mění je bez konzultace s dotčenými
územními celky, bez znalosti poměrů a pořízení studie. Bylo tak zneužito správní úvahy
Ministerstvem dopravy. Odpůrce zcela opomněl Územní plán velkého územního celku
Pražského regionu i Územní plán obce Bavoryně, kde je předmětný koridor veden jižně od obce,
a bez dalšího jej umístil výrazně severněji, tedy skrz obec, do míst, kde je předpokládán
urbanistický rozvoj. Odpůrce omezil vlastníky nemovitostí v trase územní rezervy koridoru
a ochranného pásma a nešetřil maximálně možným způsobem jejich základních práv. Celkové
investice navrhovatelky v území zasaženém územní rezervou vysokorychlostní trati
v tzv. „severní variantě“ přesáhly částku 18 mil. Kč. Další astronomické náklady by pak
znamenala případná výplata tzv. náhrady za změnu území. Nejvyšší správní soud ani krajský soud
se nezabývaly újmou vlastníků nemovitostí. Městský úřad Zdice již v předmětném území přestal
vydávat stavební povolení. Argument o dočasnosti umístění územní rezervy je tak přinejmenším
absurdní. Tímto zásahem a posouzením proporcionality se krajský soud nezabýval a neaplikoval
kompletní algoritmus přezkumu. Pro umístění územní rezervy vysokorychlostní trati nebyla
zpracována územní studie. Krajský soud si ji přitom měl opatřit. Navrhovatelka navrhuje tuto
vadu zhojit tím, že bude vypracován znalecký posudek či odborné stanovisko, a brojí nejen
proti územní rezervě liniové stavby vysokorychlostní trati, ale zejména proti následné přeměně
z územní rezervy na liniovou stavbu vysokorychlostní trati. Předpokladem pro vydání územního
plánu navrhovatelky 08/2010 bylo rovněž souhlasné stanovisko dotčených orgánů s jižní
variantou vedení trati. Tyto koncepční materiály včetně Územního plánu velkého územního celku
Středočeského kraje byly opominuty a ZÚR doslova popřeny. Rozhodnutí krajského soudu je
v rozporu s dříve zaujímaným stanoviskem Nejvyššího správního soudu o šetření práv subjektů
územním plánováním dotčených, resp. minimalizaci zásahů. Navrhovatelka proto navrhla,
aby byl napadený rozsudek zrušen, a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud před věcným posouzením kasační stížnosti hodnotil, zda jsou
splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvod ji odmítnout pro nedostatek jiné podmínky
řízení.
Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
také její přípustnost z hlediska ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je
kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. výjimky,
jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu.
Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní
soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto
procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva. I tyto výjimky je nutno vnímat v kontextu citovaného ustanovení, tedy tak,
že námitky opakované kasační stížnosti se musí pohybovat v rámci již vysloveného právního
názoru či pokynu, tj. v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil,
anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména
pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu rozhodnutí krajského soudu – řešena být nemohla.
Pokud by se ovšem mimo tyto výjimky připustil stav, že v opakovaných kasačních stížnostech
účastníci mohou měnit jejich rozsah a důvody mimo rámec předchozího závazného právního
názoru či pokynu, zákaz opakovaného projednání věci kasačním soudem by se tím popřel.
Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve
v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným. Obdobně je třeba nahlížet
na námitky, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl.
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS, všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Námitky, které již
byly předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu v řízení o předchozí kasační
stížnosti, a námitky, které nebyly v předchozí kasační stížnosti uplatněny, ačkoliv uplatněny být
mohly, je tedy nutno považovat za nepřípustné (viz například rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 2 As 67/2010 - 105, nebo ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 40/2012 - 36).
Z pohledu přípustnosti dle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. lze nyní uplatněné kasační
námitky rozdělit do tří kategorií.
První skupinu tvoří námitky identické s námitkami uplatněnými v předchozí kasační
stížnosti. Tyto námitky tvoří převážnou část kasační stížnosti a jsou ve světle citovaného
ustanovení a shora uvedené judikatury nepřípustné.
Do druhé skupiny patří námitka, že soudy nedaly uspokojivou odpověď na otázku, jaký je
charakter a závaznost koncepce Ministerstva dopravy. Jedná se o námitku dříve uplatněnou, nově
však argumentačně rozhojněnou. Ani tuto námitku nelze připustit, neboť se v zásadě jedná
o polemiku s již vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Jde o námitku
v předchozí kasační stížnosti uplatněnou a Nejvyšším správním soudem posouzenou. Její
rozhojnění o další argumentaci na tom nemůže nic změnit. Dokonce i v případě, že by bylo toto
rozhojnění považováno za zcela nový stížní bod (dříve neuplatněný), byl by ve světle výše
citované judikatury nepřípustný. Navrhovatelce totiž nic nebránilo tuto argumentaci uplatnit již
v předchozí kasační stížnosti.
A nakonec třetí kategorii námitek tvoří námitky nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Byť navrhovatelka tytéž námitky nepřezkoumatelnosti uplatnila již v předchozí kasační
stížnosti, má Nejvyšší správní soud za to, že tyto námitky jsou přípustné. Směřují totiž
proti jinému rozsudku než námitky předchozí – je namítána nepřezkoumatelnost jiného
rozhodnutí, která nemohla být tudíž namítána v předchozí kasační stížnosti. Nepřezkoumatelnost
nyní napadeného rozsudku nebyla předmětem posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu
v předchozím řízení. Nelze přitom vyloučit situaci, kdy by nový rozsudek byl skutečně
nepřezkoumatelný, ačkoliv předchozí rozsudek nepřezkoumatelným v témže rozsahu nebyl.
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku krajského
soudu pouze v rozsahu přípustných stížních námitek. V souladu s ustanovením §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila navrhovatelka v podané kasační stížnosti,
pak dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jedinými přípustnými námitkami jsou námitky nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz,
nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75).
Navrhovatelka především namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající
v tom, že neshledal odůvodnění rozhodnutí odpůrce o námitce navrhovatelky
nepřezkoumatelným. Tuto námitku však Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou,
neboť případně nesprávný závěr krajského soudu, že rozhodnutí o námitce nebylo
nepřezkoumatelné, sám o sobě nemůže zakládat nepřezkoumatelnost jeho rozsudku. Krajský
soud se s námitkou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o námitce podrobně vypořádal
a závěr o nedůvodnosti námitky opřel o logicky konzistentní úvahy. Ani odkaz krajského soudu
na koncepci Ministerstva dopravy nepovažuje zdejší soud za nepřezkoumatelný
pro neurčitost. Krajský soud odkazuje na zcela konkrétní stanovisko ze dne 28. 6. 2011,
č. j. 262/2011-910-UPR/4. Napadený rozsudek je tedy přezkoumatelný, o čemž svědčí
i skutečnost, že se závěrem krajského soudu navrhovatelka v kasační stížnosti polemizuje
a na jeho argumenty přímo reaguje. Samotná námitka nesprávného posouzení přezkoumatelnosti
odůvodnění rozhodnutí o námitce (včetně určitosti odkazu na stanovisko Ministerstva dopravy
v tomto rozhodnutí) je pak nepřípustná, neboť již byla předmětem přezkumu v předchozím
řízení o kasační stížnosti.
Dále navrhovatelka namítla, že se krajský soud nezabýval jejími investicemi, dalšími
náklady ani újmou vlastníkům nemovitostí. Těmito náklady a újmami navrhovatelka v návrhu
zdůvodňovala nepřiměřenost zásahu spočívajícího v umístění územní rezervy vysokorychlostní
železniční trati. Ani v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud neshledává napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. Jak již uvedl v předchozím kasačním rozsudku, samotná územní rezerva je
toliko dočasným opatřením pro případ, že dané územní bude prověřeno pro účel zvažovaného
záměru s pozitivním výsledkem. Teprve poté mohou být činěny kroky k využití územní rezervy
pro zvažovaný záměr. Námitky týkající se samotné liniové stavby a jejích důsledků nemohou být
v žádném případě úspěšné. Pro tyto námitky je dán prostor až v rámci procesu aktualizace ZÚR
či jeho následného soudního přezkumu. To se týká i velké části tvrzených zásahů do práv
navrhovatelky a jejích obyvatel. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud nepřistoupil k testu
proporcionality u těchto zásahů. Navrhovatelka netvrdila, že by k uvedeným zásahům mělo dojít
v důsledku umístění územní rezervy. V důsledku umístění územní rezervy přitom zjevně nemůže
dojít k zastavení stavebních prací, jak tvrdila navrhovatelka, neboť stávající stavební povolení
zůstávají v platnosti. Stejně tak z povahy územní rezervy vyplývá, že sama o sobě nemůže mít
za následek znehodnocení nemovitosti. Hodnota nemovitosti může samozřejmě dočasně
klesnout, nicméně právě onu dočasnost je opět nutno zdůraznit. Teprve případná aktualizace
ZÚR v tom směru, že územní rezerva bude využita pro zamýšlený koridor vysokorychlostní trati,
by mohla mít za následek znehodnocení nemovitosti. Do práv vlastníků dotčených nemovitostí
územní rezerva zasahuje toliko dočasně, a to pouze omezením v možnosti realizovat záměry,
které by mohly znemožnit či podstatně ztížit budoucí využití území. Jedná se tedy o odlišný zásah
oproti situaci, kdy by byl do ZÚR namísto územní rezervy zapracován přímo záměr koridoru
vysokorychlostní trati. Krajský soud ve svém rozsudku na uvedená specifika institutu územní
rezervy poukázal a ve svém rozsudku zkoumal reálnou mírů dotčení práv navrhovatelky územní
rezervou. Tvrzenými újmami se tedy ve svém rozsudku řádně a přezkoumatelným způsobem
zabýval. Tyto újmy nemohly vzniknout v příčinné souvislosti se samotnou územní rezervou,
nýbrž až v souvislosti s případným následným zapracováním koridoru vysokorychlostní trati
do ZÚR.
A nakonec navrhovatelka v závěru kasační stížnosti pouze velmi obecně namítá, že je zde
dána nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů. K této
námitce nezbývá než také pouze v obecné rovině konstatovat, že žádnou takovou vadu v případě
napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal. Krajský soud se vypořádal se všemi
námitkami navrhovatelky, své závěry opřel o logickou a srozumitelnou argumentaci a vyložil,
proč považuje návrhovou argumentaci za lichou.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že neshledal důvod pro pořízení
znaleckého posudku či odborného stanoviska k posouzení, která varianta vysokorychlostní trati je
výhodnější. Předně jde tento návrh navrhovatelky zcela nad rámec kasačního přezkumu,
který se s ohledem na výše uvedené omezil pouze na posouzení přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Vedle toho také Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku uzavřel,
že s ohledem na charakter územní rezervy není dán žádný důvod pro provádění posouzení
jednotlivých variant (v podrobnostech viz rozsudek ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 Aos 2/2012 - 53).
Kasační stížnost navrhovatelky tedy Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou, a proto ji
podle ust. §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Navrhovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému odpůrci pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu