ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.170.2012:24
sp. zn. 7 As 170/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. J. M.,
zastoupený Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a,
Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka Olomouc, ze dne 27. 9. 2012, č. j. 76 A 11/2011 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 2.904 Kč, a to k rukám advokátky Mgr. Dagmar Beníkové, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 9. 2012,
č. j. 76 A 11/2011 - 14, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen
„stěžovatel“) ze dne 17. 1. 2011, č. j. KUOK 6908/2011, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce
(dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen
„magistrát“) ze dne 17. 9. 2010, č. j. SMOI/AŘMV/2/1584/2010/Hub, kterým byl účastník
řízení uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), a byla mu uložena pokuta ve výši 12.000 Kč a zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců od nabytí právní
moci rozhodnutí. Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne 4. 6. 2010 kolem 19:26 h řídil
osobní motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů, resp. v době, kdy byl ještě
pod vlivem alkoholu, když byl zastaven hlídkou Policie ČR a podrobil se dechové zkoušce
s pozitivním výsledkem 0,45 g/kg alkoholu v dechu, po odečtu technické odchylky tedy
0,21 g/kg alkoholu. Tímto svým jednáním porušil ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že shledal důvodnou žalobní námitku, že metodika
ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST (dále jen „metodika“), na které správní orgány
obou stupňů odkazovaly, nejsou založeny ve správním spise, nejsou ani veřejně přístupné a není
zřejmé, kdo je vydal. Účastník řízení s nimi nebyl seznámen. Správní orgány rovněž pochybily,
pokud neprovedly důkaz návodem k přístroji AlcoQuant 6020, když se účastník řízení dožadoval
dodržení 15 minutových přestávek mezi jednotlivými dechovými zkouškami. Tyto vady způsobují
podle krajského soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Pokud se stěžovatel s námitkou týkající se závěrů posudku předloženého účastníkem
řízení vypořádal tak, že znalec nemá příslušnou technickou odbornost, k tomu krajský soud
uvedl, že přitom pominul, že tato námitka se netýkala technického stavu analyzátoru, ale výstupů
z něj. Další vadu řízení shledal krajský soud v tom, že správní orgány vyloučily z posouzení věci
první zkoušku a spáchání přestupku opřely pouze o druhé a třetí měření alkoholu v dechu,
a to bez dostatečného zdůvodnění a neprovedení případné čtvrté dechové zkoušky. Přitom není
zřejmý důvod nezohlednění výsledku první dechové zkoušky. K odkazu účastníka řízení, že byl
ovlivněn kouřením, krajský soud uvedl, že platí zásada zákazu sebeobviňování a žádné tvrzení
účastníka řízení nezbavuje správní orgán povinnosti řádně zjistit a posoudit skutkový stav.
Stěžovatel se na str. 5 ve druhém odstavci ztotožnil se zjištěním skutkového stavu z druhé a třetí
dechové zkoušky (kvůli vlivu kouření) a na str. 6 na konci prvního odstavce argument správního
orgánu I. stupně o ovlivnění kouřením popřel. O nesprávném technickém provedení měření
(zejména s ohledem na časové odstupy), svědčí i zaznamenání časových údajů měření. Podle
záznamů byl účastník řízení ve stejnou dobu hlídkou policie zastaven a ve stejnou dobu byl
vytištěn údaj z přístroje o měření alkoholu v dechu. I tento nesoulad vnáší další pochybnost
do provedeného měření, a tedy ohledně zjištěného skutkového stavu. K vyloučení první zkoušky
je podle krajského soudu třeba přihlédnout k posudku ze dne 31. 8. 2010 doc. MUDr. Svatopluka
Loyky, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, se specializací soudní lékařství předloženému
účastníkem řízení. Magistrát se s tímto posudkem argumentačně vypořádal tak, že proti jeho
závěrům postavil závěry své a zejména poukázal na to, že vzal v potaz druhé a třetí měření,
které splňuje podmínky metodiky, tj. rozdíl do 10 % mezi jednotlivými naměřenými hodnotami.
Stěžovatel argumenty znalce k funkčnosti přístroje odmítl s tím, že nedisponuje příslušnou
odborností k posuzování míry přesnosti dechového přístroje a po věcné stránce se touto
námitkou ve skutečnosti odmítl zabývat. V tomto spočívá podle krajského soudu pochybení,
jelikož si stěžovatel učinil úsudek o odborné otázce sám, aniž by to řádně zdůvodnil. Na základě
výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí je částečně
nepřezkoumatelné a že ve správním řízení nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nebyly
důvodné pochybnosti, nebyl správně vyhodnocen posudek a nebyly vyvozeny správné právní
závěry.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že krajský soud vadně
vyhodnotil jak jednotlivé důkazy, tak případnou absenci dalších důkazů. Nesprávný je závěr
krajského soudu, že byly překročeny meze správního uvážení tím, že si správní orgány učinily
samy úsudek o odborné otázce a z důkazů vybraly jen některé, aniž by toto dostatečně
odůvodnily. Stěžovatel však pouze konstatoval, že znalec z oboru zdravotnictví nemá odborné
znalosti ve vztahu k hodnocení technických parametrů dechového přístroje, a tudíž je jeho názor
irelevantní a není nutno se jím dále zabývat. Tento názor dostatečně zdůvodňuje, proč k posudku
nebylo jako k důkazu přihlédnuto. V názoru krajského soudu, že námitka znalce z oboru
zdravotnictví se netýkala technického stavu analyzátoru, ale výstupu z něj jako důkazů a jejich
hodnocení, spatřuje stěžovatel deformaci důkazů. Pokud byl dechový analyzátor v řádném
technickém stavu, je zcela logické, že i výstupy z něj za dodržení podmínek použití, které navíc
u druhé a třetí dechové zkoušky nebyly zpochybněny, musí být hodnověrné. Z logiky věci nelze
výstupy dechového analyzátoru hodnotit bez ohledu na jeho technický stav a obráceně,
když obsluha tohoto přístroje nemůže žádným způsobem výstup (naměřenou hodnotu) ovlivnit.
Stěžovatel dále vyslovil nesouhlas se závěrem krajského soudu, že z jeho rozhodnutí není patrné,
proč bylo přihlédnuto k dechové zkoušce druhé a třetí, nikoliv první. Tato otázka je zodpovězena
v napadeném rozhodnutí na str. 5 v posledním odstavci a na str. 6 v prvním odstavci. K závěru
krajského soudu, že správní orgány pochybily, když nezaložily do spisové dokumentace metodiky,
na základě kterých postupovaly, a návod k dechovému přístroji, stěžovatel uvedl, že je
přesvědčen, že metodika měření alkoholu v dechu ani návod k dechovému přístroji nijak
neosvědčují skutečnou naměřenou hodnotu alkoholu v dechu účastníka řízení, ale pouze stvrzují
správní praxi. Není tedy nutno zakládat tyto dokumenty do spisu ani s nimi účastníka řízení
seznamovat. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že má předně za to, že kasační
stížnost není přípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. V řízení před správním orgánem
vznikla pochybnost o správnosti měření dechovými analyzátory a bylo tedy na správním orgánu,
aby tuto pochybnost jednoznačně vyvrátil. Tato pochybnost byla založena jednak na tvrzeních
účastníka řízení, na zjištěních znalce a na základě samotných měření, což ostatně připustil
i správní orgán, když k prvnímu měření nepřihlížel. V řízení tak bylo třeba zabývat se i otázkou,
zda naměřené hodnoty odpovídají způsobu vstřebávání a vylučování alkoholu. Tato otázka je pak
otázkou odbornou, kterou si správní orgán nemůže vyřešit sám, neboť patřičnými znalostmi
nedisponuje. Skutečnost, že metodika není součástí správního spisu, považuje účastník řízení
za podstatnou vadu. Správní orgán také neprovedl ani další důkazy, ze kterých při svém
rozhodování vycházel, např. návodem k dechovému analyzátoru. Posudek MUDr. Svatopluka
Loyky, CSc. v řízení lze jako důkaz použít, jelikož znalec měl potřebné odborné znalosti z oboru
toxikologie a mohl tedy kvalifikovaně posoudit výsledky dechových zkoušek. Odmítnutí použití
znaleckého posudku svědčí o nepochopení námitky, která směřovala do výsledků měření a jejich
zhodnocení ve vztahu ke vstřebávání alkoholu v lidském organismu, nikoli do technického stavu
dechového analyzátoru, jak správně uvedl krajský soud. S ohledem na shora uvedené účastník
řízení navrhl, aby kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost nebo zamítnuta jako
nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především odkazuje na svoji judikaturu, z níž vyplývá, že v řízení
o přestupku se nelze spokojit s tím, že skutečnost, že obviněný z přestupku se jej dopustil, se jeví
být pravděpodobnou, či dokonce nejpravděpodobnější, verzí skutkového děje. Existuje-li
pochybnost, že se skutkový děj odehrál jinak než tak, že naplňuje všechny znaky skutkové
podstaty přestupku, nelze dospět k závěru, že byl přestupek spáchán (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 5. 2011, č. j. 7 As 4/2011 – 79, dostupný na www.nssoud.cz).
V přestupkovém právu, stejně jako v právu trestním platí zásada presumpce neviny, tj. zásada in
dubio pro reo, zásada postihu za zaviněné jednání (nikoli pouze za způsobení škodlivého následku)
a zásada, že postih je možný jen v případě, že bylo prokázáno, že došlo k naplnění všech znaků
skutkové podstaty přestupku (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 2 As 46/2005 – 55 či ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66, dostupné
na www.nssoud.cz).
Podle ust. §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se přestupku se dopustí ten, kdo
v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití
alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod jejich vlivem.
Podle obsahu správního spisu účastník řízení řídil dne 4. 6. 2010 motorové vozidlo a byl
zastaven hlídkou Policie ČR. Podrobil se dechové zkoušce pro zjištění obsahu alkoholu krvi
a v 19:26 h bylo naměřeno 0,57 promile, v 19:31 h 0,45 promile a v 19:36 0,46 promile. Zkouška
byla provedena certifikovaným dechovým analyzátorem AlcoQuant 6020, výrobní číslo:
A 102 398. Podle úředního záznamu účastník řízení uvedl, že nepožil alkoholický nápoj nebo
jinou návykovou látku a byl u něj zjištěn zápach alkoholu. Ve vyjádření k zahájení správního
řízení účastník řízení poukazoval na příliš krátké časové rozestupy mezi jednotlivými dechovými
zkouškami s tím, že je silný kuřák a že dechová zkouška měla být prováděna až 15 minut
po poslední vykouřené cigaretě, což se nestalo. Namítal, že rozestupy mezi dechovými zkouškami
měly být v intervalech 15 minut. Předložil posudek Doc. MUDr. Svatopluka Loyky, CSc., znalce
z oboru zdravotnictví, podle kterého naměřené hodnoty neodpovídají způsobu vstřebávání
a vylučování alkoholu a svědčí spíše pro velkou nepřesnost přístroje. Magistrát v odůvodnění
rozhodnutí o přestupku uvedl, že výsledky druhého a třetího měření splňují podmínky
akceptovatelnosti podle metodiky, neboť rozdíl mezi nimi nepřesahuje 10 % a byly provedeny
po 5 minutách. Podle metodiky může tabákový nebo jiný kouř v dechu testované osoby poškodit
měřící systém či způsobit nepřesné měření, a proto je testování možné po uplynutí nejméně 3
minut od skončení kouření. Tato podmínka byla splněna u druhé a třetí zkoušky. Výsledek první
dechové zkoušky byl podle magistrátu zkreslen tabákovými výpary, neboť účastník řízení uvedl
ve svém vyjádření, že je silný kuřák. Proto lze předpokládat, že účastník řízení před tím, než ho
zastavila hlídka Policie ČR, ve vozidle kouřil. Další dvě dechové zkoušky jsou již v pořádku
a vzhledem k rostoucí hodnotě alkoholu nasvědčují tomu, že se účastník řízení nacházel ve fázi
vstřebávání alkoholu.
Mezi účastníkem řízení a stěžovatelem není sporu, že výsledek první dechové zkoušky
se v porovnání s výsledky dalších dvou dechových zkoušek neodpovídá způsobu zpracování
alkoholu lidským organismem, což koresponduje i se závěrem vysloveným v posudku
Doc. MUDr. Svatopluka Loyky, CSc. S takto vzniklou pochybností o správnosti měření
se vypořádal magistrát tak, že vyšel z tvrzení stěžovatele, že je silný kuřák. Z tohoto důvodu
vyloučil první dechovou zkoušku s tím, že její výsledek byl ovlivněn tabákovým kouřem, nikoliv
vadou přístroje AlcoQuant 6020 či nesprávným způsobem měření. Stěžovatel však tuto
argumentaci v napadeném rozhodnutí popřel. Poukázal-li znalec z oboru zdravotnictví
na nesrovnalosti mezi výsledky jednotlivých měření, závěr stěžovatele, že znalec nemá odborné
znalosti k hodnocení technických parametrů dechového přístroje, ponechává i nadále
nevyjasněnou otázku, čím byl v daném případě ovlivněn výsledek první dechové zkoušky, pokud
nebyl ovlivněn tabákovým kouřem. Stěžovatel se totiž ztotožnil s účastníkem řízení,
který v odvolání poukazoval na to, že není možné, aby jím řízené vozidlo bylo v určitém
časovém okamžiku zastaveno a během minuty u něj byla provedena dechová zkouška. Podle
názoru stěžovatele totiž k zastavení vozidla mohlo dojít 5 až 10 minut před dechovou zkouškou.
Námitka spočívající v možném ovlivnění dechové zkoušky kouřovými výpary, je podle
stěžovatele „lichá“, neboť byla provedena po uplynutí nejméně 3 minut od skončení možného
kouření. Stěžovatel tak neodstranil pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Sám poukázal
na nesrovnalosti v časovém odstupu provedení první dechové zkoušky od zastavení vozidla
řízeného účastníkem řízení a na to, že závěr o ovlivnění výsledku první dechové zkoušky
kouřením je pouhou spekulací. Tím, že odmítl jako relevantní argumentaci magistrátu, aniž by
odstranil pochybnosti týkající se výsledku první dechové zkoušky, zatížil své rozhodnutí vadou,
která má za následek jeho nepřezkoumatelnost.
Závěr krajského soudu, že v této fázi řízení bylo nutné, aby byl ve správním řízení
proveden důkaz příslušnou metodikou a návodem k použití dechového přístroje, byl
za skutkového stavu, jak byl zatím zjištěn, správný. Takový návod musí být součástí správního
spisu zejména tehdy, je-li sporné, jak mělo být při měření postupováno nebo zda bylo skutečně
postupováno tak, jak návod předepisuje. Přesně tyto sporné otázky v průběhu správního řízení
vyvstaly. Postup policisty při měření alkoholu v těle řidiče za použití dechového přístroje by měl
zajistit, že výsledky měření budou spolehlivé. To znamená, že metodika používání přístroje by
měla řešit i situace, při nichž může dojít ke zkreslení výsledku měření oproti skutečnosti nějakým
dalším rozpoznatelným vlivem (např. kouřením předcházejícím okamžiku měření), a měla by
dávat policistovi jasný návod jak postupovat, aby při měření tyto vlivy eliminoval a vyloučil tak
možnost zkreslení výsledků. Policista by tedy měl být na základě metodiky schopen možné vlivy
na věrohodnost měření rozpoznat a v případě, že nastanou na ně reagovat takovým způsobem,
že případným pochybnostem předejde. Metodiku sice není možno samu o sobě považovat
za právně závazný pokyn pro postup policisty, nicméně má pro posouzení věrohodnosti měření
velký význam. Metodika má zohlednit všechny relevantní vlastnosti měřicího přístroje (zejména
jeho technické parametry, fyzikální principy, na základě nichž funguje, aj.) včetně předem
předvídatelné nestandardní situace při měření. S ohledem na to vše má dát uživateli měřícího
přístroje takové pokyny k jeho používání, které povedou při jejích dodržení ke spolehlivým
výsledkům měření. Metodika má tedy zajistit, že postupuje-li policista podle ní, může být výsledek
měření považován za věrohodný. Metodika je návodem, jak při měření správně postupovat,
ale sama o sobě neprokazuje správní praxi, jak se domnívá stěžovatel. V daném případě však není
otázka správní praxe sporná.
Ve sporu o věrohodnost měření si správní orgán, a následně případně i soud, musí ujasnit
jednak, zda je obsah metodiky správný, tzn. zda metodika obsahuje takové pokyny,
které při jejich dodržení povedou k věrohodnému výsledku měření, a jednak, zda podle (správné)
metodiky bylo v konkrétním případě postupováno. To, co všechno bude třeba prokazovat, závisí
na sporných otázkách konkrétního případu. V dané věci se stěžovatel nedostatečně
a nepřezkoumatelným způsobem vypořádal s argumentací účastníka řízení poukazující
na výsledek prvního měření, který podle jeho názoru neodpovídá způsobu vstřebávání
a vylučování alkoholu v těle. Správní orgán si tedy musí v první řadě ujasnit, čím vším mohlo být
měření za konkrétních podmínek, které nastaly, ovlivněno. Zejména, mohlo-li měření ovlivnit
případné předchozí kouření účastníka řízení a jak se na výsledcích měření mohlo projevit
při jejich opakování to, s jakými časovými odstupy byla jednotlivá měření prováděna. Poté by
si měl ujasnit, jaké byly rozhodné okolnosti, tedy především, zda účastník řízení skutečně kouřil
nebo mohl před měřením kouřit, s jakým časovým odstupem od posledního okamžiku, kdy mohl
kouřit, bylo provedeno první měření, a s jakým odstupem tedy navazovala další měření. Dále
si musí ujasnit, jakým způsobem měl policista při měření postupovat a co měl dělat,
aby eliminoval případné vnější vlivy na měření, třeba právě předchozí kouření účastníka řízení.
V návaznosti na výsledky takového zjišťování by měl správní orgán posoudit věrohodnost
jednotlivých výsledků měření. Není vyloučeno, že některá z nich nebudou poskytovat dostatečně
věrohodné výsledky, ale jiná ano. Pro závěr, že účastník řízení byl ovlivněn alkoholem, zásadně
postačí, bude-li výsledek alespoň jednoho z provedených měření dostatečně spolehlivý, tj. bude-li
jím mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že v okamžiku měření byl v těle účastníka řízení
přítomen alkohol a že vzhledem k časovému odstupu měření od okamžiku, kdy účastník řízení
řídil vozidlo, a nemožnosti, aby se vzhledem k okolnostem alkohol do jeho těla dostal v intervalu
mezi ukončením řízení vozidla a okamžikem měření, musel být alkohol v jeho těle přítomen již
při řízení vozidla.
Krajský soud tedy správně dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele je částečně
nepřezkoumatelné a že ve věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 vět y první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Účastník řízení měl ve věci úspěch, a proto má právo náhradu
nákladů sestávající z odměny za právní zastoupení, a to za jeden úkon - písemné podání ve věci
samé v částce 2.100 Kč (§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012), a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky) a částka 504 Kč jako 21 % daň z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu