ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.38.2010:127
sp. zn. 7 As 38/2010 - 127
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2009, č. j. 11 Ca 134/2008 – 93,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 22. 12. 2009, č. j. 11 Ca 134/2008 – 93,
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 18. 12. 2007,
č. j. fol/601/08, kterým stěžovatelka uložila České televizi (dále jen „ČT“) pokutu ve výši
250 000 Kč za porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), neboť odvysíláním 1. části filmu Sametoví vrazi dne
29. 10. 2006 od 20:00 hodin na programu ČT 1 porušila povinnost nezařazovat do vysílání
v době od 6:00 do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná,
neboť napadené rozhodnutí je ve vztahu k výši uložené pokuty nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Podle jeho názoru je problematické považovat za přitěžující okolnost,
že pořad byl odvysílán v neděli, přičemž stěžovatelka blíže neodůvodnila, proč tuto skutečnost
posoudila jako přitěžující okolnost. V tomto směru je proto napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Určitou opodstatněnost shledal městský soud
i ve vztahu k žalobní námitce týkající se hlediska sledovanosti. Stěžovatelka nezdůvodnila, proč
sledovanost ve výši 15,8 % považuje za poměrně vysokou. Také v této části je napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Obdobně to platí i ve vztahu k žalobní
námitce, v níž ČT vyjádřila nesouhlas s tím, že jako přitěžující okolnost bylo hodnoceno to, že je
veřejnoprávním provozovatelem televizního vysílání. ČT, stejně jako komerční televize,
je povinna dodržovat zákon a v případě, že je shledáno jeho porušení, přichází v úvahu vyvození
sankční odpovědnosti. Samotná skutečnost, že ČT je veřejnoprávním subjektem, nezakládá
důvod pro to, aby byla z hlediska sankční odpovědnosti založena nerovnost jednotlivých
subjektů. Z ust. §61 odst. 2 zákona o vysílání sice vyplývá, že jedním z hledisek při ukládání
pokuty je i hledisko postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho
odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy, to však
neznamená, že by bylo možné bez bližšího zdůvodnění konstatovat, že ČT je veřejnoprávním
subjektem, čemuž by měl odpovídat obsah vysílání, aniž by bylo zhodnoceno postavení ČT podle
kritérií uvedených v citovaném ustanovení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno,
že úvaha o výši pokuty byla ovlivněna také tím, že ČT povinnost stanovenou v ust. §32 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání porušila opakovaně a byla na její porušení upozorněna, přičemž jako
konkrétní případ je uveden pořad Pakárna, epizoda Koťátka od dalajmámy asi nejsou normální.
Z ust. §59 zákona o vysílání nevyplývá, že by po odvysílání každého pořadu, který je následně
posouzen jako vysílání, kterým jsou porušovány zákonem stanovené povinnosti, musel
být provozovatel vysílání upozorněn a byla mu stanovena lhůta k nápravě, neboť to by
v podstatě znamenalo nemožnost uložení pokuty, resp. umožňovalo by to uložení pokuty pouze
v případě repríz. K uložení pokuty proto postačí, je–li provozovatel před vysíláním toho kterého
pořadu upozorněn na porušení typově shodné povinnosti stanovené zákonem, byť se toto
upozornění vztahovalo k jinému pořadu. Sankce byla uložena proto, že v pořadu došlo
k zobrazení násilí. To znamená, že také upozornění a stanovení lhůty k nápravě, musí
být pořadem typově shodným, tedy k pořadu, ve kterém bylo odvysíláno násilí. V pořadu Pakárna
však nešlo o násilí, ale o typově odlišný druh jednání. Proto se tohoto upozornění nelze v daném
případě dovolávat. Závěr, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k výši uložené pokuty
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, shledal opodstatněným i Nejvyšší správní soud
v předchozím zrušujícím rozsudku, na jehož odůvodnění městský soud v podrobnostech odkázal.
Městský soud dále shledal nedůvodnou žalobní námitku týkající se nepředvídatelnosti postupu
a rozhodovací praxe stěžovatelky, protože je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka
postihuje za porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, spočívající ve vysílání pořadů
zobrazujících násilí, i jiné provozovatele. Odpovědnosti za protiprávní jednání naplňující znaky
skutkové podstaty správního deliktu se nelze zprostit poukazem na to, že téhož deliktního
jednání se dopustil i jiný subjekt. Pokud jde o důvody, proč stěžovatelka shledala podmínky
pro uložení pokuty, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že bylo konstatováno
vysílání násilných a drastických scén s tím, že zhlédnutí kterékoliv ze scén, jež jsou v rozhodnutí
vyjmenovány, mohlo na dětského diváka působit negativně, děsivě, mohlo vyvolávat pocit
strachu, mohlo ho traumatizovat či snížit jeho práh citlivosti při vnímání násilí. V této souvislosti
městský soud odkázal na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v předchozím zrušujícím
rozsudku v této věci. Namítala–li ČT, že bylo rozhodnuto bez nezpochybnitelných důkazů, není
podle městského soudu zřejmé, jaké důkazy měly být provedeny. Vzhledem k tomu, že sankce
byla uložena za vysílání konkrétního pořadu, může být podkladem pro rozhodnutí pouze jeho
obsah s tím, že pak je na správním orgánu, aby zhodnotil a posoudil, zda došlo či nedošlo
k porušení zákona. Toto posouzení je posouzením otázky právní, k níž je povolán správní orgán,
který ve věci samé rozhoduje. Doplnění dokazování výslechy svědků neshledal městský soud
potřebným, neboť stanovisko navrhovaných svědků, kteří byli zpracovateli analýzy
pro stěžovatelku, pro ni nebylo závazné. Ani návrh na výslechy svědkyň neshledal městský soud
důvodným, neboť se jednalo o pracovnice stěžovatelky, které se podílely na zpracování
rozhodnutí. Jejich povinností tedy bylo v podstatě realizovat rozhodnutí stěžovatelky.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v ust.
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které namítala, že městský soud rozhodl nad rámec zákona,
čímž zasáhl do jejího správního uvážení a překročil tím svou pravomoc. Stěžovatelka má za to, že
sledovanost a její hodnocení je v mediální oblasti skutečností obecně známou. Tento pojem
a jeho hodnocení je veřejností, a zejména veřejností odbornou, vnímáno jako pojem jasný
a srozumitelný, stejně tak jako jeho kritéria. Jeho hodnocení vychází z potřeb a náhledu zejména
samotných provozovatelů. Další hodnocení a zdůvodnění je zcela nadbytečné a takový
požadavek soudu je zákonem nepodložený. Není povinností správního orgánu vysvětlovat
a upřesňovat pojmy běžně užívané a v dané oblasti známé a srozumitelné. Sledovanost, její výši
a její hodnocení uvedené v napadeném rozhodnutí tedy nelze mít za nepřezkoumatelné.
K postavení ČT jako veřejnoprávního provozovatele televizního vysílání stěžovatelka uvedla,
že nehodnotila odpovědnost provozovatele jako sankční odpovědnost. Městský soud učinil
mylný výklad správní úvahy stěžovatelky, čímž zasáhl do jejího správního uvážení. Je totiž její
povinností hodnotit odpovědnost provozovatele vůči divácké veřejnosti. Je nepochybné,
že odpovědnost ČT je vyšší oproti komerčním provozovatelům, a to zejména proto, že je zřízena
zákonem s určitým cílem a posláním, její činnost je kontrolována Parlamentem ČR a částečně
financována z prostředků obyvatel. Městský soud tak chybně vyvodil závěry o odpovědnosti
provozovatele, neboť zaměnil odpovědnost skutkovou odpovědností provozovatele vůči
divákům. Závěr městského soudu tak nemá oporu v předcházejícím řízení, resp. spise. Dále
stěžovatelka ocitovala část napadeného rozsudku týkající se předchozího upozornění na porušení
zákona o vysílání a uvedla, že zákon ani soudy nijak nevymezují typovou shodnost závadného
jednání. Typově shodné porušení povinnosti není právním institutem upraveným v zákoně
o vysílání. Jeho použitím městský soud rozhodl nad rámec zákona. Ustanovení nijak nevymezuje
typové vymezení ohrožovacího jednání a nelze je tedy ani aplikovat ve správní praxi a udělovat
za jejich jednotlivé porušení upozornění. Pojmy fyzický, psychický a mravní se vztahují k ochraně
dětí a mladistvých en bloc. Zákon neříká nic o upozornění na typově shodné jednání. Na tuto
problematiku stěžovatelka u tohoto senátu upozorňuje opakovaně, neboť nerespektuje judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Typová shodnost jednání je požadavek, který nemá žádnou oporu
v legislativě a není podložen ani právním výkladem. Ze shora uvedených důvodů má stěžovatelka
za to, že napadený rozsudek je stižen vadami, a je tedy nezákonný. K prokázání svých tvrzení
navrhla provedení důkazu správním a soudním spisovým materiálem. Dále navrhla zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že v dané věci již Nejvyšší správní soud jednou rozhodl rozsudkem
ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 16/2009 - 82, jímž ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušil rozsudek
městského soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 11 Ca 134/2008 – 52, a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení, zabýval se nejprve otázkou, zda se v případě opakované kasační stížnosti
nejedná o kasační stížnost nepřípustnou.
Podle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Citované ustanovení zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro krajský (městský) soud
vyslovil, a to v situaci, kdy se tento soud tímto právním názorem řídil (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, dostupné na www.nssoud.cz).
I Nejvyšší správní soud je v řízení o opakované kasační stížnosti vázán právním názorem, který
vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost takové kasační stížnosti
je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil. Tato vázanost
právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo
dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský (městský) soud,
i Nejvyšší správní soud, povinen respektovat v novém rozhodnutí (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publikováno
pod č. 1723/2008 Sb. NSS).
V opakované kasační stížnosti stěžovatelka uplatila pouze stížní námitky, se kterými
se již Nejvyšší správní soud vypořádal ve svém předcházejícím rozsudku a jak námitku
nesprávného posouzení otázky přezkoumatelnosti stanovení výše uložené pokuty včetně
argumentace týkající se sledovanosti a postavení ČT jako veřejnoprávního provozovatele
televizního vysílání, tak i námitku chybného výkladu ust. §59 zákona o vysílání, přitom shledal
nedůvodnou.
Protože stěžovatelka v kasační stížnosti nenamítala, že by se městský soud neřídil
závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, a nedošlo ani ke změně
skutkových zjištění, právních poměrů či k podstatné změně judikatury, dospěl ze shora
uvedených důvodů Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná podle
ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., a z tohoto důvodu ji podle ust. §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu