ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.381.2018:33
sp. zn. 7 As 381/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase, v právní věci žalobce: P. M., zastoupen
JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1964, Vlašim, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 5. 9. 2018, č. j. 50 A 72/2017 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Tábor (dále též „stavební úřad“) ve výzvě ze dne 16. 10. 2015, č. j. METAB
49994/2015/SÚ/Mus (dále též „výzva ze dne 16. 10. 2015“), konstatoval, že kontrolní
prohlídkou provedenou téhož dne bylo zjištěno, že se na pozemku parc. č. X v katastrálním
území Č. nachází stavba užívaná pro parkování osobních automobilů, která byla provedena
bez rozhodnutí či jiného opatření stavebního úřadu. Současně vyzval žalobce jakožto stavebníka
dle §134 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
platném a účinném do 31. 12. 2017 (dále též „stavební zákon“), k bezodkladnému zjednání
nápravy tím, aby tato stavba nebyla užívána, a poučil jej o tom, že neuposlechnutím této výzvy se
dopustí přestupku podle §178 odst. 2 písm. i) téhož zákona.
[2] Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2017, č. j. METAB 23123/2017/SÚ/RMa (dále též
„rozhodnutí o přestupku“), uznal stavební úřad žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§178 odst. 2 písm. i) stavebního zákona, kterého se dopustil tím, že neuposlechl výzvu ze dne
16. 10. 2015, a v období od 30. 10. 2016 do 20. 3. 2017 užíval předmětnou stavbu k parkování
osobních vozidel. Za spáchaný přestupek mu uložil pokutu ve výši 20 000,- Kč a povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč.
[3] Proti rozhodnutí o přestupku podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl tak,
že ve výroku změnil počátek doby trvání protiprávního jednání ze dne 30. 10. 2016 na den
3. 2. 2017 a doplnil specifikaci vozů, k jejichž parkování byla stavba v rozporu s výzvou užívána.
Dále snížil výši uložené pokuty na 10 000,- Kč.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl,
že žalobce byl potrestán za to, že dle správních orgánů nezjednal nápravu jemu uloženou výzvou
ze dne 16. 10. 2015. Stavební úřad tedy nevydal zákaz užívat stavbu dle §120 stavebního zákona,
ale zvolil mírnější postup, když žalobci uložil zjednání nápravy zjištěné závady, kterou bylo
užívání nedokončené stavby zhotovované v rozporu se stavebním zákonem. Krajský soud
neshledal, že by výrok rozhodnutí žalovaného vykazoval tvrzené vady. Přestože vymezení skutku
v rozhodnutí žalovaného není doslovně totožné s vymezením skutku, o kterém bylo řízení
zahájeno, totožnost skutku jako takového zde zůstala zachována; z výroku je rovněž zřejmé, jaké
jednání je žalobci kladeno za vinu, kde se tohoto jednání měl dopustit a kdy se ho měl dopustit.
Skutek není možné zaměnit s jiným. Předmětný delikt nespočívá v tom, že sám žalobce měl tuto
stavbu užívat, ale v tom, že v rozporu s výzvou ze dne 16. 10. 2015 nezajistil, aby stavba nebyla
kýmkoliv a jakkoliv užívána. Žádné opatření, kterým by výzvě stavebního úřadu vyhověl, nebylo
prokázáno. Žalobce je nadto manželem vlastnice pozemku, na němž je stavba umístěna,
a jednatelem a většinovým společníkem společnosti, jejíž vozidla byla v prostoru stavby
parkována. S ohledem na své postavení a funkci mohl tedy zabránit, aby zde byla tato vozidla
parkována. Z hlediska deliktní odpovědnosti žalobce postačí, že ve vymezeném časovém rozmezí
bylo parkování předmětných vozidel v prostoru stavby zjištěno; nebylo nutné, aby zde vozidla
parkovala každý den. Vlastní zjištění stavebního úřadu žalobce účinně nerozporoval. Krajský
soud nepřisvědčil ani ostatním námitkám žalobce. Pozdější rozhodnutí o zastavení řízení
o odstranění nepovolené stavby a o jejím dodatečném povolení nejsou pro věc relevantní.
Rozhodnutí žalovaného není tzv. překvapivým rozhodnutím; žalovaný upřesnil vymezení skutku
žalobce. Výzva ze dne 16. 10. 2015 byla dostatečně určitá co do uložení povinnosti zamezit
jakémukoli užívání stavby. Správní orgány se dostatečně zabývaly materiální stránkou přestupku.
Rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v sobotu dne 26. 8. 2017. Žalovaný se podrobně zabýval
výší pokuty a vysvětlil důvody pro její snížení.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.”). Uvedl, že krajský soud postupoval nesprávně,
když se ztotožnil s rozhodutími správních orgánů a neshledal žádné z pochybení, které stěžovatel
správním orgánům vytýkal. Stěžovatel odkázal v plném rozsahu na text žaloby a jejího doplnění.
[6] Dne 8. 11. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud podání stěžovatele označené jako
„upřesnění kasační stížnosti“. Poukazuje na to, že krajský soud akceptoval výrok rozhodnutí
správních orgánů, v němž jsou de facto zahrnuty dny, kdy k přestupku jednoznačně a prokazatelně
nedošlo, respektive nebyl prokázán. Krajský soud dále nepřípustně rozšířil povinnost stěžovatele
uloženou výzvou ze dne 16. 10. 2015. Stěžovatel byl vyzván k tomu, aby stavbu neužíval, nikoliv
aby ji zabezpečil před jejím užíváním či tomuto užívání aktivně bránil. Z výzvy tak nebylo zřejmé,
jakou nápravu stavební úřad od žalobce požaduje. Parkování vozidel nebylo zjištěno nepřetržitě
po celou dobu uvedenou v rozhodnutí. Fotografie byly pořízeny k určitému momentu;
nepotvrzují, že k parkování docházelo po celý den. Fotografie neměly být akceptovány jako
důkazní prostředky, neboť nejsou objektivní. Snížení pokuty pouze na polovinu nebylo
žalovaným vysvětleno. Soud nesprávně tvrdí, že stěžovatel nebrojil proti výši pokuty. To činil,
když v odvolání rozporoval tvrzenou nebezpečnost jednání. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozhodnutí o odvolání, vyjádření
k žalobě a obsah správního spisu. S rozsudkem krajského soudu se ztotožňuje. Považuje kasační
stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Předně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě
předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit jím
uplatněné námitky. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že uvedl-li stěžovatel v základní
dvoutýdenní lhůtě alespoň jeden kasační bod, nemá soud povinnost jej vyzývat k doplnění
kasační stížnosti; řízení tedy není vydáním usnesení dle §106 odst. 3 s. ř. s. koncentrováno.
V takovém případě je možné kasační stížnost doplňovat v zásadě kdykoli, až do vydání
rozhodnutí o ní (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017,
č. j. 2 As 209/2016 - 93, nebo ze dne 27. 6. 2018, č. j. 1 As 122/2018 - 40).
[11] V samotné kasační stížnosti stěžovatel toliko citoval právní úpravu §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s., krajskému soudu obecně vytkl, že se ztotožnil s nesprávným procesním postupem
žalovaného a jeho právním názorem na věc a ve zbytku odkázal na žalobu a její doplnění,
přičemž doslovně zkopíroval část žaloby. Stěžovatel tedy žádným způsobem nekonkretizoval
vady v právním úsudku, jichž se měl krajský soud dopustit, či vady řízení před správními orgány.
Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel je povinen v kasační stížnosti explicitně uvést jím
spatřované konkrétní skutkové a právní důvody, pro které považuje napadený rozsudek krajského
soudu za nezákonný, a vymezit tak rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 - 74). Uvedení konkrétních
stížních námitek přitom nelze nahradit zkopírováním žaloby, neboť žalobní námitky směřovaly
proti jinému rozhodnutí, než je rozsudek přezkoumávaný Nejvyšším správním soudem (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58). Není
úkolem Nejvyššího správního soudu, aby za stěžovatele na podkladě jeho žalobních námitek
dohledával důvody nezákonnosti rozsudku krajského soudu a domýšlel, v čem stěžovatel spatřuje
jejich nesprávné vypořádání ze strany krajského soudu. Tímto by totiž popřel dispoziční zásadu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 137/2015 - 45).
Neuvádí-li stěžovatel, které konkrétní závěry krajského soudu pokládá za nedostatečné,
resp. nesprávné, je Nejvyšší správní soud oprávněn zabývat se posouzením zákonnosti rozsudku
krajského soudu pouze v rovině obecné.
[12] Teprve v doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 11. 2018 stěžovatel rozvedl konkrétní výtky
proti posouzení věci ze strany krajského soudu. Nejvyšší správní soud tedy posuzoval důvodnost
kasační stížnosti optikou námitek uvedených v tomto doplnění kasační stížnosti.
[13] Stěžovateli byla uložena pokuta dle §178 odst. 2 písm. i) stavebního zákona za to,
že v rozporu s výzvou stavebního úřadu ze dne 16. 10. 2015, aby nebyla nepovolená stavba
užívána, tuto stavbu v období od 3. 2. 2017 do 20. 3. 2017 užíval k parkování osobních vozidel.
[14] Uložením pokuty za deliktní jednání spočívající v neodstranění závady spočívající
ve způsobu užívání stavby, která byla zjištěna při kontrolní prohlídce stavby, ve lhůtě stanovené
ve výzvě stavebního úřadu podle §134 odst. 2 stavebního zákona, se Nejvyšší správní soud
zabýval v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 126/2014 - 36. Konstatoval, že: „Závadou
ve smyslu §134 odst. 2 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012, které bylo účinné i v době spáchání
přezkoumávaného správního deliktu, je i užívání stavby k jinému, než povolenému účelu, nebo jiným než
stanoveným způsobem.“ Přestože se v tomto případě jednalo o uložení pokuty za správní delikt
dle §180 odst. 2 stavebního zákona, lze ze zde vyjádřeného právního názoru vycházet i v nyní
posuzované věci, neboť uvedený správní delikt je vystavěn na shodných principech jako
přestupek, za který byla uložena pokuta stěžovateli, a novela provedená zákonem č. 350/2012 Sb.
na znění §134 odst. 2 stavebního zákona nic nezměnila. Mohla-li být závadou dle citovaného
rozsudku nedostatečnost právního titulu k praktikovanému způsobu užívání povolené stavby, tím
spíše mohlo být touto závadou užívání nepovolené stavby bez jakéhokoliv právního titulu.
Jde totiž nepochybně o závažnější případ porušení zákona, než je pouhé odchýlení se
od povoleného účelu užívání stavby, proto lze na podporu tohoto závěru použít logický
argument „od menšího k většímu“ (a minori ad maius).
[15] Jestliže stavební úřad v posuzované věci zjistil při kontrolní prohlídce tuto právní závadu
(užívání stavby bez povolení), byl oprávněn vyzvat stěžovatele jako stavebníka, aby ve stanovené
lhůtě zjednal nápravu, a případné nesplnění této povinnosti pak sankcionovat jako přestupek
[§178 odst. 2 písm. i) stavebního zákona]. Tuto pravomoc stavebního úřadu ostatně stěžovatel
nijak nerozporuje.
[16] Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že „ze shromážděných podkladů zcela
jednoznačným způsobem plyne, že žalobce nevyhověl výzvě stavebního úřadu a nezjednal nápravu vedoucí
k zanechání užívání předmětné stavby, resp. jejího zabezpečení tak, aby tato stavba nebyla užívána.“ Odkázal
přitom na zápisy z prohlídky stavby vyhotovené stavebním úřadem, které jsou založeny
ve správním spise spolu s příslušnou fotodokumentací pořízenou při těchto prohlídkách. Proti
tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že provedené důkazy nelze považovat za objektivní.
[17] Ve správním spise je založen protokol č. 1, dle jehož obsahu stavební úřad za účelem
zjištění dodržování povinností stanovených výzvou ze dne 16. 10. 2015 prováděl operativní
kontrolní prohlídky na místě a svá zjištění zachycoval do tohoto protokolu. V období
od 3. 2. 2017 do 16. 2. 2017 bylo provedeno celkem 20 kontrolních prohlídek, jejichž výsledek je
zde popsán spolu s uvedením data a času prohlídky, jména a podpisu kontrolující úřední osoby.
Součástí některých zápisů je poznámka, že byla pořízena fotografie místa. Uvedené fotografie
jsou založeny ve spise s tím, že údaj o čase jejich pořízení je na nich vyznačen ručně. Z protokolu
č. 1 vyplývá, že v prostoru stavby bylo zaparkováno alespoň jedno vozidlo při celkem
12 kontrolních prohlídkách. Dále je ve správním spise založen protokol č. 2 zachycující průběh
operativních kontrolních prohlídek v období od 16. 2. 2017 do 20. 3. 2017. Jednalo se o dalších
celkem 20 kontrolních prohlídek. V těchto případech je součástí protokolu fotodokumentace
ve všech případech, kdy bylo v prostoru stavby zaparkováno alespoň jedno vozidlo, což bylo
zjištěno při celkem 17 kontrolních prohlídkách. Údaj o čase pořízení jednotlivých fotografií je
opět vyznačen ručně s výjimkou dne 16. 2. 2017, kdy je tento údaj přímo součástí fotografie
(digitální záznam).
[18] Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud neshledává na těchto důkazních
prostředcích nic neobjektivního. Právě naopak, oba protokoly dle názoru Nejvyššího správního
soudu objektivně zaznamenávají průběh jednotlivých kontrolních prohlídek. Jejich objektivnosti
nasvědčuje i to, že je zde zaznamenáno rovněž 11 prohlídek (spolu s fotografiemi),
kdy v prostoru stavby žádné vozidlo zaparkováno nebylo. Obraz, který si zdejší soud na podkladě
předloženého správního spisu učinil, tedy koresponduje závěrům správních orgánů i krajského
soudu. Na základě shromážděných podkladů nemá Nejvyšší správní soud žádné pochybnosti
o tom, že ve vymezeném období byla stavba v rozporu s výzvou ze dne 16. 10. 2015 pravidelně
užívána. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní námitky, týkající se například nepravdivosti
či účelovosti pořízených zápisů či fotografií v kasační stížnosti nevznesl. Obecně je označuje
za neobjektivní, aniž by však uváděl, z čeho konkrétně by tato neobjektivnost měla pramenit.
Z kontextu je zřejmé, že fotografie byly pořízeny úřední osobou při provádění jednotlivých
kontrolních prohlídek. Za situace, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by stavební úřad, respektive
pověřená úřední osoba měla jakkoliv s fotografiemi založenými ve spise k jednotlivým zápisům
z kontrolních prohlídek manipulovat, nemůže zpochybnit hodnověrnost fotografií skutečnost,
že datum a čas jejich pořízení byl zaznamenán ručně. V tomto ohledu lze souhlasit s krajským
soudem, že stěžovatel zjištění stavebního úřadu o tom, že vozidla uvedená v protokolech byla
ve sledovaném období v prostoru stavby parkována, nijak účinně nerozporoval. Nejvyšší správní
soud tomu odpovídajícím způsobem hodnocení důkazu přezkoumal a stěžovatelově námitce
z výše popsaných důvodů nepřisvědčil.
[19] Stěžovatel dále namítá, že období označené ve výroku žalovaného zahrnuje rovněž dny,
kdy prokazatelně k přestupku nedošlo. Jinými slovy, stěžovatel zpochybňuje určitost výroku
co do uvedení času spáchání přestupku.
[20] Je pravdou, že časové určení doby spáchání přestupku bylo vymezeno rámcově jako
období od 3. 2. 2017 do 20. 3. 2017, i když stavební úřad neprováděl kontrolní prohlídky každý
jednotlivý den tohoto období, respektive ani nebylo zjištěno parkování obou označených vozidel
nebo alespoň jednoho z nich při každé kontrolní prohlídce. To však samo o sobě nutně
nezpůsobuje vadu ve vymezení skutku. Dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, je totiž podstatné, aby výrok rozhodnutí obsahoval „popis skutku uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečnosti, jichž je potřeba k tomu, aby nemohl být
zaměněn s jiným“ (důraz přidán). Ke smyslu vymezení skutku se Nejvyšší správní soud vyslovil dále
např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2016, č. j. 9 As 85/2015 - 25, kde uvedl, že „[s]myslem přesného
vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním.
V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný správní delikt, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je
subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují.“ Je tedy třeba
posoudit, zda je časové určení uvedené v popisu skutku v rozhodnutí žalovaného dostatečné
a potřebné z hlediska splnění podmínky nezaměnitelnosti skutku s jiným skutkem, tedy přesnosti
vymezení jednání, za něž je stěžovatel postihován.
[21] Otázkou vymezení skutku z hlediska nezbytnosti přesného časového určení doby
jeho spáchání se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2013,
č. j. 5 As 138/2012 - 23, kde uvedl, že: „Popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek
odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět jazykový popis
těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit) formálním znakům správního deliktu
uvedeným v zákoně. Popis skutku musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska
naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení, tj. za nějž byla
v dané věci uložena pokuta. Přesný časový údaj je nutný zejména u deliktů, kdy je časové vymezení právně
významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty daného deliktu, v ostatních případech bude
přesná časová specifikace skutku postradatelná a bude moci být nahrazena méně přesným určením.“ (důraz
přidán)
[22] V případě stěžovatele bylo deliktně postihováno jednání spočívající v nezjednání nápravy
požadované stavebním úřadem, tj. v neuposlechnutí výzvy ze dne 16. 10. 2015, aby stavba nebyla
užívána. Při vymezení skutku tedy bylo rozhodující konstatování, že v době následující po vydání
této výzvy došlo k užívání stavby; precizní vymezení časového úseku, kdy byla stavba užívána
(s přesností na dny, hodiny, minuty), nicméně nebylo z pohledu vymezení skutku nezbytné.
Objektem přestupku totiž nebylo užívání stavby jako takové, ale porušení výzvy ze dne
16. 10. 2015. Samotná intenzita užívání stavby (ve smyslu, zda se tak dělo ve vymezeném
časovém období nepřetržitě či jen v některých dnech a po omezenou dobu) je tedy z pohledu
naplnění skutkové podstaty přestupku dle §178 odst. 2 písm. i) stavebního zákona a vymezení
daného skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku nerozhodná. Podstatné je, že k užívání stavby
v rozporu s povinností uloženou výzvou ze dne 16. 10. 2015 došlo. Četnost či intenzita porušení
výzvy ze dne 16. 10. 2015 může mít vliv toliko na výši uložené sankce. Skutek byl proto
ve výroku rozhodnutí žalovaného z hlediska časového identifikován dostatečně přesně.
Nevznikly žádné pochyby o době jednání stěžovatele, která byla pro identifikaci skutku zřejmá.
Stěžovatel ostatně ani možnost záměny skutku se skutkem jiným netvrdí.
[23] Nejvyšší správní soud nesdílí ani pochybnosti stěžovatele, že povinnost uložená výzvou
ze dne 16. 10. 2015 nebyla dostatečně jasná a že krajský soud tuto povinnost pojal nepřípustně
široce. Stavební úřad ve výzvě ze dne 16. 10. 2015 jasně konstatoval, že stěžovatel jako stavebník
realizoval danou stavbu bez rozhodnutí či jiného opatření a vyzval jej k bezodkladnému zjednání
nápravy tím, aby tato stavba nebyla užívána. Stavební úřad tedy nepožadoval, aby stavbu přestal
užívat toliko stěžovatel. Uložil mu zjednat nápravu zjištěného protiprávního stavu způsobeného
jím samotným v důsledku realizace stavby bez jakéhokoliv oprávnění, tak, že daná stavba nebude
jakkoliv a kýmkoliv užívána. Spočívala-li závada zjištěná stavebním úřadem ve smyslu §134
odst. 2 stavebního zákona v užívání (nadto nepovolené) stavby bez právního titulu, nemohl
stavební úřad postupovat jinak, než vyzvat stěžovatele jako odpovědný subjekt k ukončení
užívání stavby en bloc. Jedině tak mohl zabránit nežádoucímu stavu, aby nepovolená stavba
fakticky nějakému účelu nadále sloužila. Tuto povinnost není dost dobře možné formulovat
precizněji než jako úplné „embargo“ na užívání stavby. Volba konkrétního způsobu, jakým
splnění této povinnosti zajistí, byla na stěžovateli.
[24] Ze zjištění stavebního úřadu přitom plyne, že stavba byla v rozporu s takto uloženou
povinností nápravy nadále užívána, a to ke stejnému účelu (parkování vozidel), který byl popsán
již ve výzvě ze dne 16. 10. 2015. Naopak nebylo prokázáno, že by stěžovatel přijal jakékoliv
opatření k tomu, aby tomuto užívání ať už preventivně (např. vylepením informace o zákazu
užívání stavby, natažením pásky zabraňující vstupu do ní) či dodatečně bránil. Jinými slovy tedy
stěžovatel nedbal povinnosti uložené mu výzvou a nadále umožnil užívání stavby a nijak proti
němu nezasáhl. V této souvislosti není bez významu, že dle zjištění stavebního úřadu stavbu
neužívala neznámá osoba bez vztahu ke stěžovateli, ale jednalo se o užívání ze strany právnické
osoby, v níž vykonával stěžovatel funkci jednatele a byl jejím společníkem. Nepochybně tedy měl
mandát k tomu, aby zjednal nápravu přímo ve vztahu k této právnické osobě, namísto toho
užívání stavby z její strany strpěl. Ani tyto námitky neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými.
[25] Snížení výše pokuty vysvětlil žalovaný na straně 6 svého rozhodnutí tím, že došlo
ke zpřesnění skutkové věty. Poukázal na to, že nebylo zjištěno užívání stavby ze strany jiné osoby
než společnosti, v níž je stěžovatel společníkem a jednatelem, což snižuje společenskou
nebezpečnost přestupku, a dále že doba užívání byla prokazatelně kratší, než uvedl stavební úřad
v rozhodnutí o přestupku. Samotnou výši pokuty stěžovatel v žalobě skutečně nerozporoval.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady, pro které by bylo nutno je zrušit. Jejich závěry mají plnou oporu v právní
úpravě a správním spise.
[27] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu
spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu