ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.91.2011:101
sp. zn. 7 As 91/2011 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. T. P., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 15. 3. 2011, č. j. 11 A 200/2010 – 62,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011, č. j. 11 A 200/2010 – 62,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání
rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 11 A 200/2010 – 62, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu,
kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie ze dne 2. 8. 2010, č. j. CPR-3729-2/ČJ-2010-9CPR-C220, kterým bylo změněno
rozhodnutí Oblastního ředitelství cizinecké policie Plzeň, Inspektorátu cizinecké policie
v Domažlicích ze dne 11. 1. 2010, č. j. CPPL-2479/ČJ-2009-034062-PT, tak, že se žádosti
žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného
soužití rodiny nevyhovuje a povolení k dlouhodobému pobytu se žalobci neuděluje, neboť
je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl při svém pobytu na území závažným způsobem
narušit veřejný pořádek. Městský soud shledal, že postup odvolacího orgánu, který prvostupňové
rozhodnutí neobsahující odkaz na ustanovení právních předpisů pouze změnil a do výroku tento
odkaz doplnil, byl v souladu s ust. §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí
dostatečně určitým a srozumitelným způsobem vyplývá, že žalobci nebyl dlouhodobý pobyt
udělen z důvodu nebezpeční narušení veřejného pořádku. Jednání žalobce založilo důvodné
nebezpečí, že by žadatel o dlouhodobý pobyt mohl ve smyslu zákona o pobytu cizinců závažným
způsobem narušit veřejný pořádek. Bylo dostatečně prokázáno, že žalobce není ochoten
respektovat základní pravidla chování vyjádřená právními předpisy nejen na území České
republiky. Klasifikace žalobcova jednání jako závažného porušení veřejného pořádku je přitom
souladná i s právním řádem Evropských společenství, konkrétně se směrnicí Evropského
parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Zamítnutí
žalobcovy žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu bylo založeno výlučně na jeho osobním
chování, konkrétně na způsobu, jakým se snažil domoci tohoto povolení. Není pochyb o tom,
že uzavření manželství je osobním chováním. Svým chováním navíc žalobce skutečně, aktuálně
a dostatečně závažně ohrozil základní zájem společnosti, kterým je v daném případě respektování
právního řádu. Není důvodná námitka, že si správní úřad prvého stupně opatřil bez souhlasu
žalobce spisový materiál z jiných řízení z moci úřední, aniž by o tom žalobce informoval
či požádal o jeho souhlas, a jako důkazy použil úřední záznamy obsažené v těchto spisech.
Správní úřad prvého stupně umožnil žalobci a jeho manželce podávat návrhy na doplnění
dokazování a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve stanovené lhůtě. Z obsahu žalobní
námitky není zcela určitě patrno, které konkrétní důkazy či rozhodné skutečnosti byly správním
úřadem opatřeny, aniž by se s nimi nemohl žalobce seznámit. Postup správního úřadu
byl v souladu s ust. §51 odst. 1 správního řádu. Z obsahu žaloby není zřejmé, které konkrétní
důkazy měly být prováděny mimo ústní jednání v rozporu s ust. §51 odst. 2 správního řádu
a není zřejmé, na základě jakých konkrétních právních ustanovení má žalobce za to, že
k opatřování důkazů ze spisového materiálu v jiných správních řízeních je nutný jeho souhlas.
Ust. §87d a §87k zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců)
na žalobce nedopadají, neboť ani žalobce, ani jeho rodinní příslušníci nejsou občany EU.
Městský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a žalobu proto jako
nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že zcela jiná ochrana je právním řádem poskytována cizincům
bez jakéhokoliv zázemí, kteří se snaží o vstup na území České republiky, jiná cizincům, kteří
žádají pouze o krátkodobá či dlouhodobá víza bez rodinného zázemí na území České republiky,
a jiná cizincům žádajícím o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, jejichž příbuzní
v rozsahu nukleární rodiny pobývají několik let v režimu trvalého pobytu na území České
republiky. V posledním případě není například požadováno předložení výpisu z rejstříku trestů,
tedy prokázání trestní zachovalosti. Na řízení ve věci dlouhodobého pobytu za účelem sloučení
rodiny nelze mechanicky aplikovat §56 odst. 1 písm. h) ani §9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu
cizinců a je nutno posuzovat přiměřenost rozhodnutí o neudělení pobytu v kontextu dopadů
do rodinného a soukromého života žadatele a ostatních účastníků řízení. To vyplývá i z §2
odst. 1 správního řádu, odkazujícího na mezinárodní smlouvy, jako například na Evropskou
úmluvu na ochranu lidských práv či Úmluvu o právech dítěte. Možnost narušení veřejného
pořádku závažným způsobem je v ust. §9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců kladen
na roveň ohrožení bezpečnosti státu či mezinárodních vztahů ČR, z čehož lze dovozovat spíše
mimořádné protiprávní jednání. Musí zde existovat reálná hrozba působící do budoucna a nikoliv
pouze případná protiprávní jednání v minulosti. Předchozí jednání stěžovatele nedosáhlo takové
intenzity, aby bylo možné presumovat narušení veřejného pořádku závažným způsobem
v budoucnosti. Soud i správní orgány interpretovaly tento neurčitý právní pojem nezákonně
a v rozporu s právem Evropských společenství. K jeho výkladu stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 As 51/2009 - 68, s tím, že veřejný pořádek
je vymezen ve směrnici 2004/38/ES a judikatuře Soudního dvora. Při aplikaci výhrady veřejného
pořádku (resp. zde ještě intenzivnější výhrady závažného narušení veřejného pořádku) je nutno
velmi pečlivě zvažovat výsledky dokazování a tyto pak kontextualizovat na situaci účastníka řízení
a jeho rodiny. Stěžovatel pobývá se svou manželkou a dvěma dětmi, přičemž všichni mají
povolen trvalý pobyt na území České republiky. Dále je stěžovatel otcem dalšího dítěte – občana
České republiky. Zájem na spojování rodin a zachování rodinného soukromého života v tomto
případě převažuje nad neudělením pobytu stěžovateli. Nemůže obstát tvrzení správního orgánu
a soudu, že stěžovatel není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Zaprvé je otcem
nezletilého dítěte občana České republiky. Z pouhého faktu, že s ním nesdílí společnou
domácnost nelze bez dalšího dovozovat, že není jeho rodinným příslušníkem. Zadruhé neurčitý
pojem závažné narušení veřejného pořádku je sice v evropském právu ukotven a interpretován
v kontextu rodinných příslušníků občana Evropské unie, ale pokud je identický pojem používán
i u příslušníků třetích zemí, je nutné z této interpretace vycházet analogicky. Napadené
rozhodnutí správního orgánu a soudu je nepřezkoumatelné z několika důvodů. Správní orgán
bez dalšího námitky zaměřené na nutnost zkoumání dopadů rozhodnutí do soukromého
a rodinného života účastníka řízení odmítl bez relevantního odůvodnění a městský soud se k nim
vůbec nevyjádřil. Městský soud vůbec nereflektoval námitky ohledně interpretace pojmu závažné
narušení veřejného pořádku. Ani žalovaný ani soud se nevypořádali s otázkou postavení
stěžovatele jakožto rodinného příslušníka občana Evropské unie. Dále byl stěžovatel zkrácen
na možnosti odvolat se, resp. vyjádřit se v odvolání ke všem skutečnostem, když došlo
druhostupňovým rozhodnutím ke změně výroku rozhodnutí prvého stupně, z něhož jasně
nevyplývá, z jakého důvodu mu nebyl dlouhodobý pobyt udělen. V neposlední řadě si správní
orgán prvního stupně opatřil spisový materiál z jiných řízení, aniž by o tom stěžovatele
informoval či požádal o jeho souhlas a jako důkazy použil úřední záznamy v těchto spisech
obsažené. Jednak je řízení o žádosti ovládáno dispoziční zásadou, jednak úřední záznamy
nemohou sloužit samy o sobě jako důkazní prostředky. Stěžovatel ze všech uvedených důvodů
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, kterou stěžovatel v rámci kasačních námitek konkretizuje tak, že se městský soud
vůbec nevyjádřil k otázce zkoumání dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
účastníka řízení, nereflektoval námitky stěžovatele ohledně interpretace pojmu závažné narušení
veřejného pořádku a nevypořádal se s otázkou postavení stěžovatele jakožto rodinného
příslušníka občana EU.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, všechna zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Ve svém nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06,
Ústavní soud například vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním
soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje
zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje
do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyložil, že „[z]a nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo
rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním,
která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné.“ Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ V rozsudku
ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75, Nejvyšší správní soud judikoval, že „rozhodnutí
krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých
ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, pak tento soud vyslovil právní názor, že „nezabýval-li se krajský soud řádně
uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které
problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku musí plně věcně vypořádat
se všemi žalobními námitkami, ledaže by to bylo vzhledem k výsledku řízení nadbytečné (v tomto
směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
č. 1566/2008 Sb. NSS).
Shora uvedeným požadavkům na soudní rozhodnutí přezkoumávaný rozsudek městského
soudu nevyhovuje, neboť se správní soud v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal
s žalobní námitkou stěžovatele, že správní orgán nezkoumal a nezohlednil, jaký bude mít dopad
případné neudělení povolení k pobytu do jeho soukromého a rodinného života. Napadený
rozsudek městského soudu v tomto rozsahu trpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
Ostatním dílčím námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku však již nelze
přisvědčit. Není pravdou, že by městský soud nereflektoval námitky stěžovatele ohledně
interpretace pojmu závažné narušení veřejného pořádku. Městský soud s odkazem na judikaturu
provedl výklad tohoto pojmu a výslovně reagoval na straně 10 svého rozsudku na žalobní
argumentaci tak, že se s přístupem žalobce nelze ztotožnit, a rozvedl blíže důvody, proč
se přiklání k výkladu provedenému Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 16. 5. 2007,
č. j. 2 As 78/2006 – 64.
Napadený rozsudek nemůže být považován za nepřezkoumatelný ani z důvodu,
že se městský soud nevypořádal s otázkou postavení stěžovatele jako rodinného příslušníka EU.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu provádí soud v souladu s ust. §75 odst. 2
s. ř. s. přezkum napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Nelze proto považovat za jeho
pochybení, pokud se nezabývá skutečností, kterou stěžovatel v žalobě vůbec neuvedl a ze které
ani nevyvozoval žádné právní důsledky.
Vedle výše uvedeného však Nejvyšší správní soud sám shledal dílčí nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, která mu brání v posouzení důvodnosti kasační námitky, podle
níž městský soud nesprávně vyhodnotil, zda jednání stěžovatele dosáhlo takové intenzity,
aby šlo o závažné narušení veřejného pořádku. Z napadeného rozsudku totiž není zřejmé,
v čem konkrétně spatřuje městský soud důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným
způsobem narušit veřejný pořádek.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „dospívá k závěru,
že [stěžovatelovo] jednání takové důvodné nebezpečí založilo. I dle názoru zdejšího soudu je totiž
ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn během správního řízení, zjevné, že jednání účastníka řízení (výše
podrobně popsaná soudem a výslovně uvedená i v odůvodnění správních rozhodnutí), byla správními úřady obou
stupňů zhodnocena jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem, neboť se těchto různorodých
protiprávních jednání dopouštěl postupně od roku 2003 a bylo tak dostatečně prokázáno, že účastník řízení není
ochoten respektovat základní pravidla chování vyjádřená právními předpisy nejen na území České republiky.“
V rekapitulační části napadeného rozsudku je však popsána celá řada jednání stěžovatele,
jako například již samotné podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, předložení
pozměněné kopie oddacího listu, neoprávněný pobyt na území České republiky od 18. 1. 2005
do 5. 12. 2005, podání žádosti o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny s nezletilým J. P. –
občanem České republiky (té bylo nejprve vyhověno, po provedení obnovy řízení však byla
žádost zamítnuta), spáchání trestného činu (s poukazem na odsouzení Okresním soudem
v Chebu, sp. zn. 3 T 74/2002), spáchání správních deliktů (potrestané dvěma rozhodnutími
České obchodní inspekce), neoprávněný pobyt na území Německa dne 3. 6. 2008
(je poukazováno na předání stěžovatele z Německa do České republiky) či spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
Z napadeného rozsudku tak není vůbec zřejmé, která z uvedených jednání podle
městského soudu naplňují důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem
narušit veřejný pořádek. Posuzování existence takového důvodného nebezpečí se musí opírat
o konkrétní činy stěžovatele a konkrétní skutečnosti. Jestliže městský soud pouze obecně uvádí,
že jednání stěžovatele naplňuje důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, aniž
by toto jednání konkretizoval (pouze neurčitě odkazuje na jednání „výše podrobně popsaná soudem
a výslovně uvedená i v odůvodnění správních rozhodnutí“), není možné posoudit správnost tohoto závěru,
respektive důvodnost kasační stížnosti namítající nesprávnost tohoto závěru.
Nepřezkoumatelnost úvah městského soudu podtrhuje i další pasáž, která následuje
po učinění závěru o existenci důvodného nebezpečí ze závažného narušení veřejného pořádku,
v níž se uvádí: „Soud dospěl k závěru, že zamítnutí žalobcovy žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu bylo
založeno výlučně na jeho osobním chování, konkrétně na způsobu, jakým se snažil domoci tohoto povolení. Není
pochyb o tom, že uzavření manželství je osobním chováním. Tímto výše popsaným chováním navíc skutečně,
aktuálně a dostatečně závažně žalobce ohrozil základní zájem společnosti, kterým je v daném případě
respektování právního řádu. Žalobci vytýkané jednání není pouze jednáním před podáním žádosti o udělení
dlouhodobého pobytu, ale jednáním v souvislosti s touto žádostí, jehož účinky by trvaly i do budoucna právě proto,
že správní orgán by na akceptaci žalobcova obcházení zákona založil vytvoření právního vztahu, trvajícího
do budoucna.“
Městský soud v citované pasáži tedy poukazuje zřejmě na jiné jednání stěžovatele, kterým
měl být ohrožen základní zájem společnosti, a sice uzavření manželství a obcházení zákona.
S důvody uvedenými v předchozích pasážích se však tyto závěry zcela míjí, a napadený rozsudek
je proto v tomto směru také nesrozumitelný.
Dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však nebrání kasačnímu soudu,
aby se vyslovil k důvodnosti některých kasačních námitek pojících se k žalobním bodům, s nimiž
se městský soud přezkoumatelným způsobem vypořádal.
Stěžovatel namítá, že byl zkrácen na právu podat odvolání, resp. vyjádřit se v odvolání
ke všem skutečnostem, když došlo druhostupňovým rozhodnutím ke změně výroku rozhodnutí
prvého stupně tak, že bylo do textu výroku rozhodnutí prvého stupně doplněno právního
ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno. Městský soud tuto námitku neshledal důvodnou,
neboť odvolací orgán postupoval v souladu s ust. §90 odst. 1 písm. c) správního řádu, stěžovatel
nebyl tímto postupem zkrácen na právech a z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá,
že žalobci byl dlouhodobý pobyt neudělen z důvodu nebezpečí narušení veřejného pořádku.
Nejvyšší správní soud se v této otázce ztotožňuje s argumentací i závěrem městského
soudu. Ust. §90 odst. 1 písm. c) správního řádu výslovně umožňuje odvolacímu orgánu
napadené rozhodnutí nebo jeho část změnit. Výjimkou, kdy změnu provést nelze, jsou případy,
kdy by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty
možnosti odvolat se. Taková situace však nenastala v posuzované věci. V druhém
odstavci odůvodnění prvostupňového rozhodnutí bylo odkázáno na konkrétní ustanovení
právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a i z dalšího obsahu odůvodnění je zřejmé,
z jakých důvodů nebylo žádosti stěžovatele vyhověno. Změna výroku rozhodnutí spočívající
v doplnění ustanovení právního předpisu, na které již bylo v odůvodnění provstupňového
rozhodnutí odkázáno, nemohla stěžovatele nijak zkrátit na jeho právu odvolat se. Tato kasační
námitka je proto nedůvodná.
Stěžovatel dále napadenému rozhodnutí vytýká, že si správní orgán prvého stupně opatřil
bez jeho souhlasu spisový materiál z jiných řízení z moci úřední, aniž by o tom stěžovatele
informoval či požádal o jeho souhlas, a jako důkazy použil úřední záznamy v těchto spisech
obsažené.
Nejvyšší správní soud ani tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Obecně lze poukázat
na ust. §52 větu druhou správního řádu, podle níž „[s]právní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy
však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.“ Správní orgán tak byl oprávněn provést
i jiné, než stěžovatelem navržené důkazy, a to aniž by k tomu bylo potřeba souhlasu stěžovatele.
Skutečnost, že řízení bylo zahájeno na návrh, správní orgán nezbavuje povinnosti zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu ust. §2 správního řádu. Ze zákona přitom
nevyplývá ani povinnost informovat účastníky řízení o opatření listin. Je zcela postačující, je-li
před vydáním rozhodnutí v souladu s ust. §36 odst. 3 účastníku řízení dána možnost vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí. Tato povinnost byla v posuzované věci také splněna, a to výzvou
ze dne 10. 12. 2009. Ve zbytku se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem,
že ze stěžovatelem formulované žalobní a nyní stížní námitky není zcela určitě a srozumitelně
patrno, na které konkrétní důkazy, úřední záznamy či rozhodné skutečnosti tato námitka míří.
Stěžovatelův poukaz na pochybení správního orgánu není v tomto směru dostatečně konkrétní
na to, aby se s ním bylo možno věcně vypořádat.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2011,
č. j. 11 A 200/2010 – 62, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost,
a proto přistoupil k jeho zrušení podle ustanovení §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby se vypořádal se všemi žalobními námitkami
a ve svém rozhodnutí přesně popsal, v jakém konkrétním jednání stěžovatele spatřuje důvodné
nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při interpretaci
pojmu „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, a subsumpci
posuzovaného skutkového stavu pod tyto pojmy přitom bude potřeba zohlednit i rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
(Městského soudu v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud (Městský soud
v Praze) vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu