ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1040.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1040/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 8. 2014 o dovolání obviněného Mgr. R. D. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 354/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 45/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. R. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 4 T 45/2013, byli obvinění Mgr. R. D. a Bc. M. R. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému Mgr. R. D. byl za tento přečin uložen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na dvě léta, a dále podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku na dva měsíce.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v tom, že dne 3. 8. 2012 kolem 8,30 hodin v B. při sjezdu z ulice V. na dálnici D 1 směrem na O. (km 194) v rámci výkonu služby obvinění coby příslušníci dopravní policie při kontrole osobního motorového vozidla zn. Daewoo Lanos s polskou registrační značkou ... postupovali tak, že obviněný Bc. M. R. v přítomnosti obviněného Mgr. R. D. řidičce kontrolovaného vozidla, kterou byla polská občanka J. M. T., uvnitř služebního vozidla zn. VW Transporter v barvách Policie České republiky sdělil, že za absenci dálniční známky může obdržet pokutu až ve výši 5 000 Kč, a poté, kdy mu jmenovaná odpověděla, že má u sebe pouze 100 polských zlotých a bankovku této hodnoty vyjmula z peněženky, tuto bankovku přijal, přičemž řidičce nevydal žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty a uvedenou částku předal obviněnému Mgr. R. D., čímž oba porušili ustanovení §45 odst. 1 písm. a), §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a závazný pokyn policejního prezidenta č. 45/2009, kterým se upravuje postup při manipulaci s bloky k ukládání pokut.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 To 354/2013, bylo rozhodnuto o odvoláních obou obviněných tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byli oba obvinění nově uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž obviněnému Mgr. R. D. byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na dvě léta.
Krajský soud v Brně takto rozhodl na podkladě skutkových zjištění Městského soudu v Brně s tím, že navíc ohledně částky 100 polských zlotých zahrnul do skutkové části výroku o vině zjištění, že obvinění jednali „v úmyslu si tuto částku ponechat pro vlastní potřebu“.
Obviněný Mgr. R. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozsudek Krajského soudu v Brně nemůže obstát z hlediska ustanovení §259 odst.4 tr. ř. Uvedl, že zákaz reformace in peius, který vyplývá z citovaného ustanovení, brání odvolacímu soudu v tom, aby doplnil popis skutku v případě, že tím dojde ke zpřísnění právní kvalifikace. Vyjádřil názor, že pokud z popisu skutku učiněného soudem prvního stupně lze dovodit právní závěr o neexistenci některého ze zákonných znaků trestného činu, je doplnění popisu skutku odvolacím soudem možné jen za situace, že tím odvolací soud neporuší zákaz reformace in peius. V této spojitosti odkázal na rozhodnutí č. 38/2006 Sb. rozh. tr. Obviněný Mgr. R. D. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona. Pod tento dovolací důvod zásadně nespadají námitky, které se vztahují k otázce dodržení procesního práva, tj. trestního řádu. Namítané porušení zákazu reformace in peius, tj. zákazu změny v neprospěch obviněného rozhodnutím odvolacího soudu (§259 odst. 4 tr. ř.), se ale dotýká ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod). Kromě toho je zákaz reformace in peius jednou z podmínek reálnosti práva obviněného na přístup k druhé instanci v případě uznání viny trestným činem (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Soudní ochrana uvedených práv má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Nejvyšší soud akceptoval namítané porušení zákazu reformace in peius jako dovolací důvod, neboť předmětem právního posouzení může být jen skutek, který byl zjištěn způsobem respektujícím ústavně garantovaná základní práva.
Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem poté, co jeho předcházející usnesení ze dne 2. 10. 2013, jímž po zrušení rozsudku Městského soudu v Brně postoupil věc Úřadu městské části Brno – jih s tím, že skutek by mohl být posouzen jako přestupek, bylo z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014. V tomto usnesení Nejvyšší soud vyložil, že pokud Krajský soud v Brně pokládal za nutné, aby výrok o vině byl ve skutkové části doplněn zjištěním, podle něhož obvinění jednali v úmyslu ponechat si částku 100 polských zlotých pro vlastní potřebu, pak tomuto doplnění zákaz reformace in peius nebránil.
Od právního názoru, který ve vztahu k zákazu reformace in peius vyslovil z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v usnesení ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014, nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v řízení o dovolání obviněného Mgr. R. D.
Nejvyšší soud tedy znovu opakuje, že na naplnění zákonného znaku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívajícího v tom, že obviněný Mgr. R. D. jednal „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch“, bylo možno implicitně usuzovat již ze samotného zjištění, které Městský soud v Brně vyjádřil ve výroku svého rozsudku konstatováním, podle něhož obviněný Bc. M. R. v přítomnosti obviněného Mgr. R. D. „bankovku přijal, přičemž řidičce nevydal žádný doklad potvrzující zaplacení pokuty, a uvedenou finanční částku předal obviněnému Mgr. R. D.“. Uvedeným zjištěním bylo vyjádřeno, že jednání obviněných vytvořilo stav, při kterém si obvinění zajistili možnost nekontrolované a neomezené dispozice s přijatou peněžní částkou. Odevzdání této částky do pokladny nebo na účet policie jako její inkaso bylo nereálné právě vzhledem k absenci jakéhokoli dokladu vydaného oproti přijetí uvedené částky. Neoprávněný prospěch obviněných spočíval v tom, že posuzovaným jednáním si zajistili volnou dispozici s přijatou částkou.
Citovanou část výroku o vině Městský soud v Brně blíže rozvinul na str. 7 odůvodnění rozsudku tak, že obvinění „neměli v plánu ... získání bankovky žádným způsobem řešit, ale naopak si bankovku ponechat a naložit s ní v souladu s vlastními zájmy“. Tato část odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně neznamená nějaké další či nové skutkové zjištění nad rámec skutkové části výroku o vině, ale jen bližší konkretizaci a zároveň podrobnější doplnění toho, co implicitně obsahoval již výrok o vině a co Městský soud v Brně považoval za prokázané.
Rozsudek Městského soudu v Brně nebyl zatížen vadou, která by spočívala v nedostatku skutkových zjištění rozhodných z hlediska naplnění zákonného znaku „v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch“. Tato zjištění Městský soud v Brně učinil, v odůvodnění rozsudku je jako prokázaná uvedl výslovně a bez jakékoli pochybnosti, ale ve výroku rozsudku je popsal neobratně, nevýstižně, nevýslovně a v tomto smyslu i neúplně. Šlo o vadu, jejíž podstatou byl jen nedokonalý popis skutku, a nikoli nedostatek rozhodných skutkových zjištění jako takových.
Krajský soud v Brně neporušil zákaz reformace in peius tím, že z podnětu odvolání obviněného Mgr. R. D. po zrušení rozsudku Městského soudu v Brně nově uznal obviněného vinným týmž trestným činem jako Městský soud v Brně. Krajský soud v Brně rozhodl v celém rozsahu na podkladě skutkového stavu, který předtím zjistil již Městský soud v Brně a který Krajský soud v Brně jen výstižněji popsal v novém výroku o vině, do něhož pojal výslovný popis okolnosti, že obvinění jednali „v úmyslu si tuto částku ponechat pro vlastní potřebu“ (míněno přijatou bankovku v hodnotě 100 polských zlotých). Znovu je třeba zdůraznit, že tuto okolnost zjistil již Městský soud v Brně, který ji vyjádřil ve výroku o vině jen implicitně a v odůvodnění rozsudku naplno již výslovně. Změnou, ke které přikročil Krajský soud v Brně z podnětu odvolání obviněného Mgr. R. D., nebylo postavení obviněného nijak zhoršeno.
Tento závěr není v rozporu s namítaným rozhodnutím č. 38/2006 Sb. rozh. tr., neboť pouhé upřesnění popisu skutku v rozsudku Krajského soudu v Brně nepředstavovalo žádné zvětšení rozsahu a závažnosti posuzovaného jednání či následku a také žádné zpřísnění právní kvalifikace skutku oproti původnímu výroku o vině. Významné je, že Krajský soud v Brně v novém výroku o vině okruh samotných skutkových okolností vyznívajících v neprospěch obviněného nerozšířil nad rámec skutkových zjištění Městského soudu v Brně. To ostatně Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 206/2014.
Pokud Ústavní soud vyložil zákaz reformace in peius v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, jímž obecným soudům vytkl porušení tohoto zákazu, stalo se tak v kauze, která byla skutkově podstatně odlišná od posuzované věci obviněného Mgr. R. D. Ve věci, v níž rozhodl Ústavní soud citovaným nálezem, šlo o to, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám nově rozhodl rozsudkem, přičemž do skutkové části výroku nového rozsudku pojal okolnosti vyznívající v neprospěch obviněného, ačkoli soud prvního stupně tyto okolnosti vůbec nezjistil.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nebyl porušen namítaný zákaz reformace in peius. Jinak obviněný Mgr. R. D. neuplatnil žádnou další námitku ve vztahu k právnímu posouzení skutku. Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Mgr. R. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec