ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.871.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 871/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. srpna 2016 v Brně dovolání obviněného D. H ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 129/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 9 T 129/2015, uznal obviněného D. H. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, které podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 12. 12. 2015 v době okolo 9:20 hod. v P., nám. C., v hotelu Prezident, dosud přesně nezjištěným násilným způsobem vnikl do hotelového pokoje č. .... překonáním závory zámku vchodových dveří do pokoje, tento začal prohledávat v úmyslu odcizit přesně nezjištěné věci, přičemž byl přistižen hostem ubytovaným v pokoji, poškozeným D. R., který ho předal ochranné službě hotelu, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 68/2015, který nabyl právní moci dne 27. 8. 2015, odsouzen mj. pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, který vykonal dne 6. 9. 2015.
Podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmnácti měsíců.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Moniky Jiráskové včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. Namítl, že neměl být uznán vinným uvedenými trestnými činy, neboť byla výrazně zkrácena jeho práva, vyplývající z §28 tr. ř. a §120 odst. 3 tr. ř. Uvedl, že soudy vůbec nezjistily, jak se měl (zda vůbec) do hotelového pokoje dostat; stejně tak podle něj není zřejmé, že se jednalo o násilný způsob vniknutí do hotelového pokoje a že z rozhodnutí soudů nevyplývá, jak měl překonat dveře hotelového pokoje; z toho důvodu obviněný navrhoval, aby byl vypracován znalecký posudek nebo odborné vyjádření, tomu však nebylo vyhověno. Obviněný doplnil, že nikdy neměl v úmyslu odcizit z hotelového pokoje jakékoliv věci, přičemž z rozhodnutí soudů není zřejmé, jaké konkrétní věci měl mít v úmyslu. Obviněný také namítl, že ve skutkové větě rozsudku soudu chybí okolnosti, které by odpovídaly znakům skutkových podstat přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný dále namítl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., protože nebylo uvedeno, jakým způsobem obviněný překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do pokoje. Má za to, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v případě majetkového trestného činu musí být podle §120 odst. 3 tr. ř. přesně označeny věci, které byly hmotným předmětem útoku. Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení §28 tr. ř., neboť mu byl do slovenského jazyka přeložen návrh na potrestání, avšak sdělení o podezření mu nebylo přeloženo. Kromě porušení §28 tr. ř. byl porušen i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Ve vztahu k trestu vyhoštění, obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že se jedná o trest nepřípustný, protože je občanem Evropské unie. Trest je podle něj nepřípustný také s ohledem na (ne)závažnost spáchané trestné činnosti. Doplnil, že soudy při ukládání trestu nerespektovaly ustanovení čl. 27 odst. 1, odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat na území členských států, protože jeho jednání nelze charakterizovat jako „závažné“ ohrožení některého ze základních „zájmů“ společnosti v oblasti veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, jemuž by bylo vyhoštění přiměřené. V souvislosti s uloženým trestem obviněný uvedl, že nebyly zohledněny jeho pracovní a obchodní vazby, které má jako osoba samostatně výdělečně činná v České republice. Závěrem sdělil, že mu během hlavního líčení dne 5. 1. 2016 nebylo uděleno poslední slovo, čímž došlo k porušení jeho práv.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozhodnutí na ně obsahově navazující. Současně, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby. Obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a trvá na osobní účasti při projednávání dovolání ve veřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Platí, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedený v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. – srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr. (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 2018).
Obviněný neodůvodnil řádně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud proto nemohl na základě takto neúplně uplatněného důvodu dovolání přezkoumávat rozhodnutí napadené dovoláním.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, že skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. je Nejvyšší soud jako soud dovolací při rozhodování o dovolání vázán tím, které výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Takto podané dovolání vymezuje rozsah a obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v tzv. skutkové větě rozsudku výroku o vině. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotně právního posuzování.
Obviněný uplatnil v dovolání zčásti skutkové námitky. Namítl, že soudy vůbec nezjišťovaly, jak se měl (zda vůbec) do hotelového pokoje dostat; že není zřejmé, z čeho je usuzováno, že se jednalo o násilný způsob vniknutí do pokoje, dále pak, že z rozhodnutí soudů nevyplývá, jak měl překonat dveře hotelového pokoje; že nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku nebo odborného vyjádření, a že z rozhodnutí soudů není zřejmé, jaké věci měl mít v úmyslu odcizit. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyly naplněny všechny znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože v souladu s §120 odst. 3 tr. ř. nebylo uvedeno, jakým způsobem obviněný překonal překážku bránící vniknutí do hotelového pokoje a také proto, že přesně nebyly označeny věci, které byly předmětem útoku.
Podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §205 odst. 2 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu porušování domovní svobody dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, přičemž bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Podle §178 odst. 2 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, užije-li při činu uvedeném v odstavci 2 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, protože objektem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku je vlastnictví věci, držba věci i její faktické držení, přičemž předmětem útoku je věc cizí, kterou pachatel nemá ve své dispozici. Skutková podstata trestného činu krádeže vyjádřená v §205 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje přisvojení si cizí věci jejím zmocněním a naplnění některého dalšího znaku uvedeného v alternativě v písm. a) až e), jde tedy o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Pachatelem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku může být jak fyzická, tak i právnická osoba. Po objektivní stránce si pachatel cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní, tj. zjedná si možnost volně s ní nakládat s vyloučením dosavadního držitele a naplní alespoň jednu z dalších podmínek uvedených v písm. a) až e). Cizí věcí je věc ve smyslu §134 tr. zákoníku, resp. §489 obč. zák., tj. všechny ovladatelné hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouží potřebám lidí včetně bytů, nebytových prostor, živých zvířat, zpracovaných oddělených částí lidského těla, peněžních prostředků na účtu a cenných papírů; věcí je i elektřina. Cizí věcí je věc movitá, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou nemá pachatel ve své dispozici. Trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem si ji přisvojit, přičemž pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvoří možnost s ní volně nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. R 21/1972). U trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) až e) tr. zákoníku není výše způsobené škody jeho zákonným znakem. Bez ohledu na výši škody je krádež trestným činem také tehdy, pokud je zde naplněn znak recidivy ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku. Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly (§121). Na hodnotě věci nezáleží. V případě §205 odst. 2 tr. zákoníku jde o speciální recidivu. V odstavci 1 a odstavci 2 ustanovení §205 jsou upraveny dvě základní skutkové podstaty, v odst. 2 jde o „zvláštní skutkovou podstatu vyjadřující kvalifikační znak zpětnosti“, u níž nelze zcela striktně trvat na výkladu obvyklém u trestných činů, u nichž se fakticky ve smyslu jejich znaků jedná o základní samotné a na sobě nezávislé skutkové podstaty. Proto, jsou-li pachatelem naplněny jedním skutkem znaky uvedené v §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku a současně i v §205 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba v právní kvalifikaci vyjádřit tuto její zvláštní povahu a takový čin kvalifikovat jako jeden trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku. Odsouzením nebo potrestáním za takový čin se rozumí odsouzení nebo potrestání za trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku nebo obdobný trestný čin, kterým je i trestný čin loupeže podle §173 tr. zákoníku (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 1139-1149).
Pokus, jakožto časově druhé stadium trestné činnosti – následující po přípravě a předcházející dokonání – je na rozdíl od přípravy obecně trestný. Pokus trestného činu je blízký jeho dokonání, tím že pachatel již může v jeho rámci naplňovat určité znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, nikoliv však všechny. Pokus trestného činu je trestným podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin (§21 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž z tohoto pravidla nejsou žádné výjimky; jeho pojmovými znaky jsou jednání pachatele bezprostředně směřující k dokonání trestného činu a úmysl spáchat zamýšlený trestný čin. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizován jako jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, vedené úmyslem takový čin spáchat, ovšem nedokonaně, a to s ohledem na to, že ještě nenaplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty. Trestnost pokusu není omezena na určitou kategorii trestných činů, jako je tomu u přípravy, ale týká se v zásadě všech trestných činů. Úmysl pachatele spáchat zamýšlený trestný čin musí pokrývat všechny okolnosti naplňující znaky takového trestného činu a musí směřovat k jeho dokonání, přičemž pokusit se přitom lze jen o spáchání úmyslného trestného činu (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 160-162).
Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku je domovní svoboda označující obydlí za nedotknutelné s tím, že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny). Zásah do nedotknutelnosti obydlí je zákonem dovolen jen, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Trestní zákoník v §133 definuje obydlí jako „dům, byt nebo jinou prostoru sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející“. Jde o široký pojem, který klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoli titulu, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah, bydlení na základě rodinných vztahů, rozhodnutí soudu o umístění do ústavního zařízení atd. Se zřetelem na ochranu poskytovanou prostorům, které uživatel drží za účelem bydlení, zahrnuje proto vedle obytných domů, bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje, domovy důchodců, výchovné ústavy apod. Podle §178 odst. 1 tr. zákoníku je chráněn oprávněný uživatel obydlí, a proti komukoliv (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 2. 1965, sp. zn. 10 Tz 7/65). Neoprávněným vniknutím je vstup do obydlí uživatele, uskutečněný bez jeho souhlasu nebo proti jeho vůli, aniž by byl dán zákonný důvod k takovému vstupu. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47, s. 985-987). Pachatel vnikne neoprávněně do obydlí jiného ve smyslu §178 odst. 1 tr. zákoníku také tehdy, vstoupí-li do něj sice se souhlasem osoby bydlící oprávněně v bytě, avšak tohoto souhlasu dosáhne lstí založenou na nepravdivém tvrzení o své totožnosti, popřípadě o důvodech či účelu svého vstupu do bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007). Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí (podle §178 odst. 2 tr. zákoníku) může být jakákoliv zábrana, která brání volnému přístupu ať již na pozemek s domem nebo vstupu do obydlí. S ohledem na povahu těchto okolností se po subjektivní stránce vyžaduje úmysl ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku a §15 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný D. H. dne 12. 12. 2015 neoprávněně vnikl, resp. vloupal se do hotelového pokoje, kde byli poškozený D. R. s manželkou ubytovaní, tj. do jejich obydlí, a to tak, že překonal překážku – elektronický zámek (závoru zámku) na dveřích hotelového pokoje otevíratelný pomocí vstupní magnetické karty, jehož účelem bylo zabránit vniknutí do pokoje všem neoprávněným osobám. Obviněného v hotelovém pokoji přistihl sám poškozený, v okamžiku, když obviněný začal pokoj prohledávat, a to za účelem zmocnění se a následného přivlastnění přesně nezjištěných věcí poškozeného. Jednání obviněného tedy bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, přičemž obviněný byl za toto jednání, tj. přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, již odsouzen, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 68/2015.
Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný D. H. uvedeným jednáním naplnil nejen subjektivní stránku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čin spáchal vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo a neoprávněně vnikl do obydlí jiného a při činu překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí. Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudů obou stupňů, především pak na to, že skutky byly správně právně posouzeny.
Ve vztahu k námitce obviněného, že výrok rozsudku soudu prvního stupně není v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., protože nebylo uvedeno, jakým způsobem obviněný překonal překážku zabraňující vniknutí do hotelového pokoje a že nebyly přesně označeny věci, které měly být předmětem útoku obviněného.
Nejvyšší soud připomíná, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. O nesprávné právní posouzení se tak jedná v případě, že popis skutku vyjádřený v tzv. skutkové větě rozsudku neobsahuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vyjádřené ve výroku o právním posouzení skutku, v tzv. právní větě.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.).
Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že byly naplněny všechny formální zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku i přečinu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, námitka obviněného je tedy neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání namítl, že mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky, tedy trest nepřípustný, a to jako občanovi Slovenské republiky, který je současně občanem Evropské unie. Nepřípustnost trestu spatřuje také v tom, že jednání nenaplnilo míru „závažnosti“ ohrožení některého ze „základních“ zájmů společnosti, tak jak ji vyžaduje čl. 27 odst. 2 směrnice Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Podle §419a tr. zákoníku tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie: 1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV.
2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV.
3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu.
4) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí.
5) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/123/ES ze dne 21. října 2009, kterou se mění směrnice 2005/35/ES o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za protiprávní jednání.
6) Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány.
7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. června 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.
8) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS.
9) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SVV.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, protože novelou trestního zákoníku provedenou zák. č. 141/2014 Sb., byl v ustanovení §419a tr. zákoníku uveden výčet směrnic příslušných orgánů Evropské unie, které jsou v souladu se závazky České republiky tr. zákoníkem včleněny do právního řádu České republiky, tzv. směrnice Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
Otázka přípustnosti trestu vyhoštění v trestní věci vyplývá z okolnosti, že obviněný je občanem Slovenské republiky, která je členským státem Evropské unie stejně jako Česká republika. Na tuto okolnost však reagovaly jak Obvodní soud pro Prahu 1, tak i Městský soud v Praze, které náležitě a zcela dostatečně odůvodnily trest vyhoštění uložený obviněnému.
Smlouva o Evropské unii je založena na stěžejních principech, které směřují k integraci členských států. Jedním z těchto principů je myšlenka Unie jako prostoru, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Zároveň jde o jeden z předpokladů svobodného trhu v tomto prostoru.
Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie v tzv. konsolidovaném znění se zavádí občanství Unie a každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie, přičemž občanství Unie doplňuje občanství členského státu a nenahrazuje je.
Podle čl. 20 odst. 2 písm. a), čl. 21 odst. 1 občané Unie mají právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, přičemž toto právo vykonávají za podmínek a v mezích stanovených Smlouvami a opatřeními přijatými na jejich základě, resp. s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.
Rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (zkrácený název) v tzv. konsolidovaném znění v bodě 1 preambule stanoví, že občanství Unie přiznává každému občanu základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení (míněna tím je Smlouva o založení Evropského společenství). V bodě 22 preambule se uvádí, že Smlouva umožňuje omezit právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Směrnice rozlišuje trojí statut občanů Unie pobývajících na území jiného členského státu, a to občany s právem pobytu po dobu do tří měsíců (kapitola III, čl. 6), občany s právem pobytu po dobu delší než tři měsíce (kapitola III, čl. 7-8) a občany s právem trvalého pobytu (kapitola IV, čl. 16-17). Směrnice upravuje také omezení práva vstupu a práva pobytu, a to ustanovením, podle kterého smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (kapitola VI, čl. 27 odst. 1). V návaznosti na to směrnice stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, dále že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje a konečně že osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (kapitola VI, čl. 27 odst. 2). Diferencovaný status občanů Unie pobývajících na území jiného členského státu se podle směrnice projevuje mimo jiné tím, že hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území (kapitola VI, čl. 28 odst. 2). Podle směrnice rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno proti občanům Unie, kteří a) posledních deset let měli pobyt v hostitelském členském státě nebo b) jsou nezletilými osobami, kromě případů, kdy je vyhoštění v nejlepším zájmu dítěte, jak je stanoveno v Úmluvě OSN o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989 (kapitola VI, čl. 28 odst. 3 směrnice). Směrnice obsahuje i ustanovení, podle něhož hostitelský členský stát nesmí vydávat rozhodnutí o vyhoštění jako formu sankce nebo jako právní důsledek trestu odnětí svobody, pokud nejsou splněny požadavky článků 27, 28 a 29 (kapitola VI, čl. 33). Směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti směrnice (kapitola VI, čl. 37). Členské státy byly povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí do 30. 4. 2006, přičemž tato opatření přijatá členskými státy musela obsahovat odkaz na směrnici nebo musel být takový odkaz učiněn při jejich vyhlášení (kapitola VII, čl. 40 odst. 1).
Smyslem citovaných ustanovení mimo jiné je garantovat občanům Unie pobývajícím na území jiného členského státu takovou míru ochrany před vyhoštěním, která zajišťuje reálnost principu, podle něhož Unie je prostorem volného pohybu osob.
Odkaz na to, že trestní zákoník zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, je uveden v ustanovení §419a tr. zákoníku (ve znění zákona č. 141/2014), které je nazváno „Implementace práva Evropské unie“.
Ve vztahu k občanům Evropské unie je zvláštní úprava trestu vyhoštění, kterou lze považovat prakticky za doslovnou implementaci směrnice, obsažena v ustanoveních §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Podle těchto ustanovení soud neuloží trest vyhoštění, jestliže: e) pachatel je občanem Evropské unie a má na území České republiky povolen trvalý pobyt, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
Privilegovaná úprava, která občanům Evropské unie poskytuje zvýšenou ochranu před trestem vyhoštění, se podle doslovného znění trestního zákoníku nevztahuje na jiné občany Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Formálně vzato jsou občané Evropské unie, kteří nejsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, postaveni naroveň ostatním cizincům, tj. občanům jiných než členských států Evropské unie, neboť se na ně vztahuje ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku.
Má-li být stávající konstrukce ustanovení §80 tr. zákoníku o trestu vyhoštění pokládána za implementaci práva Evropské unie, konkrétně za zapracování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, pak je nutné, aby soudy v rámci své rozhodovací činnosti vykládaly ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k jiným občanům Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, způsobem slučitelným s citovanou směrnicí, zejména s ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2. V těchto ustanoveních jsou totiž obsažena obecná hlediska, kterými je třeba se řídit při ukládání trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které se nevztahuje privilegovaná úprava trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku.
Ve světle hledisek uvedených v čl. 27 odst. 1, odst. 2 směrnice je uložení trestu vyhoštění občanům Evropské unie podle §80 odst. 1 tr. zákoníku přípustné, jestliže se tak stane z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, a to v podobě skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, navíc v souladu se zásadou přiměřenosti. Takto je třeba interpretovat podmínku, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje „bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem“ ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku, pokud je pachatel občanem Evropské unie, na kterého se nevztahuje některé z ustanovení §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, neboť trest vyhoštění byl obviněnému uložen zcela v souladu se zákonem, a to i podle všech hledisek uvedených v §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, avšak výkladově korigovaných ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Jak Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění rozsudku (str. 9 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 9 T 129/2015) konstatoval, obviněný se předmětného jednání dopustil jen několik málo měsíců poté, co byl pro identickou trestnou činnost pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 68/2015, přičemž obviněný uložený trest vykonal dne 6. 9. 2015. Tehdy se obviněný trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 T 146/2014, když mu byl opětovně uložen trest za majetkovou trestnou činnost. Je zcela zřejmé, že již dříve uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na obviněného neměl žádný vliv a páchání trestné činnosti se stalo součástí jeho životního stylu. Obviněný byl jako neoprávněná osoba v hotelu Prezident v P. zadržen již předtím (konkrétně v únoru 2015), než spáchal trestný čin, za který byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 9 T 129/2015. Trest vyhoštění byl obviněnému uložen současně s nepodmíněným trestem, neboť není v zájmu obyvatel České republiky, aby se na území českého státu zdržoval, protože zde opakovaně páchá trestnou činnost majetkového charakteru. Obvodní soud pro Prahu 1 doplnil, že obviněný je trestně stíhán i za další trestnou činnost, kterou spáchal na území České republiky; jeho přítomnost na území České republiky je tedy nežádoucí, neboť obviněný jednáním poškozoval nejen majetek samotného hotelu Prezident v P., ale i majetek českých a zahraničních hotelových hostů a pověst České republiky a hlavního města. V návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení (str. 6-7 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016) uvedl, že obviněný využíval pobytu na území České republiky pouze k páchání trestné činnosti, přičemž doplnil, že nebyly zjištěny žádné rodinné, pracovní ani sociální vazby obviněného na osoby žijící v České republice. Z výpovědi obviněného vyplynulo, že v České republice pobývá jen přechodně a pravidelně se vrací na území Slovenské republiky. Městský soud doplnil, že ze zprávy cizinecké policie vyplývá, že obviněný na území České republiky nemá povolen žádný druh pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, přičemž v případě obviněného výrazně převažuje zájem společnosti na ochraně státu před pácháním trestné činnosti cizími státními příslušníky pobývajícími na území České republiky. Proto Městský soud v Praze uložení trestu vyhoštění obviněnému považuje za správné a zákonné s odůvodněním, že nejde ani o případ, který by bylo možné bagatelizovat, neboť nešlo o nějakou situační drobnou krádež.
Trestný čin obviněného lze charakterizovat jako „závažné“ ohrožení některého ze „základních“ zájmů společnosti v oblasti veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, kterému je trest vyhoštění přiměřený, tak jak to vyžadují ustanovení čl. 27 odst. 1, 2 směrnice. Obviněný se opakovaně dopustil trestné činnosti zjevně plánovitého charakteru poškozující majetek českých a zahraničních hotelových hostů, stejně tak jako i pověst hlavního města Prahy a celé České republiky. Jde tedy o zcela opačnou situaci, než na kterou obviněný v dovolání odkazoval (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1216/2014) a o kterou opíral svoji argumentaci. Nejvyšší soud nadto doplňuje, že obviněný tuto námitku uplatnil již v řízení o odvolání a odvolací soud se s ní řádně a v souladu se zákonem vypořádal.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného v části námitek uplatněných v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl naplněn ani v první ani ve druhé alternativě.
K námitce obviněného týkající se údajného porušení §28 tr. ř., resp. čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Nejvyšší soud podotýká, že jde o námitku procesní povahy, nikoli hmotně právní, a proto nenaplňuje žádný z důvodů dovolání.
Pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitku obviněného, že mu nebylo u hlavního líčení dne 5. 1. 2016 uděleno poslední slovo. Jedná se také o námitku procesní povahy, kterou obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, přičemž Městský soud v Praze, jako soud odvolací, tuto námitku obviněného nepřijal (str. 5 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 5 To 60/2016).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného D. H. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Konání neveřejného zasedání v takovém případě nebrání nesouhlas obviněného ani nejvyššího státního zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu