ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.942.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 942/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. listopadu 2016 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných J. B., a J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 11 To 589/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 108/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 108/2015, byli obvinění J. B. a J. B. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a byli oba odsouzeni podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jim byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 10 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obvinění se zločinu dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) dne 6. 11. 2014 v době kolem 18:30 hodin, po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu zmocnit se pod smyšlenou záminkou finanční hotovosti, přijeli osobním motorovým vozidlem do obce R. k domu č. p. …, okres P., kde obviněný J. B. požadoval po V. V. a její dceři V. L. zapůjčení finanční hotovosti ve výši 10 000 Kč, a když poškozené toto odmítly, vyndal obviněný J. B. v obývacím pokoji z kapsy tepláků střelnou zbraň, kterou namířil na hlavu poškozené V. V. s tím, že pokud mu nedají peníze, tak je zastřelí, kdy obviněný J. B. jim následně řekl, že by bylo dobré kdyby peníze vydaly, aby se jim nic nestalo, což poškozená V. V. ze strachu o svůj život a zdraví a o život a zdraví své dcery V. L. učinila a vydala obviněnému J. B. finanční částku ve výši 4 000 Kč, kdy po obdržení finanční částky obvinění z místa odjeli, kdy vozidlo zaparkovali z dohledu od domu a po další vzájemné domluvě odešel obviněný J. B. sám zpět k uvedenému domu, kdy poškozeným řekl smyšlenou historku o tom, že potřebuje další peníze na pokutu od policistů, kteří je zastavili, když jim ukázal vyplněný blok na jméno obviněného J. B., kdy poškozená V. V. této historce uvěřila a ze strachu před návratem obviněného J. B. se zbraní vydala obviněnému J. B. další finanční hotovost ve výši 4 000 Kč a 1 ks prstene ze žlutého kovu s bílou pannou v hodnotě 2 100 Kč, kdy obviněný J. B. poté odešel a finanční hotovost si s obviněným J. B. rozdělili, přičemž jednáním způsobili V. V. škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 4 000 Kč a V. L. způsobili škodu odcizením finanční hotovosti a prstenu v celkové výši 6 100 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněných. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, sp. zn. 11 To 589/2015, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených oběma obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného J. B. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky v trvání 10 roků. Obviněného J. B. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky v trvání 10 roků. Podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců řádně a včas dovolání opírající se shodně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. B. má za to, že soudy svá rozhodnutí opřely pouze o svůj náhled na to, jak se skutek odehrál. V zásadě nepopírá, že si od poškozených půjčil peníze, nicméně k tomu podle něj nedošlo pod hrozbou zbraní. Podotkl, že policejním šetřením bylo zjištěno, že si plynovou pistoli pořídil až po datu údajně spáchaného skutku, ale soudy uvedly, že doklad nemusí odpovídat skutečnosti. Namítá, že poškozené při hlavním líčení vypovídaly, že obviněný na ně zbraní nemířil a ani ji neměl, ale soudy jejich výpovědi označily za účelové. Přitom se podle obviněného vůbec nezabývaly hypotézou, že šlo pouze o půjčku, trestní oznámení mělo být pouze nátlakovým prostředkem k tomu, aby poškozené půjčené peníze dostaly zpět a nebyla vyslechnuta vnučka svědkyně V. V., která celou věc prvotně oznamovala. Obviněný poukazuje také na to, že poškozené v březnu 2015 navštívil, což by těžko udělal, kdyby se dopustil jednání popsaného v obžalobě. Zdůraznil, že ani státní zástupkyně ani soudy se nezabývaly tím, proč poškozené svou výpověď změnily, pouze poukázaly na znalecký posudek, kterým však podle obviněného není vyloučena možnost, že by poškozené byly schopny lhaní. Obviněný dále uvedl, že předložil rodný list své dcery žijící v České republice, sám má sice trvalé bydliště ve Slovenské republice, ale zdržuje se v bydlišti matky své dcery. Uzavřel, že celý skutek měl být posuzován jako výpůjčka. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zprostil ho obžaloby.
Obviněný J. B. namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukázal na to, že byl usvědčen na základě jediného důkazu, a to svědeckých výpovědí poškozených, které byly stěžejní pro posouzení viny. Podle jeho názoru se ale soudy nedostatečně vypořádaly se změnou výpovědí poškozených a považuje za nelogické vysvětlení soudů, že tak učinily z důvodu vidiny navrácení finančních prostředků. Taková spekulace však podle obviněného pro jednoznačný závěr o vině nestačí. Pokud provedené důkazy nevylučují i jinou variantu způsobu jednání, pak při aplikaci zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, nelze dospět k závěru o jeho vině, když provedené důkazy stejně dobře připouštěly, že nebyl pachatelem uvedeného zločinu. Extrémní rozpor shledává obviněný především ve skutkových zjištěních týkajících se zbraně, kdy obviněný J. B. předložil účtenku o koupi plynové pistole až několik dnů po jednání. Tento důkaz podle něj podporuje verzi, že v době návštěvy u poškozených žádnou zbraň nemohl mít. Soudy však polemizovaly o pravosti účtenky, přitom mohly učinit dotaz na zastavárnu, kde obviněný J. B. pistoli kupoval. Existují tak podle něj důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci a soudy se měly přiklonit k verzi pro obviněného příznivější. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce uvedl, že s ohledem na obsah dovolání obviněných, se k dovoláním nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolací námitky obviněných jsou opakováním jejich námitek uplatněných již v odvoláních (obviněný J. B. na č. l. 432 a násl. tr. spisu, obviněný J. B. na č. l. 437 a násl. tr. spisu), s kterými se soud II. stupně dostatečně zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněných a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněných dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Podstatou dovolání obou obviněných je opakované prosazování jejich verze průběhu skutkového děje. Nepopírají, že si v domě poškozených byli pro peníze, tvrdí však, že šlo o půjčku, s tím, že poškozené jim peníze vydaly dobrovolně, přičemž popírají, že by obviněný J. B. použil při jednání zbraň. Obvinění namítají, že byli uznáni vinnými pouze na základě výpovědí poškozených, které navíc byly rozporné. Soudy měly podle jejich názoru výpovědi poškozených i jejich hodnotit v jejich prospěch, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obvinění tak svými námitkami pouze brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy a nesouhlasí zejména s tím, jak soudy posoudily otázku věrohodnosti poškozených. Rozebírají výpovědi své, poškozených a vyvozují z nich vlastní skutkové závěry, ke kterým podle něj měly dospět i soudy. Opakovaně nabízejí svou verzi průběhu skutkového děje, domáhají se jejího posouzení také Nejvyšším soudem v řízení o mimořádném opravném prostředku, přičemž přehlíží jak povahu dovolání, tak i skutečnost, že naprosto shodnými námitkami se zabývaly již soudy obou stupňů, a přesvědčivě a podrobně ve svých rozhodnutích odůvodnily, z jakých důvodů shledaly obhajobu obviněných za vyvrácenou.
Z obsahu podaných dovolání je tak zřejmé, že obvinění svými námitkami zcela popírají skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké okresní a krajský soud ve věci provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů polemizují a hodnocení důkazů soudy považují za chybné. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky čistě skutkové povahy nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný J. B. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené V. V., která od počátku přípravného řízení oba obviněné usvědčuje z jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně, a jejíž výpověď je po celou dobu trestního řízení (rovněž tedy v řízení před soudem) podrobná a neměnná. Nutno poukázat na to, že soudy přistupovaly velice pečlivě k řešení otázky věrohodnosti výpovědí poškozených a obviněných, s vědomím jejich změn v průběhu trestního stíhání (kromě výpovědi poškozené V. V., která zůstala neměnná, viz č. l. 322 tr. spisu), výpovědi hodnotily jednotlivě i ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům a své závěry řádně ve svých rozhodnutích odůvodnily. Především považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na to, že z výpovědí jak obou poškozených, tak obou obviněných z přípravného řízení vyplývá, že obviněný J. B. měl v době předmětného jednání k dispozici pistoli. Zjevně účelově vyznívá verze obhajoby obviněného J. B., že si pistoli koupil až pár dnů po jednání popsaném ve skutkové větě. Z výpovědí obviněného J. B. (viz č. l. 70 a násl. tr. spisu) a obou poškozených z přípravného řízení pak vyplývá, že ji obviněný J. B. použil při jednání s poškozenými jako hrozby za účelem vydání peněz. K ověření věrohodnosti poškozených byly vypracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž vyplývá, že ani u jedné z poškozených nebyly zjištěny sklony ke lhavosti a konfabulacím, přičemž ani nebyl zjištěn motiv, pro který by v přípravném řízení mluvily nepravdu (č. l. 216 tr. spisu a č. l. 231 tr. spisu). Z dodatku ke znaleckým posudkům dále u obou poškozených plyne, že vzhledem k jejich inteligenci a struktuře osobnosti je málo pravděpodobné, že by si byly schopny skutečnosti opakovaně a ve shodném rozsahu vymyslet v případě, že by nevycházely z reálného prožitku (č. l. 242 tr. spisu). Na základě výše uvedených důkazů tak soudy mohly oprávněně učinit závěr o věrohodnosti výpovědí poškozených v přípravném řízení, přičemž se dostatečně zabývaly také důvody, pro které došlo ke změně výpovědi u poškozené V. L. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je také zřejmé, z jakých důvodů shledaly výpověď obviněného J. B. u hlavního líčení za účelovou, když v přípravném řízení se jeho výpověď shodovala s výpovědí obou poškozených a částečně korespondovala také s výpovědí obviněného J. B.
Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, nalézací soud provedl celou řadu důkazů, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti v otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí vyznívají logicky a konzistentně, přičemž oba soudy se v jejich rámci řádně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami vznášenými obviněnými.
Pakliže se na základě shora popsaných skutečností obecné soudy přiklonily k verzím poškozených z přípravného řízení, považujíce je za reálné, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
Ve vztahu k nevyhovění návrhu na doplnění dokazování výpovědí vnučky poškozené V. V. a dotazem na zastavárnu, Nejvyšší soud připomíná zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti přitom soud beze zbytku dostál, jestliže vyslovil nadbytečnost dalšího dokazování s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných zaměřené výhradně proti skutkovým zjištěním soudů neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To platí i o námitce obviněného J. B., který v rámci tohoto dovolacího důvodu uvedl, v rozporu se zjištěním soudů, že sice má trvalý pobyt na Slovensku, ale zdržuje se v bydlišti matky své dcery. Proto byla obě dovolání obviněných posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. byla odmítnuta.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu