ECLI:CZ:NSS:2006:8.AFS.144.2005
sp. zn. 8 Afs 144/2005 - 137
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. P. C., bytem
proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2003, čj. 184/36 960/2002, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2005, čj. 5 Ca 44/2004-114
a o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004,
čj. 5 Ca 44/2004-73,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 144/2005
a sp. zn. 8 Afs 7/2006 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí.
Věc bude nadále vedena pod sp. zn. 8 Afs 144/2005.
I. Kasační stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. 6. 2005, čj. 5 Ca 44/2004-114, se zamítá.
II. Kasační stížnost žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
3. 12. 2004, čj. 5 Ca 44/2003-73, se odmítá.
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2003 podle §50 odst. 6 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů , zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 5. 10. 2001, čj. FŘ-4501/13/01,
kterým byla zamítnuta žádost o povolení obnovy řízení ukončeného pravomocným
rozhodnutím Finančního ředitelství ze dne 16. 3. 1999, čj. FŘ-1807/3/99.
Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, čj. 5 Ca 44/2004-73, zamítl. Žalobce (dále též
„stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností (dále
„kasační stížnost I.“); současně požádal o ustanovení advokáta zástupcem pro řízení o
kasační stížnosti I.
Městský soud usnesením ze dne 22. 3. 2005 přiznal stěžovateli osvobození od
soudních poplatků; ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti I. zástupcem JUDr.
Michala Benčoka, advokáta v Praze. Městský soud tímtéž usnesením (řádně doručeným
stěžovateli dne 15. 4. 2005, a jeho zástupci dne 5. 4. 2005), uložil ustanovenému zástupci
stěžovatele, aby ve stanovené jednoměsíční lhůtě doplnil kasační stížnost I. a uvedl, z
jakých skutkových a právních důvodů stěžovatel shora označený rozsudek městského
soudu napadá. Usnesením ze dne 4. 5. 2005 (řádně doručeným zástupci stěžovatele dne
9. 5. 2005, usnesení bylo zasláno rovněž stěžovateli, kterému bylo doručeno dne
24. 5. 2005), pak městský soud na žádost zástupce stěžovatele lhůtu k odstranění vad
kasační stížnosti I. prodloužil do 5. 6. 2005. Stěžovatel však neposkytl ustanovenému
zástupci jakoukoliv součinnost; bez poskytnutí součinnosti nemohl zástupce stěžov atele,
ani po opakovaném nahlédnutí do spisu, vyhovět výzvě soudu a doplnit skutkové a právní
důvody podání kasační stížnosti I.
Usnesením ze dne 10. 6. 2005, čj. 5 Ca 44/2005-114, městský soud JUDr. Michala
Benčoka na jeho žádost zprostil povinnosti zastupovat stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti I. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ustanovený zástupce požádal soud o
zproštění povinnosti zastupovat stěžovatele, protože se mu dosud nepodařilo stěžovatele
kontaktovat a stěžovatel nereagoval na jeho výzvy k součinnosti. Ustanovený advokát tak
nemá možnost účinně hájit stěžovatelovy zájmy. Stěžovatel nejen prostřednictvím
zástupce, ale ani sám výzvě soudu nevyhověl. Podání stěžovatele, které bylo soudu
doručeno dne 7. 6. 2005 a kterým stěžovatel reagoval na výše uvedenou výzvu soudu,
neobsahovalo skutkové a právní důvody kasační stížnosti I.
Stěžovatel napadl usnesení městského soudu ze dne 10. 6. 2005 včas podanou kasační
stížností (dále „kasační stížnost II.“). Tvrdil, že je účastníkem 100 až 200 řízení a není v
jeho silách poskytovat ustanovenému advokátovi součinnost v horizontu kratším než
několik měsíců.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že obě kasační stížnosti směřují proti
rozhodnutím vydaným v jednom řízení a navíc spolu bezprostředně souvisí, neboť první
z nich směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, druhá pak proti rozhodnutí o zproštění
ustanoveného advokáta zástupcem pro řízení o první kasační stížnosti. Proto je vhodné a
hospodárné spojit věci ke společnému projednání a rozhodnutí ( §39 odst. 1 a §120 s. ř.
s.).
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil důvodnost kasační stížnosti II., a to v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost II. není důvodná.
Nejvyšší správní soud o věci uvážil:
Stěžovatel se v kasační stížnosti II. dovolával stížního důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, byť svá tvrzení citovanému ustanovení výslovně
nepodřadil.
Ze spisů plyne, že soudem ustanovený zástupce stěžovatele dne 20. 4. 2005 nahlédl
do soudního spisu. Dne 4. 5. 2005 zástupce požádal soud o prodloužení lhůty k
odstranění vad kasační stížnosti I. stanovené usnesením ze dne 22. 3. 2005 o další měsíc,
protože mu stěžovatel neposkytoval potřebnou součinnost. Upozornil, že stěžovatele
vyzývá k součinnosti již druhým přípisem. Usnesením ze dne 4. 5. 2005 městský soud
lhůtu k odstranění vad kasační stížnosti I. žádaným způsobem prodloužil.
Advokát dne 3. 6. 2005 opětovně nahlédl do soudního spisu a poté dopisem
doručeným soudu dne 7. 6. 2005 městskému soudu sdělil, že mu stěžovatel dosud
součinnost neposkytl. Bez ní nemůže vypracovat odůvodnění kasační stížnosti I., ani
podrobné zdůvodnění toho, proč stěžovatel napadá rozsudek městského soudu. Současně
zjistil, že stěžovatel na výzvy soudu nereaguje ani přímo sám. Vzhledem k tomu, že za
dané situace nemůže účinně hájit zájmy stěžovatele, požádal advokát soud o zproštění
zastupování a sdělení stěžovateli, že nelze žádat soud o ustanovení zástupce a poté s ním
nespolupracovat.
Dne 7. 6. 2005 bylo soudu doručeno podání stěžovatele, jímž reagoval na výše
uvedenou výzvu soudu k odstranění vad kasační stížnosti I., nicméně skutkové a právní
důvody kasační stížnosti I., k jejichž doplnění byl vyzván, podání stěžovatele opět
neobsahovalo.
Shrnuje se, že městský soud stěžovateli na jeho žádost podle ustanovení §35 odst. 7
s. ř. s. ustanovil zástupcem advokáta a současně jej vyzval k odstranění vad kasační
stížnosti I. Stěžovatel neposkytl advokátu jakoukoliv součinnost a ani sám výzvě soudu
nevyhověl, přičemž bez poskytnutí součinnosti nemůže advokát vyhovět výzvě soudu a
doplnit skutkové a právní důvody podání kasační stížnosti I. Stěžovatel tak svou
nečinností účel právního zastoupení zmařil.
Cílem ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s. je poskytnout kvalifikovanou právní pomoc
rovněž sociálně slabému účastníku řízení. Toto ustanovení vychází z logiky, podle které
by zákon nemohl splnit svůj účel a byl by diskriminační, kdyby intenzita ochrany závisela
na sociálním postavení navrhovatele. Ustanovení zástupce navrhovateli není
automatickým úkonem soudu, nýbrž úkonem vyžadujícím určitou také součinnost ze
strany navrhovatele. Aktivita navrhovatele se pak nutně musí projevit rovněž v
komunikaci s ustanoveným zástupcem; v opačném případě je zastoupení zpravidla zcela
bez efektu. Nekomunikuje-li navrhovatel s jemu ustanoveným zástupcem, musí pro to
vždy být věrohodné a akceptovatelné důvody takový postup ospravedlňující (srov. Soudní
judikatura ve věcech správních 674/2000).
V posuzované věci stěžovatel jako důvod nedostatku komunikace s jemu
ustanoveným zástupcem uváděl množství sporů, které vede, a s tím související fakt, že na
výzvy může reagovat ve lhůtě nejméně několika měsíců. Tento důvod není
akceptovatelnou překážkou komunikace stěžovatele s advokátem. Je tomu tak mimo jiné
proto, že zástupce byl stěžovateli ustanoven pro řízení o kasační stížnosti I., v němž bylo
nutno kvalifikovaným způsobem odstraňovat nedostatky podání. Městský soud stanovil k
jejich odstranění v souladu s ustanovením §106 odst. 3 s. ř. s. lhůtu jednoho měsíce,
kterou k žádosti ustanoveného právního zástupce v souladu s ustanovením §106 odst. 3
s. ř. s. prodloužil o další měsíc. Jde o lhůtu zákonnou, nikoliv soudcovskou. Ani soud tak
nemá možnost lhůtu k odstranění vad kasační stížnosti po jejím uplynutí v maximální
délce dvou měsíců prodloužit.
Stěžovatel tak svou nečinností zmařil účel, pro který mu byl zástupce ustanoven.
Za popsaného stavu proto městský soud nepochybil, jestliže ustanoveného zástupce
na jeho žádost zprostil povinnosti zastupovat stěžovatele v řízení o kasační stížnosti I. V
situaci, kdy se stěžovatel sám svým jednáním, resp. svou nečinností, zbavil možnosti
využít služeb ustanoveného zástupce, nečiní postup městského soudu nezákonným ani
skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti I. je podle §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupení
advokátem povinné.
Kasační stížnost II. je tedy nedůvodná a Nejvyšší správní soud ji proto zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Na okraj se ještě poznamenává, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti II. nebyl
zastoupen advokátem; to však důvodem zamítnutí nebylo. Obdobně jako není nedostatek
právního zastoupení důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce (srov. č.
486/2005 Sb. NSS), není takový nedostatek ani překážkou projednání kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu, kterým byl ustanovený advokát zproštěn povinnosti
zastupovat stěžovatele v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost I. (tj. kasační stížnosti ve věci
samé). O té Nejvyšší správní soud uvážil
takto:
Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání
obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů
jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení §37
s. ř. s. zde platí obdobně. Podle §106 odst. 3 s. ř. s. nemá-li kasační stížnost všechny
náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce
od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání; jen v této lhůtě
může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její
důvody; tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů
prodloužit, nejdéle však o další měsíc.
V daném případě stěžovatel v kasační stížnosti I. neuvedl žádné důvody, pro něž
předmětné rozhodnutí napadá. Poznamenal jen, že zdůvodnění doplní samostatným
podáním. Rovněž v doplnění kasační stížnosti I., doručeném soudu dne 30. 3. 2005,
stěžovatel toliko sdělil, že svou kasační stížnost odůvodní později. Jak bylo uvedeno výše,
ani v podání, které bylo soudu doručeno dne 7. 6. 2005, jímž stěžovatel reagoval na
předmětnou výzvu soudu, neuvedl skutkové a právní důvody kasační stížnosti I.
Skutečnost, že podání neobsahuje zákonem požadované náležitosti, brání věcnému
vyřízení kasační stížnosti I., neboť v řízení o ní je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem
kasační stížnosti a jejími důvody. Stěžovatel ani na výzvu soudu nedoplnil důvody kasační
stížnosti I. Svou nečinností současně způsobil, že tak nemohl učinit ani jeho ustanovený
zástupce. Nejvyšší správní soud proto po uplynutí lhůty pro doplnění kasační stížnosti,
kasační stížnost I. podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl. Uzavřel, že
nejsou splněny podmínky řízení a tento nedostatek nebyl přes výzvu soudu odstraněn.
Argument, že stěžovatel pro množství vedených soudních sporů potřebuje k tomu,
aby mohl reagovat na výzvy soudu, delší lhůty v řádu několika měsíců, nemůže obstát. Jak
shora uvedeno, lhůta stanovená ustanovením §106 odst. 3 s. ř. s. je lhůtou zákonnou, a
proto její prodloužení rozhodnutím soudu není možné. Nejvyšší správní soud tuto lhůtu
zároveň požaduje za dostatečnou, a její existence ani délka není v rozporu s právem na
soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud dále doplňuje, že podle §105 odst. 2 s. ř. s musí být stěžovatel
v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel sám
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V daném případě stěžovatel své právnické vzdělání neprokázal (ani netvrdil),
advokátem zastoupen nebyl a ustanovený zástupce byl funkce zástupce stěžovatele v
řízení o kasační stížnosti I. zproštěn.
Nejvyšší správní soud by standardně rozhodl ve věci kasační stížnosti II. a následně
věc vrátil městskému soudu, aby s těžovateli doručil rozsudek Nejvyššího správního soudu
o zamítnutí kasační stížnosti a aby stěžovateli v souladu s ustanovením §108 odst. 1 s. ř.
s. zaslal opět výzvu k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o
kasační stížnosti I. (obsahově totožnou s výzvou podle usnesení ze dne 8. 8. 2005).
Teprve poté by věc znovu předložil Nejvyššímu správnímu soudu.
Uvedený postup by byl ovšem v posuzované věci v příkrém rozporu se zásadou
procesní ekonomie. Postup stěžovatele by totiž nemohl na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti I. ničeho změnit. Zvolil-li by si stěžovatel zástupce z
řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti I., nemohl by již tento advokát vzhledem k
marně uplynulé lhůtě k doplnění kasační stížnosti I. (§106 odst. 3 s. ř. s.) odstranit
nedostatky kasační stížnosti I., tj. doplnit její zákonem předepsané náležitosti (§106 odst.
1 s. ř. s.). Druhou možností je, že by si stěžovatel zástupce z řad advokátů pro řízení o
kasační stížnosti I. opět nezvolil. V obou případech by Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.
Proto nebylo nutné rozhodovat o kasačních stížnostech odděleně, tím méně pak
vyčkávat právní moci rozhodnutí o věcném zamítnutí kasační stížnosti II.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dalším výrokem kasační stížnost I. odmítl
podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. března 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu