ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.61.2009:136
sp. zn. 8 Afs 61/2009 - 136
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. H.,
zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti
žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, proti
sdělení žalovaného ze dne 10. 12. 2007, čj. P 609/2007/DP-23187/2007/820, a proti
opakovanému sdělení žalovaného ze dne 10. 1. 2008, čj. P 609/2007/DP-00156/2008/820, a
proti sdělení žalovaného ze dne 24. 7. 2007, čj. P45/2006-13505/2007-720, a proti opakovanému
sdělení žalovaného ze dne 8. 8. 2007, čj. 14570/2007/320, o kasačních stížnostech žalobce proti
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2009, čj. 62 Ca 71/2008 - 53 a čj.
62 Ca 70/2008 - 56,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 61/2009
a sp. zn. 8 Afs 62/2009 se s p o j u j í ke společnému projednání a rozhodnutí. Věc
bude vedena pod sp. zn. 8 Afs 61/2009.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
I.
Žalobce dal žalovanému podnět k šetření Jihomoravské plynárenské, a. s.
(dále jen „JMP“). Žalovaný sdělením ze dne 10. 12. 2007, čj. P 609/2007/DP-23187/2007/820,
informoval žalobce, že předmětná záležitost nespadá do působnosti žalovaného, proto nejsou
dány podmínky pro další šetření. Vztah mezi žalobcem a JMP je soukromoprávním závazkovým
vztahem. Žalovaný není oprávněn kontrolovat, jak jednotlivé subjekty plní své smluvní závazky.
V opakovaném sdělení zde dne 10. 1. 2008, čj. P 609/2007/DP-00156/2008/820,
které reagovalo na nesouhlas žalobce s předchozím sdělením, žalovaný uvedl, že neshledal indicie
svědčící o tom, že by se JMP mohla dopustit zneužití dominantního postavení tím,
že její zákazníci musí vynaložit čas a nést náklady na zřízení nového souhlasu k inkasu na číslo
bankovního účtu, které si JMP změnila.
Žalobce dal žalovanému podnět k šetření společnosti SAZKA, a. s. (dále jen „SAZKA“).
Sdělením ze dne 24. 7. 2007, čj. P45/2006-13505/2007-720, žalovaný oznámil žalobci,
že nezahájil na základě jeho opakovaného podnětu šetření o zneužití dominantního postavení
SAZKOU, neboť jeho podání ze dne 20. 7. 2007 neobsahuje žádné nové skutečnosti oproti
jeho předchozímu podnětu ze dne 18. 1. 2006. Dopisem ze dne 8. 8. 2007, čj. 14570/2007/320,
žalovaný oznámil žalobci, že jeho stížnosti na postup sekce II. žalovaného byly opakovaně
přezkoumány a stanoviska žalovaného k nim jsou jednotná. Vzhledem k tomu, že ve svém
posledním podnětu žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, žalovaný neshledal porušení
hospodářské soutěže.
II.
Výše uvedená sdělení žalobce napadl žalobami u Krajského soudu v Brně,
který je usneseními ze dne 31. 3. 2008, čj. 62 Ca 23/2008 - 19 a čj. 62 Ca 22/2008 - 25, odmítl.
Po zrušení těchto usnesení rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
čj. 8 Afs 68/2008 - 44 a čj. 8 Afs 67/2008 - 47 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), krajský soud v nových řízeních žaloby odmítl usneseními
ze dne 10. 3. 2008, čj. 62 Ca 71/2008 - 53 a čj. 62 Ca 70/2008 - 56. Krajský soud dospěl k závěru,
že napadená sdělení nemají povahu rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
III.
Žalobce (stěžovatel) napadl obě usnesení krajského soudu obsahově obdobnými
kasačními stížnostmi z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s.
V kasačních stížnostech ze dne 27. 3. 2009 namítl, že byl napadenými usneseními
zkrácen na svých právech, protože krajský soud nevzal v úvahu porušení práv zaručených
v článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy a v článku 1, článku 2 odst. 2 a 3 a článku 3 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedl, že v řízení před krajským soudem nebyl
zastoupen JUDr. Živělou. Poukázal na skutečnost, že „informoval před svým odjezdem Krajský soud
v Brně, aby mu nezasílal korespondenci z důvodu nepřítomnosti v ČR od 28. 2. 2009 do 23. 3. 2009. Krajský
soud v Brně tuto omluvu ignoroval“.
V kasačních stížnostech ze dne 6. 6. 2009 stěžovatel doplnil, že proti usnesením krajského
soudu ze dne 10. 3. 2009 podal dne 27. 3. 2009 kasační stížnosti. Dne 2. 6. 2009 byla stěžovateli
opakovaně doručena usnesení krajského soudu ze dne 10. 3. 2009, proti kterým z důvodu
procesní opatrnosti podal nové kasační stížnosti. Zároveň stěžovatel upozornil na skutečnost,
že o dřívějších kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud dosud nerozhodl.
Napadená usnesení trpí podle stěžovatele vadami, proto jsou nicotná. Stěžovatel
konstatoval, že splnil zákonné podmínky §2 s. ř. s. (stěžovatel žaloby podal „k ochraně veřejných
subjektivních práv fyzické osoby, která zde vystupuje jako žalobce, poškozený a veřejnost, způsobem stanoveným
tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem“), §5 s. ř. s. (stěžovatel podal
žaloby po vyčerpání opravných prostředků), a §65 s. ř. s. (stěžovatel byl na svých právech přímo
zkrácen jednáním žalovaného). Zdůraznil, že žalobami napadl správní akty, které mají povahu
rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Dále stěžovatel konstatoval, že stejně jako žalovaný při postupu podle §37 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, má právo posoudit „[s]dělení podle skutečného obsahu a bez ohledu
na to, jak je označeno, protože před soudem jsou si účastníci rovni, a oba mají právo používat zákon v analogii“.
Uvedl, že nemůže jakkoliv ovlivnit jednání žalovaného, zda „vydá rozhodnutí podle představ Krajského
soudu v Brně“. Musí strpět jednání JMP (resp. SAZKY), které je podle něho nezákonné,
a nemá možnost bránit se proti rozhodnutím žalovaného „pilířem demokracie tj. moci soudní“.
Podle stěžovatele žalovaný „je mimo dosah soudní moci pokud nevydá rozhodnutí podle představ Krajského
soudu v Brně, za předsednictví JUDr. Jaroslava Tesáka Ph.D.“ a „ má i soudní pravomoc, protože (…)
je toto rozhodnutí nebo nerozhodnutí konečné a opravné prostředky nejsou přípustné (přezkoumatelné soudem)“.
Stěžovatel shrnul, že existují žalobami napadená správní rozhodnutí zasahující
do jeho subjektivního oprávnění, kterými byl „spolu s ostatními občany“ zkrácen na svých právech.
Vydáním těchto rozhodnutí byl porušen správní řád a zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže).
Stěžovatel proto nesouhlasil s názorem krajského soudu, že nemohl postupovat podle části třetí
hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního.
Stěžovatel také považoval za nicotná tvrzení krajského soudu, že „[r]ozhodnutí, které nelze
považovat za rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, soudy nepřezkoumávají“. Stěžovatel uvedl,
že tato tvrzení „ nelze potvrdit nebo vyvrátit, protože stěžovatel neví, ke kterým rozhodnutí se Krajský soud
v Brně vyjadřuje“. Podle stěžovatele jsou nicotná i tvrzení krajského soudu, že „stěžovatel podá podnět
pro porušení zákona a úřad (…) na tento podnět reaguje sdělením, které není rozhodnutím“. Namítl,
že žalovaný musí o podnětu rozhodnout a toto rozhodnutí sdělit žalobci. Forma zasílaného
sdělení pak nemůže ovlivnit stěžovatelovo právo „podat žalobu ve veřejném zájmu“.
Dále stěžovatel namítl, že krajský soud nedostál své povinnosti chránit základní práva
a svobody a porušil článek 17 Úmluvy. Krajský soud podle stěžovatele „zneužívá zákonů k jiným
účelům, než ke kterým jsou určeny, vyvíjí činnost nebo se dopouští činů zaměřených ke zničení nebo omezení
základních práv a svobod stěžovatele a ostatních občanů“. Stěžovatel nezpochybnil právo žalovaného
dojít k závěru, že pro zahájení správního řízení nejsou důvody. Na druhou stranu se domníval,
že má právo podat po vyčerpání řádných opravných prostředků proti rozhodnutí žalobu,
aby soudní moc rozhodla, zda JMP (resp. SAZKA) porušila veřejný zájem a zda žalovaný
nepostupoval úmyslně nebo z nedbalosti protizákonně (zvláště za situace, kdy žalovaný
neumožnil stěžovateli nahlížet do spisu).
Stěžovatel rovněž uvedl, že tvrzení krajského soudu „… že pro zahájení správního řízení
nejsou důvody, přitom tuto skutečnost žalobci sdělí, nelze v takovém postupu při splnění informační povinnosti
zakotvené v ust. §21 odst. 3 věty první zák. č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže spatřovat
nezákonnost“ je nicotné, protože v žalobách netvrdil porušení zákonů z důvodů nesprávného
postupu při jeho informování podle v §21 odst. 3 věty první zákona o ochraně hospodářské
soutěže.
Konečně stěžovatel namítl, že odmítnutí žalob podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
je nezákonné a protiústavní. V řízeních před žalovaným nebyla žalobci vyvrácena jeho tvrzení
a žalovaný pouze konstatoval, že nedošlo k porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Zároveň odmítl zpřístupnit stěžovateli spis k nahlédnutí (přestože měl právo na nahlédnutí
do spisu), aby věděl z jakých podkladů vycházel. Krajský soud odmítl žalobu projednat,
byť stěžovatel splnil všechny formální náležitosti.
Dne 10. 6. 2009 stěžovatel podal návrh na přerušení řízení o kasačních stížnostech ze dne
6. 6. 2009 do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne o prvních kasačních stížnostech.
Dne 16. 7. 2009 stěžovatel doplnil kasační stížnosti ze dne 27. 3. 2009, kde jako účastníka
řízení uvedl Krajský soud v Brně. Ohradil se proti usnesením krajského soudu ze dne 17. 6. 2009,
čj. 62 Ca 70/2008 - 74 a čj. 62 Ca 71/2008 - 68, jimiž jej krajský soud vyzval k doplnění kasačních
stížností. Stěžovatel uvedl, že usnesení jsou podepsaná „V. Š., v.r., vyšším soudním úředníkem“, který
je pro stěžovatele „neznámou osobou bez právního vzdělání a nemá tudíž oprávnění jednat v této kasační
stížnosti“. Dále namítl, že usnesení jsou nicotná, neboť nemají formální náležitosti a porušují §
108 odst. 1 s. ř. s., podle kterého se o odstranění vad kasační stížnosti postará předseda senátu.
Usnesení jsou nicotná i proto, že V. Š. není přidělený soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Podle stěžovatele krajský soud „vystupuje v kasační stížnosti jako účastník
řízení“. Nemůže tak ukládat stěžovateli povinnosti, neboť „žalobce a žalovaný mají stejná práva (…)
Tím že žalovaný ukládá povinnosti žalobci je porušení práv stěžovatele a ostatních občanů zaručených Ústavou
ČR Čl. 96 odst. 1, LZPS Čl. 37 odst. 3“.
Podle stěžovatele krajský soud „vyvíjí činnost nebo se dopouští činů zaměřených ke zničení
nebo omezení základních práv a svobod stěžovatele a ostatních občanů tím, že úmyslně určuje dvě různé lhůty.
To má za následek, že stěžovatel musí 2x platit poštovné, zaplatí poplatky ve výši 3000,- Kč dříve, než soud
bude moci dále jednat a stěžovatel může na zkrácené lhůtě, která nic neřeší zmeškat z nějakého důvodu zaplacení
poplatku a řízení tím bude zastaveno. Stěžovatel tvrdí, že ve lhůtě jednoho měsíce lze spolu s ostatními
náležitostmi zaslat kolkové známky najednou“.
V další části svých podání stěžovatel zopakoval námitky uvedené v předchozích kasačních
stížnostech. Navíc uvedl, že krajský soud a žalovaný „zneužívají zákonů k jiným účelům, než ke kterým
jsou určeny, vyvíjí činnost nebo se dopouští činů zaměřených ke zničení nebo omezení základních práv a svobod
stěžovatele a ostatních občanů“, a „ pokud je zde jednáno úmyslně v rozporu s právem“, byla naplněna
skutková podstata „trestného činu podle zákona č. 140/1961 Sb. §92 odst. 1 Rozvracení republiky“.
IV.
Žalovaný se ke kasačním stížnostem nevyjádřil.
V.1
Kasační stížnosti směřují proti skutkově a právně souvisejícím usnesením krajského
soudu, proto je Nejvyšší správní soud spojil ke společnému projednání a rozhodnutí (§39 odst. 1
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
V.2
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval povahou jednotlivých podání stěžovatele,
který tvrdil, že proti oběma usnesení krajského soudu podal vždy dvě samostatné kasační
stížnosti. Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost „opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto usnesení vzešlo, nebo osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí“. V posuzovaných věcech
není pochyb o tom, že stěžovatel brojil vždy proti jednomu (v každé ze spojených věcí) usnesení
krajského soudu ze dne 10. 3. 2009. Krajský soud tato usnesení doručil stěžovateli opakovaně,
vzhledem k neúčinnosti prvního doručení. Tato skutečnost ovšem neučinila z usnesení
jiná rozhodnutí, která by bylo možné napadnout samostatnými novými kasačními stížnostmi.
Nejvyšší správní soud proto posoudil podání stěžovatele v každé ze spojených věcí jako jednu
kasační stížnost, postupně doplňovanou dalšími podáními stěžovatele. Z tohoto důvodu nebylo
možné vyhovět ani návrhu stěžovatele na přerušení řízení do doby rozhodnutí o „první“ kasační
stížnosti.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval časovými aspekty podání kasačních stížností
a zejm. tím, zda tyto stížnosti nejsou předčasné a není tak dán důvod pro jejich odmítnutí.
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů od doručení
rozhodnutí. Podle §102 je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu. Usnesení, které bylo doručeno účastníkům, je v právní moci
(§54 odst. 5 ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s.). Doručil-li krajský soud napadená usnesení
JUDr. Petru Živělovi, který nebyl zástupcem žalobce, jednalo se o neúčinné doručení,
které nemohlo mít odpovídající právní účinky. Tímto doručením stěžovateli nezačala běžet lhůta
pro podání kasační stížnosti, jejíž běh je spojen s řádným doručením (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2003, čj. 1 As 4/2003 - 48, č. 281/2004 Sb.
NSS).
Vada doručení však byla odstraněna, protože napadená usnesení byla posléze doručena
přímo stěžovateli. Přestože tak byly kasační stížnosti (před jejich doplněním) doručeny soudu
před opakovaným doručením napadených usnesení stěžovateli, nelze na ně pohlížet
jako na předčasně podané. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2009,
čj. 7 Azs 8/2009-95, uvedl, že „[s]myslem odmítnutí návrhu pro předčasnost podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. je ochrana účastníků řízení před tím, aby soud nerozhodoval o návrhu, u něhož není splněna podmínka
řízení. Předčasnost tedy nelze vykládat jako prostředek pro procesní formalismus, a to ani ze strany soudů,
ani ze strany účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 148/2004 - 51, ze dne
7. 10. 2004, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 Azs 421/2004 - 86). V daném
případě by posouzení kasační stížnosti stěžovatelů jako předčasné bylo příliš formálním postupem“. Nejvyšší
správní soud uzavřel, že ve světle výše uvedené judikatury, nelze považovat kasační stížnosti
za předčasné.
V.3
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejich rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadená rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Zároveň Nejvyšší správní soud podotýká,
že vzhledem odmítnutí žalob krajským soudem připadá v případě stěžovatele v úvahu pouze
stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Jedinou věcně projednatelnou kasační
námitkou tak zůstává nezákonnost odmítnutí žaloby z důvodu, že žalobou napadená sdělení
žalovaného nejsou rozhodnutími ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s., tedy rozhodnutími,
jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti stěžovatele.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Stěžovatel namítl, že splnil všechny zákonné požadavky a krajský soud pochybil,
pokud žaloby odmítl. Stěžovatel trval na tom, že sdělení žalovaného jsou rozhodnutími ve smyslu
§65 s. ř. s. To, jak jsou rozhodnutí žalovaného označena, nemá vliv na jeho právo nechat
je přezkoumat soudem.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak“.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že při hodnocení sdělení
není rozhodné označení těchto aktů, ale zda jimi byla založena, změněna, zrušena nebo závazně
určena práva nebo povinnosti stěžovatele. Zároveň Nejvyšší správní soud připomíná,
že se podobnými otázkami jako nyní zabýval v jiné věci téhož stěžovatele (byť na půdorysu
žaloby na ochranu před nečinností správního orgánu), skončené rozsudkem ze dne 19. 8. 2009,
čj. 8 Ans 6/2009 - 83, na který pro stručnost také odkazuje.
Postup při podání podnětu k šetření o zneužití dominantního postavení je upraven
v zákoně o ochraně hospodářské soutěže. Podle §21 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské
soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009, byl návrh na zahájení řízení směřující
proti soutěžitelům zneužívajícím dominantní podnětem k šetření, o jehož přijetí, odmítnutí
či postoupení jinému orgánu žalovaný písemně uvědomil navrhovatele bez vydání rozhodnutí.
Jestliže ve věci, která byla předmětem podání, žalovaný zahájil řízení z vlastního podnětu,
uvědomil podatele o výsledcích šetření nebo o vydání rozhodnutí jen v případě, nebyl-li
účastníkem řízení podle §21 odst. 1 citovaného zákona.
Doručením podnětu, obsahujícího skutečnosti nasvědčující zneužití dominantního
postavení, se tedy nezahajovalo automaticky správní řízení a o vyřízení podnětu nebylo vydáváno
rozhodnutí. Po doručení podnětu jej žalovaný prověřil. Pokud současně splnil informační
povinnost podle §21 odst. 3 věty první zákona o ochraně hospodářské soutěže, nelze v takovém
postupu spatřovat nezákonnost. Je tedy nepochybné, že podnět žalobce nemůže bez dalšího
vyvolat zahájení správního řízení a podáním podnětu nevzniklo stěžovateli právo na zahájení
řízení z moci úřední a na vydání rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002,
sp. zn. II. ÚS 586/02, http://nalus.usoud.cz).
Sděleními žalovaného nedošlo k založení, změně, zrušení či závaznému určení práv
nebo povinností stěžovatele, neboť žalovaný o žádných právech či povinnostech stěžovatele
nerozhodl. Těmito sděleními žalovaného nevznikla stěžovateli povinnost „strpět nezákonné
jednání“ JMP a SAZKY. Vzájemná práva a povinnosti mezi stěžovatelem a jmenovanými
subjekty vyplývají z jejich smluvních vztahů, nikoliv ze sdělení žalovaného. Žalovaný nezahajuje
řízení pouze v důsledku podnětů a relevantní nejsou ani tvrzení stěžovatele např. o tom,
že vyčerpal řádné opravné prostředky. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem
uzavřel, že sdělení žalovaného nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se zabýval i tím, zda neúčinné doručení napadených usnesení
představuje vadu, která by mohla způsobit jejich nezákonnost. Ze soudních spisů vyplývá, že plná
moc pro JUDr. Petra Živělu byla omezena pouze na řízení o kasačních stížnostech. Stěžovatel
tedy v řízení před krajským soudem nebyl zastoupen, a doručil-li krajský soud usnesení
JUDr. Petru Živělovi, jednalo se o neúčinné doručení. Krajský soud své pochybení zjistil
a napravil. Nejvyšší správní soud podotýká, že se stěžovatel prokazatelně seznámil již s prvně
doručenými usneseními a napadl je kasačními stížnostmi (viz výše). Za této situace stěžovatel
nebyl zkrácen na svých právech, tím méně pak způsobem, který by vedl k nezákonnosti usnesení
krajského soudu.
Pokud se jedná o námitku stěžovatele, že krajský soud nepřihlédl k jeho omluvě,
že v určitém období nebude na území České republiky, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že k postupu žalobce, který se dne 11. 2. 2009 dostavil na krajský soud a sdělil, že v období
od 25. 2. do 25. 3. bude mimo území České republiky a současně požádal, „aby od dnešního dne
nebylo doručováno do vlastních rukou z důvodu, že musím vyřídit jiné žalovy kasační stížnosti nebo ústavní
stížnosti. Dále žádám po této lhůtě, aby soud zasílal spisy tak, aby byl schopen zpracovat. Souhlasím
s prodloužením lhůty, kterou je soud vázán při zasílání rozsudku“, nemá vliv na povinnost krajského
soudu věc rozhodnout a doručit dané rozhodnutí stěžovateli. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že množství projednávaných věcí stěžovatele samo o sobě neopravňuje krajský soud k tomu,
aby věci stěžovatele dočasně nerozhodoval. Navíc není zřejmé, jak se namítané skutečnosti mohly
dotknout zákonnosti napadených usnesení krajského soudu.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné vyjádřit se i k námitkám, jimiž stěžovatel
brojil proti usnesením krajského soudu ze dne 17. 6. 2009 (čj. 62 Ca 71/2008 - 68
a čj. 61 Ca 70/2008 - 74), kterými jej krajský soud vyzval k doplnění náležitostí kasačních
stížností.
Stěžovatel namítl, že usnesení jsou podepsána vyšším soudním úřadníkem, nikoliv
předsedou senátu. Podle zákona č. 141/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších
úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, je vyšší soudní úředník
oprávněn provádět úkony soudu, které jsou mu svěřeny v soudním řízení správním. Vyšší soudní
úředník může provádět veškeré úkony soudu s výjimkou těch, které jsou uvedeny
v §11 citovaného zákona. Podle §5 tohoto zákona „[p]ověří-li předseda senátu podle §4 odst. 2 vyššího
soudního úředníka provedením jednotlivého úkonu, který nespočívá v rozhodnutí, je oprávněn mu dát písemně
pokyn, jak má být úkon proveden“. V soudním spise je založeno pověření předsedy senátu ze dne
15. 6. 2009 k tomu, aby vyšší soudní úředník vyzval stěžovatele k doplnění náležitostí kasační
stížnosti. Vyšší soudní úředník není zákonným soudcem stěžovatele, ani předsedou senátu, byl
však osobou pověřenou vyzvat stěžovatele k doplnění kasačních stížností.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se krajský soud vydáním usnesení nestal
účastníkem řízení o kasačních stížnostech. Účastníci řízení o kasační stížnosti jsou vyjmenování
v §102 s. ř. s. Ustanovení §108 odst. 1 s. ř. s., na které se ostatně stěžovatel odvolal, krajskému
soudu ukládá, aby zajistil odstranění vad kasační stížnosti. Krajský soud, který v souladu
se zmíněným zákonným ustanovením vyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti,
nepochybně neporušil práva „stěžovatele a ostatních občanů zaručených Ústavou ČR Čl. 96 odst. 1,
LZPS Čl. 37 odst. 3“.
Ke stížní námitce, že byla stěžovateli stanovena jiná lhůta k zaplacení soudního poplatku
než k doplnění ostatních náležitostí kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle
§106 odst. 3 s. ř. s. náležitosti kasační stížnosti musí být doplněny ve lhůtě jednoho měsíce
do doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Podle §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Zákon o soudních poplatcích je zvláštním
předpisem, který soudu umožňuje stanovit lhůtu pro zaplacení soudního poplatku odlišnou
od lhůty stanovené v §106 odst. 3 s. ř. s. Pokud tedy krajský soud stanovil ve svém usnesení
dvě odlišné lhůty, nepochybil.
Konečně k námitce stěžovatele, že se krajský soud a žalovaný dopustili trestného činu
rozvracení republiky, Nejvyšší správní soud uvádí, že není oprávněn sám posoudit, zda byl
spáchán trestný čin (§52 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovateli však nic nebrání v tom, aby se obrátil
se svým podezřením na orgány činné v trestním řízení.
Kasační stížnosti nejsou důvodné, proto je Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu