ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.93.2007:56
sp. zn. 8 Afs 93/2007 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Bounty Trade,
a. s., v likvidaci (dříve Energo Trading Zlín, a. s.), se sídlem nám. T. G. Masaryka 1280, Zlín,
zastoupený JUDr. Radkou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Mostní 5552, Zlín, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 17. 1. 2007, čj. 051/111084/2006-431, 43/117863/2006-431,
43/117865/2006-431, 43/117866/2006-431, 41/117867/2006-431, 43/117868/2006-431,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007,
čj. 7 Ca 86/2007 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutími ze dne 17. 1. 2007, čj. 051/111084/2006-431,
43/117863/2006-431, 43/117865/2006-431, 43/117866/2006-431, 41/117867/2006-431,
43/117868/2006-431, nevyhověl žádostem žalobce o přezkoumání rozhodnutí [§55b zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)]
Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 5. 2006, čj. 7714/06/FŘ 150, 7713/06/FŘ 150,
7711/06/FŘ 150, 7710/06/FŘ 150, 7709/06/FŘ 150, 7708/06/FŘ 150.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji usnesením ze dne 31. 7. 2007, čj. 7 Ca 86/2007 - 34, odmítl. Městský soud uzavřel,
že rozhodnutí, kterým není povolen přezkum podle §55b daňového řádu, není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a nepodléhá proto soudnímu přezkumu. Domáhal-li se žalobce
rovněž zrušení rozhodnutí finančního ředitelství a jim předcházejících rozhodnutí finančního
úřadu, městský soud uzavřel, že se účinky usnesení o odmítnutí žaloby vztahují i na tato
rozhodnutí.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu
„nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí
a dále z důvodu, že soud nesprávně posoudil právní otázky“. Nejvyšší správní soud na tomto
místě podotýká, že z podstaty věci přichází v úvahu pouze stížní důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, jemuž stížní námitky
také podřadil.
Stěžovatel namítl, že rozhodnutí o přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu
jsou způsobilá zasáhnout do subjektivních veřejných práv stěžovatele ve smyslu §65 s. ř. s.
„To tvrzení odůvodňuje tím, že stěžovatel požádal o přezkum dle ust. §55 b ZSDP,
kterému nebylo vyhověno a tím mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu, což je zásahem
do jeho subjektivních práv.“. Dále stěžovatel uvedl, že mu „bylo odejmuto právo na soudní
meritorní přezkum jeho věci“ a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jedná
se o „formalistický způsob nazírání na dosud proběhlé řízení“, který stěžovatel považuje
za porušení práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a porušení rovnosti účastníků
(články 36 – 38 Listiny základních práv a svobod).
Dále stěžovatel namítl, že se žalobou domáhal zrušení všech rozhodnutí vydaných
v předmětné věci, tj. i zrušení rozhodnutí finančního ředitelství a jim předcházejících rozhodnutí
finančního úřadu, která jsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud
neodůvodnil, proč se těmito rozhodnutími nezabýval.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že z judikatury Nejvyššího správního
soudu i Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí podle §55b daňového řádu, jímž byla zamítnuta
žádost o přezkoumání rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního.
Nadto žalovaný dodal, že v posuzované věci nebyla splněna žádná z podmínek §55b odst. 1
daňového řádu. Namítl-li stěžovatel, že se domáhal rovněž zrušení rozhodnutí finančního
ředitelství a finančního úřadu, konstatoval žalovaný, že stěžovatel mohl tato rozhodnutí
napadnout v zákonné lhůtě žalobou. Bylo pouze jeho volbou, že tak neučinil a uplatnil pouze
žádost o přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel poměrně obecně namítl, že městský soud rozhodl formalisticky a porušil
tím řadu práv stěžovatele garantovaných Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší správní
soud však právnímu názoru městského soudu přitakal. Odpovídá totiž dlouhodobě ustálené
judikatuře Nejvyššího správního soudu [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2003,
čj. 6 A 153/2002 - 18 (č. 14/2003 Sb. NSS), nebo rozsudek ze dne 19. 12. 2006,
čj. 1 Afs 56/2004 - 114 (č. 1113/2007 Sb. NSS)], která má předobraz ve starší judikatuře
Vrchního soudu v Praze [srov. např. usnesení ze dne 31. 7. 1995, čj. 6 A 30/95 - 9 (SP č. 150)],
a byla podrobena i testu ústavnosti u Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 242/96, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2001,
sp. zn. III. ÚS 259/2000, http://nalus.usoud.cz]. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci
neshledal důvodu odchýlit se od citované judikatury, tím méně pak za situace, kdy stěžovatel
pro tvrzení o porušení svých práv nepřinesl prakticky žádné argumenty.
Stěžovatel městskému soudu rovněž vytkl, že neodůvodnil, proč se nezabýval
rozhodnutími finančního ředitelství a finančního úřadu. Nejvyšší správní soud stížní námitce
nepřisvědčil. Městský soud tato rozhodnutí zmínil, jakkoliv stručně, s tím, že se účinky usnesení
o odmítnutí vztahují i na ně. Závěr městského soudu je zcela správný. Jak uvedl i žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti, stěžovatel mohl napadnout rozhodnutí finančního ředitelství
a tím také finančního úřadu, samostatnými žalobami. Volba odpovídajícího procesního postupu
byla plně na něm a v souladu se zásadou vigilantibus iura nemůže její důsledky přenášet na někoho
jiného. Rozhodl-li se tedy stěžovatel nebrojit proti správním rozhodnutím žalobami podle §65
odst. 1 s. ř. s., měl a mohl si být vědom, mj. s ohledem na existenci shora zmíněné ustálené
judikatury, důsledků, které z jeho volby plynou. Jinými slovy, pozdější žaloba napadající
rozhodnutí, kterým nebyl povolen přezkum podle §55b daňového řádu, není prostředkem,
jímž by bylo možno zpochybnit ve věci dříve vydaná rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud shledal usnesení městského soudu zákonným, proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výroky o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mají oporu v §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti náležela, podle obsahu
spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu