ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.15.2011:72
sp. zn. 8 As 15/2011 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: občanské sdružení
Dělnická mládež, se sídlem Ciolkovského 853, Praha 6, proti žalovanému: Úřad městské části
Brno–střed, se sídlem Dominikánská 2, Brno, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2010,
čj. 100104678/ZEL/SHR/008, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 6. 12. 2010, čj. 29 A 125/2010 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Správní rozhodnutí
1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 11. 2010, čj. 100104678/ZEL/SHR/008, zakázal
shromáždění „Oslava svátku práce“, oznámené dne 18. 11. 2010 žalobcem jako svolavatelem,
za něhož byl oprávněn jednat E. L., které se mělo konat dne 1. 5. 2011 v době od 10.00 do 17.00
hod. v Brně v parku Lužánky a průvodem v trase park Lužánky - Lidická - Smetanova – Veveří –
Husova – Pekařská – Mendlovo náměstí. Podle žalovaného oznámený účel shromáždění naplnil
důvody umožňující jeho zákaz podle §10 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č.
84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „shromažďovací
zákon“).
II. Řízení před krajským soudem
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který je rozsudkem ze dne 6. 12. 2010, čj. 29 A 125/2010 - 26, zrušil.
3. Krajský soud uzavřel, že žalovaný neuvedl jediný relevantní důkaz a neunesl důkazní
břemeno ke svému závěru o zastíraném účelu shromáždění. Důkazně podložený nebyl podle
krajského soudu ani závěr žalovaného o činnosti osoby oprávněné zastupovat žalobce. Napadené
rozhodnutí proto bylo v odpovídající části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Měl-li
žalovaný o účelu shromáždění pouze pochybnosti, odkázal jej krajský soud na případný postup
podle §12 odst. 5 shromažďovacího zákona.
4. Závěry o důvodech zákazu shromáždění podle §10 odst. 2 písm. a) shromažďovacího
zákona žalovaný podle krajského soudu pouze opsal ze stanovisek Policie ČR a Dopravního
podniku města Brna, aniž by uvedl, co bylo jejich obsahem, a upřesnil své úvahy, jimiž by obě
stanoviska hodnotil v kontextu posuzované věci. Navíc žalovaný vykročil z rámce zmíněného
ustanovení, pokud dovodil nebezpečí pro účastníky shromáždění ze strany jeho odpůrců,
příp. hovořil o možné újmě na zdraví obyvatel okolních domů a policistů zajišťujících
bezpečnost. I zde krajský soud shledal napadené ro zhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů.
5. Pokud žalovaný zakázal shromáždění kvůli nutnému omezení dopravy, což by bylo
v rozporu se zájmy obyvatelstva, krajský soud poukázal na vyjádření Policie ČR, svědčící spíše
ve prospěch žalobce, a dodal, že žalovaný svůj závěr opět nepodložil relevantními důkazy.
6. Krajský soud vytkl žalovanému také opomenutí nabídnout žalobci možnost shromáždění
jinde (§8 shromažďovacího zákona), pokud již v napadeném rozhodnutí možnost konání
shromáždění na jiném místě zmínil.
7. Zakázal-li žalovaný shromáždění z důvodu jeho kolize se shromážděním Občanské
demokratické strany ve stejný den, stejnou hodinu a na stejném místě v úseku Husovy ulice,
krajský soud mu vytkl, že nezkoumal, zda došlo k dohodě o úpravě doby shromáždění mezi jejich
svolavateli, resp. zda byl alespoň učiněn pokus o takovou dohodu. Vzhledem k časovému
průběhu obou shromáždění a jejich trase shodující se pouze v krátkém úseku krajský soud
nesouhlasil ani se závěrem, že se shromáždění konají ve stejný den, n a stejném místě a ve stejnou
dobu.
III. Kasační stížnost
8. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Rozpor lhůty pro rozhodnutí s ústavním pořádkem
9. Stěžovatel především zpochybnil lhůtu, kterou mu pro rozhodnutí stanovil §11 odst. 1
shromažďovacího zákona. Navrhl proto Nejvyššímu správnímu soudu, aby se obrátil na Ústavní
soud s návrhem na zrušení této lhůty.
10. Obava, že by se v důsledku neexistence lhůty mohl stát oznamovací režim shromáždění
režimem povolovacím, je podle stěžovatele výrazem překonaného historického výkladu.
Shromažďovací zákon v době svého přijetí navazoval na článek 28 odst. 1 Ústavy z roku 1960
a reagoval na státoprávní změny s cílem zabránit omezením shromažďovacího práva,
k nimž docházelo před rokem 1989. Stěžovatel tvrdil, že norma v současné době nedostačuje
potřebám demokratického státu a situaci, kdy není prvořadý dohled nad zachováním ústavně
zaručeného práva, ale dohled nad zachováním proporcionality mezi uplatňováním jednotlivých
ústavně zaručených práv a zamezením jejich zneužívání.
11. Lhůta pro rozhodnutí stanoví stěžovateli limity při výkonu jeho veřejnoprávní povinnosti,
kterou je ochrana veřejných zájmů a statků podle §10 shromažďovacího zákona. Tím podle
stěžovatele dochází k neodůvodněnému upřednostnění shromažďovacího práva před všemi
ostatními právy a v rámci zákonných limitů není možné zabránit s dostatečným předstihem
jeho zneužití. Stěžovatel tvrdil, že jsou tak porušeny zejm. článek 1, článek 3 odst. 1 a článek
26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Vliv lhůty pro rozhodnutí na skutková zjištění
12. V souvislosti se lhůtou pro rozhodnutí stěžovatel namítl, že je její existencí omezen
v rozsahu a podrobnosti svých skutkových závěrů. Stěžovatel je při rozhodování omezen pouze
na otevřené zdroje informací a pro krátkost lhůty nemůže využít žádné dostupné možnosti
součinnosti s jinými státními orgány. Dále stěžovatel zdůraznil, že se „množství a struktura
zajištěných podkladů ... nutně odvíjí od uvedeného limitu a není ji možné poměřovat možnostmi, jež má v soudním
přezkumu posléze ... k dispozici správní soud“.
13. Stěžovatel byl přesvědčen, že prokázal svůj závěr, podle nějž je skutečným účelem
shromáždění propagace hnutí potlačujících základní práva a svobody a shromáždění skrývá
nebezpečí srážek a konfliktů v ulicích města. Úkolem stěžovatele je mj. ochrana veřejného
pořádku, zdraví a života osob a ochrana jejich práv a principem této ochrany je rovnost
a proporcionalita. Stěžovatel je povinen zabránit zneužití vo lnosti shromažďování k propagaci
myšlenek, hnutí nebo názorů, které by mohly poškodit práva třetích osob, aniž by mohl či musel
zkoumat, zda k takovému poškození skutečně dojde.
14. Navíc zákonodárce podle stěžovatele vymezením krátké lhůty pro rozhodnutí sám
stanovil míru dokonalosti důvodů, na nichž může být rozhodnutí stěžovatele založeno.
Požadovat po stěžovateli „absolutní úplnost skutkových zjištění“ je v rozporu s normou, jež tuto lhůtu
zakotvila, i s pravidly správního řízení.
Skutečný účel shromáždění
15. Dále stěžovatel tvrdil, že jeho rozhodnutí je celistvé, logicky zdůvodněné, odpovídající
reálné situaci a je výrazem objektivně zjištěných skutečností. Kontextové posouzení věci
s přihlédnutím ke dvěma narychlo zpracovaným vyjádřením dotčených orgánů by lo
při rozhodování stěžovatele jediné možné.
16. Stěžovatel vyšel ze spojení osoby svolavatele, jeho formálních i v médiích prezentovaných
představitelů, a z data shromáždění.
17. V hodnocení osoby svolavatele stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 - 348. Stěžovatel připustil, že žalobce v mezidobí
přistoupil ke změnám ve svých stanovách a organizaci, podle stěžovatele však nijak neustoupil
od propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod. „Namísto Národního odporu vydává
sice Hlas mládeže, při zachování všech prvků grafiky a osoby šéfredaktora (M . S., jehož jméno je rovněž veřejně
spojováno se zakázanou Dělnickou stranou, viz např. údaje z veřejné databáze Wikipedia). S touto stranou je
nadále spojen i současný předseda svolavatele E. L. (postačí zadat jeho jméno do internetového vyhledavače).
Grafické znázornění loga je rovněž snadno spojitelné s NSS kritizovanými symboly národně socialistického hnutí,
atd. “
18. Uvedené skutečnosti jsou podle stěžovatele doložitelné výslechy (blíže neoznačených)
publicistů, novinářů a sociologů, kteří se danou problematikou zabývají, ale které stěžovatel
nemohl v zákonné lhůtě pro rozhodnutí kontaktovat ani vyslechnout. Vycházel proto pouze
z veřejných zdrojů, např. novinových článků. Zde stěžovatel odkázal na článek publikovaný
na serveru čt24.cz, na článek publikovaný v Hospodářských novinách a na „další, běžně dostupné
články“. Dále stěžovatel (opět bez bližšího upřesnění) uvedl, že časopis žalobce hovoří o boji
a jsou v něm prezentováni další představitelé Dělnické strany T . V. a M. Z.
19. Ve vztahu k oznámenému datu shromáždění stěžovatel tvrdil, že „ (j)e obecně známým
historickým údajem, že svátek práce byl zneužíván k propagaci svých ideí i fašistickým režimem v letech 1933,
1936, 1939 a po celou dobu války. S tichým souhlasem německých státních orgánů, zastávajících stejně formální
a formalistický přístup, jaký nyní slepě uplatnil Krajský soud v Brně, začínal stejným způsobem i nacismus
v Německu, výsledkem byla Osvětim, Majdanek, milióny zavražděných a umučených obyvatel Evropy,
více než 6 milionů zabitých židů a nevyčíslitelné škody na majetku, kultuře a dalších společenských hodnotách.
Tyto škody v řadě ohledů přetrvávají dodnes, stěžovatel si osoboval právo nebýt st ejně slepý.“ Podle stěžovatele
„ani dnešní hypertrofie lidských práv“ nemůže popřít, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva
druhých.
20. Dále stěžovatel namítl, že okolí parku Lužánky, v němž se má shromáždění konat,
je tradičně spojeno s romskou komunitou města, konají se zde setkání romské komunity
a je zde Centrum volného času Lužánky, které se prezentuje jako centrum, jež má napomáhat
Romům s integrací. Stěžovatel zná tyto skutečnosti ze své úřední činnosti, ale jedná se také
o skutečnosti všeobecně známé, které jsou v Brně „v podstatě notorietou“. Podobně je s romskou
komunitou spojována Pekařská ulice – zde stěžovatel odkázal na „kterýkoliv historický průvodce
Brnem“.
21. V souvislosti s plánovaným místem shromáždění stěžovatel rovněž uvedl, že žalo bce
oznámil na stejný den konání dvou akcí, z nichž druhá, tj. průvod ulicemi Cejl, Francouzská
a jejich bezprostředním okolím, je ještě výrazněji spjata s multietnickým obyvatelstvem a Romy.
Stěžovatel mohl prokázat směřování shromáždění k provokaci a napadání národnostních,
kulturních, sociálních a dalších minorit Brna pouze odkazem na obecné a v tisku, literatuře i jinde
prezentované historické povědomí.
Ohrožení zdraví
22. Stěžovatel tvrdil, že „má bohaté zkušenosti s průběhem „oslav prvního máje“, jež v zásadě nikdy
neproběhly poklidně a bez narušení veřejného pořádku. Názorový střet krajní pravice, k níž lze řadit
i představitele svolavatele, a krajní levice, jsou, byly a budou součástí každé takové ... akce. Pro ilustraci postačí
záběry České televize například z května 2008, 2009, webové stránky anarchistických skupin, údaje
z regionálního tisku. Byť nebudou střety vyvolány členy průvodu, jde při nich o ohrožení zdraví jich i třetích osob.“
Výklad §10 shromažďovacího zákona omezený na ochranu života a zdraví účastníků
shromáždění stěžovatel považoval za nezákonně úzký. Tvrdil také, že možnost ohrožení zdraví
doložil zprávou Policie ČR, jejíž obecnost je poplatná lhůtě pro rozhodnutí stěžovatele.
Nutné omezení dopravy
23. Ulice, jichž se shromáždění týká, tvoří podle stěžovatele část páteřní komunikace města.
24. Den shromáždění, tj. neděli jako den pracovního klidu, stěžovatel nepovažoval z hlediska
hustoty provozu za nevýznamný, protože je dnem nakupování a ulice Husova je významnou
přístupovou komunikací ke dvěma nákupním střediskům.
25. U Pekařské ulice stěžovatel zdůraznil, že je hlavním přístupovým a příjezdovým
koridorem do nemocnice sv. Anny ze severovýchodní a východní části Brna a i časově krátké
zablokování této trasy pro sanitní vozy by mohlo mít fatální důsledky. Nemocnice má i druhý
přístup, který však není dostatečný, „(i) to je v Brně obecně přijímanou skutečností, jde o údaj krizového
plánu města; že tomu tak je, lze doložit například výslechem kteréhokoliv představitele nemocnice, představitelů
Záchranné služby města Brna a dalších.“ Nadto stěžovatel považoval konání shromáždění v blízkosti
nemocnice za nemorální.
26. Stěžovatel by podle svých slov nemohl „dostát svým povinnostem“, připustil-li by konání
průvodu na „páteřních komunikacích města“ s praktickou nemožností stanovit objízdné trasy, navíc
v koridoru, který slouží více k pohybu dopravních prostředků než osob. V ulicích Lidická, Veveří
a Husova pak stěžovatel zpochybnil možnost svolavatele oslovit shromážděním větší počet osob.
Stěžovatel tvrdil, že „(p)rávo několika osob konat shromáždění a prezentovat na něm své názory pak nelze
upřednostnit před právem obyvatel města pokojným způsobem a bez zbytečných komplikací je užívat.“
Podle stěžovatele lze „konat shromáždění kdekoliv jinde a to i v bezprostřední blízkosti centra nebo přímo
v centru, aniž by byl formálně proklamovaný účel shromáždění jakkoliv dotčen.“
Kolize s jiným shromážděním
27. Stěžovatel brojil i proti tomu, že by měl zkoumat, zda došlo k dohodě či pokusu o ní mezi
svolavateli kolidujících shromáždění. Tvrdil, že takový výklad přenáší důkazní břemeno pouze
na něj. Stěžovatel přitom i vzhledem ke lhůtě, kterou má pro své rozhodnutí, nemůže jakkoliv
organizovat dohodu mezi svolavateli kolidujících shromáždění nebo vyzývat k jejímu uzav ření.
Pokud svolavatel druhého shromáždění nedoložil dohodu, stěžovatel musel uzavřít, že k jejímu
uzavření nedošlo.
28. Navíc nebylo věcí stěžovatele, aby zjišťoval, v jakém časovém intervalu se budou
obě shromáždění v místě jejich možného střetu pohybovat. Stěžovatel proto vyšel z celého
oznámeného časového rozmezí. Akce Občanské demokratické strany je navíc shromážděním,
nikoliv průvodem a stěžovatel proto předpokládal využití celého časového rámce. Krajský soud
si podle něj navíc „k ruce nevzal ani mapu uvedené lokality“. Podle stěžovatele by totiž průvod žalobce
procházel Husovou ulicí rychlou chůzí asi 30 minut, běžnou chůzí hodinu i více, a po celou
tuto dobu by rušil konání dříve oznámeného shromáždění a ještě více komplikoval dopravu.
IV. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
29. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
30. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
31. Kasační stížnost není důvodná.
Rozpor lhůty pro rozhodnutí s ústavním pořádkem
32. Nejvyšší správní soud neshledal námitku o rozporu lhůty pro rozhodnutí stěžovatele
s ústavním pořádkem důvodnou. Neobrátil se proto ani na Ústavní soud s návrhem na zrušení
části předmětného ustanovení, jak navrhl stěžovatel.
33. Především lze předpokládat, že v drtivé většině případů, na které myslel i zákonodárce
při formulaci §10 odst. 1 shromažďovacího zákona, bude oznámený účel shromáždění totožný
se skutečným účelem a lhůta stanovená správnímu orgánu bude dostatečná.
34. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2007, čj. 8 As 51/2007 - 67
(č. 1468/2008 Sb. NSS, dále též jen „ Křišťálová noc I.“), s podrobně rozvedenou argumentací
v rozsudku ze dne 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008 - 116 (č. 1953/2009 Sb. NSS, dále
též jen „Křišťálová noc II.“), připustil možnost správního orgánu zakázat shromáždění
na základě skutečného, nikoliv oznámeného účelu. Zároveň ovšem zdůraznil význam
shromažďovacího práva a varoval před jeho případným rozdrobováním (srov. rozsudek
Křišťálová noc I. a Křišťálová noc II., zejm. odst. 29 a 31). Možnost zákazu shromáždění
na základě jeho skutečného účelu, odlišného od oznámeného, pak soud do budoucna hodnotil
jako výjimečnou (srov. zejm. rozsudek Křišťálová noc II., odst. 62 in fine). V žádném případě
přitom nezpochybnil lhůtu, význam jejíhož dodržení zdůraznil již dříve v rozsudku ze dne
21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008 - 77 (č. 1557/2008 Sb. NSS).
35. Zákonodárce reagoval mj. na rozsudek Křišťálová noc I. novelou shromažďovacího
zákona, provedenou zákonem č. 294/2009 Sb. (srov. též důvodovou zprávu k tomuto zákonu
a rozpravu k návrhu zákona /tisk 823/ v Poslan ecké sněmovně Parlamentu ČR dne 12. 6. 2009
/www.psp.cz/), kterou lhůtu správního orgánu pro zákaz shromáždění změnil z původně tří dnů
na tři pracovní dny. Nejvyšší správní soud hodnotí tuto změnu jako dostatečnou z hlediska
možnosti prokázat případně ve zcela výjimečných případech skutečný účel shromáždění,
aniž by byl současně narušen oznamovací princip shromažďovacího práva jako jednoho
ze základních lidských práv.
36. Pokud stěžovatel naznačil překonanost předmětné úpravy shromažďovacího práva
v podmínkách dnešního demokratického státu, Nejvyšší správní soud jeho optimismus nesdílí.
Shromažďovací právo totiž bez jakýchkoliv pochybností představuje i v podmínkách moderní
společnosti zcela základní politické právo, které je bezprostředně spjato s jedním z úh elných
kamenů demokratické společnosti, totiž se svobodou slova.
Vliv lhůty pro rozhodnutí na skutková zjištění
37. Pokud stěžovatel namítl, že je lhůtou omezen v rozsahu a podrobnosti skutkových
závěrů, Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že možnost zákazu shromáždění spojená
s prokazováním skutečného účelu může být v praxi spíše výjimečná. Nelze tedy dovodit,
že by měl správní orgán vždy zkoumat skutečný účel shromáždění. Naopak, měl by tak činit
pouze v případech, kdy má důvodné pochybnosti o oznámeném účelu a jeho odlišnosti od účelu
skutečného.
38. Existence lhůty pak může vyústit v situaci, kdy správní orgán nebude schopen
své pochybnosti důkazně podložit. To ovšem nesmí vést ke snížení standardu kladeného
na úroveň skutkových zjištění a jejich oporu v důkazech (srov. rozsudek Křišťálová noc II.,
odst. 51, 53, 54 a zejm. 62), neboť takový postup by nevylučoval rozhodovací libovůli
(srov. rozsudek Křišťálová noc II., odst. 60). V žádném případě pak nelze dovozovat,
že zákonodárce stanovením dané lhůty nastavil nižší požadavky na kvalitu skutkových zjištění
správního orgánu. To neplatí již jen proto, že zákonodárce tuto lhůtu upravil mj. v návaznosti
na rozsudek Křišťálová noc I., který sice připustil možnost zkoumání skutečného účelu
shromáždění, ale jednoznačně přitom vymezil důkazní břemeno správního orgánu.
39. Nejvyšší správní soud navíc v posuzované věci ze správního spisu zjistil, že shromáždění
bylo stěžovateli oznámeno ve čtvrtek dne 18. 11. 2010 ve 13.10 hod. Stěžovatel učinil první
úkony, které nalezly odraz v obsahu spisu, až dne 22. 11. 2010, kdy si vyžádal od dotčených
orgánů stanovisko k oznámenému shromáždění. Z přípisu Policie ČR stěžovateli ze dne
23. 11. 2010 pak vyplynulo, že stěžovatel rozeslal předmětné výzvy, resp. minimálně výzvu
Policii ČR, dne 22. 11. 2010 až v odpoledních hodinách po pracovní době, přičemž dotčené
orgány žádal o sdělení stanoviska do dne 23. 11. 2010 do 9.00 hod. Z téhož přípisu Policie ČR
vyplynulo, že dne 22. 11. 2010 v 9.00 hod. proběhlo u stěžovatele jednání týkají cí se oznámeného
shromáždění, které se však nepromítlo do obsahu spisu.
40. Je tedy zřejmé, že stěžovatel neučinil od počátku běhu lhůty po její podstatnou část žádný
procesně relevantní úkon, který by se odrazil v obsahu správního spisu a mohl být podkladem
pro rozhodnutí. Za této situace se ovšem námitky stěžovatele proti délce lhůty nejeví nikterak
věrohodně – stejně jako namítaná nemožnost součinnosti s jinými státními orgány,
jimž stěžovatel poskytl pro formulaci stanoviska ke shromáždění prakticky pouze jednu noc,
bezprostředně předcházející jeho povinnosti rozhodnout.
41. Stěžovatel srovnal svou lhůtu pro rozhodnutí se lhůtou správního soudu. Nejvyšší správní
soud připomíná, že krajský soud rozhodující o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo zakázáno
shromáždění, disponuje pro rozhodnutí lhůtou tří dnů (§11 odst. 3 shromažďovacího zákona)
a to absolutně, nikoliv jen pracovních. Je pravdou, že soud poté disponuje další lhůtou
pro vyhotovení rozhodnutí. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést ke zpochybnění
požadavků kladených na rozhodnutí správního orgánu.
42. Pokud stěžovatel tvrdil, že mu lhůta pro rozhodnutí kombinovaná s požadavky
na jeho kvalitu brání v ochraně veřejného pořádku a zdraví, života a práv dalších osob, Nejvyšší
správní soud opět připomíná své závěry v rozsudku Křišťálová noc II. (odst. 62). Neschopnost
stěžovatele prokázat v zákonné lhůtě skutečný účel shromáždění totiž nevede k automatickému
porušení práv dalších osob, resp. rezignaci stěžovatele na jejich ochranu. Stěžovatel má i nadále
možnost ve vymezených případech rozpustit shromáždění zákonem předvídaným způsobem
(§12 odst. 5 shromažďovacího zákona).
43. Nejvyšší správní soud souhlasil se stěžovatelem, že případný střet ústavně chráněných
práv je třeba řešit za použití principu proporc ionality. Stěžovatel však v posuzované věci
neidentifikoval zcela konkrétně dotčené právo, které by stálo proti oznámenému shromáždění
způsobem naznačeným v rozsudku Křišťálová noc II., odst. 46 – 49. Pokud pak byl stěžovatel
přesvědčen, že prokázal závěr o skutečném účelu shromáždění a dotčení ústavních práv třetích
osob ve smyslu argumentace v rozsudku Křišťálová noc II., odst. 46, Nejvyšší správní soud
jeho přesvědčení nesdílel. Především je třeba říci, že stěžovatel možným porušením práv třetích
osob, chráněných ústavním pořádkem, argumentoval až v kasační stížnosti. I zde pak zmínil
možné porušení jen obecně odkazem na některé články Listiny. Tuto zcela obecnou zmínku
nedoprovodil žádnou další argumentací – jen těžko lze proto zkoumat, zda a jak měl být
v posuzované věci princip proporcionality podle stěžovatele uplatněn.
Skutečný účel shromáždění
44. Stěžovatel byl přesvědčen, že prokázal svůj závěr o skutečném účelu shromáždění, že jeho
rozhodnutí je celistvé a logicky zdůvodněné, a že vychází z objektivně zjištěných skutečností.
45. Nejvyšší správní soud se s přesvědčením stěžovatele neztotožnil. Na prvním místě
přitom zdůrazňuje, že oporu pro řadu stížních argumentů nelze nalézt v napadeném rozhodnutí
stěžovatele, ani v jeho vyjádření k žalobě.
46. Pokud jde o charakteristiku žalobce, stěžovatel v rozhodnutí tvrdil, že bylo „z otevřených
zdrojů zjištěno“, že má blízko k Dělnické straně sociální spravedlnosti, do níž přešla převážná část
členů zrušené Dělnické strany; jeho členové se hlásí k myšlenkám národně socialistické revoluce;
„odmítá hodnoty a usiluje o změnu společnosti v souladu s vlastním světoná zorem“; „(d)le sdělovacích prostředků“
je odnoží ultrapravicové Dělnické strany a v době založení se hlásil k idejím národního
socialismu; a jeho charakteristika „vyjádřená ve sdělovacích prostředcích“ byla pro žalovaného
„přesvědčivým zdrojem poznatků“. Vedle citovaných obecných odkazů na otevřené zdroje
nebo sdělovací prostředky se stěžovatel ve svých závěrech konkrétněji odvolal pouze
na „iHNED 21. 3. 2009“, aniž by však tento důkaz učinil obsahem správního spisu.
47. Na charakteristiku žalobce stěžovatel ve svém rozhodnutí navázal zmínkou o osobě
oprávněné jednat za svolavatele, která se měla účastnit celé řady akcí, organizovaných subjekty
blízkými pravicovému extremismu. Zde již stěžovatel zdroje informací, na jejichž základě dospěl
ke svému hodnocení, nezmínil vůbec. Obsahem správního spisu je stanovisko Policie ČR ze dne
23. 11. 2010, čj. KRPB - 118790/ČJ-2010-0602KR, jímž byl mj. byl hodnocen E . L. a žalobce s
tím, že „lze očekávat, že by mohlo dojít ze strany účastníků shromáždění k jednání, kterým by popřeli ... práva
občanů pro jejich národnost, rasu, původ ...“ . Ze stanoviska však vyplývá pouze pochybnost o průběhu
shromáždění a navíc je stěžovatel v části odůvodnění věnující se charakteristice svolavatele či
osoby oprávněné jednat za svolavatele vůbec nezmínil. Tím méně je pak stěžovatel v dané části
rozhodnutí hodnotil nebo se s ním jinak vypořádal.
48. Nejvyšší správní soud proto shledal zcela absurdním navazující dílčí závěr stěžovatele,
podle nějž „samotný zákaz shromáždění je sám o sobě odůvodněn c harakteristikou svolavatele shromáždění,
kdy souhrn důkazů opatřený v dané souvislosti tvoří logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů,
které na sebe navzájem navazují a vzájemně se doplňují.“ . Stěžovatel v hodnocení svolavatele
shromáždění a osoby oprávněné jednat za svolavatele zmínil jediný důkaz, datovaný k období
předcházejícímu více než rok a půl před oznámením shromáždění, který navíc nezařadil do spisu.
Součástí spisu je jiný důkaz – již zmíněné stanovisko Policie ČR, ten však stěžovat el naopak
v dané části rozhodnutí vůbec nehodnotil. Závěr stěžovatele je proto spíše výrazem jeho názoru
na žalobce, než hodnocením žalobce, které by se jakkoliv opíralo o důkazy a tím méně o jejich
logickou a uzavřenou soustavu.
49. Zároveň Nejvyšší správní soud v rozsudcích Křišťálová noc I. i Křišťálová noc II.
(odst. 51) zcela jednoznačně a kategoricky konstatoval, že zákaz shromáždění nemůže být
odůvodněn pouze odkazem na osobu svolavatele či osobu oprávněnou za něj jednat.
Již jen proto nemohl obstát závěr stěžovatele, podle něhož měl být zákaz shromáždění
odůvodněn sám o sobě charakteristikou svolavatele shromáždění.
50. Zjevné vybočení ze zákonných mezí představuje i navazující dílčí závěr stěžovatele
v napadeném rozhodnutí, podle kterého žalobce „jako svolavatel neskýtá záruku, že účel shromáždění
nebude zneužit ... neboť obavám ze zneužití svolaného shromáždění nasvědčuje především trasa průvodu
plánovaná“. Stěžovatel v rozhodnutí nespecifikoval, proč plánovaná trasa, kterou v této souvislosti
nepopsal, vede k obavám. Nejvyšší správní soud opět připomíná závěry z rozsudků Křišťálová
noc I. a Křišťálová noc II. (odst. 62), kdy pro případ zákazu shromáždění důrazně trval
na jednoznačně prokázaném účelu s tím, že pouhé pochybnosti o skutečném účelu k zákazu v ést
nemohou. V souladu s existujícím právním rámcem tedy svolavatel shromáždění není povinen
skýtat jakoukoliv záruku o tom, že účel shromáždění nebude zneužit. Je -li správní orgán schopen
prokázat, že účel shromáždění naplňuje důvody zákazu ve smyslu §10 odst. 1 shromažďovacího
zákona, shromáždění zakáže. Pokud správní orgán není schopen prokázat účel shromáždění
odůvodňující jeho zákaz podle §10 odst. 1 shromažďovacího zákona, nemohou
jeho pochybnosti vyústit v zákaz shromáždění z důvodu „chybějící záru ky“, že shromáždění
„nebude zneužito“. Ostatně, dostatečnou obranu proti takovému zneužití skýtá §12 odst. 5
shromažďovacího zákona, na který Nejvyšší správní soud i v nyní posuzované věci opakovaně
odkázal.
51. Po dříve zmíněných dílčích závěrech stěžovatel v argumentačně relativně uzavřené části
svého rozhodnutí pokračoval tím, že první květen je spjat se shromážděními Dělnické strany,
kdy 1. 5. 2009 zazněly projevy jejích čelných představitelů vyzývající k nenávisti k menšinám,
následně posouzené jako trestný čin. Podle stěžovatele proto bylo „zjevné, že svolavatel,
jako myšlenkově spřízněný subjekt s nástupnickou DSSS a k jeho programu se hlásící, je veden snahou
pokračovat v podobném programu.“.
52. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani této „zjevnosti“. Stěžovatel by mohl hovořit
o zjevnosti pouze v případě, kdyby jím tvrzené skutečnosti nalezly alespoň základní oporu
v důkazech. Z rozhodnutí stěžovatele ani z obsahu správního spisu však není v nejmenším
zřejmé, na základě jakých důkazů, resp. zda na základě vůbec nějakých důkazů, stěžovatel
ke svému závěru dospěl. Obsah správního spisu proto nemůže být podkladem ani k podezření
o úmyslech svolavatele.
53. Krajský soud proto důvodně shledal rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů a Nejvyšší správní soud se s hodnocením krajského soudu zcela
ztotožňuje.
54. Teprve v kasační stížnosti stěžovatel při hodnocení žalobce odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 - 348 (č. 2169/2011 Sb. NSS,
dále též jen „Dělnická strana II.“). Tvrdil přitom, že žalobce neustoupil od propagace hnutí
směřujících k potlačení práv a svobod. Tento odkaz však sám stěžovatel zpochybnil,
když připustil, že žalobce v mezidobí přistoupil k některým změnám ve svých stanovách
a organizaci.
55. Stěžovatel tvrdil, že byla zachována „závadná“ grafika periodického tisku a loga žalobce
a jeho personální propojení s Dělnickou stranou. V této souvislosti však stěžovatel odkázal
na rozsudek Dělnická strana II., který hodnotil žalobce před zmíněnými změnami, a který naopak
nehodnotil logo ani grafiku periodického tisku žalobce.
56. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti odkázal ve svém závěru na publicisty, novináře
a sociology, jednalo se o zcela obecný odkaz bez jakékoliv procesní relevance. I v této s ouvislosti
stěžovatel argumentoval otevřenými zdroji, z nichž konkrétně zmínil pouze jeden článek
publikovaný na serveru čt24.cz a jeden článek publikovaný v Hospodářských novinách.
57. Rovněž bez dalšího upřesnění stěžovatel tvrdil, že „(č)asopis svolavatele ... hovoří o boji,
jsou v něm mj. prezentováni další představitelé Dělnické strany ...“ .
58. Vedle předestřených výhrad věcně zpochybňujících stížní argumentaci stěžovatele
pak Nejvyšší správní soud zejména připomíná, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného
ve správním řízení nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem právní
problematiky učiněným až v kasační stížnosti, brojící proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní
rozhodnutí zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003 - 58, www.nssoud.cz). Argumentace
stěžovatele obsažená až v kasační stížnosti proto nemohla ovlivnit správnost závěru krajského
soudu.
59. Podobně teprve v kasační stížnosti, a tedy b ez možnosti zhojit tímto postupem
nepřezkoumatelnost shledanou krajským soudem, stěžovatel tvrdil, že svátek práce byl zneužíván
„fašistickým režimem v letech 1933, 1936, 1939 a po celou dobu války“ . Stěžovatel se srovnal
s německými orgány, zastávajícími „stejně formální a formalistický přístup, jaký nyní slepě uplatnil Krajský
soud v Brně“ – v jehož důsledku „začínal stejným způsobem i nacismus v Německu“ , a na rozdíl
od nichž si stěžovatel „osoboval právo nebýt stejně slepý“.
60. Nejvyšší správní soud připouští, že nečinnost správních orgánů a jejich tolerance
k projevům extremismu mohou vést k ohrožení práv zejména menšin a k eskalaci násilí
ve společnosti. Na druhé straně úvah však stojí obava z aktivity státu, představovaného správními
orgány, který by i za cenu nezákonnosti potíral jevy, jež považuje za škodlivé.
61. Zmínil-li proto stěžovatel německý režim v třicátých letech dvacátého století, Nejvyšší
správní soud připomíná český, resp. československý režim v letech 1948 – 1989. Česká republika
roku 2011 se pak jistě nenachází v situaci obdobné třicátým letům dvacátého století a tím méně
v nutnosti bránit projevům extremismu pouze za cenu nezákonností v rozhodování správních
orgánů. Uvedl-li stěžovatel, že si osoboval právo nebýt slepý, měl tak učinit již při svém
rozhodování o zákazu shromáždění s oporou v důkazech, o něž by přesvědčivě a přezkoumatelně
opřel své závěry. Tyto požadavky na rozhodování správního orgánu přitom nemají a nesmí vést
k rezignaci na povinnost, jejíhož splnění se stěžovatel dovolával, tedy potírání projevů
extremismu. Musí se tak ovšem vždy dít zákonnou formou.
62. Nejvyšší správní soud pak hodnotil závěr krajského soudu v Brně jako jediný možný,
nikoliv jako slepě formální a formalistický. K názoru stěžovatele na „dnešní hypertrofii lidských
práv“ zdejší soud dodává, že diskuse o rozsahu lidských práv může jen obtížně popřít omezení
správních orgánů, vyplývající z článku 2 odst. 3 Ústavy, resp. z článku 2 odst. 2 Listiny.
63. Stěžovatel v kasační stížnosti zmínil i spojení parku Lužánky a Pekařské ulice s romskou
komunitou. Ani zde však nenabídl ke svému tvrzení žádné důkazy, s výjimkou odkazu
na „kteréhokoliv historického průvodce Brnem“ nebo na „notorietu“, jíž ovšem Nejvyšší správní
soud v jeho rozhodnutí neshledal. Má-li stěžovatel o těchto skutečnostech povědomí
ze své úřední činnosti, jak v kasační stížnosti tvrdil, mohl je jistě upřesnit a prokázat,
což však neučinil.
64. I zde navíc platí, že stěžovatel své tvrzení o spojení místa shromáždění s romskou
komunitou zmínil poprvé až v kasační stížnosti, aniž by tak mohl ovlivnit správnost závěrů
krajského soudu.
65. Závěrem ke stěžovatelem tvrzenému skutečnému účelu shromáždění Nejvyšší správní
soud připomíná, že zjevnost účelu shromáždění vyplývající z kombinace osoby jeho svolavatele
a času a místa shromáždění může být jen zcela výjimečná (srov. rozsudek Křišťálová noc II.,
odst. 52 – 54). Stěžovatel ji přesvědčivě ani nevyargumentoval a tím méně prokázal.
66. Pokud stěžovatel poukázal na druhé shromáždění, které měl žalobce na stejný den
oznámit, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke svému tvrzení nenabídl žádné důkazy,
a ty nejsou ani obsahem spisů. Mělo-li by druhé shromáždění podle stěžovatele směřovat
k provokaci a napadání menšin, jedná se o jeho samostatné posouzení vybočující z rámce
této věci.
Ohrožení zdraví
67. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že §10 odst. 2 písm. a)
shromažďovacího zákona míří na ochranu jiných osob než účastníků shromáždění. Zmíněné
ustanovení míří na ochranu zdraví účastníků shromáždění, o hroženého typicky z důvodu
konkrétních místních podmínek.
68. Stěžovatel tvrdil v kasační stížnosti riziko pro zdraví účastníků shromáždění i dalších osob
plynoucí ze střetů krajní pravice a krajní levice. K této námitce soud především konstatuje,
že se nejedná o riziko, které by účastníkům shromáždění hrozilo z důvodu konání shromáždění
v konkrétním místě, a již jen proto daný důvod zákazu neobstojí. Ustanovení §10 odst. 2 písm. a)
shromažďovacího zákona zjevně nemá za cíl umožnit zákaz shromáždění v každém případě,
kdy je předpokládáno rušení shromáždění jeho ideovými odpůrci.
69. Dále lze dodat, že pokud by shromáždění nebylo pokojné a třetím osobám by hrozila
újma z důvodu chování účastníků shromáždění, např. stěžovatelem tvrzené střety by byly
vyvolány účastníky shromáždění, bylo by namístě postupovat podle konkrétních skutkových
okolností v souladu s §12 odst. 5, příp. 6 shromažďovacího zákona a shromáždění rozpustit.
70. Pokud by případné střety byly vyvolány naopak odpůrci shromáždění, bylo by namístě
podle konkrétních skutkových okolností poskytnutí ochrany shromáždění v souladu
s §14 odst. 2 písm. b), e), f), či h) shromažďovacího zákona, případně i §179 trestního zákoníku.
71. Pouze na okraj přitom Nejvyšší správní soud připomíná, že pokojné protishromáždění
nelze bez dalšího považovat za narušení shromáždění (srov. rozsudek Křišťálová noc II., odst. 46
a násl., zejm. 48).
72. Předchozí argumentaci pak doplňuje výtka stěžovateli, že zcela obecný odkaz na „záběry
České televize například z května 2008, 2009, webové stránky anarchistických skupin, údaje z regionálního
tisku“ nepředstavuje procesně relevantní návrh na provedení dokazování, a to tím spíše za situace,
kdy stěžovatel ve svých závěrech v napadeném rozhodnutí zcela převzal pouze již zmíněné
stanovisko Policie ČR, podle kterého „(d)omy lemují ulice pochodu většinou z obou stran. Je zde velké
bezpečnostní riziko útoku na účastníky pochodu z těchto domů, ze stran odpůrců účastníků pochodu. Toto riziko
nelze ze strany PČR 100 % vyloučit.“ Pokud stěžovatel hájil zjevnou míru obecnosti stanoviska
krátkostí lhůty, Nejvyšší správní soud opět připomíná, že stěžovatel požádal Policii ČR
o vyjádření až v předvečer konce lhůty pro své rozhodnutí.
Nutné omezení dopravy
73. Výhrady stěžovatele k nutnému omezení dopravy se zcela míjejí s výkladem Nejvyššího
správního soudu k možnosti zakázat shromáždění podle §10 odst. 3 shromažďovacího zákona.
Závěr stěžovatele, že „(p)rávo několika osob konat shromáždění a prezentovat na něm své názory ... nelze
upřednostnit před právem obyvatel města pokojným způsobem a bez zbytečných komplikací je užívat“ ,
je v příkrém rozporu s názorem, který Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne
4. 9. 2007, čj. 5 As 26/2007 - 86 (č. 1385/2007 Sb. NSS), a ze dne 10. 10. 2007,
čj. 3 As 19/2007 - 55 (www.nssoud.cz). Zejména z rozsudku č. 1385/2007 Sb. NSS vyplývá
i nepodstatnost tvrzení, že by se měl průvod pohybovat po části komunikace vymezené zpravidla
pro pohyb vozidel.
74. Odvolal-li se stěžovatel v kasační stížnosti právě na roz sudek č. 1385/2007 Sb. NSS,
učinil tak nepřípadně. Nejvyšší správní soud totiž v jeho rámci neshledal shromáždění omezující
po dobu téměř tří hodin rušné komunikace v centru Prahy omezením ve smyslu §10 odst. 3
shromažďovacího zákona, které by odůvodnilo zákaz shromáždění.
75. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že i v případě tohoto důvodu
zákazu nenalezly závěry stěžovatele mnoho opory v důkazech, které by byly součástí spisu.
Krajský soud přitom stěžovateli vytkl i to, že se nevypořádal se skutečností, že se shromáždění
nekoná v pracovní den, na což poukázala ve svém stanovisku i Policie ČR. Pokud stěžovatel
až v kasační stížnosti tvrdil, že v prostoru Husovy ulice neexistuje rozdílu mezi všedním dnem
a dnem pracovního klidu, protože se jedná o významnou přístupovou komunikaci ke dvěma
nákupním střediskům, snažil se tím zhojit vadu, jíž bylo zatíženo již jeho rozhodnutí a na kterou
krajský soud správně poukázal.
76. Pokud stěžovatel v rozhodnutí a zejména následně v kasační stížnosti podrobněji
argumentoval riziky týkajícími se dostupnosti nemocnice sv. Anny a uzlů integrovaného
záchranného systému, je nutné mu připomenout, že Policie ČR jako jedna ze složek tohoto
systému podle svého stanoviska obtíže nepředpokládala. Ostatní složky, zejm. Hasič ský
záchranný sbor a Krajský zdravotní rada Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se přes výzvu
stěžovatele nevyjádřily vůbec. Odkazoval-li proto stěžovatel v kasační stížnosti obecně na výslech
„kteréhokoliv představitele nemocnice, představitelů Záchranné služby města Brna a dalších“, jedná
se o neurčitou a zjevně pozdní snahu podpořit ničím nepodložené závěry v napadeném
rozhodnutí, které krajský soud i v této části po právu shledal nepřezkoumatelným.
77. S přihlédnutím k obsahu spisu lze konstatovat, že st ěžovatel ve svém závěru vyšel zcela
a úplně pouze ze stanoviska Dopravního podniku města Brna, a. s., které bez jeho dalšího
hodnocení pouze převzal.
78. Jeho rozhodnutí je v odpovídající části také vnitřně rozporné, protože na jedné straně
dovozuje zákaz shromáždění z omezení dopravy mj. v ulici Husova, ačkoliv v další části hovoří
o průvodu (a v kasační stížnosti dokonce o shromáždění) Občanské demokratické strany
mj. rovněž v ulici Husova. Přitom je patrné, že v případě druhého shromáždění omezení dopravy
důvodem zákazu nebylo, přestože z rozhodnutí stěžovatele vyplývá, že jím má dojít k omezení
dopravy v podstatně větším rozsahu, než v případě shromáždění žalobce. Jakkoliv se Nejvyšší
správní soud ke stěžovatelem tvrzené kolizi mezi shromážděními vyjadřuje dále, nyní podotýká,
že právě existence druhého shromáždění v centru Brna a přilehlých ulicích vyvrací stížní
argument stěžovatele, podle nějž stěžovatel mohl „konat shromáždění kdekoliv jinde,
a to i v bezprostřední blízkosti centra nebo přímo v centru, aniž by byl formálně proklamovaný účel shromáždění
jakkoliv dotčen.“ Tento argument byl navíc v přímém rozporu se závěry stěžovatele v napadeném
rozhodnutí, podle nichž „(v) daném případě účel shromáždění nevyžaduje nutně jeho konání v centru města
Brna...“.
Kolize s jiným shromážděním
79. Konečně stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu, že měl zkoumat, zda došlo
k dohodě či pokusu o ní mezi svolavateli kolidujících shromáždění.
80. Nejvyšší správní soud se závěrem krajského soudu zcela souhlasil. Je -li podmínkou
zákazu shromáždění při jeho kolizi s jiným, dříve oznámeným, shromážděním, že nedošlo
k dohodě mezi svolavateli, krajský soud správně dovodil povinnost stěžovatele zkoumat,
zda taková dohoda byla uzavřena.
81. Ostatně, stěžovatel tvrdil, že by měl s volavatel v pořadí druhého shromáždění sám doložit
dohodu, aniž by však zároveň vysvětlil, jak mohl tento svolavatel vůbec vědět, že jím oznámené
shromáždění je v kolizi s jiným dříve oznámeným shromážděním. Zcela pasivní role,
kterou si stěžovatel osobuje, v takovém případě vůbec není namístě – což ostatně vyplývá
např. i z jeho role při losování u současně oznámených shromáždění. Přestože tedy správní orgán
nemá povinnost dohodu mezi svolavateli kolidujících shromáždění aktivně organizovat, byla
by taková aktivita obecně vhodná. Svolavateli druhého shromáždění by měl přinejmenším sdělit,
že se jím oznámená akce ocitla v kolizi s dříve oznámeným shromážděním, a měl by umožnit
pokus o dohodu alespoň zprostředkováním kontaktů mezi těmito svolavateli s následn ým
ověřením, zda k ní došlo. Pokud by se svolavatel druhého shromáždění nemohl v důsledku
pasivity správního orgánu o kolizi vůbec dozvědět, pozbývaly by jakékoliv zmínky o dohodě
mezi svolavateli smyslu a značná část §10 odst. 2 písm. b) shromažďovacího zákona by byla
obsolentní.
82. S tím souvisí i povinnost stěžovatele zkoumat, zda ke kolizi skutečně mělo dojít. Stížní
tvrzení, že ke kolizi nutně musí dojít, protože dříve oznámená akce Občanské demokratické
strany je shromážděním, nikoliv průvodem, je v př ímém rozporu s odůvodněním
jeho rozhodnutí, podle nějž bylo „oznámeno shromáždění svolavatele Občanská demokratická strana ...,
místo náměstí Svobody, a průvod v trase: ...“ mj. Husovou ulicí. Stěžovatel se proto mýlil v názoru,
že neměl zjišťovat, v jakém časovém intervalu se budou obě shromáždění v místě jejich možného
střetu pohybovat. Naopak, právě zde bylo namístě, aby stěžovatel přistoupil k uplatnění principu
proporcionality, na který se na jiném místě kasační stížnosti odvolal, a aby zjistil, zda je skutečně
přiměřené řešit střet obou shromáždění, z hlediska jejich časového i místního prolnutí střet
v zásadě marginální, úplným zákazem druhého shromáždění.
Shrnutí
83. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že je lhůta stanovená správnímu
orgánu pro zákaz shromáždění v rozporu s ústavním pořádkem. V souladu se svou dosavadní
judikaturou soud zdůraznil, že existence lhůty nesmí vést ke zpochybnění standardů kladených
na kvalitu rozhodnutí o zákazu shromáždění. V posuzované věci soud vyšel i z toho, že podle
obsahu správního spisu stěžovatel po většinu běhu lhůty neučinil žádný procesně relevantní
úkon. Liberální úpravu shromažďovacího práva soud nepovažoval na rozdíl od stěžovatele
ani v podmínkách současného demokratického státu za překonanou. V případě ohrožení práv
třetích osob, odchýlilo-li by se shromáždění od oznámeného účelu, Nejvyšší správní soud odkázal
stěžovatele na případný postup podle §12 odst. 5 shromažďovacího zákona, tj. na možnost
rozpustit shromáždění.
84. Dále Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že rozhodnutí o zákazu
shromáždění bylo nepřezkoumatelné. Stěžovatel v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu dovodil skutečný účel shromáždění pouze z charakteristiky svolavatele a osoby oprávněné
jednat za svolavatele, své závěry navíc nepodložil důkazy. Tyto vady nemohly být zhojeny
argumentací obsaženou až v kasační stížnosti, která měla prokázat účel shromáždění připojením
kontextu času a místa shromáždění. I tato další argumentace navíc zůstala obecná a n epodložená
důkazy.
85. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem ani v názoru, že lze zákaz shromáždění
podle §10 odst. 2 písm. a) shromažďovacího zákona (konání shromáždění v místě,
kde je ohroženo zdraví jeho účastníků) odůvodnit rizikem ideových střetů s odpůrci
shromáždění. Zde soud odkázal stěžovatele podle konkrétních okolností buď na zákonná
ustanovení umožňující rozpuštění shromáždění, nebo naopak upravující poskytnutí ochrany
rušenému shromáždění.
86. Zákaz shromáždění odůvodněný omezením dopravy Nejvyšší správní soud shledal
opět neodůvodněným a navíc rozporným se svou dosavadní judikaturou. Stěžovatel neprokázal,
že by předpokládané omezení dopravy naplnilo důvod zákazu.
87. Konečně pak Nejvyšší správní soud nesouhlasil ani se zákazem shromáždění
pro jeho kolizi s dříve oznámeným shromážděním Občanské demokratické strany. Krajský soud
stěžovateli správně vytkl, že nezkoumal, zda došlo mezi účastníky shromáždění k dohodě.
Stěžovatel navíc ve svém rozhodování nezohlednil, že ke kolizi mělo dojít v krátké části
plánované trasy průvodu obou plánovaných shromáždění.
88. Nejvyšší správní soud neshledal kvalitně a přesvědčivě zpracovaný rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
89. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. března 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu