ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.5.2010:53
sp. zn. 8 As 5/2010 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: TARUS, s. r. o.
"v likvidaci", se sídlem Jablunkovská 410, Třinec – Lyžbice, zastoupeného jednatelem Jánem
Krišicou, bytem Čapkova 689, Třinec, proti žalovanému: ELPOL s. r. o., se sídlem
Janovská 1201/11A, Polanka nad Odrou, zastoupeného jednatelem Ing. Josefem Havrlantem,
bytem ul. B. Smetany 1063, Polanka nad Odrou, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 18 a usnesení
téhož soudu ze dne 8. 10. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009,
čj. 3 Nc 29/2009 - 18, se odmítá .
II. Kasační stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009,
čj. 3 Nc 29/2009 - 30, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 18 a proti
usnesení téhož soudu ze dne 8. 10. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 30.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) usnesením ze dne 10. 7. 2009,
čj. 3 Nc 29/2009 - 18, odmítl postupem podle §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen s. ř. s.) žalobcovo podání, kterým se po žalovaném domáhal vydání
platebního rozkazu na částku 88 099, 80 Kč s příslušenstvím (k 31. 12. 2008 žalobce požadoval
částku ve výši 1 257 387 Kč). Městský soud v daném usnesení uvedl, že s ohledem na to,
že o nárocích žalobce může rozhodovat pouze soud v občanském soudním řízení, žalobu odmítl
a v intencích uvedeného ustanovení žalobce poučil o možnosti uplatnit svůj nárok před soudem
v občanskoprávním řízení do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení brojil žalobce (stěžovatel) prostřednictvím svého jednatele kasační
stížností (dále též „kasační stížnost I“), kterou adresoval mnoha dalším adresátům (mimo jiné
Nejvyššímu soudu, Ministerstvu spravedlnosti, Evropskému soudu pro lidská práva, Evropskému
parlamentu, Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky, Konfederaci politických
vězňů), v níž bez patřičného zdůvodnění požádal o zrušení napadeného usnesení v celém rozsahu
a o poskytnutí právní pomoci jednoho právníka či právní kanceláře. V kasační stížnosti I uvedl,
že ústní, soudní a písemné volání od roku 2003 po předběžném opatření – obstavení
soukromého a firemního majetku a účtu stěžovatelovým dlužníkům je a vždy bylo platné a je,
pokud ještě něco mají, věcné a potřebné.
K výzvě městského soudu k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost jednatel
stěžovatele uvedl, že požadovaný poplatek nemá z čeho zaplatit.
Usnesením městského soudu ze dne 8. 10. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 30, nebyl žalobci
ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti a současně nebyl osvobozen od soudního
poplatku za kasační stížnost. Tento postup soud odůvodnil dikcí §36 odst. 3 věta druhá s. ř. s.,
podle kterého v případě, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, žádost o osvobození od soudních
poplatků zamítne. Soud rozhodl se zřetelem k tomu, že předmětné podání spadá
do civilněprávního řízení. Jestliže stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, nesplňuje jednu z podmínek pro ustanovení zástupce dle §38 odst. 5 s. ř. s., a proto
městský soud zamítl i návrh na ustanovení právní zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel prostřednictvím svého jednatele i proti tomuto usnesení brojil kasační stížností
(dále též „kasační stížnost II“), kterou jako v prvém případě rovněž adresoval mnoha dalším
adresátům. V ní uvedl, že se žaloba vůči žalovanému dostala záhadným způsobem ke správnímu
úseku městského soudu. Stěžovatel neurčitým a poněkud nesrozumitelným způsobem dále
konstatoval, že jím podaná znevažovaná a zesměšňovaná žaloba z roku 2004, (patrně vedená)
pod sp. zn. 12082004JK/410-CZ/EU na ochranu jeho osoby, rodiny a firem měla vždy váhu
a platnost, ale soudy ji dodnes odmítají řešit a poskytnout kvalifikovanou právní pomoc.
Stěžovatel proto navrhl, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a po tolika
letech nečinnosti, intrik a diskriminačních perzekucí nařídil řádné soudní jednání u soudu prvního
stupně. Dále požádal, aby kompetentní soudci nadále neintrikovali a žalobu na společnost
ELPOL řádně projednali a obstavili jí účty. Stěžovatel nakonec uzavřel, že nonstop žádá o právní
pomoc jednoho právníka či právní kanceláře v nerovném boji se zlem, ale zatím jej není
na nejvyšších úředních, státních a politických místech slyšet.
Žalovaný podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 29. 1. 2010 podal
„odpor“ k projednávání věci vedené pod sp. zn. 8 As 5/2010. Upozornil, že lhůta pro podání
kasační stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 10. 7. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 18,
byla promeškána, přesto Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce přijal. Žalovaný
ke svému vyjádření přiložil usnesení Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené
pod sp. zn. 24 Nc 402/2010, kterým byl odmítnut návrh jednatele stěžovatele na vydání
předběžného opatření proti žalovanému a rovněž vyjádření žalovaného k právní věci vedené
u obchodního úseku městského soudu v Praze (pracoviště Slezská), kterým se stěžovatel domáhal
vydání platebního rozkazu na částku v samé výši jako v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nastaly důvody
pro odmítnutí kasační stížnosti I i kasační stížnosti II.
Nejvyšší správní soud z veřejně přístupného obchodního rejstříku ověřil, že stěžovatel byl
již v době vydání obou napadených usnesení městského soudu v likvidaci. Z předloženého
soudního spisu nevyplývá, že by se městský soud zabýval otázkou, kdo je v nastalé situaci
oprávněn jednat jménem stěžovatele. Z telefonického dotazu na rejstříkový soud v Ostravě
i Nejvyšší soud, který v současné době rozhoduje o dovolání ve věci nařízení likvidace stěžovatele
(nařízené usnesením Krajského soudu Ostrava ze dne 11. 10. 2007, čj. 29 Cm 4/2007 - 33)
nevyplynulo, že by stěžovateli byl ustanoven likvidátor. Nejvyšší správní soud proto vycházel
z toho, že Ján Krišica je nadále oprávněn jednat jménem stěžovatele.
Při hodnocení přípustnosti určitého návrhu do režimu správního soudnictví je třeba vyjít
zejména z §2 a §4 s. ř. s. Podle §2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu
jen veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto
zákonem, za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují i v dalších
věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Z tohoto důvodu proto podle taxativního ustanovení
§4 odst. 1 s. ř. s. správní soudy rozhodují pouze o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti
veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno
rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy,
(dále jen "správní orgán"); o ochraně proti nečinnosti správního orgánu; o ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu a o kompetenčních žalobách. Podle ustanovení
§4 odst. 2 s. ř. s. dále správní soudy rozhodují ve věcech volebních a ve věcech místního
referenda; ve věcech politických stran a politických hnutí a taktéž o zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že aby mohla být stěžovatelova žaloba projednána
před správními soudy, bylo zejména nutné, aby žalobce žádal ochranu veřejného subjektivního
práva a aby se žalovaný nacházel v pozici správního orgánu a v tomto směru vykonával
vrchnostenskou správu. O tento případ se v posuzovaném případě nejedná, neboť stěžovatel
navrhuje vydání platebního rozkazu, přičemž žalovaným je „soukromoprávní“ obchodní
společnost založená podle obchodního zákoníku. Není zde tudíž ani správní rozhodnutí či úkon,
proti kterému by mohl stěžovatel brojit. Městský soud přitom jak v kasační stížností I napadaném
usnesení, tak i v usnesení ze dne 11. 6. 2009, čj. 3 Nc 29/2009 - 3, stěžovateli srozumitelně vyložil
důvody, pro které nelze jeho věc připustit do správního soudnictví.
Pro posouzení dané věci je dále zásadní ustanovení §37 odst. 3 s. ř. s., dle kterého musí
být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí
být podepsáno a datováno. Pod výrazem „co navrhuje“ je třeba spatřovat to, čeho se žalobce
po soudu domáhá, tedy co žádá (žalobní petit). Žalobní petit má být logickým vyústěním
argumentů, které jsou v podání (v žalobě či v kasační stížnosti) uvedeny. Stěžovatel se podáním
ze dne 1. 9. 2004 domáhal vydání platebního rozkazu, prostřednictvím kterého by žalovaný
byl povinen mu uhradit částku 88 099,80 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv stěžovatelova
podání obsažená ve spisu nejsou zcela pochopitelná a přehledná, je nepochybné,
čeho se domáhá a co je podstatou soudního řízení konaného u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 3 Nc 29/2009. Samotný petit žaloby jednoznačně vylučuje pravomoc správních
soudů, neboť k vydání platebního rozkazu je příslušný toliko soud v občanském civilním řízení,
a to na základě §172 an. o. s. ř.
V kasačních stížnostech, obou nepříliš srozumitelných, není vyjádřen sebemenší
nesouhlas stěžovatele s procesním postupem městského soudu ani s právním hodnocením
předmětného podání. V průběhu řízení nikterak netvrdil, že by vydání platebního rozkazu mělo
z jakéhokoliv důvodu spadat do oblasti správního soudnictví a výslovně se nedomáhal
ani soudního přezkumu správním soudem. Nikdy nepoukazoval na existenci nezákonného
správního rozhodnutí, nečinnost nebo nezákonnost zásahu správního orgánu nebo neoznačil
žalovaného za správní orgán. Naopak sám v kasační stížnosti II uvedl, že se mu jako záhadné jeví
postoupení jeho žaloby z Krajského soudu v Ostravě před správní úsek městského soudu
(pracoviště Hybernská). Dále sdělil, že Nejvyšší soud podle jeho tvrzení přikázal (patrně nyní
posuzovanou) žalobu projednávat u soudu v Ostravě podle sídla žalovaného. Ve vztahu
k jeho přesvědčení, že je exekvován zlem a bezprávím, bez bližších souvislostí taktéž konstatoval,
že vůči žalovanému jen v roce 2009 podal dvě dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší správní
soud má za to, že z jednotlivých ve spisu založených podání plyne, že stěžovatel patrně
nerozlišuje mezi pravomocí jednotlivých civilních a správních soudů, ačkoliv byl o jejich
rozdílnosti poučen. Vždy pouze vznášel požadavek, aby bylo v jeho věci proti vymezeným
dlužníkům rozhodnuto. Sám ve velmi obecné rovině vyjádřil nesouhlas s pravomocí i místní
příslušností správního úseku Městského soudu v Praze. Proto se Nejvyššímu správnímu soudu
jeví jako nadbytečný postup, ve kterém stěžovatel brojí proti odkazu městského soudu
do civilního soudnictví.
Nejvyšší správní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že shora
vymezené nedostatky petitu brání pokračování v řízení o kasační stížnosti I i II. Městský soud
zcela správně vyhodnotil povahu žaloby proti žalovanému a stěžovatele s přiměřeným poučením
odkázal ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s. do civilního soudnictví. Z výše řečeného je rovněž
nepochybné, že i kdyby byl stěžovateli (právnické osobě TARUS, s. r. o. "v likvidaci", nikoliv
jejímu jednateli jakožto fyzické osobě) z jakéhokoliv důvodu ustanoven právní zástupce, nemohlo
by to mít sebemenšího vliv na jeho právní postavení a ochranu práv. Ani v případě právního
zastoupení by vady návrhu na zahájení řízení ve správním soudnictví nemohly být odstraněny.
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost I i kasační stížnost II usnesením podle §37
odst. 5 s. ř. s. odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu