ECLI:CZ:NSS:2020:8.AS.5.2019:29
sp. zn. 8 As 5/2019-29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P., zastoupená JUDr.
Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému:
Obvodní soud pro Prahu 2, se sídlem Francouzská 19, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 10. 2014, čj. 40 Si 78/2013-29, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2018, čj. 22 A 24/2016-91,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2018, čj. 22 A 24/2016-91,
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci JUDr. Tomáši Doležalovi, advokátovi se sídlem
nám. Republiky 679/5, Opava, se př i z ná v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odložil žádost žalobkyně ze dne 27. 2. 2013
o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále
jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žalobkyně žádala o informaci spočívající
v poskytnutí pravomocných rozsudků, kterými žalovaný v letech 2011 a 2012 alespoň částečně
vyhověl žalobám v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to s výjimkou újmy
týkající se trestních řízení. Žalovaný dospěl k závěru, že pro poskytnutí uvedených informací
bude potřeba mimořádně rozsáhlého vyhledávání v 10 189 spisech. Vyzval proto žalobkyni
k úhradě 204 000 Kč. Výši úhrady následně na základě stížnosti žalobkyně Ministerstvo
spravedlnosti snížilo na 34 900 Kč. Žalobkyně neuhradila stanovené náklady ani v této výši.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou. Namítala, že částka požadovaná
za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací je zcela nepřiměřená povaze požadovaných
informací a majetkovým poměrům průměrného občana. Ve skutečnosti představuje požadovaná
částka umělou překážku bránící realizaci práva na informace, neboť stát chrání sám sebe, aby
se občané nemohli seznámit s judikaturou vypovídající o fungování státu.
[3] Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“), kterému byla tato věc původně vedená
u Městského soudu v Praze přikázána, žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
Ministerstvo spravedlnosti postup vyhledávání informaci podrobně, srozumitelně a logicky
popsalo. Žalobkyně námitku nepřiměřenosti požadovaných nákladů formulovala obecně
a krajský soud tak považoval za dostačující pouze uvést, že se ztotožňuje s postupem
ministerstva. Částka 34 900 Kč je s ohledem na povahu informací a tomu odpovídajícímu
rozsahu vyhledání informací přiměřená. Dodal, že na výši požadovaných nákladů nemá žádný
vliv, že stěžovatelka požadovala rozsudky týkající se odpovědnosti státu za škodu.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost,
v níž uplatnila důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítla předně, že stanovením úhrady za mimořádně rozsáhlé
vyhledání informací bylo nedovoleným způsobem omezeno její právo na přístup k informacím.
Jelikož pobírá invalidní důchod, je pro ni stanovená výše úhrady zcela nepřiměřená a diskriminuje
ji. Má za to, že žalovaný měl zohlednit při stanovení výše úhrady i její sociální poměry, což
potvrzuje také odborná literatura.
[5] Stěžovatelka dále namítla, že závěry krajského soudu a žalovaného jsou nepodložené
a nesprávné. Pod pojem „vyhledání informace“ podle §17 odst. 1 zákona o svobodném přístupu
k informacím lze podřadit dobu strávenou fyzickým shromážděním dokumentů, nikoli však
i dobu samotného zjišťování, kde jsou tyto dokumenty uloženy. Jestliže žalovaný informace
eviduje zbytečně komplikovaně nebo neuspořádaně a jejich vyhledání vyžaduje nepoměrně více
času, než je objektivně nezbytné, nemůže jít delší čas strávený vyhledáváním k tíži stěžovatelky.
Již z rozhodnutí ministerstva o snížení stanovené úhrady plyne, že postup při zjišťování
informací se dal zjednodušit a rozsah vyhledávání bylo možné omezit.
[6] Řízení před krajským soudem bylo navíc zatíženo vadami. Stěžovatelka v žalobě vznesla
důkazní návrh na provedení jejího účastnického výslechu. Namísto toho, aby krajský soud
stěžovatelku předvolal, poučil ji v zaslaném formuláři, že může jednat i v její nepřítomnosti.
Stěžovatelka si jako laik vyhodnotila tento formulář tak, že za daných okolností tento důkaz
krajský soud neprovede. Z tohoto důvodu usoudila, že nebude na nařízeném jednání trvat.
Nebyla však schopna posoudit důsledky svého podání, ve kterém se omluvila z jednání
ze zdravotních důvodů a uvedla, že za dané procesní situace na jednání netrvá. V žádném případě
ale neuvedla, že netrvá na provedení navrženého důkazu. Krajský soud se v napadeném rozsudku
důkazním návrhem nezabýval a neodůvodnil, z jakého důvodu jej neprovedl. Krajský soud
se nevypořádal ani s vyjádřením stěžovatelky ze dne 21. 11. 2018, ve kterém žádala, aby posoudil
otázku, zda je povinný subjekt (žalovaný) povinen vždy poskytnout i dílčí část z celkové
informace v tom rozsahu, který nenaplňuje podmínky mimořádně rozsáhlého vyhledávání,
a úhradou podmínit pouze tu část, která tento rozsah překračuje. Napadený rozsudek je z důvodu
těchto vad nepřezkoumatelný.
[7] Další vadu řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že ji krajský soud nevyzval k doložení
informací, které jsou potřebné k posouzení otázky, zda pro stanovení výše úhrady existují
racionální a legitimní důvody. Podle §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím
se při postupu dle daného zákona použijí ustanovení správního řádu o základních zásadách
činnosti správních orgánů. Takovou zásadou je i zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných
pochybností (tzv. zásada materiální pravdy), kterou měl uplatnit i žalovaný. Bez potřebných
informací nemohl krajský soud správným způsobem posoudit výše uvedenou otázku.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Nejvyšší správní soud předesílá, že se nemohl zabývat kasační námitkou, dle které jsou
závěry krajského soudu a žalovaného týkající se výše požadované úhrady a výkladu pojmu
„vyhledání informace“ nesprávné. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na to, že žalovaný
eviduje informace komplikovaně, což s sebou nese pracnost jejich následného vyhledávání. Tato
námitka je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť stěžovatelka ji poprvé uplatnila
až v kasační stížnosti, ačkoliv tak mohla učinit již v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006-155, č. 1743/2009 Sb. NSS.
[11] Stěžovatelka dále uplatnila námitky, které se týkají vad řízení před krajským soudem.
Předně poukázala na to, že krajský soud rozhodl bez jednání, aniž by provedl navržený důkaz
(účastnický výslech stěžovatelky), nebo alespoň odůvodnil, proč tak neučinil.
[12] Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že stěžovatelka v žalobě uplatnila
návrh na provedení důkazu účastnickým výslechem, kterým chtěla prokázat potřebnost a význam
požadovaných informací pro její „životní sféru“. V replice ze dne 5. 9. 2016 k vyjádření žalovaného
k tomu výslovně dodala, že „s ohledem na důkazní návrh účastnickým výslechem se procesně nemůže vzdát
práva na osobní projednání věci“. V reakci na předvolání k jednání se oba účastníci z jednání omluvili.
Stěžovatelka tak učinila podáním ze dne 22. 11. 2018, v němž mj. uvedla, že se omlouvá
ze zdravotních důvodů a zopakovala, že na jednání trvala s ohledem na zmiňovaný důkazní
návrh. Dodala, že jelikož krajský soud důkaz neprovedl prostřednictvím dožádaného soudu, jak
navrhovala, a „zjevně ho nechce provést na jednání …, na které jsem byla předvolána příslušným formulářem
s příslušným poučením, ale naopak formulářem s výslovným poučením, že může být jednáno v mé nepřítomnosti,
není za dané procesní situace třeba na jednání trvat a navrhuji tedy, aby soud nařízené jednání zrušil z důvodu
hospodárnosti.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že účastníci shodně na jednání netrvali a souhlasili
s projednáním věci bez jejich přítomnosti. Zároveň je ovšem patrné, že stěžovatelka uplatnila
důkazní návrh, který v průběhu řízení nevzala zpět a setrvala na něm.
[13] Vzájemným vztahem důkazního návrhu a vyslovením (ne)souhlasu s rozhodnutím věci
bez jednání (srov. §51 odst. 1 a §77 odst. 1 s. ř. s.) se již zabýval rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu. Dospěl k závěru, že „úvahu o (ne)provedení důkazů … soud činí samostatně a nezávisle
na otázce, zda bude rozhodovat s jednáním ve věci samé, či bez jeho konání. Pochopitelně, dojde-li k závěru
o nutnosti provádět dokazování, jednání ve věci nařídit musí, bez ohledu na případný postoj účastníků řízení,
protože důkazy se provádějí při jednání. (…) Konání soudního jednání, které nikdo z účastníků nepožadoval
a které ani soud konat nehodlal, neboť dospěl k závěru o neprovádění důkazů, by bylo proti smyslu a účelu
soudního řízení, které nemá nad nutnou míru jeho účastníky zbytečně zatěžovat, není-li to potřebné. Soudu jistě
zůstává povinnost vypořádat v rozhodnutí o věci samé všechny žalobní body a námitky, tedy i řádně odůvodnit,
proč navrhované důkazy považoval za nadbytečné“ (usnesení ze dne 16. 2. 2016, čj. 7 As 93/2014-48,
č. 3380/2016 Sb. NSS). Ze samotného souhlasu s rozhodnutím bez jednání tudíž není možné
dovodit, že stěžovatelka vzala zpět svůj důkazní návrh.
[14] Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností soudu zdůvodnit, proč
neprovedl navržený důkaz, přičemž v odůvodnění rozhodnutí musí své stanovisko přiměřeně
vyložit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002). K povinnosti soudu zaujmout
stanovisko k důkazům, jejichž provedení v řízení účastník navrhl, se vyslovil též Nejvyšší správní
soud již např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS. Zde
dovodil, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.);
to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (srov. též nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004). Opomenutí takové povinnosti nemusí mít vždy vliv
na zákonnost rozhodnutí, je-li například zřejmé, že se jednalo o důkazy zjevně nadbytečné.
O takovou situaci se jedná například tehdy, pokud lze prokazované skutečnosti bez dalšího zjistit
z listin založených ve správním spisu. K obdobnému závěru dospěla judikatura i pro situaci, v níž
žalobce vznese důkazní návrh na provedení účastnického výslechu, aniž by uvedl, co má být
takovým důkazem prokázáno (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 11. 2011, čj. 5 As 62/2010-126, či usnesení ze dne 3. 8. 2017, čj. 9 Azs 120/2017-34).
[15] Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka v nyní projednávané věci v žalobě navrhla
provedení účastnického výslechu. Krajský soud v napadeném rozsudku na tento návrh
stěžovatelky nijak nereagoval a řízení (odůvodnění napadeného rozsudku) tak zatížil vadou.
To však ještě dle výše citované judikatury není bez dalšího vždy důvodem pro zrušení rozsudku
krajského soudu. V této souvislosti lze (per analogiam dle §64 s. ř. s.) poukázat i na §131 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud
nařídit, jen jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Tento důkazní prostředek
má pouze podpůrný význam. Jak upozorňuje komentářová literatura, je také třeba rozlišovat mezi
skutkovými tvrzeními a výpovědí účastníka (viz DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní
řád I, II. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 907). Podstatné pro nyní
projednávanou věc především je, že stěžovatelka v žalobě neuplatnila žádná tvrzení, která
by nebylo možné prokázat jiným způsobem než právě účastnickým výslechem (např. listinami
prokazujícími její majetkové poměry či osobní situaci). Z podané žaloby rovněž neplyne, jaký
význam přesahující rámec prostých tvrzení uplatnitelných v žalobě by provedení navrženého
důkazu mělo mít. Nejvyšší správní soud proto v návaznosti na výše uvedené dospěl k závěru,
že napadený rozsudek navzdory shledanému pochybení krajského soudu v tomto ohledu obstojí
a není třeba jej rušit.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. Ta má spočívat v nevypořádání žalobní námitky stěžovatelky, dle které jí měl žalovaný
poskytnout informace v rozsahu, který nenaplňuje podmínku mimořádně rozsáhlého
vyhledávání, a úhradu požadovat pouze za informace, které hranici mimořádně rozsáhlého
vyhledávání překročí. Jak vyplývá z konstantní judikatury, má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry
účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení
za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 či sp. zn. I. ÚS 741/06 ze dne 11. 4. 2007 a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004,
čj. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62, a ze dne 21. 8. 2008,
čj. 7 As 28/2008-75).
[17] Odůvodnění napadeného rozsudku v projednávané věci takto vymezené předpoklady
nenaplňuje, neboť krajský soud na uvedenou žalobní námitku (ani implicitně) nereagoval.
Odpověď na tuto námitku nelze v odůvodnění napadeného rozsudku shledat ani v kontextu
vypořádání námitek jiných, ani v odůvodnění předchozího rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti
o snížení úhrady za vyhledání informací, na které krajský soud odkazuje. Danou námitku nelze
považovat ani za otázku související toliko s věcnými důvody pro (ne)poskytnutí informace,
k nimž krajský soud paušálně uvedl, že se jimi v daném řízení nemůže zabývat, neboť jde
o přezkum rozhodnutí o odložení žádosti pro nezaplacení úhrady dle §17 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Nejedná se ani o argumentaci, která by s podstatou
projednávané věci nesouvisela či byla s ohledem na formu nebo obsah z podání stěžovatelky
neúměrně komplikovaně seznatelná. Stěžovatelka ji navíc doplnila odkazem na praxi jiného
povinného subjektu.
[18] V této souvislosti Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka argumentaci týkající
se možnosti poskytnout informace v omezeném rozsahu (nenaplňujícím podmínku mimořádné
rozsáhlosti vyhledávání) uplatnila až v podání ze dne 21. 11. 2018, jímž reagovala na nařízení
jednání ve věci. Řízení o žalobě v dané věci přitom bylo zahájeno již v roce 2014. Řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s. je založeno na tom, že žalobu lze
rozšířit o nové žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Soud se může
zabývat pouze takovou později uplatněnou argumentací, která je rozhojněním žalobního bodu již
(řádně a včas) uplatněného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011,
čj. 1 Afs 41/2011-178, č. 2547/2012 Sb. NSS). Je-li nový žalobní bod vznesen až po uplynutí
lhůty pro podání žaloby, soud k němu nepřihlíží (neprovádí k němu dokazování) a pouze
v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé uvede důvody, pro které k takovému žalobnímu bodu
nepřihlédl. Judikatura již nicméně současně dovodila, že pokud soud k opožděně uplatněnému
žalobnímu bodu nepřihlédne a tento svůj postup v meritorním rozhodnutí neodůvodní, zatíží své
rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud totiž nemůže sám jako první
zaujímat stanovisko k námitkám uplatněným před krajským soudem po této lhůtě, neboť by tak
nahrazoval závěry krajského soudu a vyloučil by tímto postupem možnost bránit se takto
formulovaným právním závěrům kasační stížností (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 73/2007-107, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74, či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/08
ze dne 17. 12. 2008). Z citovaného usnesení rozšířeného senátu plyne (dle právní věty k němu
vytvořené), že krajský soud je povinen se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními
námitkami. Zamítne-li žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá
Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů, byť i důvodnost námitky by Nejvyšší správní soud mohl sám spolehlivě
posoudit podle obsahu spisu.
[19] Jakkoliv se tyto závěry mohou jevit s ohledem na okolnosti dané věci (zejm. délku řízení)
poměrně příkré, není prostor se od nich v nyní projednávané věci odchýlit. Z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu především nelze dovodit, jak se zmiňovanou argumentací
stěžovatelky krajský soud naložil. Nejvyššímu správnímu soudu v souladu s výše uvedeným
nepřísluší, aby nahrazoval závěry krajského soudu a posoudil otázku včasnost této námitky,
resp. sám hodnotil, zda jde o argumentační rozhojnění námitky již stěžovatelkou uplatněné, nebo
se jedná o kvalitativně zcela nový žalobní bod. V tomto ohledu je proto třeba uzavřít, že daná
námitka stěžovatelky je důvodná, napadený rozsudek krajského soudu je v tomto bodě
nepřezkoumatelný a Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než rozsudek pro tuto vadu zrušit.
[20] Lze dodat, že nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nevypořádání dílčí
námitky bez dalšího nebrání tomu, aby se Nejvyšší správní soud vyslovil i k námitkám, které
nejsou závislé na posouzení námitky opomenuté. Z důvodu hospodárnosti dalšího řízení tedy
Nejvyšší správní soud upozorňuje, pokud jde o kasační námitku týkající se zkoumání
majetkových a osobních poměrů žadatele o informace (resp. povinnosti žalovaného vyzvat
stěžovatelku k doložení souvisejících informací), že obdobnou argumentací se již podrobně
zabýval v jiné věci téže stěžovatelky. Dospěl k závěru, že možnost zohlednit majetkové poměry
žadatele o informace obecně existuje, ale je podmíněna tím, že povinné subjekty v sazebníku
úhrad předem na základě obecných a předvídatelných kritérií stanoví, v jakých případech
nebudou úhradu vyměřovat (blíže viz rozsudek ze dne 14. 11. 2019, čj. 8 As 244/2018-82).
Nejvyšší správní soud v dané věci současně upozornil na to, že instrukce Ministerstva
spravedlnosti ze dne 14. 7. 2011, čj. 286/2011-OT-OSV, kterou se stanoví sazebník úhrad
za poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
takovou úpravu neobsahuje, a nebylo proto možné zohlednit při stanovování výše úhrady
majetkové či osobní poměry stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené důvody napadený rozsudek
krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto zrušujícím
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení pak krajský soud rozhodne i o nákladech řízení
této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[22] Stěžovatelce soud usnesením ze dne 14. 1. 2019, čj. 8 As 5/2019-9, ustanovil zástupcem
pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Tomáše Doležala, advokáta. Toto ustanovení se týká pouze
řízení před Nejvyšším správním soudem a v dalším řízení před krajským soudem již toto
zastoupení netrvá (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 6. 2018, čj. 8 As 167/2017-58).
Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí dvou úkonů právní služby
dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), spočívající v přípravě a převzetí věci a podání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu], při sazbě 3100 Kč za úkon právní služby [§7 bodu
5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna ustanoveného zástupce tak činí
6 200 Kč. Náhrada hotových výdajů je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu,
a to ve výši 300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto
ustanovenému zástupci náleží 600 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem
DPH, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani ve výši 21 %. Celkem tedy Nejvyšší
správní soud ustanovenému zástupci přiznal na odměně a náhradě hotových výdajů částku
8 228 Kč. Ta mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. května 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu