ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.98.2014:47
sp. zn. 8 As 98/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobců: a) Ing. F. B., b) H. B.,
zastoupených Mgr. Vlastou Svobodovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 15/9, Třebíč,
proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I.) S. G., II.) B. G., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2013,
čj. KUJI 73799/2013, sp. zn. OUP 213/2013-Ko-8, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, čj. 29 A 2/2014 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen „žalovaný“) vydal dne 30. 10. 2014 rozhodnutí
čj. KUJI 73799/2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž zrušil usnesení
Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odboru výstavby, ze dne 13. 11. 2006,
čj. Výst-2891/2006-ODNS/No a vrátil mu věc k novému projednání. Zrušeným usnesením
Městského úřadu v Moravských Budějovicích, odboru výstavby, bylo zastaveno řízení ve věci
nařízení odstranění stavby „oplocení mezi pozemky p. č. 180/2 a 180/3 v k. ú. Moravské
Budějovice“. K zahájení předmětného řízení dali ústní podnět vlastníci pozemku
parc. č. 180/3 v k. ú. Moravské Budějovice, Ing. F. B. a H. B. (dále jen „žalobci“). Dalšími
účastníky řízení jsou vlastníci pozemku parc. č. 180/2 v k. ú. Moravské Budějovice, S. a B. G.
(dále jen „osoby zúčastněné na řízení“).
II.
[2] Žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský
soud žalobu odmítl pro nepřípustnost.
[3] Žalobci vytkli žalovanému, že porušil ustanovení o řízení před správním orgánem,
neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, nepřihlédl k námitkám žalobců a k jimi
navrženým důkazům a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Jednalo se zejména o námitku žalobců,
že stavební úřad je povinen napravit pochybení, ke kterému došlo v roce 1986, kdy „právní
předchůdce správního orgánu prvního stupně nechal odstranit budovu, na které byla vyznačena hranice
mezi pozemky p. č. 180/2 a 180/3 v k.ú. Moravské Budějovice.“ Právní nejistota ohledně polohy
hranice mezi zmíněnými pozemky může být odstraněna jen obnovením hranic v terénu
oprávněnou geodetickou organizací, jež by mělo být provedeno na náklady správního orgánu.
Obnovení hranic v terénu žalobci požadovali po celou dobu řízení a nadále jej požadují.
[4] Žalovaný a Městský úřad v Moravských Budějovicích, odbor výstavby, porušili svým
rozhodnutím zásadu legitimního čekávání, neboť nepostupovali v souladu s právními předpisy
a nerespektovali předchozí pravomocná soudní rozhodnutí, jimiž bylo na základě žalob žalobce
pro vady řízení zrušeno několik předchozích rozhodnutí žalovaného.
[5] Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že napadené rozhodnutí nelze považovat
za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., pročež napadené rozhodnutí nepodléhá soudnímu
přezkumu. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl.
[6] Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. a je proto vyloučeno ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. Krajský
soud tedy žalobu jako nepřípustnou odmítl.
III.
[7] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli rozhodnutí krajského soudu kasační stížností.
[8] Stěžovatelé soudu vytkli, že odmítnutím žaloby neposkytl ochranu jejich vlastnickému
právu a odepřel jim právo na soudní ochranu, které je upraveno v čl. 36 Listiny. Stěžovatelé
od soudního řízení očekávali, že „stavební úřad v návaznosti na toto soudní řízení bude zavázán napravit
svoje pochybení z roku 1986 – nechat na vlastní náklady vytýčit hranice mezi pozemky p. č. 176, 180/2,
180/3 a 4259/3 v katastrálním území Moravské Budějovice dle dokumentace uložené na katastrálním úřadě“.
[9] Stěžovatelé namítli, že se krajský soud nezabýval v žalobě uvedenými námitkami a důkazy
týkajícími se obnovení hranic předmětných pozemků, kterého se stěžovatelé po celé řízení
domáhají. Soud ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč se těmito námitkami a důkazy nezabýval.
V tomto postupu spatřují stěžovatelé vadu řízení před soudem, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelům bylo postupem soudu zasaženo do jejich ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces.
[10] Stěžovatelé zopakovali žalobní námitku, že žalovaný v řízení porušil zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mělo vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný se měl zabývat námitkami a důkazy stěžovatelů,
to však neučinil. Práva stěžovatelů jako účastníků řízení před správním orgánem
tím byla porušena a krajský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil
se se závěry krajského soudu. Žalovaný proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační
stížnost zamítl.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] V případech, kdy je kasační stížností napadeno usnesení krajského soudu o odmítnutí
žaloby, může stěžovatel v kasační stížnosti namítat pouze nezákonnost takového rozhodnutí
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, podle kterého: „Je-li
kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci
pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek
vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem.“)
[15] Ačkoli podstatná část argumentace obsažené v kasační stížnosti směřuje k otázce
zákonnosti postupu správních orgánů, zejména jsou jim vytýkány vady řízení, Nejvyšší správní
soud se může zabývat pouze tím, zda bylo na místě žalobu stěžovatelů odmítnout či nikoli
a zda byl správný právní názor krajského soudu, že žalobou napadeným rozhodnutím nemohlo
být zasaženo do jejich veřejných subjektivních práv.
[16] Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru krajského soudu, že napadené rozhodnutí
není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný napadeným rozhodnutím
dle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
(Městského úřadu Moravské Budějovice, odboru výstavby) a věc mu vrátil k novému projednání.
Napadeným rozhodnutím tedy došlo pouze k vrácení věci do stádia řízení před správním
orgánem prvního stupně, který o ní bude dále jednat a rozhodovat. Práva ani povinnosti
účastníků správního řízení se napadeným rozhodnutím s konečnou platností nezakládají, nemění,
neruší ani závazně neurčují. Napadené rozhodnutí tak nezasahuje do subjektivních veřejných
práv účastníků řízení a není tedy rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Kasační námitce,
že krajský soud svým rozhodnutím odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu, proto nelze
přisvědčit. Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje na svou konstantní judikaturu
zabývající se interpretací a aplikací §65 odst. 1 s. ř. s., v souladu s níž kasační stížnost posoudil
a od níž nemá důvod se odchýlit. Uvést lze kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2005, čj. 5 As 35/2004 – 56, dále rozsudek ze dne 14. 5. 2007, čj. 2 As 37/2007 – 111,
či rozsudek ze dne 31. 10. 2010, čj. 9 As 30/2010 – 219, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
[17] Tento právní názor nemůže být pro stěžovatele překvapivý. Již v usnesení ze dne
18. 8. 2014, čj. 8 As 98/2014 – 24, vyslovil Nejvyšší správní soud v souvislosti s žádostí
stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti, že se žalobou
napadeným rozhodnutím nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků správního
řízení, neboť se jím s konečnou platností nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují jejich
práva a povinnosti. Proti následnému rozhodnutí správního orgánu prvého stupně jsou nadále
přípustné řádné opravné prostředky na úrovni veřejné správy. Stěžovatelé proto měli svou
procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení, v němž jedině mohou uplatňovat
námitky týkající se věci samé. Soudní přezkum v této fázi řízení prozatím nepřichází v úvahu.
Bylo výrazem dispoziční zásady, kterou je ovládáno řízení před soudem, pokud se stěžovatelé,
posléze již zastoupeni právním zástupcem, rozhodli pokračovat v soudním řízení.
[18] Krajský soud tedy správně žalobu odmítl. Jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s., je dle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. Žaloba,
jíž se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je podle soudního řádu správního
nebo podle zvláštního zákona z přezkoumání vyloučeno, byla proto podle §68 písm. e) s. ř. s.
nepřípustná. Z ustanovení §46 odst. 1. písm. d) s. ř. s. pak vyplývá, že návrh,
který je nepřípustný, soud usnesením odmítne.
[19] Lichá je i námitka stěžovatelů, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit,
protože žalovaný porušil ustanovení o řízení před správním orgánem a nevypořádal
se s žalobními body a navrženými důkazy. Odmítl-li soud žalobu jako nepřípustnou, učinil
tak usnesením (§53 odst. 2 s. ř. s). V odůvodnění uvedl zákonný důvod odmítnutí žaloby
a vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že je zákonný důvod odmítnutí žaloby
naplněn. Této povinnosti krajský soud dostál. Nemohl se za této procesní situace zabývat věcí
samou – meritem věci. Teprve tam případně mohou mít místo námitky zpochybňující řádné
zjištění skutkového stavu. Samozřejmě za předpokladu, že budou shledány důvodnými, což soud
na tomto místě nijak nepředjímá.
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní,
nemají tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. Ve vztahu
k osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s.
tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jim soudem nebyla
uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jim vznikly náklady, a nebyly shledány
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. února 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu