ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.123.2017:40
sp. zn. 8 Azs 123/2017 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: R. B., zast. JUDr. Petrem
Novotným, advokátem, se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2016, č. j. OAM-
252/ZA-ZA11-ZA02-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 5. 2017, č. j. 43 Az 25/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl, neboť žalobní námitky
nepovažoval za důvodné.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Navrhoval zrušit napadený rozsudek a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel namítl, že skutkové závěry krajského soudu nemají oporu ve spisu a napadený
rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný. Krajský soud se podle něj řádným způsobem nevypořádal
se všemi důvody žádosti o mezinárodní ochranu, zčásti je nemístně zlehčil a zcela ignoroval.
Stěžovatel poukázal na to, že v řízení prezentoval obavy z návratu do domovské vlasti, a to kvůli
dlouhodobému vnitrostátnímu ozbrojenému konfliktu, v jehož důsledku by musel po návratu
nastoupit do armády a jít válčit, což nechce pro rozpor s vyznáním a s ohledem na obavu
o vlastní život. Dále uvedl, že i když boje probíhají na východě země, nelze zlehčovat situaci v její
západní části, neboť v červenci 2015 došlo k opakovaným násilnostem, jejichž oběťmi se stali
nevinní civilisté. Právě na západě Ukrajiny - ve Lvově - došlo činností Pravého sektoru k výbuchu
dvou náloží a v Mukačevu došlo k násilnostem mezi Pravým sektorem a vládou. Podle
stěžovatele jsou u něj naplněny přinejmenším důvody pro přiznání doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu z důvodu vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti a z důvodu
svévolného násilí v situacích vnitřního ozbrojeného konfliktu v zemi jeho původu.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém dosavadním postoji. Uvedl,
že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by byl vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož
zákona. V průběhu správního řízení nebyly shledány ani důvody hodné zvláštního zřetele
odůvodňující udělení humanitárního azylu podle §14 zákon o azylu. Zopakoval, že důvodem
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla stěžovatelova obava z nástupu do armády, žádné
další důvody neuvedl. Upozornil, že stížní námitky kopírují žalobu, rozsudek krajského soudu
však má všechny zákonem předpokládané náležitosti, je řádně odůvodněn, krajský soud
se zabýval všemi žalobními námitkami a neodchýlil se od ustálené a vnitřně jednotné
judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle žalovaného stěžovatel konkrétně neuvádí
ani to, v čem spatřuje tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
V.
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[7] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelů ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. V zájmu stěžovatele bylo, aby v kasační
stížnosti uvedl konkrétní důvody, na základě nichž bylo možno na podstatný přesah vlastních
zájmů usoudit. Stěžovatel ve prospěch přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu netvrdil
ničeho a důvody přijatelnosti nedovodil kasační soud ani z obsahu soudního spisu.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil již v žalobě.
Neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu, že jejich výtky mohou mít „širší dopad“ i mimo sféru
jejich postavení či mimo jejich vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s. a jak Nejvyšší správní
soud podrobně vyložil v odkazovaném usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Fakticky se stěžovatel
v kasační stížnosti domáhal opětovného přezkumu závěrů obsažených v napadaném rozsudku.
Tento přezkum však podle obsahu kasačních námitek požadoval pouze v rámci svých vlastních
zájmů, aniž by se měly při posuzování namítaných kasačních důvodů řešit i právní otázky dosud
neřešené vůbec či řešené v judikatuře rozdílně, resp. aniž vyplynula potřeba tzv. judikaturního
odklonu od výkladu přijímaného v otázkách stěžovatelem nastolených, nebo aniž by krajský soud
nerespektoval ustálenou judikaturu a jeho rozhodnutí by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatelů.
[9] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud v napadeném rozsudku jednotlivě vyjádřil
k uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě
vypořádal veškeré žalobní námitky. Poukázal na důvody žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany (obava z nástupu do armády), zohlednil výsledky správního řízení
a v něm shromážděné informace a důkazy, tyto podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ
dopadající, hmotněprávní normy a v napadeném rozsudku zohlednil též judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci.
[10] Nejvyšší správní soud tak jen pro úplnost dodává, že otázkou obav z odvedení do armády
se obecně, jakož i ve vztahu k aktuální situaci na Ukrajině, zabýval opakovaně (viz např. usnesení
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016 - 24, či ze dne
26. 10. 2016, č. j. 10 Azs 175/2016 - 26). V žádném z těchto případů neshledal tuto obavu
obecně jako azylově relevantní. Shodně je tomu i ve stěžovatelově případě. Pouhá averze
k vojenské službě nebo strach o život samy o sobě nemůžou zakládat azylově relevantní důvod.
[11] Ve vztahu k udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu
Nejvyšší správní soud dále doplňuje, že právní úprava míří výhradně na civilisty, nikoliv
na vojáky, kteří se nacházejí v oblasti ohrožené vnitřním ozbrojeným konfliktem. Pokud
se tedy stěžovatel domáhá doplňkové ochrany z obavy, že jako voják se bude muset pohybovat
v ohrožených oblastech Ukrajiny, nesplňuje tyto podmínky a vážná újma ve smyslu citovaného
ustanovení mu hrozit nemůže. Pokud by se těchto obav dovolával jako civilista, Nejvyšší správní
soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že na Ukrajině se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž
by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista na jejím území vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze ve východní části Ukrajiny, jehož
intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá (např. rozsudek ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 237/2014 - 25, a usnesení ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28). Stěžovatel
pochází ze západní části země, a nic nenasvědčuje tomu, že by byl jako civilista vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy v důsledku konfliktu v Luhanské a Doněcké oblasti.
Ani sám stěžovatel ostatně nic takového netvrdil.
[12] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů či pro nesrozumitelnost),
není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem, která by mohla mít vliv na nezákonnost
napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu či hrubého
pochybení při výkladu hmotného práva a dosavadní vnitřně jednotná a ustálená judikatura dává
odpověď na všechny stěžovatelovy námitky.
VI.
[13] S ohledem na skutečnost, že přípustné důvody kasační stížnosti neobsahovaly ničeho
nad rámec předchozího právního posouzení učiněného krajským soudem, nemohl Nejvyšší
správní soud dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s ., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud
byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu