ECLI:CZ:NSS:2013:8.AZS.32.2012:30
sp. zn. 8 Azs 32/2012 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: T. K. N., zastoupeného
Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 8. 2012, čj. OAM-151/LE-BE02-PA03-2012, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012, čj. 45 Az 6/2012 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi žalobce Mgr. Eduardu Benešovi se nepřiznává
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2012, čj. OAM-151/LE-BE02-PA03-2012, žalovaný zastavil
řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), protože shledal žádost žalobce nepřípustnou
podle §10a písm. e) téhož zákona.
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji usnesením ze dne 18. 10. 2012, čj. 45 Az 6/2012 – 33, odmítl.
3. Krajský soud usnesením ze dne 27. 9. 2012, čj. 45 Az 6/2012 – 27, ustanovil žalobci
zástupce a současně jej vyzval, aby upřesnil žalobní body tak, aby z nich bylo patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů žalobce považoval napadené rozhodnutí za nezákonné,
a aby navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení.
4. Doplnění žaloby ze dne 4. 10. 2012 nesplňovalo podle krajského soudu požadavky
kladené na žalobní bod. Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci uvést v žalobě
konkrétní skutková tvrzení (individualizovaná ve vztahu k žalobci a posuzované věci) a doplnit
je konkrétní právní argumentací. Líčení skutkových okolností nemůže být pouze typovou
charakteristikou určitých obvyklých nezákonností. Nelze se spokojit ani s obecnými odkazy
na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
5. Žalobce namítl porušení §3 správního řádu a §10a písm. e) zákona o azylu. Toto tvrzení
však doplnil pouze citací daných ustanovení. Žaloba tak postrádala náležitosti stanovené v §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tuto vadu neodstranil ani ustanovený zástupce, který pouze odkázal
na původní žalobu. Žaloba byla natolik neurčitá, že nebylo možno pokračovat v řízení, krajský
soud ji proto odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
III.
6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
7. Stěžovatel spatřoval nezákonnost usnesení krajského soudu v tom, že soud odmítl žalobu,
přestože stěžovatel doplnil žalobu podáním ze dne 4. 10. 2012.
8. Další námitka se vztahovala k nepřiznání odměny za zastupování zástupci stěžovatele.
Zástupce si vyžádal podáním ze dne 27. 9. 2012 kopii žaloby i napadeného rozhodnutí, krajský
soud proto pochybil, pokud nepřiznal odměnu s odůvodněním, že zástupce nenahlédl do spisu.
Zástupce se naopak seznámil se všemi listinami potřebnými pro vypracování doplnění žaloby,
tedy druhého úkonu právní služby. K závěru krajského soudu, že doplnění žaloby nemělo právní
význam, zástupce podotkl, že stěžovatel podal formulářovou žalobu pravděpodobně z čistě
formálních důvodů, proto zástupce nemohl za dané situace reagovat jinak. Zástupce považoval
rozhodnutí soudu vůči němu za nepřiměřeně tvrdé, protože soud ustanovil zástupce a vyzval
jej k doplnění žaloby, přestože mu muselo být ze spisu zřejmé, že stěžovatel postupoval obdobně
formálně již v minulosti.
IV.
9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně souhlasil se závěry krajského soudu.
Připomněl také skutkové okolnosti případu stěžovatele, který přicestoval do České republiky
již v roce 1988 na základě mezinárodní dohody a poprvé požádal o mezinárodní ochranu
v roce 2008. Žalovaný zamítl první žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou, což následně
potvrdily krajský soud i Nejvyšší správní soud. V nyní posuzované věci stěžovatel uvedl shodné
důvody jako v předchozím řízení.
V.
10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podmínkami řízení a shledal kasační stížnost
nepřípustnou.
11. Kasační stížnost je přípustná jen tehdy, je-li podána z některého důvodu uvedeného
v §103 s. ř. s. a není-li její přípustnost vyloučena na základě §104 s. ř. s. Podle §104
odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, pokud směřuje jen proti výroku o nákladech řízení.
Rozhodnutím o nákladech řízení je přitom nutno rozumět nejen rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení (především mezi účastníky řízení), ale i rozhodnutí o placení nákladů státem,
tedy i rozhodnutí o povinnosti zaplatit odměnu za zastupování ustanovenému zástupci
(viz např. rozsudky ze dne 22. 4. 2004, čj. 2 Azs 76/2003 – 41, č. 644/2005 Sb. NSS,
či ze dne 22. 9. 2011, čj. 5 Azs 11/2011 – 66, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
12. Zákon tedy nepřipouští kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku
o nákladech řízení. Kasační stížnost je zásadně přípustná pouze tehdy, pokud je napaden
také jiný výrok než výrok o nákladech řízení a tato námitka je přípustná (viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007 – 64, č. 2116/2010 Sb. NSS, bod 29, či rozsudek
ze dne 22. 9. 2011, čj. 5 Azs 11/2011 – 66). Pokud je však námitka směřující proti výroku ve věci
samé nepřípustná, stejný osud bude sdílet i námitka týkající se výroku o nákladech řízení. Jinými
slovy, přezkum výroku o nákladech řízení je umožněn jen v případě, že soud věcně přezkoumá
výrok ve věci samé (viz usnesení rozšířeného senátu čj. 7 Afs 1/2007 – 64, bod 31).
13. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nemohl přezkoumat výrok ve věci samé.
Stěžovatel totiž pouze tvrdil, že krajský soud nesprávně odmítl žalobu, přestože stěžovatel doplnil
žalobu podáním ze dne 4. 10. 2012. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně
vypořádal s podáním ze dne 4. 10. 2012 a vysvětlil, proč jím nebyly odstraněny nedostatky žaloby,
pro které nebylo možné pokračovat v řízení. Tyto závěry stěžovatel nijak nezpochybnil a omezil
své tvrzení na jedinou větu citovanou výše pod bodem 7 tohoto usnesení. Takto uplatněná
námitka ovšem nesplňuje požadavky kladené na stížní bod. Obsahovým vymezením žalobních
bodů se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval v rozsudcích ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/1996 Sb. NSS, a ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 – 78,
č. 2162/2011 Sb. NSS. Uvedené závěry lze obdobně použít i pro požadavky na obsah kasační
stížnosti a Nejvyšší správní soud na plné odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
14. Z obsahu kasační stížnosti je nadto zřejmé, že zástupce stěžovatele vznesl tuto námitku
zcela formálně a účelově, protože převážnou část argumentace zaměřil na nesouhlas
s nepřiznáním odměny za zastupování v řízení před krajským soudem. Pro závěr o účelovosti
kasační stížnosti svědčí také skutečnost, že zástupce v této části kasační stížnosti nehájil
zájmy svého klienta, ale naopak mu vyčítal formalistický přístup. Nejvyšší správní soud
proto nepochyboval, že zástupce stěžovatele uplatnil předmětnou námitku jen proto,
aby se vyhnul použití §104 odst. 2 s. ř. s.
15. Druhou námitku týkající se nepřiznání odměny zástupci za řízení před krajským soudem
Nejvyšší správní soud nemohl přezkoumat, protože přezkum výroku o nákladech řízení je možný
jen v případě, že soud věcně přezkoumá výrok ve věci samé. Tento jediný řádně uplatněný stížní
bod však byl z přezkumu vyloučen na základě §104 odst. 2 s. ř. s.
16. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou podle §104 odst. 2 s. ř. s.,
proto ji odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
17. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
18. Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 27. 9. 2012, čj. 45 Az 6/2012 – 27,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Eduard Beneš. V takovém případě obecně platí, že hotové
výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.).
V nyní posuzované věci však Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přiznání odměny
za podání kasační stížnosti [(§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Kasační
stížnost byla nepřípustná, úkony zástupce proto nebylo možné považovat za účelně
vynaložené náklady k hájení práv klienta (viz usnesení ze dne 14. 6. 2012, čj. 1 Azs 13/2012 – 29,
srov. také usnesení ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Azs 28/2012 – 24, či ze dne 27. 10. 2010,
čj. 6 Azs 24/2010 – 60). Při úvaze o nepřiznání odměny zdejší soud zohlednil také skutečnost,
že zástupce stěžovatele sepsal kasační stížnost převážně ve svém vlastním zájmu, aniž by uvedl
podstatnou právní argumentaci týkající se věci svého klienta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. ledna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu