ECLI:CZ:NSS:2017:8.AZS.78.2017:32
sp. zn. 8 Azs 78/2017-32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D. v právní věci žalobce: P. L.,
zast. Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2015, čj. MV-171293-4/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, čj. 31 A 89/2015-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014,
čj. OAM-13967-9/TP-2014, zamítlo žalobcovu žádost ze dne 4. 8. 2014 o povolení k trvalému
pobytu na území České republiky. Žalovaná výše specifikovaným rozhodnutím zamítla odvolání
proti tomuto rozhodnutí a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného
krajský soud zamítl.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku pro udělení trvalého pobytu
na území České republiky podle §68 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), spočívající
v nepřetržitém pobytu na území České republiky po dobu pěti let. Žalobce totiž v rozmezí pěti
let, které předcházelo podání žádosti o trvalý pobyt, pobýval mimo území České republiky více
než 16 měsíců; překročil tak limit deseti měsíců podle §68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Tvrzení žalobce o kratších pobytech mimo území České republiky označil krajský soud
za nepodložené a námitku týkající se počítání nepřetržitosti pobytu za nedůvodnou.
[3] Krajský soud též vyvrátil správnost žalobcovy argumentace, podle které v jeho věci
nemělo být aplikováno Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne
15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční
pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (dále jen „nařízení č. 562/2006“). Názor žalobce,
že pro něj přechodová razítka nemají žádný význam, považoval krajský soud za zcela
neopodstatněný; vysvětlil též charakter cestovního dokladu a údajů v něm zaznamenávaných,
a to i ve vztahu k jejich důkaznímu významu ve smyslu §53 odst. 3 s. ř.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti, stejně jako v žalobě, namítl, že správní
orgány zkoumaly nepřetržitost pobytu za posledních 5 let, ale nezabývaly se tím, zda stěžovatel
tuto podmínku nesplnil již v minulosti; „pokud by splnění podmínky 5 let bylo zkoumáno od 19.08.2007,
byla by nepřítomnost žalobce na území pouze 286 dní, což je méně, než 10 měsíců.“ Podle stěžovatele zákon
nevyžaduje, aby podmínka nepřetržitého pobytu byla splněna bezprostředně před podáním
žádosti či bezprostředně před vydáním rozhodnutí; k tomu citoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67, který považuje za rozporný
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, čj. 5 Azs 234/2016-21, z něhož
v souzené věci vycházel krajský soud.
[5] Stěžovatel zopakoval žalobní argumentaci dovozující, že jeho nepřítomnost na území
České republiky nebyla tak rozsáhlá, jak tvrdily správní orgány na základě přechodových razítek
v cestovním pase. Cizincům, kteří jsou držiteli povolení k dlouhodobému pobytu, nejsou
přechodová razítka do cestovního dokladu při každém přechodu vnější hranice dávána
a stěžovatel ani nespadá do kategorie podle čl. 10 a 11 nařízení č. 562/2006. Nad rámec žalobní
argumentace namítl, že není držitelem krátkodobého ani dlouhodobého víza, ale povolení
k dlouhodobému pobytu, což je zcela jiný pobytový režim než vízum. Zaměnil-li krajský soud
vízum s povolením k dlouhodobému pobytu, nevypořádal se řádně s žalobní námitkou.
[6] Stěžovatel též zopakoval žalobní argumentaci týkající se právního charakteru
přechodových razítek a zájmu stěžovatele na zaznamenání výjezdních a příjezdových razítek.
Dodal, že otisk přechodového razítka není údajem zapisovaným podle zákona č. 329/1999 Sb.,
o cestovních dokladech (dále jen „zákon o cestovních dokladech“) a namítl, že krajský soud
neuvedl žádné ustanovení tohoto zákona, které by jej za zapisovaný údaj označovalo.
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě a na obsah
spisového materiálu. S odůvodněním rozsudku krajského soudu se ztotožnila. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] K argumentaci stěžovatele rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67, (oproti
žalobě nijak nerozvedené) uvádí Nejvyšší správní soud (shodně jako soud krajský), že tento
rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze na projednávanou věc aplikovat. V tehdy souzené
věci šlo o splnění podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu po ukončení řízení o udělení
mezinárodní ochrany podle §67 zákona o pobytu cizinců, zatímco v nyní souzené věci jde
o splnění podmínek podle §68 zákona o pobytu cizinců. Smyslem institutu žádosti o povolení
k trvalému pobytu podle §67 zákona o pobytu cizinců je „především zohlednění délky pobytu cizince
na území České republiky a stanovení výhodnějšího režimu pro získání povolení k trvalému pobytu v případech,
ve kterých je dlouholetý pobyt cizince na území způsoben taktéž trvajícím řízením o udělení mezinárodní
ochrany.“; tato zákonná úprava „[d]opadá tedy obecně na cizince, který ‚na území pobýval minimálně 4 roky,
z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem řízení o azylu.‘ Zohledněna je pak nejen délka cizincova pobytu,
ale i důvodná domněnka zpřetrhání jeho vazeb v zemi původu.“ (rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016,
čj. 10 Azs 20/2016-37). Právě domněnka, že došlo k narušení vazeb cizince na stát původu
a cizinec je již do značné míry integrován na území České republiky, odlišuje mimo jiné povolení
k trvalému pobytu udělené podle §67 zákona o pobytu cizinců od povolení k trvalému pobytu
uděleného podle §68 téhož zákona. Zatímco v prvním případě není potřeba dokazovat integraci
cizince, trvalo-li řízení o udělení mezinárodní ochrany zákonem požadovanou dobu, v případě
druhém je nezbytné integraci cizince prokázat, a to splněním zákonné podmínky nepřetržitého,
alespoň pět let trvajícího, pobytu na území České republiky.
[12] Na rozdíl od výše zmíněného rozsudku čtvrtého senátu Nejvyššího správního
soudu (čj. 4 As 30/2009-67) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017,
čj. 5 Azs 234/2016-21, citovaný krajským soudem, na nyní souzenou věc plně dopadá. Nejvyšší
správní soud se v něm totiž zabýval výkladem §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dospěl
přitom k závěru, že směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003, o právním postavení
státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, vyžaduje,
aby podmínka předchozího pobytu byla splněna bezprostředně před podáním žádosti. Správnost
tohoto výkladového závěru podporuje i následný legislativní vývoj ústící do novelizace zákona
o pobytu cizinců zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a další související zákony. Tento zákon s účinností od 15. 8. 2017 nahradil v §68 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců slova „po 5 letech nepřetržitého pobytu na území“ slovy „který ke dni podání žádosti
pobývá na území nepřetržitě po dobu nejméně 5 let“.
[13] Stěžovatel nepřednesl žádnou argumentaci, kterou by citovanou judikaturní interpretaci
relevantní právní úpravy rozporoval. Odkázal pouze na jiný rozsudek Nejvyššího správního
soudu, který však není ve vztahu k posouzení jeho případu aplikovatelný.
[14] Nejvyšší správní soud závěr krajského soudu, dle něhož „podmínka nepřetržitosti pobytu
splněna být musí, a to alespoň bezprostředně před podáním žádosti“ považuje za správný a důvod
k odklonu od své dřívější zcela jasné judikatury neshledal.
[15] Pro uvedené nemůže být důvodná ani kasační argumentace dovozující, že nepřetržitost
pobytu měly správní orgány posuzovat ve větším časovém úseku než za posledních
pět let od podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Překračuje-li totiž období
nepřítomnosti na území České republiky úhrnem délku deseti měsíců v rámci pěti let
bezprostředně před podáním příslušné žádosti, pak tato doba nebude zahrnuta do výpočtu
splnění doby požadované ustanovením §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zároveň přerušuje
její běh (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, čj. 10 Azs 148/2015-37,
shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 157/2015-31).
Jinými slovy nezbytnou podmínkou pro vydání povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona
o pobytu cizinců je nepřetržitý pobyt žadatele na území České republiky, který ke dni podání
žádosti trvá alespoň pět let. V souzeném případě správní orgány i krajský soud dospěly k závěru,
že stěžovatelova nepřítomnost za pět let předcházejících dni podání žádosti o povolení
k trvalému pobytu, přesáhla oněch zákonem stanovených 10 měsíců. Nepřetržitost stěžovatelova
pobytu na území České republiky proto zachována nebyla.
[16] Stěžovatel zpochybňoval délku své nepřítomnosti na území České republiky zjištěnou
správními orgány a obecně přitom argumentoval tím, že mu nebyla do cestovního dokladu
vyznačena přechodová razítka při každém přechodu vnější hranice a že čl. 10 a 11 nařízení
č. 562/2006 na něj nedopadá. Nejvyšší správní soud nesdílí posledně uvedený názor stěžovatele.
Podle čl. 10 nařízení č. 562/2006 [c]estovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu
systematicky opatřují otiskem razítka. Vstupním nebo výstupním razítkem se opatřují zejména (…) Nařízení
v první větě citovaného článku stanovuje obecnou povinnost označit cestovní doklad otiskem
razítka. V další větě uvedený výčet je pouze demonstrativní a z pouhé skutečnosti, že v něm není
uveden doklad s platným povolením k dlouhodobému pobytu, nelze dovozovat, že stěžovatelův
cestovní doklad nemusel být otiskem razítka označen při každém vstupu a výstupu. Závěr
krajského soudu, že se na stěžovatele nařízení č. 562/2006 aplikuje, je proto správný, byť krajský
soud nesprávně uvedl, že má stěžovatel doklad s platným vízem, které mu umožňuje vstup
do schengenského prostoru.
[17] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel ani nenavrhl žádné důkazy k prokázání,
že se mimo území České republiky zdržoval méně, než jak plynulo z jeho cestovního pasu.
Nařízení č. 562/2006 v čl. 11 přitom umožňuje prokázat, např. jízdenkou či letenkou nebo
svědectvím, skutečnou dobu nepřítomnosti. Tímto postupem mohl stěžovatel zhojit údajnou
absenci některých přechodových razítek v jeho cestovním pase.
[18] Ve správním spise byla založena jak kopie stěžovatelova cestovního pasu, tak záznam
ze dne 11. 9. 2014, který obsahuje citaci relevantní právní úpravy a konstatování: „Z cestovního pasu
žadatele č. X byla zjištěna nepřítomnost na území ČR v období předchozích 5 let, v trvání 480 dnů.“
S podklady pro vydání rozhodnutí, včetně zmíněného úředního záznamu, se stěžovatelův právní
zástupce seznámil dne 19. 9. 2014; v protokolu o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí
uvedl, že se k podkladům vyjádří ve lhůtě 15 dnů. Poté se už k absencím nevyjádřil. Správní orgán
tak měl důvodně za to, že stěžovatel pobýval mimo území České republiky v časových obdobích
odpovídajících záznamům v jeho cestovním pase.
[19] K povaze přechodových razítek Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 3. 2. 2016,
čj. 1 Azs 240/2015-35, uvedl: „Právě vstupní či výstupní razítko má tedy charakter potvrzení, jehož
pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje.“ K téže
otázce se správně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku i krajský soud. Námitka, dle které
na přechodová razítka nelze presumpci pravdivosti vztahovat, proto rovněž neobstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nedůvodnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. listopadu 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu