ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1032.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1032/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 To 580/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 47/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 3 T 47/2010, byl obviněný J. S. uznán vinným v bodě 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že
1) od měsíce května 2009 do srpna 2009, následně v blíže nezjištěné době na podzim 2009 do konce roku 2009, a poté od blíže nezjištěné doby v dubnu 2010 do 15. 5. 2010, na různých místech v P., v rámci partnerských neshod, vždy v období, kdy se rozešel se svou tehdejší přítelkyní poškozenou I. Š., této poškozené především ústně, ale také telefonicky a SMS zprávami sděloval, že ji zbije, zabije, jinak ublíží např. politím obličeje kyselinou nebo že ublíží jejím známým, že ho nezná a neví, čeho je schopen, což doprovázel vulgárními nadávkami, kdy v přesně nezjištěnou dobu na přelomu jara a léta roku 2009 v P., J., před hotelem A., během vzájemné hádky vyndal z vozidla, se kterým přijel na schůzku, nůž o délce čepele 21,5 cm, který namířil proti poškozené a přitom křičel, že je mu všechno jedno a klidně ji zabije, na přelomu února a března 2010 ve svém bytě v P., U E., při vzájemné hádce hodil o zeď skleničku, jejíž odražený střep způsobil poškozené drobnou ránu na pravé tváři, a dne 15. 5. 2010 kolem 11.40 hodin, v P., B., v místě zaměstnání poškozené v kadeřnictví C., ji obvinil z nevěry, vulgárně jí půl hodiny nadával a křičel, že ji nenávidí a klidně ji zabije, dvakrát na ni plivnul a následně ji udeřil do levého ramene a potom ji kopl do žeber takovou silou, až ji srazil ze židle,
2) dne 15. 5. 2010 kolem 12.00 hodin, v P., B., v kadeřnictví C., kde pracovala poškozená I. Š., poté, co na poškozenou půl hodiny křičel, vyhrožoval jí zabitím a kopl ji do žeber takovou silou, až ji srazil ze židle, nařídil poškozené kadeřnictví uzamknout a zavolat kolegu M. B., aby ji v práci vystřídal, po jeho příchodu ji zvýšeným hlasem přiměl, aby s ním nasedla do jeho vozidla Audi A3, načež ji vezl k M. j., cestou jí říkal, že si ho musí vzít a musí být jeho žena, a že když ho nebude poslouchat, tak ji zabije, po příjezdu k M. j. poškozené přikázal, aby vystoupila, přičemž když odcházela jiným směrem, než který si přál, udeřil ji do zad a při chůzi kolem jezera jí pak opakoval, že si ho musí vzít a bude s ním žít, jinak ji zabije ihned, následně ji odvezl na P., O. n., aby si z bytu, kde v té době bydlela, vyzvedla svoje osobní věci, kdy ji hrozil, ať nikam neodchází a vrátí se do auta, jinak zbije nebo zabije její matku a jejího přítele,
3) dne 15. 5. 2010 v blíže nezjištěné době před půlnocí odvezl do svého bytu v P., U E., poškozenou I. Š., zde jí nejprve vyhrožoval zabitím, pokud si jej nevezme za manžela, načež sundal trenýrky, povalil poškozenou na záda, obkročmo jí zaklekl ruce, penisem jí plácal po obličeji, rukou jí pak proti její vůli silou otevřel ústa, vsunul do nich svůj penis, a tímto způsobem se několik minut uspokojoval až do svého vyvrcholení, poté poškozené sundal tričko a podprsenku, a ačkoli ho odstrkovala, líbal ji na prsou a svlékl z ní džíny, u kterých roztrhl zip a natrhl knoflík, roztáhl poškozené nohy a přes její odpor ji líbal na přirození a snažil se jí strkat do konečníku prsty, čemuž se poškozená snažila bránit, přičemž svého jednání zanechal až poté, co si začala stěžovat na silnou bolest v žebrech, do kterých ji předtím v odpoledních hodinách nakopl.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku a podle §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku, §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena jednak povinnost podrobit se během zkušební doby psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků jeho smíšené poruchy osobnosti, a jednak omezení, aby bezdůvodně osobně, telefonicky či formou SMS nekontaktoval poškozenou I. Š. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nože španělské výroby, zn. Muela s černou rukojetí o délce čepele 21,5 cm.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 To 580/2010, rozhodl o odvoláních, která proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného, tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku, §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost podrobit se během zkušební doby psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků jeho smíšené poruchy osobnosti, a omezení, aby osobně, telefonicky či formou SMS nekontaktoval poškozenou I. Š. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nože španělské výroby, zn. Muela s černou rukojetí o délce čepele 21,5 cm,
II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil především proti výroku o vině v bodě 3), jímž byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a proti výroku o trestu v části, ve které mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost podrobit se během zkušební doby psychiatrické léčbě. Ve vztahu ke zločinu znásilnění obviněný vytýkal nesprávné posouzení označeného činu v nedostatku znaků násilí či pohrůžky násilí, pohlavního styku provedeného srovnatelným způsobem se souloží, a subjektivní stránky. K subjektivní stránce vyjádřil, že na úmysl poškozenou znásilnit nelze usuzovat z toho, jakým způsobem měl znásilnění provést, protože bylo nutné především posoudit, jaký vztah udržoval s poškozenou, neboť právě ona byla vášnivá a divoká, i když připustil, že to u ní určovala i její nevyzrálost. Vynucovala si silné citové projevy, jimiž měl demonstrovat svůj zájem o její osobu. Ona sama se snažila do sexu mezi nimi vnést prvky násilí. Dále obviněný zdůraznil, že ze skutkového stavu nevyplývá, že by se dopustil soulože, když nedošlo ke spojení jeho pohlavních orgánů a poškozené. Jiným obdobným pohlavním stykem, který by přicházel v úvahu, se rozumí styk, který je závažností i způsobem provedení srovnatelný se souloží. Především jde o anální a orální pohlavní styk, a požadovanou závažnost zmíněného je potřeba posuzovat vzhledem k psychickým i fyzickým následkům pro oběť. V jeho věci však poškozená připustila, že sama podmínila vygradování agresivity obviněného, mj. tím, že mu lhala o svém těhotenství, a podle znalců trestná činnost obviněného na poškozené nezanechala žádné trvalé následky. Ke znaku násilí nebo pohrůžce násilím obviněný namítl, že za násilí se považuje použití fyzické síly pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu oběti a dosažení styku proti její vůli. Soudy obou stupňů podle obviněného však neodlišily faktickou situaci, kdy jeho jednání nesměřovalo k vykonání soulože či obdobného pohlavního styku, ale toliko k přesvědčení poškozené, aby z jeho strany strpěla určité sexuální projevy, tj. osahávání pohlavních orgánů. Z provedeného dokazování nade vší pochybnost nevyplývá, že poškozenou skutečně znásilnil. Jednání spočívající v osahávání poškozené, se kterým se navíc jevila být srozuměna, nemůže být kvalifikováno jako zločin znásilnění, neboť rozhodující je způsob, jakým mělo ke znásilnění dojít. Z těchto důvodů obviněný považuje za nesprávné, pokud odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl, že se v daném případě jedná o zločin znásilnění, ač právní kvalifikace podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku naplněna nebyla.
V souvislosti s takto popsanými nedostatky obviněný poukázal na pochybení odvolacího soudu, pokud mu uložil omezení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku spočívajícího v povinnosti podrobit se během zkušební doby psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků jeho smíšené poruchy osobnosti, a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud šel při jeho vymezení nad rámec zákonem stanovený. Obviněný s odkazem na ustanovení §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uvádějící přiměřená omezení, jejichž výčet sice není taxativní, avšak pokud by zákonodárce hodlal mezi zákonné možnosti zařadit i psychiatrickou léčbu, učinil by tak výslovně a neponechával by takovou možnost jen na úvaze soudu. Trestní zákoník uvádí jako přiměřené omezení, resp. přiměřenou povinnost toliko podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, o nějž se však v projednávané věci nejedná.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Přestože byl opis dovolání obviněného doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť obviněný v souladu s ním poukazuje na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a prostřednictvím tohoto důvodu zejména vytýká, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, konkrétně brojil proti právní kvalifikaci zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jíž obviněný nepovažoval za naplněnu pro absenci některých jejích znaků. Vymezeným zákonným požadavkům obviněný dostál, a proto Nejvyšší soud se jeho výhradami mohl zabývat a zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že při přezkoumávání správnosti právní kvalifikace se vychází ze zásady, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán, proto své právní úvahy vytváří v návaznosti na tento skutkový stav (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Odchýlit se od soudy zjištěného skutkového stavu, lze jen výjimečně za situace, že jsou zjištěny odůvodněné pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04), což však v projednávané věci nebylo namítáno a ani shledáno. Jestliže obviněný okrajově vznášel výhrady týkající se skutkových zjištění, ty na jím označený dovolací důvod ani jiný z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. nedopadají a Nejvyšší soud z jejich podnětu napadené rozhodnutí nepřezkoumával.
Opodstatněnost dovolání zkoumal ve vztahu k relevantně uplatněné námitce ohledně zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného činu dopustil v alternativě, že „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“.
Jestliže obviněný vytýkal, že se nedopustil znásilnění, protože nešlo v tomto případě o pohlavní styk provedeným způsobem srovnatelným se souloží, je nutné uvést, že tento znak se týká případů, v nichž nedojde k souloži, tj. ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, ale kde pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazeno jinou částí těla. Jde o pohlavní styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s ním lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. K obdobné situaci dochází v případě mužského pohlavního údu, který je při souloži zasouván do vagíny, a proto, aby nastal účinek srovnatelný tomu, k jakému dochází v případě soulože, může být namísto vnikání do pochvy použit způsob, při němž nejde o ženské pohlavní orgány, ale jinou srovnatelnou část těla ženy, např. ústa nebo konečník, apod. Jestliže jde o pohlavní styk, při němž se používá hlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2010, s v. 68 pod č. T 1312).
Vzhledem k tomu, že soudy v projednávaném případě na podkladě provedeného dokazování učinily skutkový závěr, že obviněný „otevřel ústa poškozené, vsunul do nich svůj penis a tímto způsobem se několik minut uspokojoval až do svého vyvrcholení. Z popsaného jednání je zřejmé, že jde o naplnění uvedeného znaku pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží v jeho dokonané podobě, neboť se jedná o vsunutí pohlavního údu muže do úst ženy, a tímto způsobem k ukájení pohlavního pudu obviněného, který takto činil až do svého plného sexuálního uspokojení. Uvedené skutkové zjištění a takto popsaný mechanizmus plně koresponduje s tím, co se za uvedený znak obecně považuje.
Soudy prvního a druhého stupně v souladu s těmito hledisky uvedený znak posoudily a lze odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který k tomuto znaku uvedl, že obviněný poškozenou násilím donutil k pohlavnímu styku a čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, za který se podle ustálené soudní praxe považuje i felace - orální styk (viz strana 12, 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že soudy v případě uvedeného zkoumaného znaku nepochybily a jejich závěry jsou v souladu se zákonem i s ustálenou soudní praxí. Výhradu obviněného proto nepovažoval za důvodnou.
Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného směřované proti znaku násilí, neboť jím se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku míní použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.
Podle popsaných skutkových zjištění obviněný poté, co poškozené nejprve vyhrožoval zabitím, pokud si jej nevezme za manžela a sundal si trenýrky „povalil poškozenou na záda, obkročmo jí zaklekl ruce, penisem jí plácal po obličeji, rukou jí pak proti její vůli silou otevřel ústa, kam jí vsunul svůj penis a po svém vyvrcholení, když poškozené sundal tričko a podprsenku, a ačkoli ho odstrkovala, líbal ji na prsou a svlékl z ní džíny, roztáhl poškozené nohy a přes její odpor ji líbal na přirození a snažil se jí strkat do konečníku prsty, čemuž se poškozená snažila bránit…“. Tyto formy jednání představují tři různé způsoby násilí, jímž se obviněný snažil na poškozené si vynutit pohlavní styk, „obkročmé zakleknutí rukou“ „povalení poškozené“, „roztažení nohou“. Ve všech těchto mechanizmech jsou zastoupeny jak použití fyzické síly, tak i snaha o překonání odporu poškozené, a tedy její donucení k dosažení vlastního ukojení i přes odpor poškozené. Tímto jednáním obviněný naplnil znak násilí, neboť se v daném případě jednalo o několik násilných způsobů působení, při němž musel obviněný vyvinout fyzickou síly poměrně velké intenzity, neboť poškozená se bránila a bylo nutné, aby jí zabránil v tom, aby mu kladla odpor, který přesto poškozená dávala dostatečně najevo, pokud obviněného odstrkovala. Nejvyšší soud se ztotožnil s názory vyslovenými oběma soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, že se o násilí jednalo.
Ze všech těchto skutečností, ale i z ostatních částí popsaného skutku, jakož i dalších okolností, jež jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, je zcela zjevné, že uvedený čin obviněný zamýšlel a konal se záměrem se sám, i přes odpor poškozené sexuálně, na jejím těle uspokojit. Jednal tak zcela vědomě a chtěně ve smyslu přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž se obviněný činu dopustí tehdy, když chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný, jehož jednání ve všech souvislostech směřovalo k násilí vůči poškozené za účelem přemožení jejího odporu a k vykonání pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, poškozenou chtěl znásilnit, což také učinil. Výhrady obviněného zaměřené proti subjektivní stránce jsou proto rovněž neopodstatněné.
Na podkladě rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vadami, které obviněný vůči skutku pod bodem 3) vytýkal, a zjištěný skutkový stav, jak je popsán u tohoto činu, dává dostatečný podklad pro vymezení jednotlivých znaků, jež použitá právní kvalifikace podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku předpokládá. Ze všech těchto důvodů je právní posouzení správné a nevyvolává žádné pochybnosti.
Pokud obviněný v dovolání rovněž brojil proti tomu, že mu byla jako přiměřená povinnost při ukládaném podmíněném odsouzení podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost během zkušební doby se podrobit psychiatrické léčbě, je vhodné uvést, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku může soud uložit podmíněně odsouzenému přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 tr. zákoníku směřující k tomu, aby vedl řádný život. Jde zde o formu alternativního potrestání obviněného, jíž se limituje jeho chování v rámci trestu vykonávaného na svobodě, tj. podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, který není aktuálně přímo spojen s jeho výkonem ve věznici. Tím se má více zajistit vedení řádného života ve zkušební době, což je hlavní důvod, pro nějž se odkládá výkon trestu odnětí svobody. Posílení tohoto důvodu lze zajistit i uložením přiměřených omezení a povinností, jež jsou v §48 odst. 4 tr. zákoníku demonstrativně pod písmeny a) až k) vyjmenována přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, které soud může uložit, proto, aby se zajistilo odstranění takových faktorů, jejichž negativní působení vede, nebo by mohlo pravděpodobně vést, k páchání trestného jednání. Vedle nebo místo vyjmenovaných přiměřených omezení a povinností, lze pachateli uložit i další, jež nejsou v tomto výčtu podchyceny a lze jimi rovněž zasahovat do svobody jednání a chování pachatele. Za podmínku pro jejich uložení je možné považovat to, aby byly vymezeny v rámci současně ukládáné zkušební doby a aby jejich výkonem se obviněný motivoval k vedení řádného života, což mají především zajišťovat.
Jestliže byla obviněnému za podmínek §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena jako přiměřená povinnost, aby se podrobil během zkušební doby psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků smíšené poruchy osobnosti, pak takto vymezená povinnost jakkoli nevybočuje z rámce stanoveného ustanovením §48 odst. 4 tr. zákoníku, plně koresponduje s účelem, k němuž má sloužit a je opodstatněná i z hlediska ve věci zjištěných a prokázaných příčin a okolností, za nichž k trestné činnosti obviněného v projednávané věci došlo. Soudy, jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obviněnému tuto povinnost uložily s ohledem na jeho zjištěnou psychopatii, neboť považovaly za důležité i v jeho vlastním zájmu, aby se během zkušební doby podrobil podle doporučení znalce z oboru psychiatrie spontánní psychiatrické léčbě zaměřené na zmírnění negativních následků této smíšené poruchy osobnosti, jež se u obviněného projevuje sklonem k agresivitě (viz strana 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, strana 8 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud považoval uložení takové povinnosti za rozhodnutí korespondující jak se zákonem v ustanovení §48 odst. 4 tr. zákoníku vymezenými podmínkami, tak i za dostatečně vystihující formu a způsob konkrétního působení na obviněného pro vedení řádného života, aby se tím zdůraznil výchovný účel spatřovaný v podmíněně odloženém trestu odnětí svobody.
Na podkladě všech rozvedených úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že obviněným v dovolání uplatněné výhrady nelze považovat za důvodné, ale že soudy ohledně obviněným namítaných otázek rozhodly správně, což mohl zjistil na základě napadených rozhodnutí a připojeného obsahu spisu, dovolání obviněného J. S. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová