ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.1080.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 1080/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. listopadu 2004 o dovolání obviněného Ing. D. G., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 14 To 166/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 73/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. D. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 2 T 73/2001, byl obviněný Ing. D. G. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 na dva roky; podle §53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost K. p. Ž., a. s., se sídlem v Ž., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 14 To 174/2003, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení krajského soudu jakožto soudu druhého stupně podal obviněný dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2004 (správně 5 Tdo 1454/2003), bylo podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 14 To 174/2003, zrušeno. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 14 To 166/2004, rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 2 T 73/2001, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §255 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní společnost K. p. Ž., a. s., se sídlem v Ž., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře opět podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, směřující proti výroku o vině i výroku o trestu. Namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že zjištěným skutkem nebyly naplněny všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nesouhlasil se závěrem, že jako ředitel poškozené obchodní společnosti jednal v rozporu s manažerskou smlouvou, a to článkem I., II. a VI., a povinnostmi stanovenými §74 zákoníku práce, čímž měl úmyslně porušit zákonem mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a že tak měl úmyslně způsobit škodu. Poukázal na to, že všeobecné a základní povinnosti vedoucího zaměstnance pečovat o svěřený majetek, uložené příslušnými ustanoveními zákoníku práce a manažerskou smlouvu, nelze hodnotit tak, že vyjadřují jeho konkrétní povinnosti ve vztahu ke správě majetku jeho zaměstnavatele. Vyjádřil přesvědčení, že pouze jeho postavení ředitele společnosti nemůže bez dalšího zakládat oprávněnost právního závěru, že ke způsobení škody došlo jeho úmyslným porušením podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek; schvaloval proplacení veškerých předmětných faktur až poté, co došlo příslušnými pracovníky poškozené obchodní společnosti k potvrzení jejich správnosti formální i obsahové. Postavení ředitele samo o sobě podle něj nezakládá konkrétní povinnost hospodaření s majetkem zaměstnavatele. Naznačil, že jeho hlavním úkolem bylo společnost řídit a z toho důvodu lze takovou povinnost dovozovat pouze v obecné formě s odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce a porušení těchto obecných povinností nezakládá naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Upozornil též, že v řízení nebyl proveden důkaz o tom, jakým konkrétním jednáním měl umožnit neoprávněné vystavení faktur, a znovu opakoval, že vyúčtování provize za vymožené pohledávky poškozené obchodní společnosti, které předmětnými fakturami provedl jednatel P., s. r. o., se opírá o konkrétní pohledávky poškozené obchodní společnosti KPŽ, a. s., a o mandátní smlouvu ze dne 3. 2. 1997. Dále uvedl, že nebyl proveden takový důkaz, který by prokazoval, že poskytl jednateli společnosti P., s. r. o., informace o uskutečněném prodeji a že ve všech případech se jednalo o faktury vystavené neoprávněně.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v celém rozsahu zrušil a aby sám rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci dovolacích námitek uvedl, že s nimi lze souhlasit do té míry, že k naplnění zákonného znaku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, který spočívá v porušení podle zákona uložené povinnosti spravovat cizí majetek, by nepostačoval pouhý odkaz na ustanovení §74 zákoníku práce, protože toto ustanovení upravuje základní povinnosti vedoucích zaměstnanců bez toho, že by stanovilo zvláštní povinnosti ve vztahu ke správě majetku zaměstnavatele. Ovšem v manažerské smlouvě výslovně stanovený zákaz konkurence podle něj jednoznačně směřuje k ochraně majetku zaměstnavatele a zakazuje právě takové škodlivé jednání, jehož se obviněný dopustil. Dodal, že uvedené smluvní ujednání je třeba vykládat i s ohledem na postavení, jež obviněný v poškozené obchodní společnosti (a též v obchodní společnosti P., s. r. o.) zastával. Upozornil, že za vrcholné poslání ředitele obchodní společnosti je třeba mít péči o ekonomickou prosperitu řízeného ekonomického subjektu, čili správné a legální hospodaření se svěřeným materiálním i lidským potencionálem jako předpoklad ziskového fungování společnosti. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení\". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Pokud ve shodě s uplatňovanou obhajobou opakoval, že se vyúčtování provize za vymožené pohledávky poškozené akciové společnosti, které předmětnými fakturami provedl jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., opíralo o konkrétní pohledávky poškozené obchodní společnosti KPŽ, a. s., a o mandátní smlouvu, která byla uzavřena mezi těmito obchodními společnostmi dne 3. 2. 1997, že žádný z pracovníků odbytu poškozené akciové společnosti neoznačil některou z pohledávek, jejichž vymožení bylo předmětem vyúčtování provize, za pohledávku, kterou by vymohl v rámci svých pracovních povinností, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že poskytl jednateli společnosti P., s. r. o., informace o uskutečněném prodeji, v důsledku čehož se ve všech případech jednalo o faktury vystavené neoprávněně, zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil již soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. S obhajobou obviněného se odvolací soud v napadeném rozsudku vypořádal, s námitkami obviněného se neztotožnil a odkázal na přiléhavé zdůvodnění skutkových zjištění již v rozsudku soudu prvního stupně (strana 5 rozsudku odvolacího soudu). V této části obviněný zaměřil dovolání proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění. Dovolání opřel o námitky skutkové; námitky této povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Pro úplnost je třeba dodat, že je zjevné, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť nenaplnil jeho objektivní ani subjektivní stránku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou s poukazem na uvedený dovolací důvod významné především otázky, zda obviněný zjištěným jednáním porušil zákonem mu uloženou a smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a zda je dáno zavinění ve vztahu k porušení takto vymezené povinnosti i způsobení škody nikoli malé.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný jako ředitel obchodní společnosti K. p. Ž., a. s., se sídlem Ž., v průběhu roků 1997 a 1998 v Ž., v rozporu se svými právy a povinnostmi vyplývajícími pro něj z manažerské smlouvy ze dne 9. 1. 1996, uzavřené mezi ním a obchodní společností K. p. Ž., a. s., tehdy zastoupené předsedou představenstva Ing. R. K. (čl. I., II., VI.), a povinnostmi stanovenými §74 zákoníku práce (základní povinnosti vedoucích pracovníků), když měl zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, umožnil jednateli obchodní společnosti P., s. r. o., se sídlem v Ž., Ing. O. R., který do 31. 12. 1997 pracoval též jako asistent ředitele KPŽ, vystavit neoprávněně vůči obchodní společnosti KPŽ, a. s., faktury za uskutečnění potřebných úkonů směřujících k uplatnění, realizaci a splácení pohledávek KPŽ, a. s., s vědomím toho, že obchodní společnost P., s. r. o., u odběratelů uvedených ve výroku napadeného rozsudku neučinila a neprovedla žádné úkony směřující k uplatnění a realizaci splácení pohledávek a obchodní společnosti P., s. r. o., na základě vystavených faktur neoprávněně vyplatil za později vystavené faktury provize v celkové částce 176.577,74 Kč; dále ve snaze získat finanční prostředky pro P., s. r. o., poskytl jednateli této společnosti Ing. O. R. informace o uskutečněném prodeji movitých a nemovitých věcí z majetku KPŽ, a. s., a tím umožnil této obchodní společnosti neoprávněně vystavit KPŽ, a. s., faktury za zprostředkování prodeje, ačkoliv se společnost P., s. r. o., nepodílela na prodeji majetku uvedeného ve výroku napadeného rozsudku a na základě vystavených faktur neoprávněně vyplatil provize v celkové částce 213.470,70 Kč.
Trestného činu porušování povinnosti pří správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou a současně smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek.
Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.
Tato zjištění vyjadřují, že obviněný jako ředitel obchodní společnosti K. p. Ž., a. s. (dále též KPŽ, a. s.), v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z čl. I., II. a VI. manažerské smlouvy ze dne 9. 1. 1996, uzavřené mezi ním a obchodní společností KPŽ, a. s., a povinnostmi stanovenými §74 zákoníku práce, podle nichž měl zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, tedy jako subjekt, který měl podle zákona mu uloženou i smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, umožnil jednateli obchodní společnosti P., s. r. o., Ing. O. R., který pracoval též jako asistent ředitele KPŽ, a. s., vystavit neoprávněně faktury, na jejichž základě vyplatil obchodní společnosti P., s. r. o., neoprávněně provize v celkové částce převyšující 176.000,- Kč, a dále ve snaze získat finanční prostředky pro obchodní společnost P., s. r. o., poskytl jednateli Ing. O. R. informace o uskutečněném prodeji movitých a nemovitých věcí z majetku KPŽ, a. s., a umožnil mu tak neoprávněně vystavit faktury za zprostředkování prodeje, aniž se na něm P., s. r. o., podílela, a vyplatil provize v celkové částce převyšující 213.000,- Kč, a to za situace, kdy i on byl společníkem obchodní společnosti P., s. r. o., čímž porušil výše označenou zákonem mu uloženou i smluvně převzatou povinnost a způsobil tak škodu nikoli malou, tj. škodu dosahující částky nejméně 25 000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části napadeného rozsudku není zcela přiléhavý. Odvolací soud měl správně ve skutkové části výroku o vině uvést konkrétní skutková zjištění, která by výstižněji vyjádřila to konkrétní jednání obviněného, jež bylo označeno jako \"umožnil\" jednateli obchodní společnosti P., s. r. o., vystavit vůči obchodní společnosti KPŽ, a. s., neoprávněně faktury . Jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje zcela požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku. Z výsledků provedeného dokazování je zjevné, že obviněný předmětné faktury schvaloval k proplacení, což on ostatně ani nezpochybňoval.
Bylo již předesláno, že napadený rozsudek vzešel z řízení, které následovalo u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře poté, co bylo z podnětu předchozího dovolání obviněného, které podal proti usnesení tohoto soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 14 To 174/2003, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, toto usnesení zrušeno (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 14 To 174/2003, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 2 T 73/2001, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem popsaným v podstatě shodně se skutkem vymezeným v nyní dovoláním napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Okresní soud shledal naplněné znaky označeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a takto jednal jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.
V dovolání směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 14 To 174/2003, obviněný rozvedl námitky obsahově shodné s těmi, jež uplatnil v nyní podaném dovolání. I tehdy s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl, že pouhá skutečnost, že byl ředitelem akciové společnosti, ještě nemůže bez dalšího vést k závěru, že ke způsobení škody došlo porušením zákonem mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek; poukázal na to, že jeho úkolem bylo řídit společnost a tuto povinnost lze dovozovat pouze v obecné rovině s odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce. Především pak brojil proti právnímu závěru, že by bylo lze všeobecné a základní povinnosti vedoucího zaměstnance pečovat o svěřený majetek posuzovat jako zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy zaměstnavatele - poškozeného.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným v té části, v níž polemizoval se správností závěru, že se činu dopustil jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Zdůraznil, že zvlášť uložená povinnost hájit zájmy poškozeného může vyplývat z právního předpisu nebo ze smlouvy, přitom existence povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ještě neznamená, že pachatel má zároveň zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Dodal, že za osobu, která má povinnost označenou v §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. lze považovat jen takového pachatele, jehož hlavním úkolem vyplývajícím z pracovního, funkčního nebo služebního zařazení je péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. nelze podle závěrů Nejvyššího soudu bez dalšího považovat povinnosti vyplývající z postavení ředitele akciové společnosti. Stejně tak nemá uvedený charakter povinnost obsažená v tzv. manažerské smlouvě, podle níž se ředitel akciové společnosti zavázal, že \"nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti pro sebe nebo pro cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu a že nebude za stejným účelem přijímat jakýkoliv prospěch\". Krajskému soudu proto uložil, aby znovu posoudil, zda obviněný spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, tedy za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 14 To 166/2004, uznal obviněného vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.; na rozdíl od předchozích právních závěrů však shledal, že obviněný jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil jak smluvně převzatou, tak i zákonem mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Námitky obviněného, který s tímto právním závěrem polemizoval, nemohou obstát.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu zákonného znaku §255 odst. 1 tr. zák. mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jak ostatně správně připomněl i odvolací soud v napadeném rozsudku. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí; může být formulována též jako péče, péče řádného hospodáře, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním apod. Na rozdíl od zvlášť uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., jak již bylo ostatně naznačeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, může jít o povinnost vymezenou v naprosto obecné rovině, bez stanovení konkrétních povinností směřujících k opatrování či správě cizího majetku, jak tomu ostatně nasvědčuje i již výše demonstrativně uvedené vymezení takto vnímané povinnosti (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1399, 1407 - poznámka pod čarou). Ve světle těchto východisek nutno pohlížet na postavení obviněného a jeho případné povinnosti při správě a opatrování cizího majetku.
Obviněný byl jmenován do funkce ředitele obchodní společnosti K. p. Ž., a. s., manažerskou smlouvou uzavřenou mezi touto obchodní společností, zastoupenou předsedou představenstva Ing. R. K., a ním dne 9. 1. 1996 (v záhlaví smlouvy uvedeno však 1. 1. 1996), přičemž pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, jak vyplývá z článku I.
Článek II., na který odkazuje odvolací soud ve výroku o vině napadeného rozsudku, v odstavci 1. stanoví, že ředitel bude plnit takové úkoly, jež mu budou v přiměřeném rozsahu představenstvem společnosti určeny, a pokud určeny nebudou, bude plnit úkoly vyplývající z organizačního řádu a dalších vnitřních předpisů společnosti a jež jsou obvyklé pro vykonávání této funkce a nezbytné pro činnost společnosti. Po dobu trvání své funkce vynaloží ředitel veškeré své úsilí na prosazování zájmů společnosti. V odstavci 2. jsou pak vyjmenovány záležitosti, které ředitel nesmí provést bez předchozího pověření uděleného na podkladě usnesení představenstva společnosti, které se týkají mimo jiné i dispozic s majetkem akciové společnosti; implicitně se z něj proto podává, že byl osobou, jemuž byla svěřena správa majetku.
Z článku II. 1. manažerské smlouvy se podává, že obviněný jako ředitel obchodní společnosti bude plnit úkoly vyplývající též z organizačního řádu společnosti. V organizačním řádu platném od 7. 2. 1996 je mimo jiné zakotveno, že ředitel akciové společnosti zajišťuje přímé řízení akciové společnosti. Vytváří pro schválenou koncepci hospodářské, personální a materiálně technické předpoklady. V rámci této koncepce řídí rozvoj společnosti, rozpracovává koncepce do jednotlivých útvarů a zajišťuje operativní činnost (bod 2. 2. 2.). Základní povinnosti pracovníků a vedoucích pracovníků jsou stanoveny v §73 a §74 zákoníku práce (bod 2. 4. 2.). Podle bodu 2. 4. 4. nazvaného Všeobecná práva, povinnosti a odpovědnost vedoucích pracovníků jsou vedoucí pracovníci vázáni jednak všeobecnými povinnostmi, odpovědnostmi a právy platnými pro pracovníky akciové společnosti, jednak má každý vedoucí další povinnosti, odpovědnosti a práva, která vyplývají z jeho funkce a činností řízeného útvaru. Všeobecné povinnosti, odpovědnosti a práva vedoucích pracovníků jsou rozčleněny do následujících oblastí: přímé řízení útvaru, organizace a rozvoj řízeného útvaru, personální práce, kontrola, řízení hospodářských středisek, bezpečnost, požární ochrana a kultura práce a taktéž péče o svěřený majetek. Podle bodu 2. 6. 2. ředitel akciové společnosti mimo jiné řídí a odpovídá za činnost akciové společnosti. V jeho přímé působnosti jsou náměstek obchodní, výrobní, ekonomický a vedoucí úseků ředitele (bod 2. 6. 1.).
Z dikce článku VI. označeného jako \"Konkurenční úmluva\" a jeho odstavce 2. d) plyne, že ředitel se zavazuje, že nebude postupovat při své činnosti tak, aby získal na úkor společnosti pro sebe nebo cizí podnikání přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu a nebude za stejným účelem přijímat jakýkoliv prospěch.
Manažerská smlouva uzavřená mezi obviněným a K. p. Ž., a. s., představuje smlouvu mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vznikl jmenováním a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele. Takto založený pracovní poměr znamená, že na obviněného se vztahují práva a povinnosti plynoucí ze zákoníku práce.
Ustanovení §74 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších změn a doplnění (nadále zákoník práce) demonstrativně vyjmenovává základní povinnosti vedoucích zaměstnanců. Podle §74 písm. g) zákoníku práce jsou vedoucí zaměstnanci povinni mimo jiné zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
Obviněný sám v dovolání argumentoval tím, že jeho hlavním úkolem v postavení ředitele akciové společnosti bylo společnost řídit a z toho důvodu lze povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek dovozovat pouze v obecné formě. Podle jeho přesvědčení však porušení jen takto obecně vymezené povinnosti nezakládá naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák.
Právě na opačném závěru, tj. že postačí porušení i jen obecně vymezené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, však založil odvolací soud závěr o vině obviněného a s ohledem na již výše vyložený zákonný znak \"povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek\" pokládá dovolací soud jeho závěry za správné.
Z manažerské smlouvy a organizačního řádu K. p. Ž., a. s., se podává, že postavení ředitele bylo vymezeno tak, že řídí a odpovídá za činnost akciové společnosti, na prosazování jejíchž zájmů se zavázal vynaložit veškeré své úsilí. Obviněný jako ředitel akciové společnosti zajišťoval přímé řízení akciové společnosti a jeho úkolem bylo zajistit mimo jiné též hospodářské předpoklady pro rozvoj společnosti (v jeho přímé působnosti byl i náměstek ekonomický). Současně se na něj jako na vedoucího pracovníka na vrcholném stupni řízení vztahovala ustanovení o všeobecných právech, povinnostech a odpovědnostech vedoucích pracovníků včetně těch, které se týkají péče o svěřený majetek. Je proto evidentní, že uzavřením manažerské smlouvy převzal i povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek v rozsahu a v mezích korespondujících jeho pracovnímu zařazení, ač výslovně takto uložená povinnost ve smlouvě ani v organizačním řádu označena nebyla. Dokládá to též znění článku II. 2. smlouvy a v článku VI. 2. d) výslovně stanovený zákaz konkurence, který jednoznačně směřoval k ochraně zájmů a též majetku akciové společnosti.
Místo respektování povinnosti správného a legálního hospodaření se svěřeným majetkem, již na sebe převzal uzavřením manažerské smlouvy, a místo přijetí účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele, jak mu ukládá ustanovení §74 písm. g) zákoníku práce, obviněný jako ředitel akciové společnosti, ač věděl, že jsou faktury ve prospěch jiné obchodní společnosti vystaveny neoprávněně, tyto schválil v úmyslu získat pro ni majetkový prospěch, přes v manažerské smlouvě výslovně stanovený zákaz konkurence, jsa současně společníkem obchodní společnosti P., s. r. o. Za takových okolností není ani povinnost vedoucího zaměstnance obsažená v §74 písm. g) zákoníku práce jen obecným ustanovením bez vztahu k povinnosti obviněného opatrovat a spravovat cizí majetek a lze vyvodit, že obviněný porušením této povinnosti porušil i podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek.
Znamená to, že obviněný úmyslně porušil podle zákona mu uloženou i smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a způsobil-li tak škodu v celkové výši převyšující 290.000,- Kč, jednalo se o škodu nikoli malou. Svým jednáním tak znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku po stránce objektivní evidentně naplnil. Nutno poznamenat, že v daných souvislostech není podstatné, zda porušení povinnosti vedoucího zaměstnance podle §74 písm. g) tr. ř. je izolovaně posuzováno takovým porušením povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, které by samo o sobě zakládalo naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný znaky tohoto trestného činu zjevně naplnil již porušením smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Obstát nemůže ani námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Ze skutkových zjištění vyjádřených v rozhodnutích soudů obou stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá. Obviněný schválil proplacení faktur ve prospěch obchodní společnosti P., s. r. o., ač věděl, že obchodní společnost P., s. r. o., neprovedla žádné úkony směřující k uplatnění a realizaci splácení pohledávek ve prospěch KPŽ, a. s., že se obchodní společnost P., s. r. o., nepodílela na prodeji majetku označené akciové společnosti, neboť informace o prodeji majetku akciové společnosti sám jednateli obchodní společnosti P., s. r. o., poskytl; činil tak záměrně s cílem získat pro obchodní společnost P., s. r. o., jejímž byl současně společníkem, finanční prostředky, jejichž výše výrazně přesáhla hranici škody nikoli malé. Těmito zjištěními jsou zákonné znaky úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. spolehlivě naplněny.
Skutek, jak byl soudy zjištěn, vykazuje zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
Existence předchozího právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, jakož i zákaz reformace in peius brání Nejvyššímu soudu, aby se zabýval otázkou, zda skutek obviněného nevykazuje případně znaky jiného trestného činu, který by byl přísněji trestný (dovolací soud proto nemohl relevantně reagovat na zmínku odvolacího soudu o zjevně nevýhodných smlouvách uzavíraných obviněným na straně 5 jeho rozsudku).
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková