ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1132.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1132/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 14 To 353/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 10/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 4 T 10/2011, byl obviněný M. B. uznán vinným v bodě 1) trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v období od měsíce července 2003 do měsíce dubna 2005 včetně v P. ani jinde úmyslně neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči svému synovi, a v období od měsíce července 2003 do měsíce srpna 2005 včetně, neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči své dceři, která mu byla stanovena počínaje dnem 1. 6. 2002 u obou jeho dětí rozsudkem Okresního soudu Pardubice č. j. 19 P 313/2003-190 ze dne 31. 5. 2004, jenž nabyl právní moci dne 15. 3. 2005, ve výši 2.500,- Kč pro každé z jeho dětí měsíčně splatných vždy do každého desátého dne v měsíci předem k rukám jejich matky M. B., když za toto období dluží na výživném synovi částku 55.000,- Kč a dceři částku ve výši 65.000,- Kč, přičemž zákonnou vyživovací povinnost neplnil, i když v období od měsíce července 2003 do 14. 9. 2003 byl zaměstnán u obchodní společnosti Kaufland Česká republika, v. o. s., kde dosahoval měsíčního příjmu, který mu umožňoval výživné hradit, vyživovací povinnost však zaměstnavateli neoznámil, a navíc po celé období, kdy výživné nehradil, byl evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, a nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na příslušném úřadu práce,
2) v období od 13. října 2006 do měsíce prosince 2010 včetně v P. ani jinde úmyslně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči synovi, a v období od 13. října 2006 do měsíce srpna 2008 včetně, neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči dceři, která mu byla stanovena u obou jeho dětí rozsudkem Okresního soudu Pardubice č. j. 19 P 313/2003-190 ze dne 31. 5. 2004, který nabyl právní moci dne 15. 3. 2005, ve výši 2.500,- Kč pro každé z jeho dětí měsíčně splatných vždy do každého desátého dne v měsíci předem, přičemž za toto období dluží na výživném synovi částku 126.532,- Kč a dceři částku ve výši 56.532,- Kč, přičemž zákonnou vyživovací povinnost neplnil, i když v období od 8. 4. 2008 do 30. 4. 2008 byl zaměstnán u personální agentury Unijob, s. r. o., se sídlem P., vyživovací povinnost však zaměstnavateli neoznámil, a navíc po celé období, kdy výživné nehradil, byl evidován jako osoba samostatně výdělečně činná, a nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na příslušném úřadu práce, a od 17. 3. 2009 je jednatelem i jediným společníkem obchodní společnosti M.V.M., spol. s r. o., se sídlem P., S.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku nepodmíněně. Pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 14 To 353/2011, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Růžičky z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání. Soudům obou stupňů vytýkal, že nebraly do úvahy, že rozsudky Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 19 P 313/2003, a Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 11 C 15/2007, nenabyly právní moci. Kdyby mu byl totiž první z nich doručen, podal by proti němu odvolání, neboť nedosahoval takových příjmů, které uvedený soud v době soudního jednání předpokládal, že může hradit. U druhého zpochybnil správnost výživného vyměřeného mimo příslušná ustanovení zákona o rodině. Když nebyla vyživovací povinnost řádně a v souladu s právními předpisy stanovena, nemohl obviněný svým jednáním naplnit skutkové podstaty trestných činů kladených mu za vinu. Soudům obviněný vytkl, že nepostupovaly v souladu se zásadou, že při rozhodování v trestním řízení nejsou vázány rozsudky soudů vydanými v civilním řízení, a proto byly povinny přezkoumat správnost výše v civilním řízení stanovené vyživovací povinnosti. Obviněný rovněž poukázal na to, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech stanovené výživné hradit, protože neměl dostatečné příjmy. Vyživovací povinnost za období od července 2003 do 14. 9. 2003, nebyla ve vztahu k jejímu počátku řádně určena, neboť, když byl zaměstnán u společnosti Kaufland, měl výživné uhrazené, což však soudy nechtěly akceptovat. Navíc u této společnosti pracovní poměr rozvázal sám, avšak až po předchozích pracovních neschopnostech. Společnost Unijob, s. r. o., byla personální agenturou, která nebyla jeho přímým zaměstnavatelem a společnost M.V.M., spol. s r. o., jejímž je jednatelem a jediným společníkem, nevyvíjela žádnou činnost. V letech 2005 až 2006 byl jeho příjem minimální a vyživovací povinnosti proto neměl z čeho plnit. Obviněný rovněž brojil proti době ukončení jeho vyživovací povinnosti u skutku v bodě 2), protože vůči dceři skončila již vykonáním její maturitní zkoušky. Nebyl nikým informován o tom, že byla tato povinnost „obnovena“. Část svých námitek obviněný zaměřil také proti výroku o trestu, který v jeho případě je jen represí bez výchovného účinku, protože pobytem ve věznici se bude jeho dluh na výživném nadále zvyšovat a bude mu tak znemožněno dlužné i běžné výživné řádně uhradit. Závěrem zpochybnil zákonnost rozhodování o vazbě v řízení před soudem, neboť již při tomto úkonu měl mít obhájce. Okresní soud přitom současně nevyužil ani všech možností poskytovaných trestním řádem, jak mu sdělit termín konání hlavního líčení.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a také řízení mu předcházející, a soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky založené na tvrzené neschopnosti výživné hradit, neboť posouzení schopnosti obviněného hradit výživné je závěrem skutkovým, nikoli právním. Za neopodstatněné považoval námitky, že rozsudky civilních soudů doposud nenabyly právní moci, neboť mu nebyly vůbec doručeny. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že rozhodnutí soudů vyživovací povinnost nekonstituuje, ale tato vyplývá přímo ze zákona. Tuto zásadu soudy obou stupňů respektovaly a náležitě ji hodnotily. Zabývaly se pečlivě i trváním vyživovací povinnosti, a to k oběma dětem i se zřetelem na jejich přípravu na budoucí povolání. Nalézací soud důvodně dovodil, že určitá pracovní činnost obou dětí nebyla v dané době trvalou schopností se samostatně živit, když jejich pracovní aktivita byla motivována snahou získat finanční prostředky pro další studium. Při správném stanovení doby vymezující neplnění vyživovací povinnosti soudy správně vyhodnotily i subjektivní stránku jednání obviněného, a tudíž nemůže obstát ani námitka, že na jeho straně absentuje zavinění ve formě úmyslu. Jestliže obviněný podle výsledků provedeného dokazování zcela rezignoval na plnění své vyživovací povinnosti, o tuto se nijak nezajímal, musel si být vědom, že tato může trvat i po dosažení zletilosti oprávněných. Námitky proti výroku o trestu neodpovídají žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, když obviněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, avšak i kdyby tak učinil, jeho dovolání by se s ním obsahově míjelo, neboť by jeho podmínky nesplnil. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného dílem nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod, dílem jsou námitkami zjevně neopodstatněnými, tudíž dovolání obviněného jako celek navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Za splnění výše uvedených podmínek proto posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákoně vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolání na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je možno podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud odvolání obviněného věcně přezkoumal, čímž je vyloučena možnost použití první z uvedených alternativ, a obviněný dovolání současně opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak předpokládá druhá ze zákonných alternativ. Nejvyšší soud tudíž s ohledem na vzájemnou propojenost těchto dovolacích důvodů nejprve zkoumal, zda námitky užité v odvolání odpovídají zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce tohoto důvodu dovolání plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Lze tedy v zásadě jeho prostřednictvím namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud přezkoumávající právní námitky podané v dovolání je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje správnost právního posouzení činu, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03, sp. zn. IV. ÚS 60/06, IV. ÚS 3020/10, I. ÚS 741/12).
Obviněný dovolání podal v souladu s těmito zásadami v té části, v níž vytýká, že v jeho jednání nelze spatřovat trestné činy, jimiž byl uznán vinným, protože mu nebyly známy rozhodné okolnosti, od nichž se jeho vyživovací povinnost odvíjí. Jednak tvrdil, že nevěděl o výši své povinnosti, protože mu nebyly řádně doručeny, a tedy ani nemohou být pravomocné, rozsudky, jimiž mu byla vyživovací povinnost stanovena a vyměřena, a jednak, že nevěděl, že dcera začala studovat. Jak z obsahu těchto námitek vyplývá, jedná se o výhrady zaměřené proti subjektivní stránce trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a proto Nejvyšší soud mohl z jejich podnětu zkoumat, zda jsou tyto námitky opodstatněné.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného [skutek ad 1)].
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce [skutek ad 2)].
Podle popisu skutkového děje i z formulace tzv. právní věty bylo soudy jednoznačně stanoveno, že obviněný se obou trestných činů dopustil tím, že svou zákonnou povinnost neplnil „úmyslně“. Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí pak plyne, že takto jednal minimálně v úmyslu nepřímém. Podle §15 tr. zákoníku (shodně je tomu i podle §4 tr. zák.) je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Námitce obviněného, že nevěděl o tom, v jaké výši má svou povinnost plnit, a že mu rozhodnutí civilních soudů, jimiž bylo výživné upraveno, nebyla doručena, byla již v řízení před soudy prvního a druhého stupně věnována potřebná pozornost. K rozhodnutím, jež obviněný takto napadá, je vhodné uvést, že soud prvního stupně ve smyslu předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. uvedené skutečnosti zkoumal a při rozhodování o plnění výživného nevycházel z rozhodnutí soudu, které bylo učiněno v občanském řízení, ale sám na podkladě opatřených důkazů (č. l. 44, 72 až 79, 219 až 224, atd.) dospěl k závěru, že nelze z hlediska trestní odpovědnosti obviněného brát v potaz částku výživného ve výši 3.000,- Kč měsíčně na jedno dítě, která vyplynula z posledního rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 11 C 15/2007 (č. l. 32 až 34), ale stanovil tuto povinnost pouze na částku 2.500,- Kč, tj. ve shodě s tím, jak bylo rozhodnuto rozsudkem (upravujícím výši výživného) Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 19 P 313/2003 (č. l. 35 až 36). I přesto, že trestní soud sám na podkladě provedeného dokazování určil, jakou výši byl obviněný v průběhu doby vymezující trestnou činnost, povinen plnit, obě uvedená rozhodnutí civilních soudů jsou však opatřena doložkou právní moci, a tedy jsou vykonatelná. Na této okolnosti nemění nic skutečnost, že rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 11 C 15/2007, byl vyhlášen v době, kdy obviněný byl neznámého pobytu, a proto byl zastoupen opatrovníkem.
Skutečnost, zda si obviněný fakticky tato rozhodnutí převzal (zejména pozdější, které bylo vyhlášeno v jeho nepřítomnosti), není pro určení jeho vyživovací povinnosti významná. K uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v souladu s tím, co je uvedeno výše, připomíná, že vyživovací povinnost rodičů k dětem vzniká na základě §85 odst. 1 zák. o rod. přímo ze zákona, a to rodinně-právním vztahem rodiče a dítěte (srov. rozhodnutí č. 7/1953 Sb. rozh. trest.). Podle ustanovení §96 odst. 1 zák. o rod. při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Neplněním vyživovací povinnosti se přitom rozumí i to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti proto půjde i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, který odpovídá §96 odst. 1 zák. o rod.
Je však nutné zdůraznit i to, že výživné ve vztahu k dětem, jež byl obviněný povinen vyživovat, bylo upravováno již dříve a jeho výše narůstala podle zvyšujících se potřeb dětí. V době po rozvodu manželství činila částka výživného na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 1993, sp. zn. 8 C 235/92 (č. l. 37 až 38), 800,- Kč pro nezletilého syna a 700,- Kč pro nezletilou dceru. Na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. P 383/1993 (č. l. 39 až 42), byla tato částka zvýšena na 1.000,- Kč, posléze 1.100,- Kč na syna a 900,- Kč a posléze 1.000,- Kč na dceru. Proto obviněný mohl zcela opodstatněně vědět, že částky pochybující se kolem 1.000,- Kč na dítě studující na střední, eventuelně vysoké škole, jsou nedostačující poměrům dětí, ale neodpovídají ani výdělkovým poměrům obviněného, jak soudy rovněž prokázaly.
Způsob, jakým soudy zjišťovaly okolnosti rozhodné pro stanovení povinnosti obviněného ve vztahu k jeho vyživovací povinnosti k dětem jak k činu v bodě 1), tak i k činu v bodě 2), Nejvyšší soud považuje za správný a v souladu s pravidlem, že je-li pro účely trestního řízení, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci, nezbytné vyhodnotit skutečné schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného v rozhodné době, je nutné tyto skutečnosti řešit v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Soudy ve shodě s §9 odst. 1 tr. ř. samy posuzovaly předmětné otázky, zejména pravomocné rozhodnutí soudu, a na zjištěném základě zhodnotily, že obviněný měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (srov. přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006).
Ze všech uvedených skutečností plyne, že soudy obou stupňů zcela správně, jak bylo shora naznačeno, výši vyživovací povinnosti obviněného samy zkoumaly na základě předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Své závěry nalézací soud rozvedl na stranách 4 a 5, kde vysvětlil, o jaké skutečnosti a zjištění je opíral. Rovněž dostatečně zdůraznil, že bylo v silách a možnostech obviněného hradit výživné v té výši, jak uvedl ve výroku o vině, a to mimo jiné proto, že obviněný v inkriminované době nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce (č. l. 44), v jeho celém průběhu nadto vlastnil živnostenské oprávnění a v období od 3. 6. 20021 do 14. 9. 2003 byl zaměstnán u společnosti Kaufland ČR, v. o. s., s čistým měsíčním příjmem 15.679,- Kč (č. l. 72 až 79). Tento pracovní poměr byl přitom ukončen na základě žádosti obviněného, v čemž soud spatřoval vzdání se výhodného zaměstnání bez důležitého důvodu ve smyslu §96 odst. 1 věty druhé zák. o rod. Současně odůvodnil, proč vycházel z nižší částky výživného 2.500,- Kč na jedno dítě, jak bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 19 P 313/2003 (č. l. 35 až 36), a nikoli ze zvýšené částky 3.000,- Kč, která byla obviněnému vyměřena rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 11 C 15/2007 (č. l 32 až 34). Nelze pominout, že obviněný v průběhu trestního řízení doznal, že si své vyživovací povinnosti je plně vědom, bez ohledu na to, jakou reálnou výši úhrad výživného mu jeho aktuální finanční situace v tom kterém období umožňovala. Sám ovšem připustil, že částka 1.000,- Kč měsíčně na jedno dítě byla v jeho silách (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 219 až 224).
Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že soudy se obviněným namítané otázce věnovaly v potřebném rozsahu a všechny důležité skutečnosti zvážily, jakož i ve svých rozhodnutích rozvedly vše potřebné k vědomosti obviněného o jeho povinnosti výživné plnit, i v jaké výši.
Námitka obviněného směřující proti době trvání jeho vyživovací povinnosti vůči dceři M. B., vycházela ze závěru, že povinnost ji vyživovat mu skončila již okamžikem, kdy dcera odmaturovala. I tato okolnost byla soudy zkoumána, a tudíž lze jen připomenout, že syn nabyl zletilosti dne 22. 7. 2004, a dcera dovršila 18-ti let dne 20. 10. 2005. Obě děti však po ukončení základní školní docházky nastoupily na střední školu. Soud prvního stupně v rozsudku na straně 3 až 4 rozvedl, že syn přerušil studium na Střední průmyslové škole chemické v P. v době od 4. 5. 2005 do 19. 10. 2005 a od 11. 11. 2005 do 24. 6. 2006. Studium na této střední škole ukončil dne 31. 5. 2007 a od 31. 8. 2007 studoval Univerzitu v P. Dcera měla přerušené studium na střední škole od 1. 9. 2005 do 30. 6. 2006. Maturitu poté vykonala dne 19. 5. 2008 a nastoupila rovněž na Univerzitu v P. Nutné je podotknout, že soudy zjistily, že důvodem přerušení studií byla nutnost dětí vydělat si na tato studia, neboť obviněný pobývající v rozhodné době v USA výživné dětem neplatil a matka zdržující se na Novém Zélandu nebyla schopna jejich studijní potřeby plně hradit. Proto si obě děti v době přerušeného studia vydělaly na to, aby v něm mohly posléze pokračovat. Soud prvního stupně rovněž vysvětlil na straně 6 svého rozhodnutí i to, z jakých důvodů měl obviněný povinnost platit dceři M. výživné i poté, co odmaturovala, když konstatoval, že okamžikem ukončení studia na základě maturitní zkoušky nebyla tato schopna se sama živit a teprve tehdy začala hledat zaměstnání, které by ji zajistilo obživu.
Soudy na základě těchto skutečností správně určily, že vyživovací povinnost obviněného trvala s ohledem na studium těchto dětí až do doby, kdy byly schopny se samy živit, což je v souladu s §85 odst. 1 zák. o rod. Doba trvání vyživovací povinnosti (a základní předpoklad pro uplatnění) je dána stavem odkázanosti dítěte na výživu od svých rodičů. Schopnost samostatně se živit bývá tradičně interpretována extenzivně jako schopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby (hmotné, kulturní, podle judikatury včetně bytové). Trvání vyživovací povinnosti není zásadně limitováno dosažením zletilosti dítěte (dosažení zletilosti má však význam zejména z hlediska procesního) ani dovršením 26 let dítěte. Tato věková hranice je významná např. pro přiznání dávek podle zákona o státní sociální podpoře, neboť podle tohoto zákona se za nezaopatřené dítě považuje dítě nejdéle do věku 26 let (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 100/1967 Sb. rozh. civ.). Dítě naproti tomu může nabýt schopnosti samostatně se živit i před dovršením 18 let, např. jestliže po absolvování učebního poměru najde odpovídající pracovní uplatnění. V literatuře bývá poukazováno na elasticitu vyživovací povinnosti, tj. na možnost jejího obnovení v případě relativného zániku vyživovací povinnosti. Nicméně vždy je třeba posoudit všechny okolnosti každého případu (srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 4. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 395 až 402).
Relativně zaniká vyživovací povinnost rodičů k dětem např. tehdy, jestliže děti dokončí gymnázium, nejsou přijaty na vysokou školu, nastoupí do zaměstnání a jsou schopny samostatně se živit. Pokud např. po roce, kdy začnou opět řádně studovat, pozbudou současně schopnosti samostatně uspokojovat své potřeby, vyživovací povinnost rodičů se zásadně obnoví. Za pokračování přípravy dítěte na budoucí povolání lze podle judikatury, s přihlédnutím k nedostatku vhodných pracovních příležitostí pro absolventy škol, považovat také další studium, jehož ukončení umožní absolventu najít si zaměstnání i v jiném oboru, než na který byla příprava dítěte dosud zaměřena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 11/1993 Sb. rozh. civ.).
S ohledem na tyto okolnosti nelze domněnce dovolatele, že složením maturitní zkoušky v případě jeho dcery zaniká vůči ní jeho vyživovací povinnost, přisvědčit, neboť, jak bylo uvedeno výše, vyživovací povinnost rodičů k dětem sice relativně zaniká např. tehdy, jestliže děti dokončí gymnázium, avšak pouze za předpokladu, že nejsou přijaty na vysokou školu, nastoupí do zaměstnání a jsou schopny samostatně se živit. Pokud tomu tak není nebo např. až po určité době začnou opět řádně studovat, pozbudou současně schopnosti samostatně uspokojovat své potřeby, vyživovací povinnost rodičů se zásadně obnoví. Věděl-li obviněný, že jeho dcera ukončila středoškolské studium vykonáním maturitní zkoušky, bylo jeho povinností a současně i v jeho možnostech zjistit, zda bude pokračovat např. studiem na vysoké škole, a tudíž zjistit, zda jeho vyživovací povinnost zanikla či nadále trvá.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal správným závěr obou soudů, že obviněný popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky uvedených trestných činů, které spáchal minimálně ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.; §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť vědomě na výživu svých dvou dětí, o jejichž existenci, stáří i poměrech věděl, nepřispíval. Nalézací soud nepochybil, jestliže napadeným rozsudkem rozhodl o vině obviněného a uložil mu uvedený trest. Postupoval po všech stránkách v souladu se zákonem i se zjištěným skutkovým stavem. Skutkový stav dostatečně odráží všechny okolnosti rozhodné pro stanovení jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jakož i §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný ve svém dovolání dále brojil proti tomu, že uložený trest plní jen represivní funkci, nebo že nepřítomností obhájce u jeho výslechu k vazbě v přípravném řízení byla porušena jeho práva. Jde o výhrady, které na zvolený dovolací důvod obsahově nedopadají, neboť nejde o námitky právní povahy podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k výhradám proti nepřiměřenosti trestu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto neměl povinnost z podnětu těchto výhrad napadená rozhodnutí přezkoumávat. Jen pro úplnost a nad rámec uvedeného dovolacího důvodu lze zdůraznit, že obviněný byl do vazby vzat usnesením ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 4 T 10/2011 (č. l. 202 až 203) a od tohoto okamžiku nastal důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože se obviněný na základě tohoto rozhodnutí nacházel ve vazbě. Proto mu také téhož dne, tj. 23. 9. 2011 Okresní soud v Pardubicích (č. l. 201) ustanovil obhájce poté, co si jej obviněný sám odmítl zvolit.
Když Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích vady, které obviněný vytýkal, a soudy se se všemi důležitými a pro výrok o vině obviněného rozhodnými skutečnostmi vypořádaly, shledal, že obviněným uvedené výhrady podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné. V důsledku tohoto závěru pak není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný též v dovolání uvedl. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová