ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1395.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1395/2012-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 dovolání obviněného Mgr. M. R., nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 173/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, byl obviněný Mgr. M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. a podle §60a odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 48 měsíců a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán (správně „nebyl ve stanovené lhůtě vykonán“), stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. J. škodu ve výši 510 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného trestného činu dopustil tím, že:
v období od měsíce září 2006 do 23. dubna 2007 v Brně a ve Věznici v K. v postavení obhájce odsouzeného L. J. v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. Nt 103/2006, o povolení obnovy řízení v trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 14/2001, v rámci kterého byl L. J. rozsudkem ze dne 30. 8. 2002, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2003, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody, který vykonával i ve Věznici v K., v rámci návštěv L. J. ve Věznici v K. ponechal poškozeného L. J. v domnění, že zařídí úspěšné povolení obnovy řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 14/2001, a v důsledku toho i propuštění L. J. z výkonu trestu odnětí svobody, a to zajištěním a ovlivněním svědků, kteří by v trestním řízení vypovídali ve prospěch L. J.; s L. J. se nejprve dohodl na předání částky 550 000 Kč, která mu byla předána prostřednictvím manželky poškozeného A. J. dne 14. září 2006 v prostorách advokátní kanceláře na třídě kpt. J. v B., kdy tato částka měla sloužit k ovlivnění svědků, kteří by měli v rámci řízení o povolení obnovy podat svědeckou výpověď, a to tak, aby vypovídali ve prospěch L. J., získanou částku 550 000 Kč však na ovlivnění svědeckých výpovědí nechtěl použít a ani nepoužil a ponechal si ji pro vlastní potřebu, poškozeného L. J. však utvrzoval v přesvědčení, že tato částka bude na zajištění a ovlivnění svědků použita, čímž poškozenému L. J. způsobil škodu ve výši 510 000 Kč, když mu později 40 000 Kč vrátil;
následně nejpozději dne 20. března 2007 pojal myšlenku, že utvrdí poškozeného L. J. v tom, že v uvedené trestní věci činný soudce Vladimír Hendrych čeká na úplatek ve výši 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč, aby povolil obnovu řízení v trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 14/2001, a propustil poškozeného L. J. na svobodu; poškozeného L. J. aktivně podporoval v tom, že ve věci činný soudce na úplatek čeká, za tímto účelem opakovaně s L. J. probíral různé nastalé procesní situace v trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. Nt 103/2006, které svědčí pro to, že ve věci činný soudce na úplatek čeká, probíral varianty předání peněz, například přes bratrance poškozeného M. J. či prostřednictvím osoby B. B., o kterém tvrdil, že je se soudcem Vladimírem Hendrychem „na věci“ domluven, a zajistil číslo účtu na jméno L. H., které předal poškozenému L. J., na který měl poškozený peníze složit, dále poškozeného L. J. ubezpečoval v tom směru, že v případě složení částky 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč jako úplatek pro soudce Vladimíra Hendrycha bude obnova řízení vedená před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2001 povolena a poškozený bude propuštěn na svobodu; obviněný však soudce sám ani prostřednictvím jiné osoby žádným způsobem nekontaktoval, nečinil žádné kroky vedoucí k nezákonnému ovlivnění trestního řízení s osobou B. B. či s jinou osobou, na uplacení soudce Vladimíra Hendrycha nebyl smluven a uplatit tohoto soudce nechtěl, peníze hodlal použít pro vlastní potřebu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
Je třeba rovněž zmínit, že soudy obou stupňů byly při svém rozhodování již vázány právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 To 82/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Těmto zrušeným rozhodnutím však předcházela ještě další rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007, byl obviněný nejdříve podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2007, č. j. 2 Zt 219/2007-58, pro zde popsaný skutek, neboť uvedený skutek není trestným činem, a poškozený L. J. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podaného v neprospěch obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 3 To 259/2008, podle §263 odst. 1 písm. b) tr. ř., §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozeného L. J. zamítnuto.
V řízení po přikázání věci Nejvyšším soudem nalézací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 89 T 173/2007, znovu obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby a podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozeného L. J. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. I tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 3 To 405/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Dalším rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, soud prvního stupně obviněného opět zprostil obžaloby, a to zčásti z důvodu podle §226 písm. a) tr. ř., zčásti podle §226 písm. b) tr. ř a shodně rozhodl o nároku poškozeného L. J. na náhradu škody tak, že jej podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 3 To 171/2011, i tento rozsudek podle §263 odst. 1 písm. b), tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně byl vyhlášen Městským soudem v Brně dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, odsuzující rozsudek a odvolání obviněného proti němu bylo dovoláním napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě obsáhle odůvodněné dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel předně namítl, že je nutné zkoumat, zda v řízení následujícím po usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, došlo k napravení vad, pro něž Nejvyšší soud původní meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. V tomto směru obviněný zaměřil svoji pozornost na celkem čtyři okruhy otázek (bod IV. dovolání).
Za prvé vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení v této věci formuloval závazný právní názor, že proces hodnocení důkazů soudy obou stupňů byl v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. neboť při hodnocení důkazů mělo být přihlédnuto k zásadním nesrovnalostem a rozporům ve výpovědi L. J. a mělo být přihlédnuto k objektivním faktům, kterými jsou např. data konání veřejných zasedání u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a datum převzetí částky 550 000 Kč. Z tohoto závazného právního názoru Nejvyššího soudu podle názoru obhajoby jednoznačně vyplývá, že provedené důkazy neprokazují, že by částka 550 000 Kč byla určena na ovlivňování svědků, a dokonce objektivní důkazy verzi poškozeného vyvracejí. Nalézací soud nejprve tento právní názor dovolacího soudu respektoval, teprve až na základě naprosto nepodloženého a neodůvodněného pokynu Krajského soudu v Brně, který právní názor dovolacího soudu nebral v úvahu, obviněného v této části skutku uznal vinným, což odůvodnil v podstatě pouze tím, že musel respektovat závazný pokyn odvolacího soudu.
Obviněný měl však v této souvislosti za to, že nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu ohledně první části skutku způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně. Od vydání předchozího usnesení Nejvyššího soudu se důkazní situace ani skutková zjištění v podstatě nezměnila, nové důkazy byly provedeny výlučně ve vztahu k posouzení věrohodnosti poškozeného a svědkyně A. J., přičemž tyto nové důkazy ještě více zvýraznily nevěrohodnost zmíněných dvou svědků. Obviněný poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 985/2010, strany 22 a 28, v němž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že osoba L. J. je naprosto nevěrohodná, a rovněž na rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 6/2008, týkající se odsouzení poškozeného za závažnou trestnou činnost. Za těchto okolností považoval své odsouzení založené na výlučném odkazu na svědectví poškozeného L. J. za naprosto nesprávné a v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu. Soudy se vůbec nevypořádaly s pokynem dovolacího soudu, aby vyložily, jakými úvahami byly vedeny, neuvěřily-li obhajobě obviněného, že peníze nechtěl použít pro svoji potřebu, třebaže je nikdy neměl v úmyslu použít k účelům sledovaným poškozeným, a to i ve světle obviněným podepsané smlouvy o úschově ze dne 14. 9. 2006 (viz strana 12 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009).
Dovolatel namítal nerespektování názoru Nejvyššího soudu též ohledně druhé části skutku. K tomu předestřel, že Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení poukázal na nutnost zabývat se znovu zákonností prostorového odposlechu ve Věznici K., a i pro případ, že by byl shledán zákonným, vyjádřil právní názor, že nebyl nalézacím soudem uplatněn žádný konkrétní důkaz, který by svědčil ve prospěch závěru, že jednání obviněného dospělo do stadia pokusu. I v tomto bodě nejprve nalézací soud výše naznačený závazný právní názor Nejvyššího soudu respektoval, aby jej posléze byl přinucen změnit na základě závazného pokynu soudu odvolacího. K tomu obviněný zdůraznil, že od vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, nebyl proveden jediný důkaz, který by ohledně této otázky změnil důkazní situaci, takže bylo rozhodnuto v podstatě na základě stejné důkazní situace jako v době rozhodování Nejvyššího soudu o prvním dovolání obviněného. Poukázal i na to, že v návaznosti na stanovisko Nejvyššího soudu ohledně hodnocení důkazů soud prvního stupně opětovně zhodnotil provedené důkazy podle kritérií stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by obviněný sděloval poškozenému číslo účtu L. H. a stejně tak nebylo prokázáno ani to, že by na toto číslo účtu měl být složen úplatek pro soudce (viz strana 10 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011), takže ohledně této části skutku dokonce došlo k výrazné změně skutkových zjištění ve prospěch obviněného. I přes tuto skutečnost však odvolací soud soudu nalézacímu v podstatě přikázal, aby svá skutková zjištění ohledně čísla účtu L. H. změnil a vycházel z toho, že číslo účtu L. H. poškozenému sdělil obviněný. Tuto změnu skutkových zjištění odvolací soud nařídil, aniž by jakkoliv doplňoval dokazování o nové důkazy či by nějaké důkazy provedl znovu v rámci odvolacího řízení, čímž porušil zákon v ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. i stávající judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 53/91, 2 Tzn 187/96 a 9 Tz 41/98). Obviněný měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v druhé části skutku nezákonné nejen pro nerespektování předchozího závazného právního názoru Nejvyššího soudu, nýbrž i z důvodu porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
Za třetí dovolatel brojil proti nerespektování právního názoru Nejvyššího soudu ohledně posuzování zákonnosti a ústavnosti sledování osob a věcí (tzv. prostorového odposlechu). Z již vícekrát citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, podle něj vyplývá, že soud má otázku zákonnosti nařízení a provedení prostorového odposlechu ve Věznici K. a jeho soulad s právním řádem ještě jednou přezkoumat a zhodnotit, přičemž toto nové hodnocení uskutečnit přiměřeně podle stávající judikatury Ústavního soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud výslovně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II ÚS 615/06. Toto rozhodnutí jednoznačně a striktně stanoví, jaké náležitosti a co vše musí obsahovat povolení státního zástupce k provedení prostorového odposlechu. Již na první pohled je zřejmé, že tyto náležitosti zmiňované Ústavním soudem povolení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. V 10-10/2007-3 ZN 1311/2007, na provádění prostorového odposlechu ve Věznici K. neobsahuje, když i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 1. 2010 výslovně uvádí, že obsah tohoto povolení je vágní. Nalézací soud se opět nejprve tímto právním názorem Nejvyššího soudu řídil a dospěl k závěru, že tento způsob provádění prostorového odposlechu je nezákonný a neústavní. Odvolací soud však bez bližšího odůvodnění, aniž vůbec zmínil citovaný nález Ústavního soudu, přikázal, aby prostorový odposlech byl považován za zákonný a procesně použitelný důkaz.
Čtvrtý bod námitek brojících proti nerespektování předchozího závazného právního názoru Nejvyššího soudu v této věci dovolatel zaměřil proti způsobu stanovení výše škody. Uvedl, že soudy nesplnily pokyn Nejvyššího soudu na straně 17 jeho usnesení v tom smyslu, že nalézací soud se měl zabývat i otázkou složení částky 200 000 Kč obviněným na vězeňský účet poškozeného dne 28. 12. 2006 (č. l. 242), respektive měl explicitně vysvětlit, proč vycházel z návrhu a patrně i výpovědi poškozeného. Ani v posledním rozsudku soudu prvního stupně, ani v potvrzujícím usnesení odvolacího soudu se však soudy touto otázkou v podstatě vůbec nezabývaly.
Samotný deklarovaný dovolací důvod obviněný rozvedl pod bodem V. dovolání. Tuto pasáž rozdělil na dvě části podle popisu jednotlivých částí skutku, kterým měl spáchat uvedený trestný čin.
Ohledně první části skutku namítl, že z popisu skutkové věty vyplývá toliko to, že předmětnou částku obviněný přijal, není zde však uvedeno, co měl s těmito penězi dělat a kdo měl vlastně rozhodovat o tom, co a kdy se má s těmito penězi udělat. Tyto okolnosti jsou podle dovolatele velmi podstatné pro posouzení, zda lze takto popsaný skutek kvalifikovat jako trestný čin. Nejpodstatnějším znakem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je uvedení poškozeného v omyl či využití jeho omylu. Tento základní zákonný znak je sice ve skutkové větě formálně a obecně uveden, rozhodně však nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů a do skutkové věty byl „uměle“ doplněn až po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn 8 Tdo 1332/2009. V této souvislosti je však třeba podotknout, že ze skutkové věty ani z odůvodnění meritorních rozhodnutí nevyplývá, že by poškozený L. J. žil ohledně otázky údajného podplácení svědků v omylu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že svědky chtěl podplácet poškozený, obviněný je v žádném případě podplácet nechtěl, podplácení svědků ani poškozenému nijak nesliboval a peníze pro tento účel od něj nepožadoval.
Dalším podstatným znakem trestného činu podvodu je úmysl pachatele způsobit škodu na cizím majetku. Ve skutkové větě však o úmyslu obviněného způsobit svým jednáním škodu není žádná zmínka a toto ostatně nevyplývá ani z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stejně tak se ve skutkové větě nehovoří ani o tom, jakou škodu údajně hodlal obviněný způsobit, kdy ji chtěl způsobit a jakým jednáním. Ze skutkové věty nevyplývá ani to, co hodlal obviněný s částkou 550 000 Kč, kterou přijal dne 14. 9. 2006, v době převzetí této částky udělat. Dovolatel naznačil několik možných účelů jejího použití (použít v souladu se zákonem pro poškozeného, použít na to, aby poškozenému prozatím zabránil v podplácení svědků s tím, že by následně poškozenému peníze vrátil či by je použil v jeho prospěch pro jiný účel, který by byl v souladu se zákonem, či konečně použít k podplácení svědků v budoucnu, což ovšem popírá), které by údajně vylučovaly spáchání trestného činu podvodu. Toto poslední tvrzení pak spojil s otázkou subjektivní stránky trestného činu a tvrdil, že jednání, kterého se podle skutkové věty měl dopustit, nezahrnuje subjektivní stránku předmětného trestného činu.
Ohledně druhé části skutku obviněný vyjádřil přesvědčení, že popsané jednání nevykazuje znaky pokusu trestného činu podvodu. Z popisu skutku ve skutkové větě vyplývá, že jednání obviněného mělo spočívat v podstatě pouze ve vedení debat o případném podplacení soudce, obviněný však neučinil žádné kroky k tomu, aby k dokonání tohoto skutku došlo a aby poškozený měl příležitost vyplatit nějaké finanční prostředky. Poukázal při tom na skutečnost, že pokud by poškozený fakticky měl možnost předat (či odeslat bankovním převodem) peníze na podplacení soudce, bezesporu by tak pod dohledem policie došlo k předstíranému převodu peněz, což se však prokazatelně nestalo a ani stát nemohlo, neboť obviněný žádné peníze po poškozeném nepožadoval. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že tyto debaty s L. J. vést nechtěl, neustále je zahajoval a provokoval L. J. a obviněný všechny jeho nabídky odmítl. Jestliže je tedy podle skutkové věty podstatou jeho jednání to, že přistoupil na debaty o možném úplatku, které vždy inicioval poškozený na základě pokynu Policie České republiky (ze spisu vyplývá, že poškozený údajně tyto debaty vedl jenom proto, aby došlo k usvědčení obviněného), je otázkou, zda může být připuštění takovéto debaty uměle vyprovokované za součinnosti s orgánem státu vůbec trestné. Kromě toho je nutné zdůraznit, že ve skutkové větě není ani zmínka o tom, že by měl obviněný v úmyslu způsobit někomu tímto jednáním nějakou škodu nebo že by chtěl někoho uvádět v omyl či zda vůbec mělo dojít k uvedení poškozeného v omyl a taktéž že by mělo dojít k obohacení konkrétní osoby. Ze skutkové věty ani nevyplývá, zda by v případě, že by byl tento údajný trestný čin dokonán, došlo k obohacení obviněného, případně soudce Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci JUDr. Vladimíra Hendrycha či někoho jiného, takže nelze ani zjistit, o jaký trestný čin by se vlastně jednalo a kdo by byl jeho pachatelem. Není rovněž konkretizováno, co vlastně měl při těchto rozhovorech uvádět obviněný a co poškozený, soudy se o nahrávkách vždy zmiňovaly v abstraktní rovině. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že pouhým připuštěním debat na určité téma nemůže dojít ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve stadiu pokusu.
Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval i v tom, že soudy rozhodly o jeho povinnosti nahradit škodu ve výši 510 000 Kč, ačkoliv z původních 550 000 Kč již 240 000 Kč poškozenému složil na jeho vězeňský účet (bod VI. dovolání). Podle názoru obviněného nebylo možné rozhodnout o výši náhrady škody, aniž by se soud vypořádal s otázkou, kdy a jaké konkrétní částky a za jakým účelem obviněný od poškozeného obdržel. Přitom z provedených důkazů je naprosto zřejmé a nezpochybnitelné, že obviněný poškozenému do věznice posílal balíky, platil za něho i za jeho manželku výlohy spojené s právními službami a že náklady právních služeb, které poskytoval poškozenému i jeho manželce, byly vyšší než částka, která obviněnému v úschově zbyla.
Posledním rozsáhlým okruhem námitek dovolatel brojil proti údajnému podstatnému porušení ústavního pořádku České republiky (bod VII.). Konkrétně namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Porušení tohoto článku dovolatel spatřoval v porušení zásady zákazu reformace in peius a zákazu deformace důkazů, které patří mezi nejvýznamnější zásady spravedlivého procesu, a tvrdil též, že mezi některými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů existuje extrémní rozpor.
Porušení zásady zákazu reformationis in peius mělo spočívat v tom, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, došlo ke změně skutkových zjištění v neprospěch obviněného, což s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu považoval obviněný za nepřípustné (viz např. rozhodnutí č. 59/1994, č. 22/1999 a č. 49/2000 Sb. rozh. tr., dále nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05, I. ÚS 670/05, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 512/2009). Nová skutková zjištění jsou založena na tom, že v první části skutkové věty bylo doplněno, že obviněný „poškozeného L. J. utvrzoval v přesvědčení, že částka 550 000 Kč bude na zajištění a ovlivnění svědků použita“, v druhé části skutkové věty nahradily soudy obou stupňů své původní skutkové zjištění, že obviněný připustil debaty s poškozeným o možnosti podplacení soudce JUDr. Vladimíra Hendrycha, za nové skutkové zjištění, že obviněný „poškozeného L. J. ubezpečoval v tom směru, že v případě složení částky 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč jako úplatek pro soudce JUDr. Vladimíra Hendrycha bude obnova řízení povolena a poškozený bude propuštěn na svobodu“, a dále že obviněný „peníze hodlal použít pro vlastní potřebu“. V obou případech se jedná o nová skutková „zjištění“, která však nemají oporu v žádném z provedených důkazů a která byla do skutkové věty „uměle“ dosazena, aby skutek vypadal jako pokus trestného činu podvodu.
Porušení zásady zákazu deformace důkazů obviněný spatřoval v tom, že soudy obou stupňů, zejména pak odvolací soud, ve svých meritorních rozhodnutích v několika velmi podstatných věcech popisovaly skutečnosti obsažené v provedených důkazech nepravdivě. Takto odvolací soud např. na straně 6 usnesení ze dne 29. 4. 2009 uvedl, že z výpovědi svědka JUDr. P. P. nevyplývá, že by částka 550 000 Kč byla určena na náklady obhajoby a na to, aby z tohoto byl hrazen pobyt poškozeného ve věznici (tento závěr odvolacího soudu nedoznal žádných změn ani v dalších meritorních rozhodnutích odvolacího soudu), přestože toto svědek JUDr. P. P. výslovně uvedl. Nebo když odvolací soud na straně 11 usnesení ze dne 25. 4. 2012 uvedl, že znalecké posudky vypracované v této trestní věci vyznívají tak, že „nelze vyloučit, že se záznamy hovoru bylo manipulováno“, přestože ze znaleckých posudků PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., ze dne 6. 10. 2008 a ze dne 23. 3. 2009 i z její výpovědi u hlavního líčení, stejně tak jako ze znaleckých posudků RNDr. Jiřího Handlíře ze dne 20. 10. 2008 a ze dne 29. 1. 2009 a taktéž z jeho výpovědi učiněné u hlavního líčení a i z ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno jednoznačně vyplývá, že došlo k manipulaci s nahrávkami, přičemž tento závěr soudních znalců byl kategorický se 100% jistotou. Další údajné případy porušení této procesní zásady obviněný rozvedl v příloze č. 1 svého dovolání.
Namítaný extrémní rozpor pak měl spočívat v tom, že časové souvislosti vylučují, aby částka 550 000 Kč, složená dne 14. 9. 2006 obviněnému do úschovy, byla určena na podplácení svědků, když o peníze pro svědky obviněný údajně požádal až někdy po datu 12. 10. 2006 či dokonce po 15. 11. 2006 (viz příloha dovolání č. 2), i přesto však soudy obou stupňů dospěly (bez jakéhokoliv odůvodnění) k závěru, že tyto peníze na podplácení svědků určeny byly. Tento skutkový závěr soudů je navíc v rozporu i s výpověďmi slyšených osob (JUDr. P. P., J. P., zpočátku i poškozený a jeho manželka, zápis JUDr. P. P. z 2. 1. 2007, obviněný atd., viz příloha dovolání č. 3). Obdobná situace je i ohledně otázky, zda obviněný obdržel kromě částky 550 000 Kč na náklady obhajoby související s obnovou řízení další finanční prostředky, i otázky, zda byly tyto finanční prostředky obviněným řádně účetně vykázány (smlouva o úschově, potvrzení, viz příloha č. 3).
Poslední námitkou obviněný brojil proti již výše vzpomínanému provádění odposlechů a jejich použití jako důkazu, a to jednak pro údajnou protiústavnost jejich pořízení, jednak rovněž z toho důvodu, že měly být dodatečně pozměněny.
Protiústavnost jejich pořízení spatřoval v tom, že nebyly splněny všechny podmínky pro pořízení prostorového odposlechu, které byly formulovány judikaturou Ústavního soudu, tedy i Nejvyšším soudem zmiňovaným nálezem ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, zejména nebyly splněny všechny náležitosti povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 4 tr. ř. jak ze dne 16. 2. 2007, tak i ze dne 6. 3. 2007, především ohledně konkretizace trestného činu, z jehož spáchání je sledovaná osoba podezřelá, uvedení konkrétních indicií, které toto podezření zakládají, a uvedení skutečností, které mají být sledováním zjištěny. To se v daném případě nestalo, neboť z povolení není vůbec patrné, jestli je obviněný podezřelý, poškozený či svědek, v případě, že by byl podezřelý, pro jakou konkrétní trestnou činnost, když možných trestně právních kvalifikací je uvedeno více variant, které se navíc vzájemně vylučují.
Z výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že podezření ze spáchání konkrétních trestných činů, kvůli kterým je povolen prostorový odposlech, se musí následně také potvrdit. To však zde není možné, u vzájemně se vylučujících právních kvalifikací to navíc muselo být zřejmé již v době vydání samotného povolení. V povolení absentují i další náležitosti (indicie svědčící o spáchání trestného činu, popis zjišťovaných skutečností), u pozdějšího z obou napadaných povolení chybí dokonce i konkretizace osoby, jež je sledována. S tímto povolením státního zástupce bylo sledováno veškeré dění ve vyšetřovnách č. 015 a č. 016, nacházejících se v prvním podzemním podlaží objektu B2b ve Věznici K.. Monitorování veškerého dění ve výslechových místnostech bylo ponecháno zcela na libovůli policejního orgánu, neboť toto povolení žádné „mantinely“ a zákonná omezení policejnímu orgánu neuložilo. S ohledem na tyto skutečnosti je proto obviněný přesvědčen, že výše uvedená povolení ke sledování osob a věcí vydaná Městským státním zastupitelstvím v Brně nesplňují zákonem stanovené náležitosti.
Prostorový odposlech pořízený v této věci je podle názoru dovolatele nepřípustný a procesně nepoužitelný i z důvodu nepřiměřenosti způsobu, jakým bylo sledování osoby obviněného prováděno. Nepřiměřenost spatřoval v tom, že skutečnosti zjišťované odposlechem mohly orgány činné v trestním řízení snadno zjistit jinak, např. výslechem poškozeného L. J., manuálním vypínáním a zapínáním nahrávacího zařízení pouze v době rozhovoru zájmové osoby a poškozeného. Obviněný zároveň vyjádřil domněnku, že Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení v této věci prostorový odposlech za přiměřený nepovažoval, neboť kdyby považoval pořízený prostorový odposlech za zákonný a přiměřený, rozhodně by pokyn opětovně posoudit otázku přiměřenosti odposlechu soudu prvního stupně neukládal.
Z výše vzpomínaných znaleckých posudků nadto jednoznačně vyplývá, že nahrávky z rozhovorů ve Věznici K. byly pozměněny a sestříhány. I přes tuto skutečnost však soudy obou stupňů ze závěrů znaleckých posudků nevycházely a bez dostatečného a odbornými argumenty podloženého vysvětlení závěry těchto soudních znalců nerespektovaly. Jestliže však měly soudy pochybnosti o správnosti či úplnosti těchto znaleckých posudků, měly postupovat podle §109 tr. ř., který kogentně upravuje postup soudu při odstraňování případných vad, neúplností či pochybnosti znaleckého posudku. Soudy však ani jednu z možností uvedených v §109 tr. ř. nevyužily, a dokonce vůbec ani nepožádaly znalce o vysvětlení některých otázek, o které soud prvního stupně opřel svůj laický názor o nesprávnosti znaleckých posudků, se kterým se bez bližšího odůvodnění ztotožnil i odvolací soud. Výše uvedený závěr soudních znalců o sestříhání a pozměnění nahrávek je ostatně podporován i tím, že již neexistují originály těchto nahrávek (přestože musí být několik let archivovány), tyto nahrávky nemají ani tzv. hash kód (který musí mít každý zvukový záznam pořízený Policií České republiky, aby se zabránilo pozměnění tohoto zvukového záznamu) a anomálie týkající se těchto nahrávek nedokázala dodnes vysvětlit ani Policie České republiky (ani např. svědek S. H. opakovaně slyšený v této trestní věci).
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že část dovolatelem uplatněných námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, přičemž označil, že to jsou především námitky uplatněné v závěru dovolání (část VII. dovolání). Námitka týkající se porušení zásady zákazu reformace in peius je jednak námitkou výlučně procesního charakteru, jednak ani nejde o porušení uvedené zásady, jestliže soud upřesní znění skutkové věty a doplní ji o některá skutková zjištění, která měl již dříve k dispozici, v tzv. skutkové větě je však dostatečně nevyjádřil. Námitka, podle které zjištění doplněná do skutkové věty nemají oporu v provedených důkazech, je pak námitkou výlučně skutkového charakteru. Deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se údajné deformace důkazů a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy; navíc se v tomto směru obviněný fakticky domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, a vrací se ke svému skutkovému tvrzení, podle kterého částka 550 000 Kč byla přijata jako depozitum. Čistě procesního charakteru jsou rovněž námitky týkající se procesní nepoužitelnosti provedených odposlechů. V této souvislosti státní zástupce připomněl, že dovolatel sice vytýká soudům nerespektování závazných názorů a pokynů dovolacího soudu, sám však obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, interpretoval zkreslujícím způsobem.
Dovolací soud uložil nalézacímu soudu znovu zvážit některé otázky týkající se zákonnosti odposlechů a doplnit do spisu některé odposlechů se týkající listinné materiály, které také nalézacím soudem doplněny byly. Žádný závazný právní názor o procesní nepoužitelnosti odposlechů však dovolací soud nevyslovil. Některé námitky dovolatele naopak odmítl, zejména pokud dovolatel vyvozoval nezákonnost odposlechů z toho, že šlo o sledování rozhovorů mezi obviněným a obhájcem, nebo námitky týkající se údajné manipulace s obsahem nahrávek. Přesto však obviněný i tato tvrzení v textu dovolání opakuje.
Pokud se týká té části skutku, kterou soudy posoudily jako dokonaný trestný čin (v dovolání označena jako první část skutku), považoval státní zástupce za relevantně uplatněnou námitku, jíž dovolatel brojil proti tomu, že jednání vymezené v tzv. skutkové větě nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě vyplývá, že poškozený provedl majetkovou dispozici v omylu, když prostřednictvím A. J. předal obviněnému částku 550 000 Kč s představou neodpovídající skutečnosti, že obviněný tuto částku použije k ovlivňování svědků. Současně je nepochybné, že ve výši částky 550 000 Kč vznikla poškozenému škoda a že současně o tuto částku byl obviněný obohacen. Škoda v této výši při tom vznikla již momentem předání peněz obviněnému dne 14. 9. 2006. Pokud nalézací soud ve výroku o vině uvedl škodu ve výši pouze 510 000 Kč, pak v tomto směru byl vskutku vázán dovolatelem zdůrazňovaným zákazem reformace in peius a nemohl napravit pochybení soudů, pokud v dřívějších stadiích řízení nesprávně zohlednily dodatečné vrácení částky 40 000 Kč (vrácení této částky bylo toliko náhradou škody a mohlo mít význam pro rozhodování v adhezním řízení, nikoli však pro stanovení výše škody jako zákonného znaku trestného činu). Tato dílčí nepřesnost ovšem nemění nic na tom, že doba spáchání skutku i výše škody byly ve skutkové větě uvedeny. Ze samotného charakteru jednání obviněného, kdy mj. převzal od poškozeného peníze k účelu, ke kterému je nehodlal nikdy použít, je přitom zřejmé, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné. Námitky týkající se té části skutku, která byla právně posouzena jako dokonaný trestný čin, tudíž státní zástupce považoval za zjevně nedůvodné.
Rovněž ve vztahu k té části skutku, který byl soudy právně posouzen jako trestný čin podvodu nedokonaný ve stadiu pokusu, považoval státní zástupce část vznesených námitek obhajoby za bezpředmětné, když fakticky ignorují obsah tzv. skutkové věty. Jsou to námitky, podle kterých ze skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněný měl v úmyslu někomu způsobit škodu, že by mělo dojít k uvedení poškozeného v omyl a že by mělo dojít k obohacení konkrétní osoby. Ze skutkové věty totiž nepochybně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu obohatit se o další částku 1 000 000 až 1 500 000 Kč a současně v této výši způsobit poškozenému škodu. Dále státní zástupce podotkl, že obviněnému ve vztahu k této části skutku nebylo přičítáno uvedení poškozeného v omyl, ale toliko využití omylu poškozeného spočívajícího ve skutečnosti neodpovídající představě poškozeného o možnosti podplacení soudce.
Za relevantně uplatněnou a současně důvodnou je však podle vyjádření státního zástupce nutno považovat námitku, podle které ze skutkových zjištění nevyplývá, že by jednání dovolatele dospělo do stadia pokusu.
Pokusem trestného činu může být pouze takové jednání, které k dokonání trestného činu směřuje bezprostředně; právě tato bezprostřednost odlišuje pokus od přípravy, která spočívá ve vytváření podmínek ke spáchání trestného činu, vyvolává však zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu. Dovolací soud ve svém výše citovaném zrušujícím rozhodnutí vyslovil právní názor, podle kterého aktivity obviněného spočívající ve vedení debat mezi obviněným a poškozeným o různých způsobech předání peněz soudci (včetně možného zapojení dalších osob) nebo utvrzování poškozeného v přesvědčení, že soudce na úplatek čeká, nepostačují k závěru, že jednání obviněného dospělo do stadia pokusu, pro který je typická výše uvedená bezprostřednost směřující k dokonání trestného činu (strana 15 rozhodnutí). Nalézací soud v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, popsal jednání obviněného vztahující se k této části skutku poněkud podrobněji než v dřívějším a Nejvyšším soudem zrušeném odsuzujícím rozsudku ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007. Podstata zde popsaného jednání dovolatele nicméně opět spočívá především v utvrzování poškozeného v přesvědčení, že soudce JUDr. Vladimír Hendrych čeká na úplatek a že v případě jeho obdržení povolí obnovu řízení ve věci vedené proti L. J. u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2001. Jediným novým zjištěním, o který byl popis skutku rozšířen, je údaj o tom, že obviněný „zajistil číslo účtu na jméno L. H., které předal poškozenému L. J., na který měl poškozený peníze složit“. Podle mínění státního zástupce však ani toto jednání dovolatele bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu, ale jeho podstatou bylo toliko vytváření „technických“ podmínek k tomu, aby k předání peněz obviněnému mohlo dojít. Nelze dovodit, že by tímto jednáním již obviněný započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu nebo že by šlo o jiné jednání, které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem a na místě, kde má dojít ke spáchání trestného činu; právě takovéto okolnosti jsou při tom podmínkou k tomu, aby jednání pachatele mohlo být posouzeno jako „bezprostředně“ směřující k dokonání trestného činu.
Skutečnosti svědčící o takovéto „bezprostřednosti“ nevyplývají ani z odůvodnění rozhodnutí, kde nalézací soud (s odkazem na závazný právní názor Krajského soudu v Brně) vyvozoval závěr o tom, že jednání obviněného již dospělo do stadia pokusu, právě ze skutečnosti, že poškozenému předal výše uvedené číslo účtu (strany 19, 20 rozsudku). Státní zástupce proto uzavřel, že druhá část jednání obviněného podle jeho právního názoru vykazuje v podobě vymezené v soudních rozhodnutích toliko znaky přípravy trestného činu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V takovémto případě by ovšem z hlediska časové působnosti trestních zákonů trestní zákon č. 140/1961 Sb., platný v době spáchání činu, byl pro obviněného méně příznivý než nyní platný trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Při jinak shodných podmínkách trestnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a korespondujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku totiž příprava trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku není trestná, neboť nejde o zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3, §20 odst. 1 tr. zákoníku).
Státní zástupce připomněl, že dovolatel napadl též výrok o náhradě škody. Jeho námitky jsou však formulovány jako námitky primárně skutkové, přičemž se mj. vrací k soudy odmítnutému tvrzení o úschově peněz. Nicméně však podotkl, že dovolací soud uložil nalézacímu soudu, aby vysvětlil, proč nepovažoval za náhradu škody částku 200 000 Kč složenou na vězeňský účet poškozeného dne 28. 12. 2006 (strana 17 kasačního rozhodnutí). Nalézací soud ani soud odvolací se ovšem v souvislosti s výrokem o náhradě škody částkou 200 000 Kč blíže nezabývaly, když poukázaly pouze na údaje o výši škody a vrácené částce 40 000 Kč uvedené v tzv. skutkové větě (strana 21 rozhodnutí nalézacího soudu, strana 12 rozhodnutí soudu odvolacího). Jejich rozhodnutí se proto jeví jako nepřezkoumatelné z toho hlediska, zda pokyn Nejvyššího soudu respektovaly.
Vzhledem k částečné důvodnosti námitek obviněného proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, a Městskému soudu v Brně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo – s ohledem na zásadu rychlosti řízení a jeho dosavadní délku – aby sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu v návaznosti na interpretaci důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tezi, že v mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu v zásadě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Co se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany soudů obou stupňů, pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Obviněný v zevrubném odůvodnění dovolání vyvozoval, že soudy obou stupňů pochybily, jelikož nerespektovaly závazný právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, podstatně porušily ústavní pořádek České republiky a v této souvislosti poukazoval na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy i s tím související porušení zákazu deformace důkazů a protiústavnost provedených odposlechů, jakož i na porušení zákazu refomace in peius.
Práva, jejichž ochrany se obviněný touto cestou domáhal, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.), popř. usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle dovolacího soudu požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat (viz strany 7 až 19 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 11 napadeného usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi v rozhodnutích bezprostředně předcházejících podání dovolání náležitě vypořádaly.
Nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu obviněný v rovině skutkové či procesně právní spatřoval v tom, že soudy nesplnily jeho pokyny týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů, jmenovitě svědka L. J., nevysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, že peníze nechtěl použít pro svoji potřebu, nezabývaly se náležitě otázkou zákonnosti a ústavnosti prostorového odposlechu pořízeného ve Věznici K.. Měl také za to, že soudy nerespektovaly ani pokyny dovolacího soudu vztahující se k právnímu posouzení skutku, především jeho druhé části, a k výroku o náhradě škody.
K námitkám, jež se týkají obviněným tvrzených vad skutkových či procesně právních je namístě alespoň ve stručnosti uvést následující.
Dovolací soud si je vědom, že proces hodnocení důkazů byl v posuzované věci komplikovaný z důvodů opakovaně konstatovaných (s různou mírou přesvědčivosti) nalézacím soudem. Jisto je, že se tento soud snažil důkazy hodnotit s maximální možnou objektivitou a v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud nalézacímu soudu v usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, mimo jiné vytkl, že přes toto úsilí nereagoval na všechny sporné okolnosti ve výpovědi poškozeného L. J. a konkrétně pak upozornil na časové nesrovnalosti v jeho výpovědi, popisující okolnosti související s předáním peněz již dne 14. 9. 2006, ač podle jeho výpovědi z přípravného řízení k němu mělo z podnětu obviněného dojít až v průběhu jednání u soudu v Olomouci. Třebaže odvolací soud v napadeném usnesení a ani nalézací soud ve svém posledním a nyní přezkoumávaném rozsudku o této okolnosti výslovně nehovoří, nelze pominout základní a výchozí úvahu soudu prvního stupně, že výpovědi poškozeného věří jen tehdy, je-li podpořena dalšími důkazy, zejména pak obsahem záznamu prostorového odposlechu pořízeného ve Věznici v K., ale nepřímo i listinnými důkazy a výpovědí svědkyně A. J.. Ostatně nutno dodat, že časové nesrovnalosti, na něž Nejvyšší soud poukazoval, nemohly zásadně zpochybnit správnost skutkového zjištění o předání částky 550 000 Kč dne 14. 9. 2006 a významné je, že k jejímu určení se pak nepřímo vyjádřil obviněný v záznamu pořízeném o sledování věci ve Věznici v K. dne 17. 4. 2007 („dalo se 500 000 Kč“, viz č. l. 199); který je třeba po doplnění dokazování označit za důkaz, který může být v řízení použit, jak bude ještě dále vyloženo. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, jakými úvahami byl soud veden při hodnocení výpovědi obviněného, jak nahlížel na výpověď poškozeného L. J., přičemž přiléhavě upozornil na veškerá úskalí související s posuzováním jeho hodnověrnosti, náležitou pozornost věnoval i dalším ve věci provedeným důkazům, a to ať už výslechům svědků, listinám, především zvukovému záznamu o tzv. prostorovém odposlechu, ale i znaleckým posudkům, jež byly ve vztahu k nim zpracovány (strany 7 až 19 rozsudku). Odvolací soud se taktéž otázkou věrohodnosti výpovědi poškozeného L. J., jakož i obhajoby obviněného zevrubně zabýval a závěry, jež zdůraznil v odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze hodnotit jinak než jako logické (viz strany 6 až 8 usnesení).
Dovolací soud neshledal, že by soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu zákazu deformace důkazů a že by mezi jejich skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existoval extrémní rozpor, jak též tvrdil obviněný v textu dovolání. Dovoláním tvrzený nesoulad, či dokonce extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Obviněný znovu obsáhle brojil proti ústavnosti a použitelnosti zvukového záznamu pořízeného při sledování jeho osoby. Jakkoliv jde o námitky procesní povahy, považuje dovolací soud za důležité vyjádřit se i k nim.
Institut sledování osob a věcí je jako operativně pátrací prostředek upraven v ustanovení §158d tr. ř. Podle §158d odst. 2 tr. ř. sledování osob a věcí, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Podle odst. 4 §158d tr. ř. povolení podle odstavce 2 tohoto ustanovení lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců. Takovou žádost podává pověřený policejní orgán, a to za podmínek stanovených v ustanovení §158b odst. 2 tr. ř. Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné.
Dovolací soud v usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, nemohl v této souvislosti přehlédnout jednak nedostatky písemného povolení státního zástupce, a jednak že ve spisovém materiálu nenalezl žádosti pověřeného policejního orgánu ve smyslu §158d odst. 4 tr. ř. Připomněl, že na činnost všech orgánů veřejné moci dopadá zásada quod non est in actis, non est in mundo (co není ve spise, není na světě), a není tedy možné bez dalšího předpokládat existenci všech stanovených podmínek pro jejich postup, pokud o tom neexistuje žádný relevantní záznam. Aniž by předem vyslovil závazný právní názor o procesní nepoužitelnosti odposlechů, jak mylně dovozuje dovolatel, soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení věnoval pozornost odstranění výše vytknutých nedostatků, aby si vyžádal a opatřil žádost příslušného policejního orgánu. S ohledem na vágnost obsahu písemného povolení státního zástupce naznačil, že je třeba, aby se nalézací soud neomezil jen na konstatování jejích formálních náležitostech, ale aby soustředil svoji pozornost i na posouzení materiálních podmínek pro sledování osob a věcí (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06). Soudy těmto požadavkům v zásadě vyhověly.
Především je třeba rekapitulovat, že dne 5. 2. 2007, ČTS: OKFK-29/7-2007, byl vrchním komisařem Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení a zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezřelých Mgr. M. R. a JUDr. Vladimíra Hendrycha (č. l. 3). Dne 16. 2. 2007, sp. zn. V 10-8/2007-3 ZN 1311/2007, bylo státním zástupcem Městského státního zástupce v Brně podle §158d odst. 2, 4 tr. ř. povoleno sledování osoby Mgr. M. R., a to po dobu tří měsíců, tedy od 16. 2. 2007 do 16. 5. 2007 (č. l. 24). Dne 6. 3. 2007 pod sp. zn. V 10-10/2007-3 ZN 1311/2007 bylo podle §158d odst. 2, 4 tr. ř. státním zástupcem téhož státního zastupitelství povoleno sledování věci, a to místností – vyšetřoven č. 015 a 016 nacházejících se v 1. podzemním podlaží objektu B2b ve Věznici K., a to po dobu dvou měsíců, tj. od 6. 3. 2007 do 6. 5. 2007 (č. l. 25). Poškozený L. J. dne 23. 2. 2007 podle §158d odst. 6 tr. ř. udělil policejnímu orgánu souhlas se svým sledováním, a to na období od 23. 2. 2007 do 23. 4. 2007 (č. l. 57).
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo dokazování před soudem prvního stupně doplněno o žádosti o povolení sledování osob a věcí podle §158d odst. 2, 4 tr. ř. Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno, ze dne 15. 2. 2007, č. j. V 6-1/2007-OKFK/7 (č. l. 1266, 1267), a ze dne 6. 3. 2007, č. j. V 6-4/2007-OKFK/7 (č. l. 1264, 1265). V textu žádosti o povolení sledování osoby Mgr. M. R. na dobu 3 měsíců (od 16. 2. 2007 do 16. 5. 2007) bylo konkretizováno, že dne 5. 2. 2007 byly příslušným policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestných činů podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., §160 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zák., §161 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., případně podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., §162 odst. 1 tr. zák. a §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Mgr. M. R. a JUDr. Vladimírem Hendrychem (soudce Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci). Je zde popsán i skutek, pro nějž bylo prováděno šetření, přičemž jeho podstata měla spočívat jednak v tom, že Mgr. M. R. jako obhájce požádal L. J. o částku 550 000 Kč s tím, že bude použita „na výdaje a úspěšnost akce“ pro svědky v řízení o návrhu na povolení obnovy, částka mu byla 14. 9. 2006 předána, a jednak v prosinci sdělil L. J. a A. J., že objevil člověka, který má kontakt na soudce JUDr. Vladimíra Hendrycha a požadoval 1 000 000 Kč jako úplatek pro soudce s tím, že jinak nebude povolena obnova. V následujících dnech se podle žádosti očekávalo, že dojde k upřesňující schůzce mezi Mgr. M. R. a A. J.. Policejní orgán argumentoval ve prospěch udělení povolení i poukazem na způsob páchání trestné činnosti a osoby, které se na ní podílejí, jakož i nemožností opatřit si dokumentaci skutečností důležitých pro trestní řízení, tj. průběh schůzek Mgr. M. R., vyžadování a přijímání úplatku, event. jeho podvodné jednání, jiným způsobem. Obdobně byla odůvodněna i žádost o povolení sledování věci – vyšetřovny č. 015 a 016, 1. podzemní podlaží v objektu B2b ve Věznici K. na období 2 měsíců (od 7. 3. 2007 do 7. 5. 2007).
Pro úplnost je vhodné rekapitulovat, že z písemného povolení sledování osoby Mgr. M. R. státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ve smyslu §158d odst. 2, 4 tr. ř. ze dne 16. 2. 2007 (č. l. 24) se podává, že získanými poznatky by mělo být především zjištění denního režimu a pohybu sledované osoby, zjištění jejích styků s dalšími osobami a věcmi v souvislosti s pácháním trestné činnosti, ustanovení totožnosti a bydliště zkontaktovaných osob, jejich samostatné sledování, jakož i provádění obrazové, zvukové a jiné dokumentace trestné činnosti. V povolení ke sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 2, 4 tr. ř., a to místností – vyšetřoven č. 015 a 016 nacházejících se v 1. podzemním podlaží objektu B2b ve Věznici K., ze dne 6. 3. 2007 (č. l. 25) státní zástupce konstatoval, že získanými poznatky by mělo být především zadokumentování schůzek a setkání Mgr. M. R. s L. J. jako skutečností důležitých pro trestní řízení.
Otázkou zákonnosti a použitelnosti tzv. prostorového odposlechu, který je především zpochybňován, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení a s jeho závěry se dovolací soud ztotožňuje. Správně připomněl, že pro posuzování zákonnosti tohoto operativně pátracího prostředku nelze izolovaně hodnotit formální a obsahové náležitosti písemné žádosti policejního orgánu na straně jedné a písemného povolení státního zástupce na straně druhé; je však nezbytné, aby případně i ve vzájemných souvislostech doložily splnění podmínek vyžadovaných v ustanovení §158d odst. 4 tr. ř. Přiléhavě také upozornil, že operativně pátracího prostředku bylo použito k získání důležitých informací při odhalování závažné trestné činnosti, v konkrétním případě korupce, a že i volba jednotlivých operativně pátracích prostředků měla v daných souvislostech svůj význam (nejdříve sledování osoby, teprve poté konkrétní místnosti ve věznici k zadokumentování schůzek Mgr. M. R. s L. J.). Vyložil rovněž, že právě volba tohoto operativně pátracího prostředku efektivně vedla ke specifikaci trestněprávně relevantního skutku a jeho možného pachatele a ke sdělení obvinění (strany 9 až 11).
Obviněný v dovolání znovu obsáhle polemizoval se závěrem soudů o splnění obsahových náležitostí povolení ke sledování osob a věcí ze dne 16. 2. 2007 a ze dne 6. 3. 2007 a měl za to, že prostorový odposlech pořízený v této věci je nepřípustný a procesně nepoužitelný i z důvodů nepřiměřenosti způsobu, kterým bylo sledování osoby obviněného prováděno. Zjišťované skutečnosti mohly být zjištěny jinak, a to např. výslechem L. J., manuálním zapínáním a vypínáním nahrávacího zařízení pouze v době rozhovoru obviněného s L. J., a poznamenal, že k použití nezákonného postupu při získávání důkazu orgány činné v trestním řízení neopravňuje ani snaha získat co nejspolehlivější důkaz.
Není pochyb o tom, že operativně pátrací prostředek sledování osob a věcí v podobě zaznamenané v posuzované trestní věci představoval závažný zásah do práva na soukromí chráněného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), publikované pod č. 209/1992 Sb., jakož i čl. 10 odst. 2 Listiny. Ustanovení čl. 8 Úmluvy garantuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence s tím, že orgány státu mohou do výkonu tohoto práva zasahovat jen v případě, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, a shodně také v nálezu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08, vyložil, že odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné, a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní. Pokud tedy soud rozhodne o vině především na základě operativně pátracího prostředku citelně zasahujícího do soukromí osoby, aniž by byl efektivně přezkoumán návrh na pořízení takového důkazu a aniž by byly zaznamenány ve spise všechny relevantní skutečnosti odůvodňující jeho povolení, porušuje ústavně garantovaná práva a svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06). Platí-li to v případech, kdy pořízení takového důkazního prostředku povoluje nebo nařizuje soud, pak to tím spíše platí tam, kde je zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení státnímu zástupci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 ).
Jde-li o výtky vůči nedostatkům obsahových náležitostí písemného povolení státního zástupce ze dne 16. 2. 2007, jež měly spočívat především v tom, že zde není specifikováno procesní postavení Mgr. M. R., že nebylo řádně ujasněno, pro jaký trestný čin má být trestní řízení vedeno, a nevyplývalo z něj, co je důvodem a podkladem pro vedení tohoto řízení, jaké indicie či důkazy odůvodňují trestní řízení i samotné sledování osoby Mgr. M. R., nelze než odkázat na již reprodukované závěry odvolacího soudu. Ve shodě s ním i Nejvyšší soud sdílí přesvědčení, že zákonnost tohoto operativně pátracího prostředku je třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech údajů a důvodů obsažených v písemné žádosti policejního orgánu a písemném povolení státního zástupce, přičemž není pochyb o tom, že právě v žádosti policejního orgánu byly údaje zpochybňované dovolatelem uvedeny. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k polemice obviněného se splněním obsahových náležitostí povolení státního zástupce ke sledování věcí ze dne 6. 3. 2007. Obviněný namítal, že zde nebyla ani individualizována osoba, která má být sledována, ač v textu žádosti se hovoří o tom, že cílem sledování věci je „zadokumentovat technickými nebo jinými prostředky průběh schůzek, vyžadování a přijímání úplatku, event. podvodného jednání, ze strany Mgr. R.“, který je v žádosti označen jako osoba podezřelá ze spáchání v ní uvedených trestných činů, a v povolení ke sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 2, 4 tr. ř., a to místností – vyšetřoven č. 015 a 016 nacházejících se v 1. podzemním podlaží objektu B2b ve Věznici K., státní zástupce konstatoval, že získanými poznatky by mělo být především zadokumentování schůzek a setkání Mgr. M. R. s L. J. jako skutečností důležitých pro trestní řízení. Lze souhlasit s tím, že k dosažení sledovaného cíle mohl a měl být způsob sledování státním zástupcem specifikován přiléhavěji, a že vskutku nelze připustit, aby došlo k tak masivnímu zásahu do práva na ochranu soukromí osob nijak nezainteresovaných na prověřovaném podezření ze spáchání byť závažné trestné činnosti. Primárně jde ale o porušení práva na ochranu soukromí právě těchto osob stojících mimo okruh osob zaangažovaných na trestné činnosti, nikoliv obviněného samotného. Takové zjištění ovšem tento důkaz nepřípustným nečiní a bez dalšího ani nezpochybňuje zákonnost procesu vedeného proti obviněnému.
Pakliže obviněný namítal, že prostorový odposlech je jako důkaz nepřípustný i pro nepřiměřenost způsobu, kterým bylo sledování prováděno, neboť zjišťované skutečnosti mohly být získány i jinak, např. výslechem L. J., manuálním zapínáním a vypínáním nahrávacího zařízení pouze v době rozhovoru s L. J., nelze mu zcela přisvědčit. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že k prověření informací, jež policejní orgán získal od L. J. a jež se týkaly podezření ze závažné trestné činnosti, jíž dozajista korupční jednání odehrávající se před soudem je, jakož i s ohledem na okruh zainteresovaných osob, bylo jako k výjimečnému a nezbytnému opatření přistoupeno k operativně pátracímu prostředku sledování nejdříve osob (podezřelého Mgr. M. R.) a posléze i věcí (místností – vyšetřoven č. 015 a 016 nacházejících se v 1. podzemním podlaží objektu B2b ve Věznici K.). Nasazení tohoto operativně pátracího prostředku bylo proporcionální veřejnému zájmu na odhalování a potrestání pachatelů právě tohoto druhu závažné trestné činnosti a nelze souhlasit s obviněným, že tohoto účelu bylo možné dosáhnout jinak; i v tomto ohledu dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu. Především nelze souhlasit s tím, že při zjišťování potřebných skutečností při objasňování trestné činnosti této povahy bylo možné spokojit se s poznatky získanými výslechem právě L. J.; správně se pozornost policejního orgánu soustředila k prověřování nejen povahy, ale i případného rozsahu trestné činnosti Mgr. M. R., popř. další osoby (soudce JUDr. Vladimír Hendrych), a to využitím operativně pátracího prostředku sledování osob a věcí. V tomto ohledu bylo možné zvukový záznam pořízený při sledování jako důkaz použít. Došlo-li k zásahu do práva na ochranu soukromí obviněného, potom se tak stalo ze strany veřejné moci jen proto, že to bylo nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nebylo možné dosáhnout jinak. Jakkoliv lze mít pochybnosti o konkrétním způsobu realizace povoleného sledování věci, tj. místností – vyšetřoven č. 015 a 016 nacházejících se v 1. podzemním podlaží objektu B2b ve Věznici K., ve světle požadavku, aby práva a svobody osob (především pak na konkrétním trestním řízení nijak nezainteresovaných) byla omezena jen v míře nezbytně nutné, nejde o otázku, která by se jakkoliv relevantně promítla do úvah o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Trestní řízení jako celek nepostrádalo standardy spravedlivého procesu, obviněný měl možnost se k prostorovému odposlechu vyjádřit, což také opakovaně činil, přičemž není bez významu, že prostorový odposlech, ač je to jeden z významných důkazů o vině obviněného, není důkazem jediným.
Nic na těchto závěrech nemění ani fakt, že obviněný byl v inkriminované době obhájcem poškozeného. V této věci nebylo povoleno sledování věci a sledování obviněného Mgr. M. R. jako obhájce, nýbrž jako podezřelého, což je i podle názoru dovolacího soudu při splnění dalších zákonných podmínek možné. V takovém případě se neuplatní omezení podle §158d odst. 1 věty druhé tr. ř. týkající se komunikace obviněného se svým obhájcem, i když při sledování osob a věcí dojde ke komunikaci mezi advokátem podezřelým z trestné činnosti a osobou, které poskytuje právní služby jako její obhájce.
Dále obviněný v souladu s obhajobou uplatněnou v řízení před soudy obou stupňů opakovaně poukazoval na závěry jím opatřených a provedených znaleckých posudků PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., a RNDr. Jiřího Handlíře, CSc., s tím, že z nichž jednoznačně plyne, že nahrávky rozhovorů ve věznici byly pozměněny a sestříhány, upozornil, že neexistují originály nahrávek, nahrávky nemají ani hasch kód a zjištěné anomálie Policie České republiky nedokázala vysvětlit.
Na tuto námitku již dovolací soud reagoval a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by již učiněné závěry mohly zvrátit. Soudy obou stupňů se touto otázkou svědomitě zabývaly, své závěry zdůvodnily způsobem, který dokládá, že provedené důkazy hodnotily pečlivě v souladu se zásadami obsaženými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Jejich závěry opírající se o výpověď svědka S. H., jím popsaný způsob zajištění proti manipulaci, specifikovaný okruh osob a okolnosti, za nichž přicházejí s nahrávkami do kontaktu, evidentně nemohou vyvolat pochybnosti o manipulaci s těmito důkazy právě v konkrétní trestní věci (strany 12 až 16 v rozsudku soudu prvního stupně, strana 11 usnesení odvolacího soudu). Nelze než opakovat, že obviněný po celou dobu řízení neuplatnil žádnou konkrétní výtku proti zmanipulování obsahu hovoru.
Obviněný také vytkl, že nebyly respektovány pokyny dovolacího soudu ohledně stanovení výše škody, protože soudy nevysvětlily, proč při stanovení výše škody vycházely z návrhu a patrně i výpovědi poškozeného. K tomu je třeba nejprve uvést, že ve skutečnosti se obviněným specifikované pokyny dovolacího soudu netýkaly otázky stanovení výše škody, ale byly soustředěny výlučně k výroku o náhradě škody a jeho odůvodnění. V této souvislosti dovolací soud zmínil, jak ostatně správně reprodukoval i obviněný v textu dovolání, že „soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud uzavřely, že z částky 550 000 Kč obviněný posléze poškozenému vrátil toliko 40 000 Kč, částku 200 000 Kč, na niž obviněný poukazoval a jež byla rovněž složena na jeho vězeňský účet dne 28. 12. 2006 (č. l. 242), jako náhradu škody nekvalifikovaly (bez bližšího odůvodnění). Bude proto na soudu prvního stupně, aby se i s touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal a explicitně vysvětlil, proč vycházel z návrhu a patrně i výpovědi poškozeného“.
V odůvodnění rozsudku k výroku o náhradě škody soud prvního stupně konstatoval, že zavázal obviněného povinností nahradit poškozenému škodu ve výši 510 000 Kč, a to v souladu s řádně a včas učiněným nárokem poškozeného na náhradu škody. Poznamenal, že výše škody je součástí popisu skutku a nebylo prokázáno, že by obviněný snad poškozenému škodu v této výši již uhradil (strana 21 rozsudku). Podle odvolacího soudu se tak soud prvního stupně náležitě vypořádal s otázkou náhrady škody, když vycházel z částky, kterou podle výroku o vině obviněný převzal od poškozeného, jakož i z toho, že část finančních prostředků ve výši 40 000 Kč obviněný poškozenému vrátil (strana 12 usnesení). V jiných souvislostech však též odvolací soud zdůraznil, že z provedených důkazů vyplývá, že ze strany obviněného došlo ke složení určité částky na účet poškozeného ve věznici, ale tato částka nebyla poskytnuta z částky 550 000 Kč, kterou obviněnému předala manželka poškozeného. V této souvislosti odvolací soud argumentoval odkazem na výpovědi svědků A. J. i L. J., z nichž se podává, že „již před předáním částky 550 000 Kč určené na ovlivnění řízení o povolení obnovy řízení poškozený obviněnému předal určité částky právě na zálohy právní služby a na zpříjemnění pobytu ve věznici“ (strana 8 usnesení). Tyto úvahy odvolacího soudu, jimiž fakticky reagoval i na již zmíněný požadavek dovolacího soudu ve vztahu k odůvodnění výroku o náhradě škody, má dovolací soud za opodstatněné. Že částka 200 000 Kč, na niž obviněný poukazoval a jež byla složena na vězeňský účet poškozeného, vskutku nebyla určena k dodatečné náhradě škody vzniklé v příčinné souvislosti s podvodným jednáním obviněného, dokládá nejen výpověď svědka L. J. (č. l. 389), ale nepřímo také zmínka obviněného o tom, že „se dalo 500 000 Kč“, obsažená ve zvukovém záznamu pořízeném při sledování věci dne 17. 4. 2007 (č. l. 199). Tato okolnost úvahu o tom, že by částka 200 000 Kč složená na vězeňský účet poškozeného již dne 28. 12. 2006 mohla být relevantní z pohledu stávajícího výroku o náhradě škody, silně zpochybňuje a svědčí ve prospěch správnosti výpovědi poškozeného, již vzaly soudy za podklad svého rozhodnutí o náhradě škody.
Za vady vykazující povahu podstatného porušení ústavního pořádku obviněný pokládal porušení zákazu reformationis in peius, k němuž podle jeho názoru došlo v řízení po přikázání věci dovolacím soudem rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012. Ač v praxi Nejvyššího soudu nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.), je si dovolací soud vědom právního názoru Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny v tom smyslu, že dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004).
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda je porušením uvedené zásady, dojde-li v řízení po rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo zrušeno z podnětu dovolání obviněného jak usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, k upřesnění popisu skutku v (případném) výroku o vině nového rozsudku tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným v původním rozsudku.
Zákon v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., jež se týká řízení u orgánu činného v trestním řízení po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, stanoví, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu atp.
Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v následujícím odsuzujícím rozsudku o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci soud prvního stupně k výtce dovolacího soudu, že popis skutku není dostatečně výstižný, že z něj přesvědčivě nevyplývá podstata podvodného jednání obviněného, zvláště ve vztahu k té části skutku, která se týká „debat o možném úplatku pro soudce“, ale nevyplývá z něj ani okamžik, kdy obviněný pojal podvodný úmysl, a explicitně nevystihuje ani zákonný znak „obohacení sebe“, upřesnil popis skutku tak, aby těmto požadavkům vyhověl. Proto oproti původnímu popisu skutku v první části skutkových zjištěních (popisujících dokonaný trestný čin podvodu) doplnil, že „v rámci návštěv L. J. ve Věznici v K. ponechal poškozeného L. J. v domnění, že zařídí úspěšné povolení obnovy řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 14/2001, a v důsledku toho i propuštění L. J. z výkonu trestu odnětí svobody, a to zajištěním a ovlivněním svědků, kteří by v trestním řízení vypovídali ve prospěch L. J.; s L. J. se nejprve dohodl na předání částky 550 000 Kč, která mu byla předána prostřednictvím manželky poškozeného A. J. dne 14. září 2006 v prostorách advokátní kanceláře na třídě kpt. J. v B., kdy tato částka měla sloužit k ovlivnění svědků, kteří by měli v rámci řízení o povolení obnovy podat svědeckou výpověď,...získanou částku 550 000 Kč však na ovlivnění svědeckých výpovědí nechtěl použít a ani nepoužil a ponechal si ji pro vlastní potřebu, poškozeného L. J. však utvrzoval v přesvědčení, že tato částka bude na zajištění a ovlivnění svědků použita, čímž poškozenému L. J. způsobil škodu ve výši 510 000 Kč, když mu později 40 000 Kč vrátil“ a v druhé části skutkových zjištěních (popisujících nedokonaný trestný čin) upřesnil, že „nejpozději dne 20. března 2007 pojal myšlenku, že utvrdí poškozeného L. J. v tom, že v uvedené trestní věci činný soudce JUDr. Vladimír Hendrych čeká na úplatek ve výši 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč, aby povolil obnovu řízení v trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 14/2001, a propustil poškozeného L. J. na svobodu; poškozeného L. J. aktivně podporoval v tom, že ve věci činný soudce na úplatek čeká, za tímto účelem opakovaně s L. J. probíral různé nastalé procesní situace v trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. Nt 103/2006, které svědčí pro to, že ve věci činný soudce na úplatek čeká, probíral varianty předání peněz, například přes bratrance poškozeného M. J. či prostřednictvím osoby B. B., o kterém tvrdil, že je se soudcem Vladimírem Hendrychem „na věci“ domluven, a zajistil číslo účtu na jméno L. H., které předal poškozenému L. J., na který měl poškozený peníze složit, dále poškozeného L. J. ubezpečoval v tom směru, že v případě složení částky 1 000 000 Kč až 1 500 000 Kč jako úplatek pro soudce Vladimíra Hendrycha bude obnova řízení vedená před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 14/2001, povolena a poškozený bude propuštěn na svobodu; obviněný však soudce sám ani prostřednictvím jiné osoby žádným způsobem nekontaktoval, nečinil žádné kroky vedoucí k nezákonnému ovlivnění trestního řízení s osobou B. B. či s jinou osobou, na uplacení soudce Vladimíra Hendrycha nebyl smluven a uplatit tohoto soudce nechtěl, peníze hodlal použít pro vlastní potřebu“.
Takový postup nejenže není v rozporu se zákazem reformationis in peius, ale není ani v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, s požadavky kladenými na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Nové odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně, navazující na usnesení dovolacího soudu, nebylo pro obviněného překvapivé (k tomu srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, II. ÚS 455/05 aj.). Skutková zjištění, jimiž byla doplněna původní tzv. skutková věta výroku o vině, nebyla nalézacím soudem nově učiněna, byla zjištěna již v původním procesu dokazování, jak vyplývalo z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušených usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, a proto není relevantní ani výhrada obviněného, že k nim nebylo provedeno žádné nové dokazování. Nezanedbatelným též v daných souvislostech je, že obviněný byl oprávněn skutková zjištění nově obsažená (nikoliv však nově učiněná) ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně napadnout řádným opravným prostředkem.
Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný relevantně uplatnil námitky směřující proti správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný dílem ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využil něčího omylu, a způsobil tak značnou škodu, a dílem se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využije něčího omylu a způsobí značnou škodu v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (nedosahující ale 5 000 000 Kč).
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud připomíná, že omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností. Za uvedení v omyl jsou judikaturou považovány situace, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval jeho odhalení.
Výhrady obviněného směřující proti té části skutkových zjištění, jež konkretizují okolnosti, za nichž převzal od poškozeného prostřednictvím jeho manželky A. J. částku 550 000 Kč, jsou vystaveny převážně na ignorování skutečného významu skutkových zjištění soudů.
Jak přiléhavě poznamenal již státní zástupce, ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě jasně vyplývá, že poškozený provedl majetkovou dispozici v omylu, když prostřednictvím A. J. předal obviněnému částku 550 000 Kč s představou neodpovídající skutečnosti, že obviněný tuto částku použije k ovlivňování svědků. Obviněný v něm sice tuto představu o možnosti ovlivnění svědků sám aktivně nevyvolal, ponechal však obviněného v domnění, že je možné tímto způsobem pro obviněného příznivý výsledek řízení zajistit. Na převzetí uvedené částky se s ním dohodl a také ji převzal, ačkoli ve skutečnosti podplácet svědky nikdy nechtěl. Není podstatné, k jakému účelu obviněný peníze skutečně použil; z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu je podstatné, že nikdy neměl v úmyslu použít je k účelu, pro který je od obviněného převzal, a že si je chtěl ponechat pro sebe. Současně se ze skutkových zjištění podává, že poškozenému vznikla škoda ve výši 550 000 Kč a že současně o tuto částku byl obviněný obohacen. Škoda v této výši při tom vznikla již momentem předání peněz obviněnému dne 14. 9. 2006. Pokud soud ve výroku o vině uvedl škodu ve výši pouze 510 000 Kč, pak v tomto směru byl vázán dovolatelem zdůrazňovaným zákazem reformace in peius a nemohl napravit pochybení soudů, pokud v dřívějších stadiích řízení nesprávně zohlednily dodatečné vrácení částky 40 000 Kč (vrácení této částky bylo toliko náhradou škody a mohlo mít význam pro rozhodování v adhezním řízení, nikoli však pro stanovení výše škody jako zákonného znaku trestného činu, což bylo konstatováno již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1332/2009). Tato dílčí nepřesnost ovšem nemění nic na tom, že doba spáchání skutku i výše škody byly ve skutkové větě uvedeny. Ze samotného charakteru jednání obviněného, kdy mj. převzal od poškozeného peníze k účelu, ke kterému je nehodlal nikdy použít, je přitom zřejmé, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné. Podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě deklarován výslovně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně obviněného nepochybně vyplývá. Jde-li o konkrétní formu úmyslného zavinění, jedná se zjevně o úmysl přímý, neboť obviněný chtěl popsaným jednáním, a tedy způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně cizího majetku. Z těchto důvodů nutno odmítnout také výtku obviněného, že jednání, kterého se podle skutkových zjištění dopustil, nezahrnuje subjektivní stránku předmětného trestného činu.
K další části popisu skutku obviněný vytkl, že jeho jednání mělo spočívat v podstatě pouze ve vedení debat o případném podplacení soudce, neučinil ale žádné kroky k tomu, aby k dokonání tohoto skutku došlo a aby poškozený měl příležitost vyplatit nějaké finanční prostředky. Ve skutkové větě není podle něj zmínka o tom, že by měl v úmyslu způsobit takovým jednáním nějakou škodu, že by chtěl někoho uvádět v omyl a že by vůbec mohlo dojít k uvedení poškozeného v omyl a že by mělo dojít k obohacení konkrétní osoby. Tvrdil, že pouhým připuštěním debaty na určité téma nemohl spáchat trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Poznamenal též, že z obsahu spisu vyplývá, že debaty inicioval L. J., spolupracující již s Policií České republiky, a je otázkou, zda může být připuštění takové debaty uměle vyprovokované za součinnosti s orgánem státu vůbec trestné.
K posledně zmíněné výhradě obviněného o důsledcích tzv. uměle vyprovokované debaty za součinnosti s orgánem státu nutno uvést, že ač podle zjištění nalézacího soudu to byl právě L. J., kdo iniciativně přišel s myšlenkou podplatit soudce, současně nelze nevidět, že obviněný se od pojetí tohoto záměru nedistancoval a s větším či menším nasazením jej také před poškozeným L. J. rozvíjel. Že poškozený téma možného uplacení soudce, nastolené ještě před ingerencí policejního orgánu, s obviněným rozvíjel i v době, kdy již byl obviněný sledován Policií České republiky, ještě neznamená, že policejní orgán jako orgán státu naváděl jiného ke spáchání trestné činnosti, posiloval jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoliv formou pomáhal, a že se tak nepřípustně jeho jednání stalo součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu), jak naznačoval dovolatel (k tomu př. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01, uveřejněn pod č. 100 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Námitky obviněného, že ve skutkové větě není ani zmínka o tom, že by měl v úmyslu způsobit takovým jednáním nějakou škodu, že by chtěl někoho uvádět v omyl a že by vůbec mohlo dojít k uvedení poškozeného v omyl a že by mělo dojít k obohacení konkrétní osoby, jsou opět v rozporu s tím, co ve skutečnosti skutková věta obsahuje. I v tomto případě ze skutkové věty zřetelně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu obohatit se o další částku 1 000 000 až 1 500 000 Kč a současně v této výši způsobit poškozenému škodu; obviněnému ve vztahu k této části skutku nebylo přičítáno uvedení poškozeného v omyl, ale toliko využití omylu poškozeného spočívajícího ve skutečnosti neodpovídající představě poškozeného o možnosti podplacení soudce.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, soudům nižších stupňů vytkl, že popis jednání uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 89 T 183/2007, vykazuje co do své konkrétnosti nedostatky, které nedovolují přisvědčit správnosti právního závěru, že v této části skutku jde o stadium pokusu trestného činu podvodu. V podstatě shrnul, že vedení debat o různých způsobech předání peněz soudci, nemohou vést k právnímu závěru, že jednání dospělo do vývojového stadia pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pro něž je typická právě bezprostřednost směřující k dokonání trestného činu a tedy ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu, a mimo jiné dodal, že žádná konkrétní zjištění osvědčující, že jednání obviněného dospělo do stadia pokusu, ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsažena nebyla.
Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, popsal jednání obviněného vztahující se k této části skutku poněkud podrobněji než v dřívějším a Nejvyšším soudem zrušeném odsuzujícím rozsudku ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007. Podstata zde popsaného jednání dovolatele nicméně opět spočívá především v utvrzování poškozeného v přesvědčení, že soudce Vladimír Hendrych čeká na úplatek a že v případě jeho obdržení povolí obnovu řízení ve věci vedené proti L. J. u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2001. Jediným novým zjištěním, o který byl popis skutku rozšířen, jsou další probírané varianty předání peněz, a to „přes bratrance poškozeného M. J.“ a údaj o tom, že obviněný „zajistil číslo účtu na jméno L. H., které předal poškozenému L. J., na který měl poškozený peníze složit“.
K právnímu posouzení této části jednání obviněného nalézací soud v zásadě odkázal a reprodukoval právní názor obsažený v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 3 To 171/2011, jímž byl vázán. Jde o závěr totožný s tím, který je obsažen i v nyní dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud svoje přesvědčení, že jednání obviněného dospělo do stadia pokusu, odůvodňoval poukazem na to, za jakých podmínek obviněný požadoval peníze na uplacení a zejména že obviněný předal poškozenému číslo účtu, na které měl být úplatek pro soudce složen. Odvolací soud uvedl, že v dané věci si „jen stěží dokáže představit konkrétnější jednání směřující již k dokonání trestného činu, než když pachatel, který požaduje po poškozeném finanční částku, mu sdělí číslo účtu, na který mají být peníze poslány. Co jiného má pachatel v tomto případě ještě udělat k tomu, aby peníze získal a dostaly se do jeho moci, když za takové situace již zůstává výhradě na poškozeném, zda předmětnou finanční částku na sdělený účet pošle a tím se zbaví možnosti s ní disponovat, a naopak přechází možnost dispozice s touto finanční částkou na pachatele“ (strana 20 rozsudku nalézacího soudu, strany 8, 9 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací soud přesvědčení odvolacího soudu nesdílí. Je založeno na zjednodušení skutkových zjištění nalézacího soudu, vyznívající v neprospěch obviněného, postrádá bližší objasnění situace a podmínek, za jakých obviněný „požadoval peníze pro uplacení“, jakož i objasnění významu předání poškozenému čísla účtu na jméno L. H., a ve vztahu k hodnocení jednání obviněného z něj nevyplývá „bezprostřednost“ směřující k dokonání trestného činu podvodu.
Rozhodující otázkou z hlediska právního posouzení této části jednání obviněného je vymezení odlišností mezi přípravou a pokusem trestného činu. Co se rozumí pokusem trestného činu, již bylo definováno.
Přípravou k trestnému činu je podle §7 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (tj. zákona účinného v době spáchání činu, nadále jen „tr. zák.“), jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Podle §20 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), účinného od 1. 1. 2010, jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. V obou případech platí, že příprava je prvním trestněprávně relevantním vývojovým stadiem trestného činu. Lze ji vymezit jako jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, vedené úmyslem spáchat individuálně určitý zvlášť závažný trestný čin či zvlášť závažný zločin, vyznačující se nedostatkem pokusu nebo dokonání. Základní rozdíl právní úpravy přípravy v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009 a trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 spočívá v tom, že podle trestního zákoníku je trestní odpovědnost za přípravu vyvozována pouze tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného zvlášť závažného zločinu výslovně stanoví. V konkrétním případě přichází v úvahu právní posouzení skutku obviněného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož pachateli hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, z čehož jasně vyplývá, že nejde o zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), a proto v úvahu nepřichází ani trestní odpovědnost za přípravu. Tento závěr je významný z hlediska posouzení otázky časové působnosti trestního zákona a vyplývá z něj, že posouzení trestnosti činu podle trestního zákoníku je pro obviněného příznivější než podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán (§16 odst. 1 tr. zák., shodně §2 odst. 1 tr. zákoníku). Proto bude nadále v souvislosti s přípravou uvažováno jen o §20 odst. 1 tr. zákoníku.
Zákon charakterizuje přípravné jednání poměrně široce, proto mohou v konkrétních případech vznikat pochybnosti, zdali jde již nebo ještě o přípravu k trestnému činu. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu, jen zjednává podmínky pro jeho vlastní spáchání. Přípravné jednání se může pohybovat v rámci širokého rozpětí ohraničeného na jedné straně pojetím myšlenky spáchat trestný čin (což se netrestá) a na druhé straně pokusem trestného činu. O přípravné jednání půjde, jestliže po pojetí úmyslu spáchat trestný čin, popř. po jeho slovním vyjádření, následují kroky natolik konkrétní, že je lze označit jako jednání spočívající ve vytváření podmínek pro spáchání individuálně určitého trestného činu. Na druhé straně přípravu od pokusu dělí kvalita jednání; přípravné jednání není ještě jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu (k tomu např. č. 20/1969-II., č. 4/1987 Sb. rozh. tr.).
Podle právní nauky (viz Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 330, 331, či shodně též Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 295 až 298) jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku o pokusu bude zejména jednání, které je popsáno v příslušné skutkové podstatě, tj. pachatel začne vykonávat toto jednání. Lze za ně označit i takovou činnost pachatele, která sice ještě není uskutečňováním jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě, ale má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Je tomu tak tehdy, když činnost pachatele splňuje následující kritéria: a) musí mít přímý a bezprostřední význam pro způsobení následku, b) je zpravidla v nejužší časové spojitosti s následkem, který má nastat (časová určenost pokusu), c) je zpravidla páchána na místě, kde měl být trestný čin dokonán (místní příslušnost pokusu). Bezprostřední a přímý význam pro dokonání trestného činu má zejména: a) odstraňování překážek, které brání dokonání trestného činu, v závěrečné fázi činnosti pachatele (např. pachatel zneškodnil hlídacího psa, aby si zjednal přístup do objektu, kde hodlá odcizit věci značné hodnoty); odstraňování překážek dříve než v závěrečné fázi nebude mít bezprostřední význam pro dokonání trestného činu, může se však jednat o přípravu k trestnému činu, b) použití prostředků k uskutečnění vlastního zločinného cíle (např. použití planžety nebo paklíče k otevření dveří), c) působení na hmotný předmět útoku (např. vytlačení motocyklu z garáže za účelem neoprávněného užití).
Východiskem pro hodnocení důkazů nalézacím soudem byla mimo jiné úvaha, že výpovědi poškozeného L. J. věří jen tehdy, je-li podpořena dalšími ve věci provedenými a nezpochybněnými důkazy. Jako takové důkazy nalézací soud označil jednak úřední záznam ze dne 13. 1. 2007 (č. l. 50), v němž poškozený označil číslo účtu, které mu obviněný předal dne 5. 1. 2007 a na které měl peníze určené pro úplatek pro soudce poslat, a především obsah záznamu prostorového odposlechu pořízeného ve Věznici K., zachycující rozhovor mezi obviněným a poškozeným ve dnech 20. 3., 4. 4. a 17. 4. 2007.
Třebaže soudy nižších stupňů přesvědčivě odůvodnily, že to byl i obviněný, kdo se aktivně na debatě ohledně úplatku soudci podílel, v jistém smyslu je podporoval a že to byl právě obviněný, kdo předal (již dne 5. 1. 2007) poškozenému L. J. číslo účtu L. H., nešlo o jediný a konečný způsob, jakým měly být peníze určené na úplatek soudce předány do dispozice obviněného, případně jiné osoby. Ze záznamu o prostorovém odposlechu nelze dokonce ani učinit spolehlivý závěr o tom, zda vůbec a za jakých podmínek k takovému jednání dojde. Např. ve zvukovém záznamu pořízeném dne 20. 3. 2007 se obviněný k podnětům poškozeného na toto téma, k možnosti podepsání směnky a k předání „milionu nebo milionu a půl“ staví vyhýbavě, hovoří o tom, že „to se ještě domluvíme, ještě je čas“ (č. l. 192), v dalším hovoru dne 4. 4. 2007 je opět z podnětu poškozeného probírána varianta předání peněz prostřednictvím údajného bratrance M. J., přičemž obviněný naznačuje obavy z přílišné angažovanosti ve věci předání peněz, tj. zde milionu Kč (č. l. 194, 195). Ze záznamu pořízeného dne 17. 4. 2007 se vedle aktivního přístupu samotného obviněného k otázce případného uplacení soudce, jeho argumentace ve prospěch tohoto řešení, třebaže nikoliv zcela určité („...já neříkám, to je na sto procent...já si to myslím z toho způsobu, jakým způsobem to probíhá...“), podává také další upřesňování otázky obstarání peněz od bratrance, který by je případně složil na číslo účtu, jež by mu předal po předchozím pokynu poškozeného obviněný (č. l. 198, 200). Že konkrétní způsob předání peněz do dispozice obviněného nebyl dohodnut a byl v čase měněn, uvádí ve své výpovědi i poškozený, který ostatně udávanou finanční hotovostí ani nedisponoval (č. l. 390, 475 a násl.). Pokud odvolací soud akcentuje, že si jen stěží dokáže představit konkrétnější jednání směřující již k dokonání trestného činu, než když pachatel, který požaduje po poškozeném finanční částku, mu sdělí číslo účtu, na který mají být peníze poslány, pak bez náležité a přesvědčivé opory v dokazování a v neprospěch obviněného vychází z úsudku, že právě v tomto případě obviněný zaslání peněz na jím specifikovaný účet po poškozeném požadoval a že to byl on, kdo iniciativně předložil číslo účtu (nezabýval se možností, zda to nebyl právě poškozený, na jehož žádost tak obviněný učinil) a jednu z možných variant předání peněz favorizuje před ostatními a na ni navazujícími. Z těch ale zdaleka nelze vyvodit nic ve prospěch názoru, že by to byl obviněný, kdo peníze iniciativně požadoval a že by to měl být právě zmiňovaný účet, co by mělo sehrát významnější úlohu.
Nejvyšší soud, též s akcentem na zjištění soudu prvního stupně, že to byl právě poškozený, kdo vyšel s popisovanou aktivitou směřující k uplacení soudce, souhlasí se státním zástupcem, hodnotil-li podstatu jednání obviněného toliko jako vytváření „technických“ podmínek k tomu, aby k předání peněz obviněnému mohlo dojít, jako zjednávání podmínek pro vlastní spáchání trestného činu. Nelze dovodit, že by tímto jednáním obviněný již započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu nebo že by šlo o jiné jednání, které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem a na místě, kde má dojít ke spáchání trestného činu; právě takovéto okolnosti jsou při tom podmínkou k tomu, aby jednání pachatele mohlo být posouzeno jako „bezprostředně“ směřující k dokonání trestného činu ve smyslu dříve vyložených hledisek a tedy jako pokus trestného činu.
V úvahu přichází posouzení této části jednání jako přípravy trestného činu podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V takovémto případě by ovšem z hlediska časové působnosti trestních zákonů trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný v době spáchání činu, byl pro obviněného méně příznivý než pozdější zákon, tj. trestní zákoník č. 40/2009 Sb. Při jinak shodných podmínkách trestnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a korespondujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku totiž příprava zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku není trestná, neboť nejde o zvlášť závažný zločin, jak již bylo vyloženo. Nelze nedodat, že jakkoliv by bylo možné na inkriminované jednání, bude-li v něm spatřován další skutek, pohlížet jako na kárné provinění advokáta, nelze v daných souvislostech ignorovat ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož kárná žaloba musí být podána do šesti měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Do šestiměsíční lhůty se nezapočítává doba, po kterou byly činěny přípravné úkony k prověření, zda ke kárnému provinění došlo; tato doba nesmí být delší dvou měsíců. Z příslušných ustanovení zákona o advokacii plyne, že pokud kárná žaloba nebyla podána včas a nedošlo eventuálně k přerušení kárného řízení ve smyslu §12 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád), ve znění pozdějších předpisů, není v daných souvislostech relevantní doba, po niž se vede trestní stíhání obviněného. Touto otázkou je třeba se v dalším řízení rovněž zabývat a vypořádat se s ní jak v rovině, zda předmětné jednání obviněného lze posoudit jako kárné provinění advokáta, tak zda je lze jako kárné provinění příslušným orgánem projednat.
Na okraj dovolací soud poznamenává, že otázkou časové působnosti trestního zákona se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích explicitně nezabývaly. Pro posouzení, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. č. 1/2011-I., rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr. aj.). V této souvislosti soudy neodůvodnily, proč byl aplikován trestní zákon č. 140/1961 Sb. a proč bylo nezbytné vyslovit nad obviněným dohled. Obviněnému byl totiž ukládán trest odnětí svobody na 30 měsíců (tj. převyšující dvě léta, nepřevyšující však tři léta), jehož výkon byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným za podmínek uvedených v §60a odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle §81 odst. 1 tr. zákoníku by již se zřetelem k výměře trestu odnětí svobody nebylo nutné vyslovení dohledu.
K odstranění vytknutých vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku není nezbytné zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů, ale postačí zrušit toliko rozhodnutí odvolacího soudu, na němž bude, aby vytknuté vady odstranil. Byl to ostatně právě tento soud, který nalézací soud svým právním názorem ohledně právního posouzení skutku zavázal. Poté na něm také bude, aby znovu rozhodl o trestu a náhradě škody (explicitně se zřetelem k námitkám uplatněným v odvolání).
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, zrušil (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.), a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková