ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1619.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1619/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch i neprospěch obviněného T. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 5 To 412/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 138/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 101 T 138/2008, byl obviněný T. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že:
„v období nejméně od 29. 7. 2003 do 15. 4. 2008 v H. S., okr. K., v místě trvalého bydliště, převážně v bytě, který obýval spolu se svou manželkou I. G., v podnapilém stavu tuto opakovaně několikrát v měsíci fyzicky napadal tak, že ji bil otevřenými pěstmi do hlavy nebo celého těla, kopal ji nohama do těla, cloumal s ní či ji odstrčil takovou silou, až upadla na zem, nebo ji uchopil rukama kolem krku a škrtil ji, případně jí též kroutil ruce za zády, tahal za vlasy nebo na ni plival, čímž jí způsoboval podlitiny anebo oděrky na těle, přičemž ve čtyřech případech byla I. G. nucena vyhledat jednorázové lékařské ošetření, a nadto v uvedeném období trpěla psychosomatickými obtížemi, přitom ji vulgárně nadával, ponižoval a vyhrožoval zabitím blíže nespecifikovaným způsobem, přičemž nejméně v jednom případě své výhrůžky umocnil tím, že s kuchyňským nožem v ruce za utíkající I. G. běžel, a tato v důsledku jeho chování byla nucena v několika případech opustit s dětmi společnou domácnost, dále jí zakazoval navštěvovat rodinu a přátele, načež po posledním konfliktu dne 15. 4. 2008 byl hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Horní Suchá vykázán ze společného obydlí, přesto se však několikrát do bydliště vrátil až do doby, než byl zadržen“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a podle §215a odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo výlučně do uloženého trestu (domáhal se uložení toliko podmíněného trestu odnětí svobody). Krajský soud v Ostravě po jeho přezkoumání podle §254 odst. 1, 3 tr. ř. o něm rozhodl rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 5 To 412/2008, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného uznal vinným, že:
„1/ v období nejméně od 29. 7. 2003 do 31. 5. 2004 v H. S., okr. K., v místě trvalého bydliště, převážně v bytě, který obýval spolu se svou manželkou I. G., v podnapilém stavu tuto opakovaně několikrát v měsíci fyzicky napadal tak, že ji bil otevřenými pěstmi do hlavy nebo celého těla, kopal ji nohama do těla, cloumal s ní či ji odstrčil takovou silou, až upadla na zem, nebo ji uchopil rukama kolem krku a škrtil ji, případně jí též kroutil ruce za zády, tahal za vlasy nebo na ni plival, přičemž nejméně v jednom případě své výhrůžky umocnil tím, že s kuchyňským nožem v ruce za utíkající I. G. běžel,
2/ v době od 1. 6. 2004 do 15. 4. 2008 v H. S., okr. K., v místě trvalého bydliště, převážně v bytě, který obýval spolu se svou manželkou I. G., v podnapilém stavu tuto opakovaně několikrát v měsíci fyzicky napadal tak, že ji bil otevřenými pěstmi do hlavy nebo celého těla, kopal ji nohama do těla, cloumal s ní či ji odstrčil takovou silou, až upadla na zem, nebo ji uchopil rukama kolem krku a škrtil ji, případně jí též kroutil ruce za zády, tahal za vlasy nebo na ni plival, čímž jí způsoboval podlitiny anebo oděrky na těle, přičemž ve čtyřech případech byla I. G. nucena vyhledat jednorázové lékařské ošetření, a nadto v uvedeném období trpěla psychosomatickými obtížemi, přitom ji vulgárně nadával, ponižoval a vyhrožoval zabitím blíže nespecifikovaným způsobem, a tato v důsledku jeho chování byla nucena v několika případech opustit s dětmi společnou domácnost, dále jí zakazoval navštěvovat rodinu a přátele, načež po posledním konfliktu dne 15. 4. 2008 byl hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Horní Suchá vykázán ze společného obydlí, přesto se však několikrát do bydliště vrátil až do doby, než byl zadržen“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud kvalifikoval v bodě 1/ jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a v bodě 2/ jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Za to mu uložil podle §215a odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Zároveň mu podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného. Učinila tak z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že trestní stíhání obviněného pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. bylo podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nepřípustné a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech uvedla, že odvolací soud sice shledal skutková zjištění nalézacího soudu zcela správná, rozdělil však skutek na část spáchanou do 31. 5. 2004, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona č. 91/2004 Sb., a na část spáchanou až po tomto datu. Tento závěr odvolacího soudu, že skutek není jediným pokračujícím trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., započatým již dne 29. 7. 2003 a dokončeným až posledním dílčím útokem dne 15. 4. 2008, podle jejího přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť pro posouzení právní kvalifikace pokračujícího trestného činu je rozhodné datum jeho dokončení. Došlo-li v průběhu páchání pokračujícího trestného činu ke změně trestního zákona v neprospěch pachatele, pak pro posouzení podle přísnějšího znění trestního zákona postačí, pokud bylo jeho jednání i před touto změnou podle některého ustanovení trestního zákona trestné. Poukazovala přitom na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 272/2007 (publikované pod č. 27/2008 Sb. rozh. trest.), a na rozhodnutí téhož soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 1438/2007.
Dovolatelka vedle toho upozornila na další pochybení odvolacího soudu, pokud uznal obviněného vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., aniž by k tomu měl podle §163 odst. 1 tr. zák. souhlas poškozené I. G., která je jeho bývalou manželkou a matkou jejich společných dětí a žila s ním v inkriminované době ve společné domácnosti. Chtěl-li odvolací soud skutek spáchaný obviněným v době od 29. 7. 2003 do 31. 5. 2004 kvalifikovat jako jmenovaný trestný čin, měl nejprve souhlas poškozené opatřit a v případě jeho neudělení měl trestní stíhání obviněného pro tento skutek a trestný čin zastavit podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným skutečnostem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí o odvolání obviněného; současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud hodlal učinit ve věci rozhodnutí jiné, souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. W. F. Uvedl v něm, že s podaným dovoláním souhlasí v té části, v níž dovolatelka namítala, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. i) tr. zák. Ve zbývající části dovolání již s argumentací dovolatelky nesouhlasil. Vyslovil názor, že o pokračujícím trestném činu lze hovořit nanejvýš v období od léta roku 2004 do dne 15. 4. 2008, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že v průběhu tohoto období se jednání naplňujícího skutkové znaky trestného činu podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustil, k čemuž se i sám doznal. Naproti tomu mu nebylo prokázáno, že by se v předcházejícím období dopustil vytýkaného jednání vícekrát než toliko dne 29. 7. 2003, kdy poškozená nahlásila jeho jednání policejním orgánům. Od tohoto dne do léta 2004 nebylo prokázáno, že by se násilí vůči poškozené dopouštěl, a proto měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 739/2007, podle něhož se nejedná o pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., jestliže byl dílčí útok spáchán s časovým odstupem delším šesti měsíců, jelikož tak nebyla splněna podmínka blízké časové souvislosti.
Obviněný ve svém vyjádření (již mimo rámec dovolání nejvyšší státní zástupkyně) rovněž namítal, že ani odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi, ke kterým lze při ukládání druhu a výše trestu přihlédnout ve smyslu §33 tr. zák., řádně nezohlednil všechny polehčující okolnosti na jeho straně, zejména to, že příčinou jeho jednání, k němuž se doznal a upřímně jej litoval, byla těžká závislost na alkoholu. Vzhledem k tomu prý společenská nebezpečnost jeho činu nebyla natolik vysoká, aby bylo nutné ukládat mu již nepodmíněný trest odnětí svobody.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. V dalším přípise vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně v této trestní věci je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.), a splňuje i všechny náležitosti jeho obsahu ve smyslu §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně shledala hlavní pochybení odvolacího soudu v nesprávné právní kvalifikaci jednání obviněného, a proto uplatnila důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že námitky, které nejvyšší státní zástupkyně v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnila (nesprávné rozdělení jediného skutku z časového hlediska na dva skutky a v důsledku toho i jejich nesprávné právní posouzení), jsou pod něj podřaditelné. Na druhé straně však vůbec nemohl přihlížet k výhradám obsaženým ve vyjádření samotného obviněného, jelikož rozsahem a důvody podaného dovolání byl vázán (srov. §265i odst. 3 tr. ř.), nehledě na to, že šlo o výhrady převážně irelevantní, směřující do oblasti údajně nesprávných skutkových zjištění, domnělých procesních pochybení, nesprávně vyhodnocených polehčujících okolností při ukládání trestu apod.
V obecné rovině je vhodné nejprve uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětném útoku.
U pokračování v trestném činu, který tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok,
a nikoli doba dokonání trestného činu. Podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem. Přitom nezáleží, zda by případně bylo posouzení podle předchozího zákona pro pachatele příznivější či nikoli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 7/1994 – I. Sb. rozh. trest.).
Toto rozhodnutí je zmíněno i ve zcela aktuálním judikaturním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 11 Tdo 272/2007, publikovaném pod č. 27/2008 Sb. rozh. trest., podle něhož jestliže alespoň jeden dílčí útok pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.) byl spáchán za účinnosti nového (pozdějšího) trestního zákona, pak se trestný čin v celém rozsahu pokračování pokládá za spáchaný až po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jde o zákon, který je pro pachatele příznivější, či nikoli. Závěr o trestnosti všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle nového (pozdějšího) zákona však v takovém případě předpokládá, že ta část pokračujícího trestného činu (tzn. některý jeho dílčí útok), k jejímuž spáchání došlo ještě před účinností nového (pozdějšího) zákona, naplňuje zákonné znaky některé skutkové podstaty i podle trestního zákona dřívějšího, účinného v době jejího spáchání.
Již z této argumentace je zřejmé, že v souladu se zákonnou úpravou a platnou judikaturou byl původní rozsudek soudu prvního stupně. V rozporu s ní je naopak rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, který rozdělil žalovaný skutek na dvě části (na část před účinností novely č. 91/2004 Sb. a na část po její účinnosti). To překvapuje tím spíše, že citovaný judikát se týká věci téhož krajského soudu (byť pobočky v Olomouci) a dokonce téhož trestného činu [týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.].
Podle skutkových zjištěních soudu prvního stupně, která vzal za základ svých zjištění i soud odvolací, obviněný svou manželku opakovaně trýznil, v podnapilém stavu ji opakovaně několikrát v měsíci fyzicky napadal, tahal za vlasy nebo na ni plival, bil ji otevřenými pěstmi do hlavy nebo celého těla, kopal ji nohama do těla, cloumal s ní či ji odstrčil takovou silou, až upadla na zem, nebo ji uchopil rukama kolem krku a škrtil ji, případně jí též kroutil ruce za zády, čímž jí způsoboval podlitiny anebo oděrky na těle, současně ji ponižoval, vulgárně jí nadával a vyhrožoval zabitím. Jestliže tak činil po dobu téměř pěti let (tedy ve smyslu tzv. kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“ – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. trest.), nemůže být pochyb o tom, že naplnil formální i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Přestože trestní zákon před účinností novely č. 91/2004 Sb. tento trestný čin neobsahoval a obdobné jednání bylo do té doby zpravidla právně kvalifikováno jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., nic nebránilo ani soudu druhého stupně, aby trestnou činnost obviněného právně posoudil jako jeden skutek a tedy i jediný pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť šlo o jednání, které bylo trestné i před nabytím účinnosti zák. č. 91/2004 Sb. Lze tak uzavřít, že námitky, které dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila, jsou důvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně vedle toho uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a namítla, že odvolací soud poté, co rozdělil skutek na jednání před a po nabytí účinností novely trestního zákona č. 91/2004 Sb., si již neopatřil souhlas poškozené I. G. s trestním stíháním obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. Přitom trestní stíhání pro tento trestný čin proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného (§163 odst. 1 tr. ř.).
Uvedený důvod dovolání je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Obecně je tak tomu v případě, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 nebo §11a tr. ř. V dané věci by pak reálně přicházela v úvahu aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný a poškozená I. G. jsou bývalí manželé, mají společné děti a v inkriminované době žili ve společné domácnosti. Nelze proto pochybovat o tom, že k trestnímu stíhání obviněného pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. souhlasu poškozené bylo zapotřebí, jak vyžaduje ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. Takový souhlas poškozená po celé dosavadní trestní řízení nedala.
K tomu je ovšem zapotřebí poznamenat, že po celé přípravné řízení a posléze i v řízení před soudem prvního stupně byl obviněný trestně stíhán pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ohledně něhož ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. souhlas poškozeného, ve vztahu k němuž obviněný je nebo v době spáchání činu byl manželem, partnerem nebo druhem, nevyžadovalo. Povinnost opatřit takový souhlas vyvstala až v odvolacím řízení poté, co soud druhého stupně začal uvažovat o zrušení původního rozsudku a změně právní kvalifikace ve shora naznačeném směru. Tento soud si však před svým rozhodnutím souhlas poškozené I. G. neopatřil (to zřejmě i proto, že poškozená se k veřejnému zasedání konanému o odvolání nedostavila – viz č. l. 313 spisu). Lze tak učinit dílčí závěr, že soud druhého stupně z formálního hlediska uvedenému požadavku vymezenému v §163 odst. 1 tr. ř. nedostál.
Současně však nelze nevidět, že citované ustanovení nevyžaduje, aby souhlas poškozeného s trestním stíháním obviněného, mezi nimiž je nebo byl shora vymezený vztah, byl výslovný (z opaku lze proto dovodit, že postačí i souhlas nevýslovný). Protože obecně platí, že (každé) podání se posuzuje vždy podle jeho obsahu (srov. §59 odst. 1 tr. ř.), je třeba zmínit, že to byla sama poškozená I. G., která trestní oznámení na obviněného pro shora popsané jednání podala. Jak je zřejmé z obsahu spisu (srov. č. l. 3, 5 a 7), učinila tak dokonce opakovaně a v době, kdy jí nebylo známo, jak bude jednání pachatele právně kvalifikováno. Při výslechu v přípravném řízení (č. l. 48 a násl. spisu) byla jako svědkyně poučena i o právu odepřít výpověď ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř., čehož nevyužila a naopak prohlásila, že proti bývalému manželovi vypovídat chce a bude. Konečně je třeba poznamenat, že na č. l. 56 spisu byla poučena i jako poškozená mimo jiné o právu zakotveném v §163 odst. 1 tr. ř.
To jsou v souhrnu skutečnosti, které svědčí o tom, že poškozená nepochybně měla zájem na trestním stíhání obviněného pro jednání, jehož se na ní dlouhodobě dopouštěl, a to bez ohledu na to, jak bude právně posouzeno. Z toho lze usoudit, že souhlas s trestním stíháním obviněného i pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. implicitně dala. Při takovém výkladu by ovšem námitkám uplatněným nejvyšší státní zástupkyní v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebylo možné přisvědčit.
Ovšem i v případě, že by se Nejvyšší soud s naposledy rozvedenými námitkami dovolatelky identifikoval, zbývalo mu posoudit, zda napadený rozsudek odvolacího soudu skutečně nemůže pro celkově zjištěná pochybení (tedy i pro nesprávné právní posouzení skutku) obstát, tzn. že na jeho právní moci a stabilitě by nebylo možno spravedlivě trvat. Už proto, že dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, bylo třeba obzvláště pečlivě vážit, zda v dané věci převažuje zájem na zachování stability pravomocného soudního rozhodnutí, nebo naopak na potřebě odstranit cestou dovolání uvedenou nesprávnost v právním posouzení skutku, event. uvedený nedostatek (výslovného) souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného.
Bylo tomu tak ovšem i proto, že podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jde o důvod k odmítnutí dovolání, který (na rozdíl od ostatních) není ryze formální povahy a uplatňuje se především z hlediska materiálního postavení obviněného v dané věci a závažnosti řešené právní otázky.
Pokud jde o druhou z takto kumulativně stanovených podmínek, je evidentní, že posuzovaná otázka nemá po právní stránce žádnou zvláštní důležitost. Již shora bylo upozorněno na to, že judikaturou soudů (srov. citované rozhodnutí č. 27/2008 Sb. rozh. trest.) byla sporná právní otázka vyřešena a ani z jiného důvodu nečiní její řešení (jsou-li s ním soudci obeznámeni) potíže. Jedna z podmínek pro případný postup Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. by tak byla splněna.
V pořadí první z podmínek vymezených v tomto zákonném ustanovení, tj. že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu rovněž splněna. Přezkoumání napadeného rozsudku v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání totiž nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila (ať už v jeho prospěch nebo v neprospěch), a to ani v případě, pokud by dovolací soud podanému dovolání zcela vyhověl (v této souvislosti je ovšem třeba zmínit, že nejvyšší státní zástupkyně sice podala dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného, avšak z obsahu jejího podání není zřejmé, který z dovolacích důvodů, příp. uplatněných argumentů by měl být ve prospěch obviněného a který naopak v jeho neprospěch).
Jelikož Nejvyšší soud při posuzování této zákonné podmínky si musel učinit předběžný úsudek v tom směru, jaké rozhodnutí by přicházelo v úvahu v případě, že by podané dovolání bylo shledáno důvodným, nemohl se vyhnout porovnání původního odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu s pravomocným rozsudkem odvolacího soudu jak v otázce viny, tak v otázce druhu a výměry uloženého trestu. Při tomto srovnání dospěl k závěru, že by se po případném zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a při jeho novém rozhodnutí ve věci postavení obviněného zásadním způsobem nezměnilo. Z důvodů shora rozvedených by sice došlo k právnímu posouzení, které by bylo v jeho prospěch, to je však v pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu kompenzováno trestem, který je mírnější, než byl trest uložený původním rozsudkem soudu prvního stupně. Je tak zřejmé, že popsaná nesprávnost v právním posouzení skutku nemá z hlediska postavení obviněného prakticky žádný reálný význam.
Nejvyšší soud za tohoto stavu věci dospěl k závěru, že zájem na zachování stability pravomocného soudního rozhodnutí zřetelně převažuje nad potřebou odstranit cestou dovolání dílčí nesprávnost v právním posouzení skutku, zvláště když tato nesprávnost nemá z hlediska postavení obviněného prakticky žádný reálný význam. Proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
Takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a