ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1631.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1631/2018-1149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 55 To 290/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 42/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 4 T 42/2015, uznán vinným, že
dne 13. 4. 2014 v katastru obce XY č. p. XY, na tamní skládce stavební suti, po předchozí verbální rozepři s poškozeným M. B., vytáhl svou legálně drženou zbraň – revolver značky Smith a Wesson, vzor 586-04, ráže 357 Magnum, v. č. XY, vystřelil jednou do vzduchu a vzápětí úmyslně dvakrát proti osobě poškozeného M. B. stojícího k němu čelem ve vzdálenosti cca 3 – 5 metrů, přičemž tímto jedním výstřelem ho zasáhl do oblasti horního vnitřního stehna levé nohy, čímž mu způsobil průstřel měkkých částí levého stehna se vstřelem vepředu, ve vnitřní polovině stehna ve výši 73,5 cm od paty končetiny a s výstřelem na zadní až vnitřní straně levého stehna ve výšce 65,5 cm od paty končetiny, v důsledku čehož musel být poškozený hospitalizován ve FN XY od 13. 4. 2014 do 17. 4. 2014, v průběhu léčby nastaly komplikace přímo spojené se zraněním, a to ve formě hluboké žilní trombózy stehenních až bércových žil na levé dolní končetině, které si vyžádaly nemocniční hospitalizaci od 30. 4. 2014 do 6. 5. 2014, s následnou pracovní neschopností do 27. 5. 2014, přičemž léčba této komplikace trvá dosud a přičemž s ohledem na způsob útoku, tedy střelbu do nohy, v případě, že by projektilem došlo k přímému poranění stehenní tepny, byl by poškozený bezprostředně ohrožen na životě profuzním a na místě incidentu obtížně zastavitelným krvácením.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to revolveru zn. Smith & Wesson, vzor 568-04, ráže 357 magnum, výrobní číslo: XY. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné léčení psychiatrické, a to v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozeným Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, škodu ve výši 85 422 Kč, Pražské správě sociálního zabezpečení, IČ: 00006963, se sídlem Praha 8, Trojská 1997/13a, škodu ve výši 5 076 Kč, a poškozenému M. B., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 691 Kč. Konečně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného (dále jen „poškozený“), bytem XY, se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 55 To 290/2017, tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o ochranném léčení vysloveném dle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově uložil obviněnému – při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku – podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad obviněným, přičemž podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání tří let, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to revolveru zn. Smith & Wesson, vzor 568-04, ráže 357 magnum, výrobní číslo: XY. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn;
II. podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušeném rozsahu výroku o ochranném léčení vysloveném dle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku vrátil soudu prvního stupně, neboť bylo nutno učinit ve věci nové rozhodnutí.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Frommera podal proti jeho výroku I., jakož i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu, tj. subjektivní stránky trestného činu.
5. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a přejatých soudem odvolacím nelze učinit právní závěr o jeho úmyslu spáchat předmětný trestný čin. Poukázal přitom na to, že podle znalkyň MUDr. Sylvie Musilové a Mgr. Kateřiny Vinklárkové měl podstatně sníženy jak rozpoznávací, tak ovládací schopnosti, avšak ani jeden ze soudů nižších instancí tuto skutečnost nijak nehodnotil. Vyslovil názor, že pokud jeho výše zmíněné schopnosti byly podstatně sníženy, měl tento jeho stav zcela jistě vliv na jeho chování ve stresové situaci, která na místě činu nastala, a „přestal-li“ se lidově řečeno ovládat, pak chybí volní složka jeho jednání a nelze hovořit o úmyslu. Dále zdůraznil, že zcela v rozporu s výše uvedeným stanoviskem je názor znalkyň z Fakultní nemocnice v Olomouci, podle něhož měl mít sníženy rozpoznávací schopnosti nepodstatně, a ovládací schopnosti podstatně; i nedostatek byť jen ovládacích schopností podle jeho názoru postačí pro přijetí závěru o chybějícím zavinění. Současně připomněl, že do spisu bylo doloženo dalších pět zkoumání jeho duševního stavu (mezi nimi i od renomovaného znalce Ilji Chodury), z nichž plynou závěry opačné, tedy, že je duševně zdráv. V návaznosti na to vytkl soudům obou stupňů, že shora naznačené rozpory nehodnotily a neporovnávaly.
6. Obviněný rovněž vyslovil názor, že závěr o tom, že spáchal trestný čin úmyslný, je přímo vyloučeno i s ohledem na to, jak se skutek odehrál. V tomto směru tvrdil, že úplnou náhodou zjistil, že dochází ke krádeži majetku, volal proto na linku 158 a byl instruován, aby zajistil zloděje do příjezdu policie, přičemž však nikoho nenapadal a ani nezavdal jakoukoli příčinu k nějakému útoku ze strany poškozeného. V této souvislosti, přes povědomost o mantinelech dovolacího přezkumu, namítl, že základem vadného právního hodnocení skutku ze strany soudů obou stupňů je vadné vymezení skutku nalézacím soudem spočívající v tom, že vystřelil jednou do vzduchu, dvakrát úmyslně proti tělu poškozeného, že se tak stalo ze vzdálenosti 3 až 5 metrů a že poškozený při tom stál; upozornil současně na to, že odvolací soud ve svém prvním zrušujícím rozsudku dal zřetelně jeho odvolacím námitkám stran skutkového děje zapravdu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby při nezměněné skutkové větě, a tedy logicky jeho opakujícím se námitkám vůči skutkovým zjištěním následně ve svém posledním (dovoláním napadeném) rozhodnutí, vůbec sluchu nedopřál. Vyjádřil proto přesvědčení, že k tomu, aby bylo možné správně právně kvalifikovat jeho jednání, je nutné upravit skutkovou větu. Předložil přitom vlastní verzi skutkového děje, podle níž poté, co vyzval poškozeného a svědkyni M. B., aby vysypali (kradenou) břidlici, byl ze strany poškozeného slovně vulgárně napaden, na což nereagoval a odcházel z místa činu; když poškozený svého jednání vůči němu nezanechal a pokračoval v něm tak, že je stupňoval, klidně (bez jakýchkoli vulgarit) mu sdělil, že má krádež natočenou a oznámí ji na trestní komisi, což poškozeného tak rozlítilo, že se vysmekl družce (která ho držela kolem pasu, aby jej nenapadl) a utíkal za ním se stupňujícími se výhrůžkami. Upozornil poškozeného, ať toho zanechá, že má v držení legální zbraň; když se poškozený začal blížit do jeho nebezpečné blízkosti, ve strachu o svoji osobu vytáhl legálně drženou zbraň a vystřelil do vzduchu dva varovné výstřely, na což však poškozený nejen nijak nereagoval, ale dokonce za dalších slovních vulgarit v útoku na něj pokračoval, čímž se dostal do jeho bezprostřední blízkosti. Na to pak reagoval tím, že rukou se zbraní započal kroužit tak, aby na ni poškozený nedosáhl, a v okamžiku, kdy měl ruku se zbraní skloněnou směrem k zemi, vyšel jeden výstřel proti noze poškozeného, čímž došlo k jeho zranění. Vyslovil názor, že tento skutek má být právně kvalifikován odlišně, neboť se jedná o kombinaci tzv. nutné obrany ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku a nešťastné náhody; byl to poškozený, který svým úmyslným jednáním – pokračováním agrese a přistoupením k němu na nebezpečnou vzdálenost – střelbu vyvolal, a naopak v jeho jednání nelze v žádném případě spatřovat úmysl na poškozeného vystřelit a již vůbec ne tak, aby zasáhl tělo poškozeného.
7. V dalším textu svého podání se dovolatel zaměřil na otázku ochranného léčení, jež sice není předmětem tohoto dovolacího přezkumu, nicméně k této uvedl, že soudy si s ní nevědí rady, o čemž svědčí několik vypracovaných znaleckých posudků a další nařízené doplnění zkoumání jeho duševního stavu. Vytkl soudu prvního stupně, že při určení druhu a výše trestu se vůbec nezabýval hledisky vymezenými v §47 odst. 1 a §40 odst. 1 tr. zákoníku, z čehož pak nelze dovodit jiný závěr než ten, že ochranné léčení v dané věci uložit nelze; v tomto směru poukázal i na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k možnosti uložení ochranného léčení ústavního jako jeho nejpřísnější formy, přičemž namítl, že oba soudy se důvody pro jeho uložení jasně vyloženými Ústavním soudem vůbec nezabývaly, natož aby řádně vyhodnotily jednak to, zda v jeho případě hrozí recidiva, tak to, zda hrozí eskalace jeho jednání. Zdůraznil přitom, že dosud nikoho nepostřelil, naopak, když byl v konfliktu a měl u sebe zbraň (dokonce samopal), zachoval klid a nestřílel; neexistuje tak žádný důkaz ani indicie, že by se předmětné jednání mělo opakovat, anebo že by při jeho opakování měl nastat dokonce těžší následek.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 55 To 290/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 4 T 42/2015, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby, případně, aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně poukázal na to, že v něm vyjádřené námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze zdánlivě a zčásti je lze považovat dokonce za nepřípustné. Deklarovanému důvodu dovolání tak obsahově jen zdánlivě odpovídají ty výhrady obviněného, jimiž poukazuje na existenci okolností vylučujících protiprávnost ve formě nutné obrany podle ustanovení §29 tr. zákoníku, neboť obviněný takový stav na své straně dovozuje až na základě vlastní konstrukce skutkového děje, která je však zcela odlišná od zjištění učiněných v dané věci soudy; to obviněný ostatně jednoznačně demonstruje již tím, že ve svém dovolání předložil vlastní alternativní znění tzv. skutkové věty, v níž akcentuje okolnosti, které by sice existenci nutné obrany ryze hypoteticky nasvědčovat mohly, nicméně jde o okolnosti, které soudy nezjistily. Za tohoto stavu státní zástupce vyslovil názor, že dovolatelova námitka existence nutné obrany obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť je založena pouze na jeho vlastních skutkových závěrech. Připomněl současně, že sice bylo zjištěno, že poškozený a svědkyně M. B. se sběrem štípané břidlice na místě chovali protiprávně, tato okolnost však obviněného k zásahu střelnou zbraní neopravňovala. Nelze totiž přehlédnout, že v okamžiku útoku obviněného střelnou zbraní již protiprávní stav spočívající v odcizování břidlice netrval, neboť výše jmenovaná svědkyně břidlici vysypala z bedýnek zpět, a ze skutkových zjištění pak nevyplývá, že by v okamžiku použití střelné zbraně existoval jakýkoli probíhající či hrozící útok na zájmy chráněné trestním zákonem, tedy stav, který by obviněného k použití zbraně opravňoval; podle skutkových zjištění totiž poškozený na obviněného nijak neútočil ani jej neohrožoval, docházelo mezi nimi pouze k slovní roztržce, a tak vůbec nebyl dán předpoklad pro jednání v nutné obraně (pak ani nemá význam zabývat se tím, zda takové jednání bylo „zcela zjevně nepřiměřené“ takovému hypotetickému útoku, když bylo zjištěno, že k němu nedošlo).
10. Za obsahově odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu státní zástupce nepovažoval ani námitky obviněného, kterými dovozuje absenci subjektivní stránky daného zločinu s odkazem na znalecká zjištění k míře zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. Dovolání obviněného v tomto směru označil za poněkud nedůsledné, když patrně zaměňuje příčetnost jakožto atribut subjektu trestného činu se subjektivní stránkou trestného činu. Zdůraznil, že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je tak podstatné, že u obviněného nebyly ani ovládací ani rozpoznávací schopnosti vymizelé, na čemž se ostatně shodli všichni ve věci činní znalci. Pakliže se obviněný (snad) domáhá zohlednění závěrů znalkyň MUDr. Sylvie Musilové a Mgr. Kateřiny Vinklárkové, poukázal na to, že jejich závěry byly následně korigovány zjištěními ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, z něhož soudy vycházely. Uvedená námitka je tak rovněž založena na prosté polemice se skutkovými zjištěními soudů, a stojí tak mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu; dovolání obviněného je navíc v tomto směru vnitřně rozporné, když na jedné straně poukazuje na oslabení svých ovládacích a rozpoznávacích schopností, avšak na straně druhé zdůrazňuje, že je duševně zcela zdráv.
11. Pokud jde o naplnění vlastní subjektivní stránky jednání obviněného ve formě jeho srozumění se vznikem těžké újmy na zdraví, státní zástupce vyslovil názor, že v právním posouzení soudů nelze spatřovat pochybení. Z jimi učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný vystřelil ze svého revolveru z relativně blízké vzdálenosti 3 až 5 metrů proti spodní části těla poškozeného, a z povahy takto užitého nástroje lze bez zřejmých obtíží dovodit, že byl nejméně srozuměn s tím, že výstřelem může poškozenému způsobit i velmi závažná poranění, přičemž jen shodou okolností na vůli obviněného nezávislých nedošlo k takovému poranění poškozeného, které by bylo možno považovat za těžkou újmu na zdraví.
12. Konečně k námitkám obviněného zaměřeným proti výroku o uloženém ochranném léčení státní zástupce konstatoval, že za současného stavu nejsou vůbec přípustné, neboť tento výrok dosud není v právní moci; v případě, že by bylo i v dalším řízení v této části obviněnému ochranné léčení pravomocně uloženo, může takový pozdější výrok obviněný napadnout samostatným dovoláním. Dodal přitom, že odvolací soud při výrazné korekci uloženého trestu odnětí svobody výslovně přihlédl k osobnosti obviněného „jak vyplynula ze závěrů revizního znaleckého posudku“, z čehož je patrné, že se ustanovením §40 odst. 1 tr. zákoníku (na nějž obviněný odkazoval) řídil, třebaže je výslovně nezmínil.
13. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 2. 1. 2019). Dne 14. 1. 2019 obdržel Nejvyšší soud prostřednictvím e-mailové schránky přípis obviněného, jenž v tomto jednak avizoval, že k vyjádření státního zástupce hodlá učinit repliku, a dále navrhl a požádal, aby daná věc byla projednána současně s dovoláním, které podá ve věci ochranného léčení. Následně dne 23. 1. 2019 podal osobně u Nejvyššího soudu jím sepsanou repliku k vyjádření státního zástupce. V tomto obsáhlém podání obviněný setrval na svém tvrzení, že skutek tak, jak je popsán v obžalobě a pak i v rozsudku soudu prvního stupně, se nemohl stát, že jej bezdůvodně napadl agresivní a vzteky nepříčetný poškozený, který byl navíc pod vlivem alkoholu a u něhož existuje podezření ohledně jeho duševní lability, přičemž opětovně popsal vlastní průběh skutkového děje a namítl, že předmětný skutek byl vymyšlen a uměle vykonstruován orgány činnými v daném trestním řízení, když nebyla provedena rekonstrukce posuzované události, nebyl vypracován znalecký posudek ke zjištění, jak bylo zranění poškozeného způsobeno, a v dané věci došlo k manipulaci celého případu a svévolnému hodnocení důkazů provedenému bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Vytkl, že postupem těchto orgánů tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu. Vyjádřil se znovu i k uloženému psychiatrickému léčení s tím, že se podrobně zabýval výpověďmi a závěry jednotlivých znalců, jež považoval za nekompetentní, a tvrdil, že soudy obou stupňů se opakovaně a svévolně snažily za každou cenu mu naordinovat nějakou duševní nemoc, aby tak mohl být psychiatricky „léčen“.
15. Obviněný Nejvyššímu soudu posléze adresoval ještě čtyři svá podání. První učinil osobně u dovolacího soudu dne 24. 5. 2019, druhé došlo dovolacímu soudu prostřednictvím e-mailu dne 12. 7. 2019, a prostřednictvím těchto zaslal Nejvyššímu soudu na vědomí svoje podání učiněná u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci dne 23. 5. 2019 a dne 12. 7. 2019, jež se týkala jemu uloženého ochranného léčení. Obsahem třetího podání obviněného, jež učinil prostřednictvím e-mailu dne 19. 7. 2019, byla jeho replika k vyjádření státního zástupce ve věci ochranného léčení a čtvrté podání učiněné dne 9. 8. 2019 osobně u Nejvyššího soudu představuje obsahově shodné podání jako předešlé. Posledně uvedeným dvěma podáním bude věnována pozornost v rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného ve věci ochranného léčení.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání z hlediska ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
17. V tomto směru je zřejmé, že dovolání obviněného v té jeho části, v níž brojil proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž mu podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, který byl rozsudkem soudu druhého stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, není (jak na to poukázal i státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření) přípustné, neboť tento výrok nenabyl právní moci. Jen pro úplnost lze doplnit, že následně Okresní soud v Olomouci ve věci ochranného léčení rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 4 T 42/2015, tak, že obviněnému uložil podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 55 To 212/2018, podle §148 odst. 1 písm c) tr. ř. posléze zamítl stížnost obviněného proti unesení soudu prvního stupně; proti citovanému (již) pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně pak obviněný rovněž podal dovolání, a tudíž výrok o ochranném léčení je předmětem samostatného dovolacího přezkumu Nejvyšším soudem (věc je vedena pod sp. zn. 8 Tdo 880/2019).
18. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání v této trestní věci je, s výjimkou té jeho části, jak bylo uvedeno shora, přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
20. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací) s tím, že vytkl soudům obou stupňů vadné vymezení skutku a domáhal se úpravy tzv. skutkové věty, přičemž předložil vlastní verzi skutkového děje spočívající na jeho stěžejním tvrzení, že to byl poškozený, který svým úmyslným jednáním – pokračováním agrese a přistoupením k němu na nebezpečnou vzdálenost – střelbu vyvolal, a jeho jednání bylo ve svém důsledku kombinací nutné obrany ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku a nešťastné náhody, nemohly obstát. Obdobně za výhrady stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu pak je třeba považovat i ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval, že se daného trestného činu dopustil úmyslně, a to s ohledem na to, jak se skutek odehrál, když jednak v tomto směru předestřel vlastní znění tzv. skutkové věty a dále poukazoval na závěry jednotlivých znalců ohledně zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností.
22. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, tj. domáhal se zejména takových zjištění, že k (jedinému) výstřelu na poškozeného a jeho zranění došlo nešťastnou náhodou (v okamžiku, kdy poškozený za doprovodu slovních vulgarit pokračoval v útoku na něj, dostal se do jeho bezprostřední blízkosti a kdy on měl ruku se zbraní skloněnou směrem k zemi) a že v daném okamžiku měl podstatně sníženy jak rozpoznávací, tak ovládací schopnosti, resp. podstatně sníženy jen ovládací schopnosti; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
23. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
24. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud považuje za vhodné ke shora zmíněným výhradám obviněného uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a logicky vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a přesvědčivě vyložil, proč této neuvěřil, a řádně odůvodnil i to, proč nepovažoval za nutné provádět další důkazy navrhované obviněným (srov. zejména strany 11 až 15 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a učiněnými skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 5 a 6). Ani Nejvyšší soud nemá, co by mohl oběma soudům nižších instancí v tomto směru vytknout.
26. Po tomto konstatování Nejvyšší soud považuje za vhodné k výše rozvedeným námitkám obviněného pouze pro úplnost zdůraznit, že (jak zjistily oba soudy nižších instancí a uvedl rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), z provedených důkazů (ani z výpovědí poškozeného a svědkyně M. B., ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, vypracovaného znalcem MUDr. Zdeňkem Zlámalem, CSc., a ostatně ani z nahrávky z fotoaparátu samotného obviněného) nevyplývá, že by poškozený obviněného vulgárně či fyzicky z bezprostřední blízkosti agresivně až nepříčetně napadal či jej ohrožoval, tj. žádný trvající či hrozící útok z jeho strany v době použití zbraně obviněným neexistoval, a netrval již ani samotný protiprávní stav záležející v odcizování břidlice poškozeným a výše jmenovanou svědkyní (je však třeba zdůraznit, že ani okolnost, že poškozený a svědkyně se předtím chovali protiprávně, neopravňovala obviněného k zásahu střelnou zbraní) a naopak je zřejmé, že se o průstřel z bezprostřední blízkosti nejednalo (nenašly se známky začernání okolí průstřelu, žádné stopy ožehu). Jestliže obviněný argumentoval i tím, že vzhledem k podstatnému snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností, případně i jen schopností ovládacích chybělo na jeho straně zavinění, je zapotřebí předně zdůraznit, že obviněný zde směšuje příčetnost se subjektivní stránkou trestného činu, ale zejména poukázat z hlediska trestní odpovědnosti obviněného na to, že podle závěrů všech ve věci činných znalců u něj nebyly rozpoznávací ani ovládací schopnosti v daném okamžiku vymizelé. Jestliže pak na základě závěrů znalců o podstatném snížení rozpoznávacích, případně i ovládacích schopností odvolací soud dospěl k závěru o zmenšené příčetnosti obviněného, zjevně tuto skutečnost zohlednil ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Pokud pak obviněný rovněž zpochybňoval závěry znalců, potažmo soudů týkající se jeho duševní poruchy, avšak na druhé straně se dovolával podstatného snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností na podporu svého názoru o chybějícím zavinění na jeho straně, je třeba jednak konstatovat, že v tomto smyslu argumentoval poněkud nesouladně, avšak zejména též to, že závěr o zmenšené příčetnosti z důvodu podstatného snížení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností pro duševní poruchu není v rozporu se závěrem o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
27. Z dovolací argumentace obviněného tak s jistou mírou tolerance lze za relevantně uplatněnou považovat pouze jeho obecně formulovanou výhradu, že ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a přejatých soudem odvolacím nelze učinit právní závěr o jeho úmyslu spáchat předmětný trestný čin. Takovou námitkou totiž (přestože v navazujícím textu absenci subjektivní stránky daného zločinu dovozoval ze zpochybnění skutkových zjištění soudů obou stupňů a z vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění učiněných soudy) přímo nerozporoval učiněná skutková zjištění, nýbrž vyjádřil jistou akceptaci skutkových závěrů a vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jeho subjektivní stránky. Nejvyšší soud však současně shledal, že výhrada dovolatele o absenci subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k 145 odst. 1 tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná.
28. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku).
29. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
30. Podle ustálené judikatury je právní závěr o tom, zda čin proti zdraví poškozeného byl spáchán úmyslně, zapotřebí v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z okolností činu objektivní povahy (např. z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z nebezpečí, jež pro poškozeného reálně hrozilo) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu, osobních vlastností pachatele) (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, č. j. Tpjf 30/1976, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011).
31. Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
32. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)]. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, publikovaný pod č. 13/1966 Sb. rozh. tr.).
33. Naproti tomu ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
34. Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může sice soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, avšak závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
35. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Podle stávající soudní praxe totiž byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 7/2001 pod č. T 192).
36. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 51/2009 pod č. T 1148).
37. S ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že argumentace dovolatele v tom směru, že v žádném případě nejednal v úmyslu na poškozeného vystřelit a již vůbec ne takovým způsobem, aby zasáhl tělo poškozeného, není opodstatněná. V případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatný především způsob provedení útoku a jeho intenzita a další okolnosti, za nichž k němu došlo, na jejichž podkladě je možné učinit závěr o úmyslu pachatele (postačí i jednal-li v úmyslu eventuálním) způsobit následek těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015).
38. V dané věci se obviněný trestného činu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že (zkráceně) po předchozí verbální rozepři vytáhl svou legálně drženou zbraň – revolver, vystřelil jednou do vzduchu a vzápětí úmyslně dvakrát proti osobě poškozeného stojícího k němu čelem ve vzdálenosti cca 3 – 5 metrů, přičemž jedním výstřelem ho zasáhl do oblasti horního vnitřního stehna levé nohy, čímž mu způsobil průstřel měkkých částí levého stehna se vstřelem vepředu, ve vnitřní polovině stehna ve výši 73,5 cm od paty končetiny a s výstřelem na zadní až vnitřní straně levého stehna ve výšce 65,5 cm od paty končetiny. Pokud se při tomto zjištění oba soudy nižších instancí ztotožnily i se znalcovým závěrem, že k popsanému průstřelu měkkých částí levého stehna poškozeného došlo pod úhlem cca 40 stupňů, je to dobře vysvětlitelné tím, že obviněný se v době střelby nacházel proti poškozenému na vyvýšeném místě.
39. V důsledku utrpěného zranění musel být poškozený hospitalizován, a to v době od 13. 4. 2014 do 17. 4. 2014. V průběhu jeho léčby nastaly komplikace přímo spojené se zraněním, a to ve formě hluboké žilní trombózy stehenních až bércových žil na levé dolní končetině, které si vyžádaly jeho opětovnou hospitalizaci od 30. 4. 2014 do 6. 5. 2014, s následnou pracovní neschopností do 27. 5. 2014, s tím, že léčba této komplikace trvala ještě v době rozhodování soudu prvního stupně. S ohledem na popsaný způsob útoku, tedy střelbu do levé dolní končetiny, v případě, že by projektilem došlo k přímému poranění stehenní tepny, by poškozený byl bezprostředně ohrožen na životě profuzním a na místě incidentu obtížně zastavitelným krvácením. Jak totiž vyplynulo z obsahu spisu i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména z jeho stran 9, 11 až 13) a rozsudku odvolacího soudu (z jeho stran 5 a 6), podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, vypracovaného znalcem MUDr. Zdeňkem Zlámalem, CSc., v posuzovaném případě šlo o průstřel měkkých tkání levého stehna, jenž by se dal označit za zranění lehké, ovšem střelný kanál probíhal v anatomicky nebezpečné krajině, v těsné blízkosti v řádu dvou až čtyř centimetrů probíhal hlavní nervově cévní svazek zásobující dolní končetinu a pokud by došlo k narušení stehenní tepny, šlo by o těžké poranění, následovalo by nebezpečné krvácení a hrozilo by vykrvácení v období několika minut. Dne 30. 4. 2014 si poškozený stěžoval na otok a bolest nohy a ultrazvukem byla prokázána hluboká trombóza hlavních žil, tato by způsobila ohrožení na životě v podobě embolizace. Šlo o šťastnou náhodu, že nedošlo k závažnějšímu následku, neboť kdyby byla zasažena tepna, je vysoce pravděpodobné, že by poškozený zemřel do příjezdu záchranné služby. Znalec dále uvedl, že ze střelného kanálu je vidět, že tam nebyly známky toho, že šlo o ránu zblízka, nenašly se známky začernání okolí, žádné stopy ožehu a podobně.
40. Shora popsané jednání obviněného vzhledem k opakovanému použití střelné zbraně (byť došlo „jen“ k jednomu zásahu) na neozbrojenou osobu z relativně krátké vzdálenosti do oblasti stehen, kde prochází silné tepny, což je známo nejen osobám s lékařským vzděláním, ale i osobám s minimálními anatomickými znalostmi, znamenalo pro poškozeného reálnou bezprostřední hrozbu těžké újmy na zdraví a dokonce ohrožení na životě, přičemž toliko v důsledku okolností na vůli obviněného nezávislých, dílem šťastné náhody, k tomuto nedošlo.
41. Závěr soudů obou stupňů, že obviněný za výše popsané situace (s ohledem na povahu předmětu – střelné zbraně – revolveru, jehož k útoku na poškozeného použil, dále na způsob a intenzitu jeho použití – proti poškozenému vystřelil dvakrát ze vzdálenosti 3 až 5 metrů a zejména na místo, kam útok směřoval – proti oblasti stehen poškozeného) věděl, že svým jednáním může těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví způsobit, a byl s tím přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], je správný, a zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentace dovolatele o absenci subjektivní stránky daného trestného činu a jeho tvrzení o tom, že v daném případě se jednalo o kombinaci nutné obrany a nešťastné náhody, je navíc opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí podrobně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Z důvodu procesní ekonomie proto stačí na jejich přesvědčivé úvahy (stejně jako na výstižné vyjádření státního zástupce v tomto směru) pouze odkázat.
42. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu