ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.203.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 203/2013-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání obviněného V. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 To 19/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 9/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 2 T 9/2008, byl obviněný V. K. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (nadále „tr. zák.“), a zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání a zaměstnání v oborech koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných R. B., M. H., M. H. a F. V. a součástí rozsudku byl též výrok o náhradě škody poškozeným ŠkoFIN, s. r. o., a UniCredit Leasing CZ, a. s.
Výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného V. K. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl po upřesnění dílčích skutkových zjištění soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Znovu bylo rozhodnuto též o vině a trestech spoluobviněných M. H., R. B. a F. V. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené obchodní společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a UniCredit Leasing CZ, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný následně podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1591/2011, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 5 To 19/2011, v části týkající se obviněného V. K. zrušil a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného V. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze, jsa vázán usnesením Nejvyššího soudu, o odvolání obviněného V. K. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 To 19/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v odsuzující části označené bodem V., týkající se obviněného V. K. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsoudil jej podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Miloše Červinky dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265 odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. a namítl, že v odvolacím řízení byla jednak porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S ohledem na způsob, jakým Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl, není třeba jeho obsáhlé odůvodnění reprodukovat. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, na místě, kde lze podání učinit a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Současně však Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně.
Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, podle §265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Z ustanovení §265e odst. 3 tr. ř. plyne, že lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
Podle §60 odst. 2 věty první tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 tr. ř.).
Ustanovení §62 a násl tr. ř. stanoví zásady, jakým způsobem se mají písemnosti doručovat, aby osoby, kterých se úkony trestního řízení týkají, o nich byly včas a řádně vyrozuměny. Právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (např. počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku) mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo připouští trestní řád.
Z těchto relevantních ustanovení nutno připomenout znění ustanovení §62 odst. 1 tr. ř. , podle něhož, nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Doručují-li písemnost soud nebo státní zastupitelství samy, činí tak svými doručovateli nebo orgány justiční stráže. Nelze-li takto písemnost doručit, doručí se prostřednictvím příslušného policejního orgánu. V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného stanoveného orgánu.
Podle §63 odst. 2 tr. ř. je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Podle §64 odst. 1 písm. b) tr. ř. se doručuje do vlastních rukou osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí.
Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že v době, kdy rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 To 19/2011, pravomocně skončilo trestní stíhání dovolatele, měl tento obhájce JUDr. Bohumila Měšťánka (plná moc ze dne 5. 6. 2012). Opis rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 To 19/2011, byl obviněnému na adresu K. řádně do vlastních rukou doručen prostřednictvím pošty dne 1. 10. 2012 (č. l. 3831), jeho advokátovi JUDr. Bohumilu Měšťánkovi bylo toto rozhodnutí doručeno prostřednictvím pošty již dne 21. 9. 2012 (č. l. 3812).
Předmětná písemnost byla obhájci doručena prostřednictvím pošty, ačkoliv s ohledem na přechodné ustanovení v §31 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ministerstvo vnitra zřídí advokátu datovou schránku podnikající fyzické osoby prvním dnem kalendářního měsíce třetího roku po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 7. 2009), mají všichni advokáti k 1. 7. 2012 zřízenou datovou schránku. Nejvyšší soud zjistil, že JUDr. Bohumil Měšťánek má datovou schránkou zřízenu a zpřístupněnu. Jmenovaný advokát však k výzvě Nejvyššího soudu potvrdil, že opis rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 To 19/2011, „převzal“ dne 21. 9. 2012, což doložil i kopií první strany rozsudku.
Ze znění již citovaného ustanovení §62 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, je doručování písemnosti do datové schránky preferováno před ostatními způsoby doručení. Není proto v souladu s těmito zásadami, pakliže je písemnost doručována prostřednictvím pošty, ačkoliv je možné doručit do datové schránky.
Třebaže je zřejmé, že soud prvního stupně nerespektoval zákonem stanovená pravidla pro doručování, když opis rozsudku odvolacího soudu doručoval obhájci obviněného prostřednictvím pošty, nikoliv do datové schránky, bylo třeba zabývat se otázkou, zda uvedené procesní pochybení mohlo mít vliv na platnost doručení obhájci.
Nejvyšší soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že i přesto, že doručení rozsudku odvolacího soudu nelze považovat za bezchybné, nekompromisní trvání na formálních požadavcích doručení do datové schránky advokáta v situaci, kdy není naprosto žádného sporu o tom, že opis předmětného rozsudku obhájce obviněného obdržel jiným z možných způsobů, které připouští trestní řád, by se jevilo jako ryze formalistický přístup, na němž nelze rozumně trvat.
V tomto ohledu se Nejvyšší soud shoduje s již dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 1 As 90/2010, zabývajícím se otázkou doručení v návaznosti na výklad ustanovení §19 správního řádu. Zmíněné ustanovení upravuje zákonná pravidla pro doručování obdobně tomu, jak jsou upravena v trestním řádu, tedy rovněž jasně stanoví povinnost správního orgánu doručovat písemnost primárně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky a teprve nelze-li písemnost doručit tímto způsobem, přicházejí v úvahu další vyjmenované způsoby doručení. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že i když v posuzovaném případě správní orgány nerespektovaly zákonem stanovená pravidla pro doručování, neboť doručovaly rozhodnutí prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, ačkoliv měl zástupce stěžovatele zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku, vzhledem k tomu, že prostřednictvím pošty bylo prokazatelně doručeno, byla materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti, naplněna. Nejvyšší správní soud uzavřel, že uvedené pochybení proto nemůže mít vliv na platnost doručení.
Shora naznačený přístup vychází z doktríny materiálního právního státu, která je deklarována i judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti lze připomenout závěry některých rozhodnutí Ústavního soudu vyznívající v tom smyslu, že Ústava České republiky akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/06, apod.).
V posuzované věci představuje výše popsané nedodržení zákonem stanovených pravidel pro doručování takové pochybení soudu prvního stupně, které nemohlo mít žádný vliv na zmiňovanou materiální funkci samotného doručení, a Nejvyšší soud uzavřel, že obhájci obviněného byl opis rozsudku odvolacího soudu doručen dne 21. 9. 2012, což zcela odpovídá i jeho sdělení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tímto výkladem řádného postupu při doručování napadeného rozsudku obhájci dovolatele nikterak nezasáhl do ústavně garantovaného práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Od věci rovněž není zmínit, že obviněný v dovolání tento nedostatek nenamítal, ale bez opory v obsahu spisu tvrdil, že opis rozsudku odvolacího soudu byl jeho obhájci doručen dne 8. 10. 2012.
Ze spisového materiálu se dále podává, že až následně dne 10. 12. 2012 syn obviněného M. P. obviněnému zvolil nového obhájce JUDr. Miloše Červinku „k podání dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 5 To 19/2011, a k veškerým právním úkonům a řízením s věcí souvisejícím“ (plná moc ze dne 10. 12. 2012, č. l. 3853). Dovolání obviněného adresované Krajskému soudu v Ústí nad Labem bylo prostřednictvím tohoto obhájce předáno k poštovní přepravě dne 10. 12. 2012 (viz č. l. 3852).
S odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení a skutečnosti zjištěné ze spisu je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že lhůta pro podání dovolání uplynula obviněnému již dne 1. 12. 2012; s ohledem na to, že konec lhůty připadl na sobotu, byl poslední den pro podání dovolání pondělí 3. 12. 2012. Jestliže tedy bylo dovolání podáno až 10. 12. 2012, tj. o celý týden po marném uplynutí lhůty, pak nelze než konstatovat, že se jednalo o podání opožděné. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že okolnost, že došlo ke zvolení dalšího obhájce, a to dokonce až po uplynutí lhůty pro podání dovolání, nemá na běh této lhůty žádný vliv.
S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom, že dovolání obviněného nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř., ale až po jejím marném uplynutí. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková