ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.485.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 485/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání obviněného Ing. V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 67 To 317/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 155/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 4 T 155/2012, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustili tím, že
v době od 28. 2. 2008 do 16. 10. 2008 v P. i jinde společně s obviněným Z. F., úmyslně neoprávněně užívali autobus zn. SETRA S215 HR, rok výroby 1990, bílé barvy, poté, co dne 3. 10. 2007 uzavřel obviněný Z. F. za firmu FEDOS s T. K. smlouvu o užívání shora uvedeného autobusu, který obvinění společně užívali ke své podnikatelské činnosti, ale vzhledem k tomu, že neplnili řádně podmínky uzavřené smlouvy tím, že neplatili dohodnuté leasingové splátky, byli dne 28. 2. 2008 T. K. vyzváni k jeho vrácení, což neučinili, a T. K. místo toho uvedli, že autobus odcizil neznámý pachatel v P., ul. K P. v době od 27. 1. 2008 od 12:00 hod. do 28. 2. 2008 do 16:00 hod., ač věděli, že tato informace se nezakládá na pravdě, autobus přestříkali na modrou barvu, opatřili k němu nový technický průkaz a registrační značku a užívali ho až do 16. 10. 2008, kdy byl policií zajištěn na parkovišti nákupního střediska A. v obci V., čímž způsobili škodu ve výši 905.500,- Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1458.
Za tento trestný čin byl obviněný V. P. odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. F. a oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., škodu ve výši 551.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněných V. P. a Z. F. rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 67 To 317/2013, rozhodl tak, že podle 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou obviněných zrušil ve výrocích o trestech a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněné odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložil povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., škodu ve výši 488.367,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. P. prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení výše škody v částce 488.367,- Kč, která byla obviněným uložena k náhradě. Obviněný s poukazem na způsob, jakým se podle pravidel stanovených trestním zákoníkem v §137 tr. zákoníku určuje škoda u trestného činu (v této souvislosti vedle obecných zásad poukázal na rozhodnutí č. 34/2010-II., č. 55/1971, č. 71/1971, č. 39/2002, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sv. 17 pod č. T 804), zdůraznil, že výše škody uložené mu k náhradě, měla být stanovena jako rozdíl mezi škodou vyčíslenou znaleckým posudkem Ing. Tomáše Strouhala a obvyklou cenou předmětného autobusu ke dni 16. 10. 2008, kdy byl zajištěn policií a předán pojišťovně, a nikoli tou, za kterou byl o necelý rok později prodán v aukci. Soudy si proto měly opatřit důkazy o ceně autobusu k uvedenému datu, kdy byl autobus zajištěn a vrácen, a tím fakticky odejmut z dispozice obviněných, kteří tak nemohou nést odpovědnost za případná poškození autobusu vzniklá po tomto datu. V naznačeném postupu soudů spatřoval rozpor s §137 tr. zákoníku, neboť cenu autobusu nezkoumaly jako cenu obvyklou k datu 16. 10. 2008, ale pro účely vyčíslení škody se spokojily s jejím stanovením podle znaleckého posudku Ing. Tomáše Strouhala a pro účely náhrady škody s výší pojistného plnění v částce 551.000,- Kč poníženou o cenu, za kterou byl autobus ve dnech 30. 10. 2009 až 6. 11. 2009 prodán v aukci. Rovněž s částkou získanou za předmětný autobus v rámci aukčního prodeje dovolatel nesouhlasil, jelikož mu bylo nesprávně přičteno k tíži poškození čelního skla, jež se promítlo ve snížení aukcí docílené ceny o 15.000,- Kč, tj. z původních 77.633,- Kč na výsledných 62.633,- Kč, a v důsledku toho mu byla uložena povinnost k náhradě škody o 15.000,- Kč vyšší, než za kterou mohl objektivně nést odpovědnost. Pokud soud posoudil skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., jde o nesprávné právní posouzení, které vychází z nedostatečného skutkového zjištění, a namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který za odpovídající deklarovaný dovolací důvod shledal pouze námitku, že městský soud při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody nesprávně opomenul aplikovat §137 tr. zákoníku. Ačkoliv se jedná o námitku uplatněnou relevantně, není důvodná. Soudy rozhodovaly podle „starého“ trestního zákona, a proto nebylo namístě poukazovat na §137 tr. zákoníku, nýbrž §89 odst. 12 tr. zák. Nicméně ani jeho použití by nebylo namístě. Škoda pojišťovně vznikla z důvodu pojistného plnění vlastníku zpronevěřeného autobusu (o kterém se mělo za to, že byl odcizen) na základě nahlášení pojistného plnění ve výši 551.000,- Kč, čímž se stala pojišťovna poškozeným ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. Rozsah, ve kterém byla pojišťovna poškozena, je tedy dán výší poskytnutého pojistného plnění. Tato výše se přitom odvíjí od uzavřené pojistné smlouvy, resp. vyplývá ze soukromoprávního vztahu. Aplikace ustanovení trestního zákoníku případně trestního zákona je v takovém případě pro náhradu škody vyloučena. Pokud Městský soud v Praze od částky 551.000,- Kč, představující pojistné plnění, odečetl částku 62.633,- Kč a na základě toho rozhodl o náhradě škody ve výši 488.367,- Kč, nikterak nepochybil, neboť částka 62.633,- Kč odpovídá zisku, který poškozená pojišťovna utržila z prodeje předmětného autobusu. Další námitky státní zástupce neshledal pod zvolený důvod podřaditelnými, neboť mají skutkovou či procesní povahu, z nichž nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pro který ve věci neshledal žádné známky nedostatečných nebo nesprávných procesních postupů. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále v souladu se zásadou, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., zkoumal, zda dovolací námitky naplňují uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska jeho zákonného vymezení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v dovolání namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného vymezení plyne, že slouží k nápravě výhradně právních vad, a to ve vztahu ke skutku, který byl soudem zjištěn, pokud byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, což je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný jím napadá především výrok o náhradě škody, jejž považuje za nesprávný ohledně výše, kterou je povinen plnit poškozené pojišťovně. Tyto výhrady splňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tato výhrada má povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).
Pro posouzení správnosti výroku o náhradě škody Nejvyšší soud nejprve poukazuje na skutečnosti, jež vyplývají z obsahu spisu, podle něhož se obviněný činu dopustil v době od 28. 2. 2008 do 16. 10. 2008, kdy užíval (společně se spoluobviněným Z. F.) předmětný autobus v rozporu s podmínkami, jež byly sjednány s leasingovým nájemcem T. K. poté, co byli obvinění vyzváni, aby tento autobus vrátili, a oni tak neučinili. Namísto toho T. K. nepravdivě sdělili, že jim byl předmětný autobus ve dnech 27. 1. 2008 až 28. 2. 2008 odcizen, přičemž tento autobus přestříkali na jinou barvu a dále ho neoprávněně užívali až do dne 16. 10. 2008, kdy byl zajištěn policií. V této době byla vlastníkem předmětného autobusu leasingová společnost BN Leasing, a. s., která ho pronajala v rámci leasingového pronájmu nejprve T. K., který s jejím souhlasem (č. l. 95 až 98) uzavřel smlouvu o užívání autobusu s obviněnými. Uvedená leasingová společnost uzavřela na předmětný autobus s pojišťovnou pojistnou smlouvu. Na základě této pojistné smlouvy pojišťovna společnosti BN Leasing, a. s., když obvinění nahlásili odcizení autobusu, vyplatila pojistné plnění ve výši 551.000,- Kč. Později byla mezi těmito společnostmi uzavřena příkazní smlouva a smlouva o postoupení pohledávky (č. l. 397, 398), na jejímž podkladě pojišťovna realizovala prodej autobusu tak, že jej dne 10. 11. 2009 prodala v aukci za částku 62.633,- Kč.
V průběhu trestního řízení byl za účelem zjištění výše způsobené škody zpracován znalecký posudek znalcem Ing. Tomášem Strouhalem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel (č. l. 22 až 40), jímž byla hodnota autobusu ke dni 28. 2. 2008 stanovena jako obvyklá cena autobusu podle podkladů spisového materiálu (autobus v důsledku nahlášeného odcizení nebyl fyzicky k dispozici) na 905.500,- Kč včetně DPH.
Odvolací soud, který napadeným rozsudkem výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně zrušil a sám v této části nově rozhodl, uložil oběma obviněným povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně uhradit poškozené pojišťovně škodu ve výši 488.367,- Kč. Se zbytkem nároku ji odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu na straně 7 odůvodnění rozsudku uvedl, že „od původně požadované částky 551.000,- Kč byla odečtena částka 62.633,- Kč, kterou pojišťovna získala prodejem vozidla… a s ohledem na fakt, že poškozená pojišťovna se připojila s větším nárokem, než jí byl odvolacím soudem přiznán, byla se zbytkem tohoto nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních“. Dále odvolací soud uvedl, že „bylo z dosavadního řízení zjištěno, že pojišťovna plnila leasingové společnosti pojistné plnění teprve poté, co v rozporu s faktickým stavem obvinění prostřednictvím svědka K. nahlásili odcizení vozidla. V důsledku právě tohoto protiprávního jednání obviněných, kteří vozidlo fakticky dále užívali, a tímto všechny další účastníky mystifikovali, došlo k plnění ze strany pojišťovny vůči leasingové společnosti a později po nálezu vozidla bylo toto předáno pojišťovně, která prodejem získala zpět část svého plnění, ale právě zbytek tohoto plnění v uvedené výši 488.367,- Kč tvoří škodu, která byla způsobena v důsledku trestné činnosti obou obžalovaných“.
K tomuto postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud připomíná, že podle §228 odst. 1, 2 tr. ř. soud přizná nárok mimo jiné na náhradu škody, jestliže odsuzuje obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. V takovém případě mu zpravidla v rozsudku uloží, aby poškozenému mimo jiné majetkovou škodu nahradil, pokud jsou splněny podmínky §43 odst. 3 tr. ř. Soud je vázán návrhem poškozeného potud, že mu nemůže přiznat více, než svým návrhem požadoval. Rozhodující je výše nároku uplatněná podle §43 odst. 3 tr. ř., případně upřesněná v průběhu hlavního líčení. Oprávněný nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení soud sníží o již uhrazenou část (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1986-I. Sb. rozh. tr.). Při zjišťování rozsahu způsobené škody soud vychází z obecných ustanovení o zjišťování skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí [§2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Podkladem pro zjištění výše škody nemůže být jen vyčíslení tohoto nároku předložené poškozeným, ale správnost údajů uvedených ve vyčíslení nutno prověřit dalšími důkazy, a to případně odborným vyjádřením nebo i za pomoci znalce (srov. rozhodnutí č. 7/1969, 14/1977-II. Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci je s ohledem na rozvedené skutečnosti zřejmé, že pojišťovna, která poté, co poskytla pojistné plnění společnosti BN Leasing, a. s., je v této věci tím, komu byla způsobena škoda a má postavení poškozeného, který se v souladu s §43 tr. ř. řádně a včas připojil s nárokem na náhradu škody (srov. přiměř. rozhodnutí č. 25/1998-II. Sb. rozh. tr.).
Oba soudy se s výší náhrady škody, která má být poškozené pojišťovně obviněnými uhrazena, v potřebném rozměru vypořádaly a odvolací soud vysvětlil, že od částky, kterou na základě trestného jednání obviněných pojišťovna vyplatila společnosti BN Leasing, a. s., odečetl částku utrženou pojišťovnou v rámci aukčního prodeje autobusu. Nejvyšší soud tento postup považuje za správný, neboť právě o tuto částku se skutečná výše škody způsobená pojišťovně v důsledku jí vyplaceného pojistného plnění snížila. Z uvedeného hlediska je přitom nerozhodné, zda k prodeji došlo v aukci či jiným způsobem, neboť se jednalo již o pouhou reparaci a zmírnění škody způsobené trestným jednáním obviněných. V tomto směru je nutné považovat za správné i to, že od pojistného plnění byla odečtena výše částky, kterou pojišťovna v aukci obdržela, tedy částka 62.633,- Kč. Požadavek obviněného, aby snížení představovalo 77.633,- Kč, tedy o 15.000,- Kč vyšší, nebyl opodstatněný.
Zmíněné závěry vyplývající z rozsudku soudu druhého stupně mají podklad v obsahu spisu, byly vyhodnoceny v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a byly také řádně a v souladu se zákonem (§125 odst. 1 tr. ř.) v napadeném rozhodnutí odůvodněny. V podrobnostech lze proto na odůvodnění napadených rozhodnutí pouze odkázat (viz strany 4 až 14 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 5, 7 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě škody, jež v dovolání zejména zdůrazňoval, nejsou opodstatněné.
Jestliže obviněný, bez toho, aby uvedl konkrétní výhrady, jen bez jakékoliv argumentace zmínil, že použitou právní kvalifikaci považuje za nesprávnou, lze k takto formálně vznesené námitce též stručně vyložit, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Jak se podává ze skutkových zjištění, nevznikají pochybnosti o tom, že by v projednávaném případě autobus, který je ve skutkových zjištěních rozsudku soudu prvního stupně popsán, nebyl věcí, která obviněným byla svěřena ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. ř., neboť jim byl svěřen k užívání se souhlasem leasingové společnosti BN Leasing, a. s., (č. l. 95 až 98), leasingovým nájemcem T. K. Obvinění jako nájemci předmětného autobusu byli na základě leasingové smlouvy č. 27054 a Všeobecných podmínek finančního pronájmu automobilů (č. l. 105 až 107, 113 až 117) povinni hradit dohodnuté splátky ve stanovené výši a předem určených termínech splatnosti (viz čl. IV Smlouvy o užívání dopravního prostředku na č. l. 96 až 98). V čl. VI. téže smlouvy byly stanoveny následky neplnění smluvně sjednaných povinností. Vzhledem k tomu, že obvinění tyto povinnosti tím, že řádně nehradili splátky, neplnili, byli T. K. po předchozí výzvě směřující vůči němu ze strany BN Leasing, a. s., dne 28. 2. 2008 vyzváni, aby autobus přistavili na určené místo za účelem jeho vrácení. Obvinění tuto výzvu neakceptovali a autobus si nadále ponechali. Od tohoto okamžiku proto autobus již užívali v rozporu s podmínkami, za nichž jim byl k pronájmu jeho vlastníkem, tj. společností BN Leasing, a. s. svěřen.
Při tomto závěru Nejvyšší soud jen pro úplnost poukazuje na formulační nepřesnost ve skutkové větě výroku o vině, kde je uvedeno, že obvinění „…neoprávněně užívali autobus“, neboť se nejednalo o neoprávněné užívání, které je znakem skutkové podstaty podle §249 tr. zák. Správně totiž u nich šlo o jednání spočívající v tom, že uvedený autobus užívali „v rozporu s účelem svěření“. Jedná se však jen o formulačně nepřesné vyjádření uvedené skutečnosti, která nemá podstatný význam pro jinak správný závěr o vině obviněných, kteří podle tzv. právní věty svým jednáním naplnili znaky předmětné skutkové podstaty spočívající v tom, že „přisvojili si cizí věc, která jim byla svěřena a způsobili tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu“. Z tohoto důvodu lze jen též za pouhou nepřesnost považovat, že v paragrafovém znění vypadlo písmeno c) podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. vyjadřující způsobení značné škody, což je písařská chyba, jíž není nutné napravovat rušením pravomocného rozhodnutí, do nějž by tím při jinak věcné správnosti bylo nepřiměřeně a neopodstatněně zasahováno, když navíc uvedená vada nebyla v dovolání ani konkrétně vytýkána.
Lze rovněž připomenout, že pochybnosti nevzbuzuje ani výše zjištěné škody, která byla stanovena soudy v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (v dovolání použitý odkaz na §137 tr. zákoníku s ohledem na to, že soudy čin obviněného posuzovaly v souladu s hledisky §16 tr. zák. podle zákona č. 140/1961 Sb., nebyl zcela správný). Soudy za účelem určení výše škody vyšly z obsahu znaleckého posudku, čímž dostály požadavku §89 odst. 12 tr. zák., že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
V posuzované věci znalec škodu určil k datu 28. 2. 2008 a v posudku a jeho dodatku na č. l. 22 až 40, stejně jako v hlavním líčení dne 18. 6. 2013 (č. l. 351 až 356) vysvětlil veškeré postupy a metody, na jejichž základě k uvedené ceně dospěl, jakož i rozdíl mezi cenou jím zjištěnou a tou, ke které dospěl obviněným přibraný znalec Ing. Pavel Toman, jenž byl v hlavním líčení rovněž slyšen. Soudy tedy splnily veškeré požadavky pro určení výše škody a respektovaly pravidla pro provádění ve věci zajištěných důkazů, na jejichž základě výši škody jako znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. stanovily.
K námitce obviněného spočívající ve zmínce o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je zapotřebí nejprve uvést, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Jak však Nejvyšší soud shora rozvedl, nezjistil žádné vady, které by svědčily o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, o kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, ani o opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a tudíž shledal, že se o namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejedná.
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil obviněným vytýkané vady a použitá právní kvalifikace i výrok o náhradě škody jsou správné. Tento závěr mohl učinit jen na podkladě napadených rozhodnutí, která netrpí žádnými nedostatky, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová