ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.625.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 625/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání obviněného D. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 64/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 78/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 16 T 78/2009, byl obviněný D. T. v bodě I. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s obviněným J. K., a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věcí ve výroku o trestu výslovně uvedených. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu a částečném zproštění obviněného J. K.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch obviněných odvolání, o nichž Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 64/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněného D. T. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného D. T. uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění,
že obviněný D. T. společně s obviněným J.K. od přesně nezjištěné doby do zadržení dne 10. 3. 2009 v P., ul. N., v bytě ve ... patře, který užívali obviněná H.K. a obviněný A. K., proti kterým je trestní řízení vedeno odděleně, přechovávali odpařovací zařízení – misku, laboratorní pomůcky – teploměr, reakční baňku, digitální váhu, práškový fosfor, kyselinu fosforečnou, 60 tablet Rivotrilu, 30 tablet Diazepamu, toluen, nálevku, jód ve formě kuliček, mateční louh, tyto věci pak používali k výrobě pervitinu Nagaiho syntézou, přičemž vyrobený pervitin měli jednak pro svou potřebu a obviněný J. K. tento pervitin distribuoval mezi další odběratele, přičemž látka metamfetamin (pervitin) je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka psychotropní.
Za tento přečin obviněného D. T. odsoudil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného J. K. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Obviněný D. T. podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu poukázal na to, že odvolací soud k odvolání obviněného nezměnil výrok o vině a obviněnému uložil přísnější trest, přičemž vycházel z předpokladu, že osoba, která byla v minulosti odsouzena za drogový delikt a nachází se v bytě, kde je náčiní na výrobu pervitinu, se nutně musí podílet na jeho výrobě. Obviněný vyjádřil nesouhlas s právním posouzením svého jednání podle §187 odst. 1 tr. zák., jemuž vytkl, že v činu obviněnému kladeném za vinu nelze spatřovat naplněné všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák. a to především proto, že nebyly výsledky provedeného dokazování prokázány. Zdůraznil, že na věcech používaných k výrobě pervitinu nebyly nalezeny daktyloskopické stopy potvrzující, že i on měl toto náčiní v ruce, a že rovněž absence pachových stop na zařízeních pro výrobu pervitinu prokazuje, že se výroby neúčastnil. Uvedl, že pokud by se podílel na výrobě pervitinu, realizoval by i jeho distribuci, aby měl přehled o výnosech z prodeje drogy. Namítl, že jediná výpověď svědka M. P. nemohla vést k závěru, že pervitin vyráběl, neboť uvedené svědectví je podle obviněného naprosto nesmyslné.
V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 64/2010, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 16 T 78/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření dne 11. 1. 2012, zaslalo prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Takto vymezený rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu neplatí za všech okolností a nelze ho takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Za určitých výjimečných okolností je umožněno přezkoumat skutkový stav věci, avšak jen tehdy, když Nejvyšší soud v konkrétní projednávané věci shledá tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který vede k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Obsah podaného dovolání svědčí o tom, že obviněný nedostál vymezení uvedeného dovolacího důvodu, neboť v obsahu dovolání nejsou uvedeny žádné právní výhrady. Pokud obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci, nevycházel z té, podle níž byl posouzen čin obviněného rozsudkem odvolacího soudu, ale poukazoval na ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., podle níž přezkoumávaný čin posuzoval soud prvního stupně. Dovolatel tak vůbec nezaznamenal, že soud druhého stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 64/2010, proti němuž dovolání, jak je označeno, směřuje, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám znovu rozhodl o vině i trestu, jak je výše popsáno. Obviněný byl uznán vinným přečinem podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, což je právní kvalifikace, kterou obviněný ve svém dovolání vůbec nezmiňuje. I přes tyto nejasnosti je však zřejmé, že obviněný uvedený dovolací důvod nenaplnil zásadně proto, že své výhrady nesoustředil primárně proti právnímu posouzení věci, ale vystavěl je na polemice se skutkovými zjištěními, protože výhrady soustředil k tomu, že se činu, jak byl zjištěn a popsán, nedopustil, a jeho stěžejní výhrada je založena na tom, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že se na výrobě pervitinu jakkoli nepodílel. Tuto námitku založil zejména na tom, že soudy nesprávně provedly a hodnotily důkazy s důrazem na svědeckou výpověď M.P., kterou považovaly za věrohodnou, a vytkl i neúplnost provedeného dokazování, když poukázal na absenci pachových a daktyloskopických stop na zařízeních sloužících k výrobě pervitinu, jež by patřily obviněnému.
Nejvyšší soud na základě obsahu podaného dovolání usoudil, že v dovolání nebyl uplatněn takový důvod, který by korespondoval s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neuvedl dostatečně zřejmě a jasně v souladu se zákonnými podmínkami žádné právní námitky, jež by poukazovaly na konkrétní vady v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
Protože obviněný své dovolání zaměřil proti skutkovým okolnostem, Nejvyšší soud se soustředil na to, zda nedošlo k takovým pochybením v postupech soudů, jež by zakládala možnost existence extrémního nesouladu. Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Pro úplnost proto jen zmiňuje, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Plně dostál účelu dokazování a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, čemuž v této věci soud bezezbytku dostál, protože nedošlo v odvolacím řízení ani v řízení před soudem prvního stupně k porušení zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zejména odvolací soud veškeré úvahy, o něž závěry o vině obviněného opřel, náležitě vysvětlil a rozvedl v odůvodněních svých rozhodnutí s tím, že potvrdil správnost dokazování provedeného soudem prvního stupně – srov. stranu 6 jeho rozsudku, o něž se v zásadě opíral. Lze i připomenout, že soudy obou stupňů vysvětlily, že výpověď svědka M. P. není jediným usvědčujícím důkazem proti obviněnému, a že je podpořena i jinými ve věci opatřenými důkazy, s nimiž je v souladu, a proto soudy neměly důvod o její pravdivosti pochybovat (srov. strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k tomu, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních, a tudíž konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010).
Nejvyšší soud s ohledem na všechna uvedená zjištění dospěl k závěru, že v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová